Nastal věk chůze po ostří, balancování na hraně propasti, bázlivého nahlížení do prázdných očí chaosu, strnutí, jako když se lehkomyslná krysa snaží přinutit mrknout hladovou kobru. Bozi jsou neklidní, převalují se, obracejí a probouzejí v přeryvech osnování lumpáren a neštěstí. Jejich zparchantělé potomstvo, stovky miliónů duchů skal, potoků a stromů, místa, času a citu, zjišťuje, že staré zábrany mizí. Skryté branky osudu jsou pootevřené. Svět čelí věku strachu, boje, mocných kouzel, nedozírných změn a obrovského zoufalství v řadách smrtelníků. A ledové útesy se plazí vpřed.
Velcí králové kráčejí po zemi. Nemohou než se střetávat. Velké myšlenky brázdí tvář obyvatelného světa tam a zpět a ten se scvrkává. Nemohou než dát zaplanout nenávisti a strachu v zástupech stoupenců dogmat a doktrín. Tlak narůstá.
A jako vždy ti, kteří pracují pro svět a platí nejdražší cenu, nesou bolest celého světa.
Chaos črtá příběhy bez ohledu na plynutí času či logiku vyprávění. Události v Andoray, za soumraku éry Nepoddajných, kdy jsou ledové stěny stále jen vzdálenou kuriozitou, předcházejí těm ve Firaldii, Calziru, Dreangeru, Svaté zemi a Conneku o dvě století.
Události u studen Ihrianu se málokdy zdají souviset s něčím dalším. To území je v neustálém kvasu. Je tu právě tolik odpovědí na otázku jako městských států, schopných vyzbrojit milici.
Spravedlivá věc má vždy kořeny v náboženství. Soukromou motivací pak může být chamtivost, hlad po moci, příslib kořistění či odplata za loňskou svatou kampaň vedenou starým nepřítelem. Nicméně hašteřící se vladaři a arcibiskupové jsou obvykle skuteční věřící.
Svár mezi grailským císařem a patriarchou není ničím novým. Patriarchova záliba v hlásání svaté války není ničím novým. Bratrovražedný boj mezi Santerinem a Arnhandem se znovu rozhořívá. Velké rodiny mají lenní závazky k oběma monarchiím. Spletitá feudální pouta vytvářejí absurdity. Otec stojí tváří v tvář synovi na krvavém bitevním poli.
Tajná spiknutí nejsou skvělým strojem s dobře promazanými součástkami hladce zapadajícími do sebe. Jsou opilou tarantelou na kosmickém náměstí, kde tanečníci často zapomínají svou roli, opile se motají a vrážejí do věcí, než si znovu vybaví svůj cíl.
A stejně jako mravenci, lopotící se při společném díle, ti, kteří pracují pro svět, si příliš často vychutnají onen náhlý, nepředvídatelný úder opilcova bleskového paznehtu.
1. Skogafjordur, Andoray
Bubny hučely jako chatrč plná babských klevet. Jejich smyslem v rituálu bylo udržet děti z dosahu, zatímco jejich rodiče sledovali stařešiny, jak řídí pohřeb. Noc převzala vládu. Pochodně vzplanuly. Starý Trygg vrazil planoucí poleno do hranice. Začal z levého konce řady. Plameny se vzpřímily noci navzdory. Volání rohů se sneslo z výšin nad oběma břehy Skogafjorduru. V odpověď se ozvaly rohy ze strážních věží ve vnitrozemí.
Velký muž naposledy vyplouval na moře.
Zpěvák Briga stál na okraji chladné vody, zpíval svou píseň moři a připomínal mu, že je čas odlivu.
Moře znalo svou roli. Každá vlnka opadla o něco dále od Brigových bosých palců.
Kněz Pulla mávl na mladé muže stojící po kolena v mrazivé vodě.
Bubny změnily tempo. Posádka drakkaru Eriefa Erealssona, posledního z velkých Nepoddajných, postrčila loď do temného odlivu.
Vánek se zachytil do prosté, rudobíle pruhované plachty. Bezdeché ticho pohltilo obřadníky. Nemohlo přijít osudovější znamení než vánek, který odnášel loď fjordem na prsou odlivu.
Rohy znovu začaly bědovat. Bubny obnovily rozhovor s nocí. Muži z Eriefovy posádky vystřelili hořící šípy k lodi. Ta teď vplouvala do mlhy, která ještě před chvílí neexistovala.
Kelpije se objevily na hladině, dlouhé zelené vlasy zářily ve světle ohňů.
Zdálo se, že zápalné šípy vypustili ti nejnešikovnější lučištníci. Pouze hrst jich zasáhla loď s přídí ve tvaru řvoucí medvědí hlavy. Oheň nevzplanul – navzdory sudům oleje rozlitým všude po palubě. Navzdory troudu, který obklopoval Eriefovo tělo.
To nebylo dobré.
Tucet mořských lidí obklopil loď. Dusila jejich magie oheň? Jedině magie mohla odklonit šípy od kelpijí.
„Přestaňte!“ zařval Pulla. „Chcete vyvolat kletbu mořských králů?“
Lučištníci přestali.
Loď byla odnášena. Erief Erealsson bude chybět. Jeho génius sjednotil svárlivé rodiny, klany a kmeny andorayských fjordů a ostrovů pod jednou vlajkou, poprvé od Necheského kanálu.
„Všichni zpívejte!“ zvolal Briga. „Priga Keda! Srdcem!“ Jeho hlas zněl vyděšeně. Lidé se připojili k písni. Byla jediná z těch, jež znali, která prosila Zástupce noci, aby se vyhnuli Skogafjorduru, kdyby se rozhodli zamíchat životy lidí.
Staří bohové, bohové lesů, oblohy a severu, nebyli ten druh bohů, který reaguje na lidské modlitby. Existovali. Vládli. Byli lhostejní k bolestem a utrpení smrtelníků. Na rozdíl od bohů daleko na jihu neměli mnoho požadavků. Přesto věděli, co se děje na světě. Všímali si těch, kteří vedou své životy dobře, i těch druhých. A když jim to přišlo zvláště vhodné, neváhali seslat štěstí nebo neštěstí.
Přesto se časy měnily. Dokonce i pro Staré.
První mezi nimi, Otec všech, Ten, který naslouchá zvuku, někdy nazývaný Chodec nebo Šedý chodec, dobře věděl o vraždě Eriefa Erealssona.
Mořští lidé náhle zaječeli a ponořili se do hlubin.
Lidé ze Snaefellu a Skogafjorduru znovu umlkli. Tentokrát v předtuše a bázni. Blízkost něčeho obrovského vyplnila noc. Něco nesmírně mocného, něco strašného se blížilo.
Dva ječící pruhy temnoty vystřelily dolů k lodi. Zakroužily jako poletující pláště temnoty, definované planoucími hranicemi.
Šum strachu a hrůzy: „Valkýry! Valkýry!“ Všichni slyšeli o šílených polobohyních, ale jen starý Trygg je viděl, když mu bylo čtrnáct, u Mognhagnu, během bitvy tisíce lodí v Necheském kanálu.
„Jsou tu jen dvě,“ zašeptal kdosi. „Kde je ta třetí?“
„Možná je příběh o Arlensul pravdivý.“ Jedna z šílených dcer Chodce prý byla zapuzena pro lásku ke smrtelníkovi.
Vzduch ztuhl mrazem, stejně jako ledová zem dále na severu. Závoje temnoty na palubě se pustily do šarvátky jako vrabci. Poté vystoupaly vzhůru a zmizely.
Oheň se teď šířil rychle a rostl za hlasitého hukotu.
Lidé ho sledovali, dokud nezačal pohasínat. Drakkar už byl daleko ve fjordu, znovu doprovázen mořskými lidmi.
Pulla shromáždil stařešiny Skogafjorduru. „Teď se musíme postarat o Eriefovy vrahy.“
Existovalo několik názorů na zákeřnou vraždu Eriefa Erealssona.
Zákon přikazoval, aby byl padlý vyprovozen do jiného světa před jakýmkoli soudem nebo pomstou, nebo před ospravedlňujícím rozhodnutím. Horké hlavy musely vychladnout.
Briga řekl: „Valkýry.“ Nemohl se s tím vyrovnat. „Valkýry. Ony přišly. Sem.“
Trygg přikývl. Harl a Kel se přidali.
Briga dokončil myšlenku. „Nezemřel v boji. Byl zavražděn.“
„Frieslanďané,“ řekl Pulla. Každý věděl, že pokud by měl Erief ještě jedno léto ke sjednocení celé Andoray, byla by válka s Frieslandem. Králové Frieslandu si Andoray nárokovali, navzdory Necheskému kanálu.
Staří muži zírali na Pullu. Stařeny Borbjorg a Vidgis také. Nikdo z nich s mluvčím bohů nesouhlasil.
Pulla potřásl hlavou. „Možná se mýlím. Ale jsem o tom přesvědčen.“
Trygg poznamenal: „Erief byl mocný muž.“ O mrtvých jen v dobrém. „Možná tak mocný, že ho chtěl sám Chodec. Kdo jiný by poslal Valkýry? Viděl někdo jeho havrany?“
Pulla řekl: „Zeptám se kostí a poradím se s runami. Možná nám chce noc něco sdělit. Ale nejdříve se musíme dohodnout, co uděláme s těmi cizáky.“
Zákon byl dodržen. Ale hlavy nebyly chladnější než ve chvíli, kdy byla vražda objevena.
Pulla vycítil, že něco není v pořádku, ještě před tím, než světlo pochodně odhalilo vězeňskou jámu. Vyštěkl: „Stůjte! Byl tu nějaký schovák.“ Schovák znamenal doslova „skrytý“. V tomto případě byl schovák kouzelné stvoření, zplozenec Zástupců noci a Skrytých říší. Schováci, skrytý národ, ač se zjevovali zřídka, byli součástí každodenního života. Pohrdat skrytým národem bylo velmi nebezpečné.
Kněz se zastavil. Nad hlavou zatřásl vakem s kostmi. Jejich chrastění mělo vyplašit noční tvory.
Za stálého rachtání kostmi se Pulla pohnul vpřed. Po pár krůčcích klopýtl. Požádal Brigu, aby mu posvítil na zem.
Zakopl o hůl tlustou jako jeho zápěstí. Kdyby přepadl dopředu, skončil by přímo v prázdné vězeňské jámě.
„Jsou pryč.“ Briga dokázal mistrovsky pojmenovat to, co bylo všem jasné.
Cizáci přišli do Snaefellu a Skogafjorduru před třemi týdny. Šířili jakési absurdní náboženství z dalekého jihu, kde slunce žhnulo tak, že lidem nejspíš uvařilo mozky. Zpočátku vypadali poměrně neškodně. Jejich příběhy byly tak směšné, že působili zábavně. Žádný dospělý muž dost chytrý na to, aby si poškrábal zavšivenou hlavu, by ty nesmysly nezbaštil. Jejich postavy připomínaly špatný vtip. Nedorostlé děvče by je vykostilo. Pokud by se ovšem tolik nevyhýbali blízkosti jakékoli ženy.
Ale někdy v průběhu minulé noci někdo prohnal spícímu Eriefovi srdcem dýku. Dýka uvízla mezi hrdinovými žebry. Vrah ji tam nechal.
Čepel byla cizí výroby, nepodobala se žádné tady na severu. Ani Trygg takovou neviděl. A Trygg v mládí navštívil mnohé vzdálené země.
Přes přísahy o své nevině skončili cizinci v jámě minutu poté, co byla vražda objevena.
Trygg si myslel, že jsou nevinní. Jeho názor byl ovšem v menšině. Misionáři se ocitli ve špatný čas na špatném místě.
Pulla shromáždil stařešiny do chumlu. „Ti cizinci musí být mocní kouzelníci. Rozbili mříž nad jámou a odletěli.“
Trygg si posměšně odfrkl. „Někdo jim pomohl vyšplhat ven. Někdo, kdo skutečně zabil Eriefa. Nějaký schovák.“
To rozpoutalo divokou hádku o tom, zda byli cizinci dostatečně zbiti, než byli vhozeni do jámy. Neměli být schopni vylézt, ani s pomocí.
Herva, babizna tak stará, že vedle ní Trygg vypadal mladě, vyštěkla: „Plýtváte dechem. Na tom už nezáleží. Utekli. Musí se přivést zpátky. Musí být soud. Najděte Shagota Parchanta a jeho bratra.“
Lidé ze Snaefellu ji vyslechli. Souhlasili. Shagot a jeho bratr byli Eriefovými zástupci. Byli to otrlí, krutí muži, v jejichž přítomnosti znervózněli i jejich vlastní lidé. Zvlášť teď, když už nebyl žádný Erief, který by jim přitáhl uzdu. Tak proč je nedostat z vesnice a zároveň nevyužít jejich zkušeností?
Něco vykřiklo na úbočí hory. O kus blíže se cosi zasmálo v temnotě.
Skrytý národ nikdy nebyl daleko.
2. Esterský les, ve Svatých zemích
Els se vytrhl ze spánku. Někdo se plíživě přibližoval k jeho stanu. Uchopil jílec dýky. Ve vstupu do stanu se zformovala silueta, ohraničená světlem táborových ohňů v pozadí.
„Elsi! Veliteli! Potřebujeme vás.“ Stanové plachty u Elsových chodidel rozhrnula ruka. Světlo ohňů proniklo dovnitř.
„Boune?“
„Jo. Venku se něco děje, pane.“
To už mu napověděly planoucí ohně. „Co se děje?“ Vládla noc. Ohně hořely. Další vysvětlování nebylo třeba.
„Nadpřirozený.“
Samozřejmě. Tady, v divočině Svatých zemí, mezi studnami Ihrianu, v koutě země, který byl ze všech nejvíce zaneřáděný nadpřirozenem, zřídka číhalo v hájemství noci lidské nebezpečí.
Els se rychle oblékl, vyklouzl ze stanu jako velká kočka, šest stop vysoký, mrštný a samý sval, s nápadně světlými vlasy a modrýma očima, na vrcholu fyzických sil.
„Kde?“ Letmý pohled na koně mu prozradil, že jsou ještě v klidu.
„Tam.“
Els se rozběhl. Boun mu nestačil. Na takové výpravy už byl starý. Měl by zůstávat doma a věnovat se výcviku mladých. Ale Boun znal Svaté země nejlépe ze všech Sha-lugů. Bojoval tu před mnoha lety s Rhüny dvě desetiletí.
Els se přidal k al-Azírovi er-Selim, Pánu duchů jeho tlupy. Az upřeně zíral do temnoty.
„Co tam je? Nic nevidím.“
„Díváš se na to. Ta temnota, co za sebou skrývá stromy.“
Teď to uviděl. „Co to je?“ Oči se přizpůsobily a on viděl lépe. Neurčitý tvar černého vlka číhal za hranicí světla.
„To je bogon. Vyšší přírodní démon. V obydlenější oblasti by byl místním božstvem, nejčastěji uvězněným uvnitř modly městského chrámu, aby se omezily jeho schopnosti páchat zlo. Tady venku, kde nikdo nežije, zůstává rozptýlený. Za normálních podmínek.“
„Za normálních podmínek.“ Temnota se teď přeskupila do neurčitého lidského tvaru, ale dvojnásobně širokého a čtrnáct stop vysokého. „Zhmotňuje se. Proč?“
„Někdo ho vyvolal. Někdo – nebo něco – ho vyčarovalo, ovládlo a je tady. Ve chvíli, kdy dokončí zhmotňování, na nás zaútočí. A zmasakruje nás. Naše kouzla takové brutální síle nemohou odolat.“
Vlčí tvary se zjevily v očekávání, že ochranné okultní bariéry chránící tábor se brzy zhroutí.
„Říkal jsem si, že jde všechno moc hladce. Co budeme dělat?“
„Právě teď se jenom můžeme připravit na to, o co se pak pokusíme. Dokud není úplně pohromadě, je nezranitelný. Ale jakmile se zhmotní, budeme mít pár sekund, než si jeho intelekt zvykne na tělo. V tu chvíli musíš jednat. Tehdy musíš být připravený.“
„Já?“
„Ty jsi velitel.“
„Kolik mám času?“
„Asi pět minut.“
Els se otočil. Všichni muži byli vzhůru. Někteří vypadali vyděšeně, někteří odevzdaně. V cizí zemi, v Hájemství války, jejich důvěra ve vlastního boha nebyla zdaleka tak neochvějná. Jiní bozi kráčeli touto zemí. A také démoni.
Sledovali ty neklidné přízraky vlků, jak se stávají rozpoznatelnějšími a troufalejšími.
„Mohkame. Akire. Přineste falkona.“
„Co budete dělat, kapitáne?“
„Zachráním vám prdele. Teda pokud tady nebudete postávat a očumovat. Hegede. Akbane. Přineste pokladnici. Boune. Potřebuju kýbl štěrku. Nortsi. Doval soudek prachu. Azi. Zapal pochodeň. A koukej, ať pořádně hoří. Dělejte všichni, hněte sebou. Jinak jsme za pět minut mrtví.“ Els ignoroval vlastní zvýšený tep. Nedíval se přímo na vlky. Teď vypadali jako skuteční, netrpěliví, chňapající jeden po druhém. Ale byli jen poloviční proti skutečným vlkům, kteří byli v této oblasti už dávno vyhubeni. Lidí se nebáli. Patřili mezi nejběžnější hrůzy vytvářené Zástupci noci a byli známi všude, kde muži seděli kolem táborových ohňů a dívali se noci do očí. Ve skupině byli nebezpečnější než jako jednotlivci. Kterýkoli polovzdělaný šaman dokázal zahnat jednotlivce nebo udržet smečku vně kruhu světla. Dokonce i obyčejný, nezkušený muž si mohl poradit s jednotlivcem, pokud si udržel zdravý rozum. Tito zplozenci noci se dali zahubit vlčím práškem.
Mohkam a Akir přispěchali s falkonem, který tlačili na lafetě. Tohle malé měděné dělo umělo být zrovna tak nebezpečné své obsluze jako cíli. Nevystřelilo se z něj od zkušebních ran ve slévárně, kde bylo odlito. Falkony byly nové, tajné zbraně, určené k použití pouze za těch nejzoufalejších okolností.
„Střelný prach!“ zařval Els. „Pohyb! Boune! Ty starej lenochu, hni kostrou! Hegede! Akbane! Kde jste? Hněte sebou! Dělejte. Pospěšte. Nacpěte to prachem. Půl dávky navíc.“
Podívali se na něj s obavami, ale poslechli. Boun dorazil se štěrkem. „Když se chceš vyspat na zemi, tak je ta sračka všude. Ale zkus najít galon, když ho potřebuješ.“
„Otevřete truhlu. Jenom stříbro. Rychle. Smíchejte to se štěrkem.“
„Kapitáne! Nemůžete …“
„Sklapněte. Akire. Naplň to. Hegede. Akbane. Nabíjet. Pohyb. Pohyb.“ Bogon nepočká.
O vteřinu později Akban odskočil zpět. „Hotovo.“
„Vyndej pěchovadlo.“
„Jo, jasně.“
„Dobrá práce,“ řekl Els. „Ještě máme trochu času. Azi. Pohni zadkem. Kde jsi s tou pochodní?“
Mág cosi zadrmolil. Nebyl obyčejný voják. Byl Pánem duchů.
„Ty poznáš, kdy to odpálit. Pojď sem a udělej to.“
Tvary vlků se odvážily ke světlu, testovaly ochranu ležení. Bogon se tyčil osmnáct stop vysoko a osm do šířky, nakrčený dopředu jako opice. Jeho oči se začaly vyjasňovat.
„Azi!“
Mág se otřásl, když si stoupl vedle falkonu.
„Ostatní zalehnout. Kryjte se. Nebo utíkejte zklidnit koně a voly.“ Byl rád, že si bogon ke zhmotnění vybral tu stranu ležení, která byla dále od zvířat. A přemýšlel, jestli to má nějaký význam.
V okamžiku dokončil bogon zhmotňování.
Al-Azír er-Selim přiložil pochodeň k doutnáku. Falkon vyplivl plamen, zaburácel a vykašlal velký oblak sirného kouře. Elsovi bylo hned jasné, že jeho rozhodnutí přidat nálož bylo správné. Střelný prach byl navlhlý. Hořel pomalu. Vytvořil tolik kouře, že půl minuty nebylo možné zjistit účinky výstřelu.
Ale povedlo se to výtečně. Bogon ležel na zemi plný děr. Temnota z něj unikala v malých stužkách černé páry. Rozcupovaní vlci leželi rozházení kolem monstra. Keře za nimi byly srovnány se zemí a kmeny stromů oloupané z kůry. Tu a tam doutnalo a pohasínalo několik ohníčků. Zavládlo naprosté ticho, asi takové jako v nicotě před tím, než Bůh stvořil nebe a zemi.
Užaslé zaklínání nejblíže stojících nájezdníků začalo prosakovat tichem.
„Boune. Mohkame. Akire. Zkontrolovali jste, jestli nemá falkon praskliny? Vytřeli jste z hlavně žhavý popel? Jste připraveni, kdyby se ta věc znovu zvedla ze země?“
Pán duchů řekl: „Tenhle bogon už nás nebude otravovat, kapitáne. Ten už nebude otravovat nikoho.“
„Dobře, bogon už nás nezajímá. Azi, teď se musíme postarat o toho, kdo ho vyvolal. Toho jsme ještě nezabili.“
„Správný postřeh. On teď ví, že neuspěl. A povědomí o bogonově zničení se rychle rozšíří. Jak a proč byl zničen, naštěstí nikdo neví. To musí zůstat utajeno. Spousta lidí si bude myslet, že šlo o nějaké strašné kouzlo. Musíme odsud rychle zmizet. Než to někdo přijde prozkoumat. Neměli jsme tady být.“
„Teď nemůžeme vyrazit. Ne s naším nákladem. A chci posbírat tolik stříbra, kolik jen bude možné.“
„Tohle není naše území, kapitáne, ať už Gordimer a kaif říkají cokoli. Rhünové, arnhandští princové a kaif z Qasr al-Zedu si na ně také činí nároky. Jejich přítomnost je hmatatelnější. Ve vzdálenosti půldenní jízdy je několik nepřátelských pevností. A ti šílení nevěřící ze západu mají také své Pány duchů. Každý, kdo vlastní koně, bude mířit k tomuto místu. Zničení bogona je významná událost. To nesmíte brát na lehkou váhu.“
„Máš pravdu, Azi. Každé tvé slovo je pravdivé. A všechny frakce ve Svatých zemích už zaslechly, že se v okolí potlouká banda cizinců.“ Je možné uniknout lidským očím, ale jenom nejmocnější kouzelníci se dokáží vyhnout pozornosti Zástupců noci. Els neměl žádné prostředky, kterými by udržel své lidi v utajení. Jeho nástroji byly rychlost a klam.
Doposud jeho výprava nepřilákala mnoho pozornosti. Získali to, po čem šli, a teď už byli zpátky na cestě domů.
Az pokračoval: „V okolí se mohou pohybovat i divoké kmeny.“
„To mohou, ale musely by být padlé na hlavu, kdyby si myslely, že jsme snadná kořist.“
To se nedalo popřít. Zvláště kdyby Els nařídil, aby rozvinuli korouhev Sha-lugů. Divoké kmeny se chovaly k otrockým bojovníkům s velikým respektem. Gordimer, zvaný Lev, otrocký bojovník tak skvělý, že ovládl mocné a staré království Dreanger, by nic jiného nestrpěl. O tom se mnozí poučili v několika velmi krvavých lekcích.
Els ale nechtěl odhalit totožnost své skupiny. To by vyvolalo příliš mnoho otázek. A netrvalo by dlouho, než by si někdo nepříliš přátelský dal dohromady odpovědi. Kdo ví, co zlého by to mohlo vyvolat.
„Máme nějaký důvod k obavám ještě dnešní noci? Objeví se další monstrum?“ zeptal se Els.
„Myslím, že ne.“
„Pak tu zůstaneme. Odpočineme si. Boune. Hned jak bude dost světla, buďte připraveni vyrazit. Azi, zkontroloval jsi náklad?“
„Ne, osobně ne. Pracuje se na tom. Falaqu!“
Samozřejmě že se na tom pracovalo. Elsovi společníci byli ti nejlepší z Sha-lugů. Nemusel je hlídat.
Jakmile světlo zaplašilo noc, vyslal Els zvědy, postavil hlídky na okraj lesa a nařídil mužům, aby začali sbírat mince, které zabily bogona. Nečekal, že se jich najde mnoho. Nebylo dost času. Az měl pravdu. Vojáci z arnhandských městských států a všichni ostatní, kteří se zajímali o studny Ihrianu, zamíří do Esterského lesa ve chvíli, kdy jim jejich Pán duchů řekne, že je to bezpečné.
„Možná že tahle země nasákne krví dříve, než ji znovu ovládne Tyranie noci,“ poznamenal Els.
„Co takhle to prokonzultovat s Bohem?“ navrhl někdo. „Mohli bychom ho požádat, aby se nás to krveprolití netýkalo.“
Els zkoumal místo, kde padl bogon. Zem byla spálená dohola a půda spečená na prach v kruhu širokém patnáct stop. Kruh tvořil mělkou, uprostřed stopu hlubokou mísu. Tam leželo něco, co vypadalo jako obsidiánové vejce měřící ve své delší ose šest palců. Stále vyzařovalo teplo. Mimoto od něj stoupaly občasné stužky páry. Do vejce bylo vidět. Ve skutečnosti má spíše tvar ledviny než vejce, uvažoval Els. Stříbrné mince zůstaly uvězněny uvnitř. Mince nejblíže povrchu měly roztavený okraj. Nápisy na nich byly nečitelné.
„Ten bogon se nemůže znovu dát do kupy, že, Azi?“ zeptal se Els. „Nemůže se vylíhnout z toho vejce? Není to něco jako fénix?“
„Ne. Bogon je skutečně silný. Je to král duchů. Ale jak je silný, tak je i jednoduchý. Očividně se dá ve své hmotné podobě snadno zabít. Pokud máš falkona, včasné varování a nějaké stříbrné střelivo. Podporu Pána duchů, který se hned tak nevyplaší, ani nezmiňuji.“ Neotřesitelný Pán duchů s pomocí dvou silných tyčí sebral vejce. Opatrně ho zabalil do hadrů, aniž se ho dotkl.
„Aha, to je dobré vědět.“ Els nebyl ani zdaleka klidný. Kouzelníci, magie a Tyranie noci byli zcela mimo jeho prosté chápání. Nevěřil, že by mohli být upřímní nebo otevření, ať už byli s ním, nebo proti němu. Nikdy nezaznamenal jediný důkaz, který by naznačoval, že je jeho názor přehnaně pesimistický.
„Kapitáne!“ zahulákal jeden z hledačů mincí.
„Co se děje?“ Muž měl vykulené oči.
„Mrtvola. A docela čerstvá.“
Tělo bylo spálené. To, co zbylo z oblečení a šperků, bylo cizího původu. Stejně jako zbraně, ačkoli mrtvý byl ozbrojen jezdeckou šavlí. Kolem něj leželo něco, co mohly být cizí kouzelnické nástroje.
„Někde by tu měli být koně,“ řekl al-Azír. „Mohli by nám toho hodně prozradit.“
„Je tím, čím si myslím, Azi?“
„Nejspíš. Pěkně daleko od domova.“
„Najdi ty koně. Myslíš, že nás špehoval a náhodou dostal trochu medicíny z falkonu?“
„Vypadá to tak. Neměl ponětí, co je falkon zač.“
„Zajímavé. Vyvolal toho bogona?“
„Ne. Je příliš mladý. Ale mohl pracovat pro toho, kdo to udělal. Jako očitý svědek. Nebo nás taky mohl sledovat kvůli těm mumiím.“
„Příliš mnoho dohadů, Azi. Chtěl bych vědět, jak se dostal až sem dolů, na jih od Lucidie. Boune! Jsi připravený na cestu?“
„Na váš rozkaz, kapitáne.“
„Budeme vědět víc, až si prohlédneme jeho koně,“ řekl al-Azír.
„Jsi si jistý, že jich bude víc?“
„Jestli je tím, na koho vypadá, měl by mít nejmíň tři.“
Slabý tón beraního rohu zazněl na poplach. Zvuk rohu se nenesl daleko. Els a al-Azír spěchali ke zdroji zvuku.
Mladík jménem Hagid – nepleťte si ho s dělostřelcem Hegedem – dřepěl na hranici severovýchodního okraje Esterského lesa. Hagid stál za povšimnutí proto, že byl Sha-lug druhé generace. Jeho otec byl důvěrník Gordimera Lva. Hagid byl vyslán s Elsem, aby se zocelil. Dvořan očekával, že syn se vrátí živý, se všemi částmi těla na svém místě. Ale Els znal Lva. Věděl, že tahle mise se týkala něčeho většího, než je přežití privilegovaného chlapce.
Hagid ukázal. Ve světle vycházejícího slunce se třpytil hnědě-oranžový mrak prachu. Muži zdvíhající ten prach se nepohybovali v sevřeném zástupu. Byli rozptýlení. Později, až bude slunce výše, nebude stoupající prach tak zřetelný.
„Támhle,“ řekl Az. „Tam jsou další.“
Druhý mrak, více na východ než na severo-severovýchod, byl žlutější a mnohem nápadnější.
Else zavrčel: „Boun! Kde je Boun? Azi. Kdo by k nám mohl mířit z východu?“ Tím směrem byla jenom poušť. Všechna drobná knížectví Svatých zemí ležela rozhozena blízko pobřeží na severu a na západě.
„Je čas vyrazit, kapitáne,“ řekl Az. „Jedna z těch skupin je zodpovědná za toho zvěda. A hádám, že v té druhé jsou lidé, kteří vyvolali bogona. A to bude nejspíš někdo, kdo má hodně společného s kaifem z Qasr al-Zedu.“
Konečně se objevil Boun. „Našli jsme koně toho mrtvého. Tři. Přinesli jsme, co jsme u nich našli.“
Els prozkoumal uzdy, pokrývky, sedlo, sedlové brašny obsahující pouze sušené potraviny a věci, o kterých Az prohlásil, že by si je mohl vzít na cestu mág. Jedna zavřená skříňka obsahovala šípy. V další byl pěkný reflexní luk z vrstvené rohoviny. Els řekl: „Tohle vybavení nepatřilo žádnému Lucidijci. Azi, zkontroluj ty věci třetím okem.“
„Kapitáne…“
„Vím. Nezacházej do detailů. Udělej, co je potřeba. Hlavně opatrně. Špehoval nás, zatímco to tvoje královské monstrum bylo na lovu. Hagide. Řekni Akbanovi, ať vyrazí. Na západ, k pobřežní cestě.“ Moře bylo vzdáleno méně než třicet mil.
Les zamaskuje prach, který jednotka zvedne. A ti lovci v poušti se budou muset starat o sebe navzájem.
Nebudou to přátelé.
Els zkoumal luk. „To je práce stepních nájezdníků. Nejspíš vysílají zvědy, aby zjistili, co je čeká po Lucidii.“
„Nikdy nebyli poraženi, kapitáne,“ řekl Boun. „Ne v posledních dvaceti letech.“
„Ještě nenarazili na Sha-lugy.“ Mohlo by to být zajímavé střetnutí. Stepní barbaři na koních byli krutí, nebojácní a disciplinovaní. Mělo se za to, že jsou jejich počty nevyčerpatelné, ale to nemohla být pravda. Pouze dokázali využít to, co měli k dispozici, tím nejlepším způsobem. Především a hlavně byli nomádskými pastevci.
Sha-lugové neznali život bez války nebo příprav na válku. Kupovali chlapce na všech trzích s otroky, hlavně však v Qasr al-Zedu. Ti chlapci vyrůstali se zbraní v ruce. Nejlepší a nejsilnější se stali Sha-lugy, otroky, kteří vládli rozrůstajícímu se bohatému království Dreanger, srdci kaifátu al-Minphet.
Kaifem z al-Minphet byl Karim Kasím al-Bakr, loutka Gordimera Lva, Nejvyššího maršála všech Sha-lugů, před nímž se Nepřátelé Boha pomočují hrůzou, a tak dále, a tak dále.
Na rozdíl od většiny Sha-lugů nebyl Els Gordimerem nijak ohromen. Měl podezření, že Lev je ve skutečnosti méně vznešený, než předstírá. Gordimer mu ukládal smrtonosné úkoly balancující na hraně možného. Jako by doufal, že to Els nezvládne a nevrátí se.
Během pár minut už se oddíl pohyboval k pobřeží, kde jej jistě budou čekat spojenecké lodě.
Els, al-Azír a Boun zůstali pozadu.
Boun se zeptal: „Víš, že se díváme na Planinu soudu?“
Els vyhýbavě zabručel. Věděl to, aniž mu docházel smysl. Všechno ve Svatých zemích pro někoho mělo historický a náboženský význam. Každý útes, každé vyschlé řečiště, každý lesík a především každá mystická studna byly vláknem v nedohledné, starodávné tapisérii. Boun nebo Az mu to vysvětlí. Ať už ho to zajímá, nebo ne.
Boun pokračoval: „Tady se odehrávaly bitvy ještě předtím, než začal člověk zaznamenávat historii. Jedenáct významných bitev se vybojovalo mezi studní Neštěstí jižně od nás a studní Vykoupení na sever od nás. To je vzdálenost devíti mil. Odehrály se tu stovky potyček.“
„Je to tak,“ řekl al-Azír. „Písmo říká, že se tady střetne Bůh a Odpůrce v konečné bitvě. Někteří mudrci, dávní i současní, prohlašují, že tady začaly dějiny a tady i skončí.“
Els nebyl ani o kousek více věřící, než kolik potřeboval, aby se jakž takž protloukl. Nespojil si tohle místo s Planinou soudu zmiňovanou v Písmu.
Jezdci rozptýlení na severu už se přiblížili natolik, že bylo možné rozlišit jednotlivce. Ještě si nevšimli oblaku prachu na východě. Byli už tak blízko, že ve vzduchu jako by visel dusot kopyt, byla to však spíše záležitost pocitu než sluchu.
„Je čas zmizet,“ řekl Pán duchů. „Jsou to kamarádi toho chlapíka, co se nechal zabít minulou noc.“
Els obvykle naslouchal svému Pánovi duchů. Připadalo mu to jako nejbezpečnější způsob, jak vyjít s Tyranií noci. A tak nebyl svědkem střetu stepních jezdců a kavalerie ze severního kaifátu. Lucidijce vedl slavný Indala al-Sul Halaladin.
Moc se toho nestalo. Ani jeden ze soupeřů nepřinutil toho druhého udělat nějakou hloupost. Arnhanďané z Vantradu dorazili odpoledne. Předchozí skupiny se s houstnoucím soumrakem pozvolna vytratily.
Po setmění se pustily do díla nadpřirozené síly.
Sha-lugové postavili tábor na přímořské straně pobřežní silnice. Jejich dvoukoláky byly těžce poškozeny náročnou cestou divočinou. Els pochyboval, že jeho jednotka má šanci přežít cestu na jih do Dreangeru.
„Co budeme dělat, když nedorazí loď?“ staral se Boun. Gordimer slíbil, že válečné lodě budou křižovat podél pobřeží na sever až k cestě do Vantradu, dokud se Els a jeho jednotka bezpečně nedostanou domů.
„Jestli se neobjeví žádná loď, přivážu ti mumii na záda. A můžeš to děťátko tahat s sebou při práci jako stará babizna.“
Boun nebyl o nic víc nábožensky založený než Els. To bylo pro Sha-lugy typické. Viděli toho v životě příliš na to, aby nepochybovali o Božím milosrdenství. Starý voják udělal znamení na ochranu proti uhranutí. Pokračoval gestem, které mělo vyvolat Boží přízeň – pokud by si to Bůh přál.
Boun neměl rád mrtvé. Zvláštní předsudky měl vůči těm mrtvým, kteří svou živnost provozovali už dlouho. Jeho názor na letité mrtvoly z Andesqueluzu, království Démonů, v jehož hrobkách Elsova jednotka nakradla prokleté relikty černokněžnických králů, se skládal z iracionální nenávisti hluboce ponořené v omračující hrůze. Nyní bylo království Démonů ztraceno ve stojatých vodách historie, důvěrně známé pouze učencům, ale ozvěny děsivé pravdy žily dál v mýtech a pohádkách.
Ale Boun byl dobrý voják.
Sha-lug bylo synonymem dobrého vojáka.
V noci se nic zvláštního nestalo. Přesto Els nespal dobře. Nemohl se ubránit předtuše dalších ďábelských kousků noci.
Al-Azír tvrdil, že nadpřirozené dozvuky bogonova zničení ještě neustaly. Čarodějové, kteří chtěli špehovat své sousedy, se v takových neklidných časech mohli pokusit o cokoli.
Els neměl představivost postačující k tomu, aby obsáhl závažnost jednoho výstřelu z kanónu. Kromě al-Azíra si nikdo z jednotky neuvědomil, že ten výstřel navždy změnil svět.
Al-Azír by to nikomu neřekl. A neodvážil by se to zapsat. Jen málo smrtelníků by dokázalo obsáhnout důsledky onoho výstřelu, a to i z okruhu zasvěcených. Jeden šťastný výstřel předznamenával konec dlouhému poddanství lidstva pod jhem Tyranie noci. Lidstvo nyní vlastnilo prostředky, s jejichž pomocí se mohlo utkat se samotnými Bohy, ale ještě si to neuvědomovalo. Vždyť i ti největší Bohové nebyli ničím jiným než bogony v poněkud větším měřítku, někteří s příměsí inteligence.
Studny Ihrianu ventilovaly koncentrovanou magickou sílu, hnojivo, ve kterém noční věci přímo vzkvétaly. Svaté země překypovaly nadpřirozenými bytostmi. Toto území bylo pro Zástupce noci rozhodující, stejně jako pro náboženství, která pokládala studny Ihrianu za Svaté země.
Po světě byly roztroušeny tucty dalších studní, ale žádné tak mocné jako ty ve Svatých zemích. Ani tak koncentrované. A všechny studny, všude, byly ve fázi oslabování. Což znamenalo obtížnější existenci pro Zástupce noci, mnohem těžší práci pro kouzelníky a podstatně větší chlad na hranicích obydleného světa.
Největší, avšak nejméně uznávaná síla studní spočívala v tom, že jejich magie držela led v šachu.
Nic, co se týkalo studní, nebylo obecně známo. Změny v jejich toku nebyly nikdy zjevné. To samé platilo pro postup či ústup ledu na hranicích světa.
Jak Písmo, tak i laické historické spisy zmiňovaly lvy, opice a vlky v zemích okolo Matky moří. V dávných časech. Lvi byli vyhubeni s příchodem antické doby. Opice přežily pouze v nejodlehlejších částech západu, v omezeném množství. Vlci se nacházeli v lesích na severu a v horách za kaifátem Qasr-al-Zed. Dokonce i lesy v okolí Matky moří už téměř vymizely.
A teď se našel způsob, jak zkrotit Zástupce noci.
Nyní muži jako Els, bez sebemenšího mystického talentu, bez oněch jemných dovedností, které kouzelníci po desetiletí vybrušovali, aby dokázali manipulovat s několika podřadnými démony, mohli masakrovat tvory noci stejně snadno jako svůj vlastní druh.
Pochopení této věci naplnilo Aze ochromujícím děsem. Výstřel falkonu se možná zrcadlil i v očích samotných Bohů.
Bohové – kdybyste na al-Azíra zatlačili, připustil by, že existuje více Bohů než ten Jediný, Pravý, Není žádný jiný – byli známí tím, že se jim nezamlouvalo chování smrtelníků, které bylo natolik urážlivé, že jej nemohli nechat bez povšimnutí. Obzvláště nelibě nesli hrozbu nadvlády nad sebou.
Els si neuvědomoval, co vyvedl. Objevila se hrozba a on udělal, co se od něj čekalo. Vypořádal se s ní podle toho, co se doslechl, a s nástroji, které měl po ruce.
Al-Azír neodpočíval tak spokojeně jako jeho kapitán.
Malá válečná loď s vlajkou al-Minphetu se objevila druhý den brzy ráno. Plavidlo přivezlo dopis od Gordimera určený pro Else, kdyby na něj loď narazila.
Els shromáždil své muže. „Lev nařizuje, abych se mu okamžitě ohlásil, s mumiemi a jejich příslušenstvím. Má pro mě další práci. Boune, je na tobě, abys dovedl jednotku domů. Na galéře je místo pro dalších deset mužů. Jedním z nich musí být Hagid. Boune, vyber ostatní. Byly vypraveny ještě další hlídkové lodě. Pošlu je, aby vás kryly.“
Boun okamžitě vyvolal devět jmen. Všechna patřila zraněným nebo nemocným vojákům.
Els přikývl. Ti muži by byli spíše přítěží než přínosem. Řekl: „K shidaunské námořní pevnosti je to méně než sto mil. Nechte tu dvoukoláky. Ušetří vám to čas.“
Els doufal, že si nelže do kapsy. Opevněný přístav v Shidaunu byl odsud vzdálený nejméně sto dvacet mil. Možná víc. A přestože kaifovi nepřátelé nebudou dost rychlí, aby Sha-lugy dostihli zezadu, jejich kouzelníci mají prostředky k navázání kontaktu s potenciálními spojenci na cestě do Shidaunu. Jakmile se vrátí noc.
Al-Azír se tvářil zachmuřeně. Byl tím posledním z celé výpravy, kdo by se směl nalodit a pelášit do bezpečí. Pán duchů byl nejdůležitějším ochráncem jednotky.
Els donutil kapitána lodi zastavit v Shidaunu. Tam použil svou autoritu a donutil velitele posádky vyslat vojáky na sever, na pomoc Bounovi.
Víc pro své muže udělat nemohl.