Související odkazy:
Recenze M. Lince (11.4.2009 – Fantasyplanet)
Recenze M. Fajkuse (Daemon.cz – Pevnost 2009/03)
Recenze M. Stručovského (23.3.2009 – Neviditelný pes)
Recenze Z. Šťouračové (4.2.2009 – Fantasya)
Recenze J. Michálka (17.12.2008 – Fantasyplanet)
Rozhovor P. Boudy s autorem (23.3.2009 – Fantasyplanet)
Rozhovor M. Fajkuse s autorem (27.11.2008 – Fantasya)
Rozhovor M. Lince s autorem (4.9.2008 – Neviditelný pes)
Rozhovor M. Stručovského s autorem (2.7.2007 – Neviditelný pes)
Ukázka:
Válečná lest1.
První uprchlíci se objevili před polednem.
Hubení výrostci hnali stádečko stračen. Ženy hraničářů vedly vyděšené děti, ty nejmenší nesly na zádech. Pak se přibelhalo pár bezzubých babic, s nimi přijela i kára tažená podivným spřežením mezka a volka.
Ale první se přihnala Arietta.
Stál jsem na horní plošině rudenrožské pevnosti, opíral se o předprseň a vyhříval na sluníčku. Měl jsem po službě. Celou noc jsem strávil na stráži, ale ještě se mi nechtělo jít na kavalec. Mhouřil jsem oči a pozoroval lesy, jejichž zeleň byla teď na jaře neuvěřitelně svěží. Cítil jsem tichou radost z toho, že zima je konečně ta tam. Už se nebudu klepat ve vymrzlé, nevytopitelné strážnici.
Slunce mi prohřívalo kosti, podřimoval jsem a chvílemi i snil. Přál jsem si, aby se mi zdál sen o Ariettě. Jak přichází, klade mi ruce kolem krku, líbá mě na ústa.
Potichu jsem říkal její jméno: „Arietta.“
Procházela tudy před dvěma dny. Ona i její přátelé táhli krajem a do pevnosti si zaskočili nakoupit pár drobností. Arietta se mnou prohodila pár slov, smála se na mě. Od té doby jsem na ni myslel neustále.
Díval jsem se na krajinu z výšky sto dvaceti stop. Rudenrog znamená v řeči zwergů Dračí zub. Ten název zahrnuje jak skálu, tak pevnost, která je vystavěná na jejím temeni. Ze západu přiléhá skála k lužnímu lesu. Na východě jsme nechávali široký průsek, aby se orkové, přicházející vždy z téhle strany, nemohli skrývat mezi stromy. Za průsekem se do všech stran rozkládaly nekonečné lesy.
Některé sny se vám splní – ale jinak, než byste si přáli. „Arietta,“ zašeptal jsem ještě jednou. A pak jsem ji uviděl.
Vyběhla ze zelené hradby lesů a ostrým vlčím klusem se blížila k pevnosti. Už v té chvíli, kdy jsem ji spatřil jako vzdálenou postavičku, jsem věděl, že je to ona. Ale to, že se vracela, nebylo dobře.
Za ní běželi dřevaři, kteří po ránu vyšli narubat dříví pro pevnostní kuchyň. Jakýmsi šestým smyslem, snad podle jejích unavených pohybů, jsem pochopil, že utíká už od úsvitu. Čtyřicet mil z Chawyny až sem.
„Mundrochu!“ křikl jsem na vojáka, který procházel kolem mě. „Něco se děje! Skoč za kapitánem! Arietta z Thompsonova komanda se vrací!“
Arietta doběhla k hradbám a na okamžik mi zmizela mi z očí. Stál jsem u předprsně a čekal. Arietta se vrátila. Ale takhle jsem si naše setkání nepředstavoval.
Uviděl jsem ji hluboko pod sebou, běžela vzhůru po širokém povlovném schodišti, jehož stupně se podobaly malým terasám. Hubená tmavovláska s protáhlým obličejem, jakému se také říká koňský, který mě ohromně vzrušoval. Byla oblečená po elfsku: do volné haleny z jelenice, opatřené ozdůbkami z říčních mušliček, obutá do bot tak vysokých, že jí sahaly až ke kyčlím. Neměla kalhoty, jen dlouhý pruh látky provlečený mezi stehny, na břiše a na zádech podvlečený pod opaskem. Oba konce bederní zástěrky jí vyzývavě plandaly až ke kolenům. Mezi jelenicí vysokých bot třepením haleny prosvítala nahá kůže. Já vím, může vám přijít divné, že takhle vystavovala na odiv nahé kousky svých stehen, takhle se však nosili elfové. Od elfů převzali tenhle způsob oblékání i hraničáři, samozřejmě jenom muži. Hraničářky zůstávaly u svých osvědčených dlouhých sukní, nebo alespoň kalhot.
Na zádech nadskakoval Ariettě toulec s lukem a svazkem šípů. Vlasy měla ostříhané nakratičko, tedy s výjimkou pruhu skalpové kadeře, který se podobal koňské hřívě. Na první pohled vás zaujaly její špičaté elfské uši. Jenomže Arietta nebyla elf. Nebyla ani člověk. Takže co vlastně? Něco mezi. Kus elfa, kus člověka.
Mně osobně připadala neuvěřitelně půvabná.
Po dlouhém schodišti vyběhla až pod horní plošinu.
„Vyhlas poplach, vojáku!“ zakřičela na mě. „Orkové jsou mi v patách!“
2.
Válečná porada byla svolána do kapitánovy prostydlé kanceláře. Nebylo tam moc útulno, kamenné stěny se vlhce leskly a desku důkladného stolu už dlouho nikdo neuklidil. Na stole se štosovala lejstra i cínové talíře se zbytky jídla. Kapitán Ron Francis, sedící na nepohodlné židli, se za tou hromadou téměř ztrácel.
Kapitán Francis byl zakyslý chlapík s ulízanými vlasy, asi padesátiletý. Měl potíže s játry, což mohlo vysvětlovat jeho nezdravě zežloutlou pleť. Nepotrpěl si na parádu, oblékal se do koženého kabátce a soukenných kalhot stejně jako my ostatní.
K válečné poradě byl přizván zwergský velitel Zyorgh Gronta a setník Belgamo, zvaný Smrtka. Nejspíš měli pocit, že je jich nějak málo a tak přikomandovali i moji maličkost. Měl jsem hodnost desátníka, byl jsem tedy něco mezi kmánem a šarží, ani ryba, ani rak.
Možná bych se měl představit: mé jméno zní Roger Schnirega. Vyslovujte ho tak, jak se píše. Že by se mělo říkat Rožr Šnirega, jak mě mnozí přesvědčovali a přesvědčují? Nesmysl. Má matka, ta dobrá žena z jedné rozblácené vesnice, mě pojmenovala takhle, tedy Ro-ger. O otci mluvila vždycky jako o S-chniregovi. A pamatujte si: moje matka má vždycky pravdu.
Usadili Ariettu z druhé strany stolu. V tuto chvíli se ještě nedělo nic vzrušujícího, zářivý jarní den dýchal poklidem a chawynští uprchlíci se dosud nevynořili z lesů. Kapitán Francis promluvil svým nepříjemným hlasem: „Takže, slečno, mám pocit, že předevčírem jste byla ještě tady, v Rudenrogu – nebo se mýlím?“
„Nemýlíte se,“ odsekla Arietta vztekle. „Předevčírem jsme byli tady, včera v Chawyně. Nevím, proč mě vyslýcháte. Musíte okamžitě vyslat jízdního posla, aby varoval Glen Karhô a dojel do Thonnieriky pro pomoc! Musíte si vyžádat posily! Jestli tu nebudou do týdne, tak bude pozdě!“
„Slečno, uklidněte se. Neukvapujte se. Rád bych si to znova zopakoval,“ zafuněl kapitán Francis a zdálo se, že ho namáhá už jenom samotné mluvení. Svou hodnost si vysloužil tím, že vždy plnil rozkazy. Pro případ skřetího útoku měl jasné instrukce: zavřít bránu Rudenrogu a hájit hradby. V pevnosti už zažil několik orčích nájezdů a tímto způsobem je pokaždé přečkal. Orkové zalehli před pevností, řvali, mávali zbraněmi, tloukli kyji do země. Občas naznačili útok na nedobytné hradby. Po několika dnech je to přestalo bavit a zase odtáhli. Tak to bylo vždycky a kapitán Francis nechápal, proč by to mělo být tentokrát jinak.
„Takže, slečno, předevčírem jste odsud odešla s Thompsonovým komandem lovců orčích skalpů. Zastavili jste se v Chawyně, abyste doplnili zásoby a trochu se před náročnou cestou poveselili…“
„Chlastali jste celou noc, že?“ vpadl do hovoru Smrtka Belgamo, vyzáblý plešatý chlapík, na kterém visel vojenský kabát jako na strašákovi.
„Chlastali jsme od včerejšího poledne,“ přikývla Arietta. „Někdy před půlnocí nám do toho přišla ta zpráva.“
Kapitán Ron Francis už věděl všechno, nebo si to alespoň myslel. „Popíjeli jste,“ zafuněl, jako by vypouštěl duši. „Pak přiběhl nějakej vyděšenej kluk, že zahlédl pár orků. Mno – já si myslím, že to ani orkové nebyli, třeba jen pár spřátelených goblinů z Likaria. A vy, jak jste byli opilí, jste ztratili soudnost a začali jste se chystat na boj s nepřáteli… Kteří tam ani nebyli.“
Domluvil, spokojený s tím, jak jí to nandal. Nejradši by ji nakopl do té její poloodhalené zadnice, až by obloukem vylétla před hlavní bránu Rudenrogu, netroufl si však. Arietta přece jen patřila k Thompsonovi a přátelila se s Rônardem.
Půlelfka nechala kapitána Francise vymluvit, jen ho tiše pozorovala. Ve tváři měla mírně nazelenalou barvu. Opilecký dýchánek, doplněný čtyřicetimílovým během jí zjevně neprospěl. Neodolala však, aby se šibalsky neuculovala na Zyorgha Grontu.
Malý, ale rozložitý Zyorgh Gronta stál nehybně vedle dveří. Zwergové sice předali Rudenrog lidem, stále tu však nechávali oddíl svých vojáků, což od nich bylo gesto přátelství. Zyorgh Gronta byl oblečený do dlouhé košile z drátěného pletiva, obutý do okovaných bot a opíral se o násadu své dvoubřité sekery. Z obličeje mu byly vidět jen zarudlé oči a bambulovitý nos, vše ostatní se ztrácelo v záplavě vlasů a vousů, spletených do drobných copánků.
Zyorgh Gronta zažil takovýchhle válečných porad nespočet. Rudenrog byl jeho domov a on tady bojoval se skřety dávno před tím, než do Pohraničí přišli první lidé. Zwergové jsou dlouhověcí a on už v Rudenrogu sloužil asi tak sto let. Nebo možná sto padesát – nevím přesně, netroufl jsem si ho zeptat.
„Takže, mladá dámo,“ zakončil kapitán Francis proslov. „Co s tím uděláme?“
„Bylo to tak, jak jste říkal, kapitáne,“ přikývla. „O půlnoci někdo přišel. Vyděšený kluk. No, já bych o něm nemluvila jako o klukovi. Není sice tak starý a zkušený jako vy, kapitáne Francisi, ale kluk už to rozhodně není… Byl to Gordon Fee.“
„Cože?“ vyskočil kapitán Francis ze židle.
„Gordon Fee,“ přikývla, „a jeho parta. Rônard, Thorpi, obě elfice. Přihrnuli se z bažin dost rychle. Ta jejich mrňavá zlodějka, ta Alexandra, už byla na dně. Úplně vyřízená.“
„Přestaňte žvanit!“ zaječel Ron Francis. „To jste měla říct hned, že zprávu přinesl Gordon Fee! A co říkal?“
„Přes Zrcadlové hory se valí ohromná armáda.“
A pak, jako by si to byla Arietta připravila, se dveře do kapitánovy pracovny rozlétly a vpadl do nich udýchaný strážný: „První uprchlíci, pane!“
Kapitán Francis zežloutl v obličeji ještě víc: „Belgamo, vyhlaste poplach. Schnirego, zjistěte, jací naši lidé jsou venku – dřevaři, pastevci a tak dál. Zažeňte je do pevnosti. Zabezpečte bránu a buďte připraven ji zavřít. Gronto – vyhlaste laskavě svému oddílu pohotovost a obsaďte spodní ochoz.“
V několika okamžicích byla místnost prázdná, jen Arietta vyčerpaně seděla na židli. Po pár krocích jsem se vrátil a křikl na ni: „Slečno, zajděte si do kuchyně, dají vám najíst. Pak se hlaste u služby – zajistím vám někde v koutě postel.“
Zablýskla očima a potřásla hlavou. Nevěděl jsem, co to znamená a neměl jsem čas to zjišťovat.