Související odkazy:
Recenze P. Neomillnerové na celý cyklus (1.2.2007 – Pevnost/Daemon)
Oficiální stránky autora (anglicky)
Ukázka:
Část první
Kniha Pištcova
1
Jmenoval se Carlos Mendoza, ale bylo to už tak dávno, co to jméno používal, že mu připadalo téměř cizí.
Tady na Vnitřní Hranici, na řídce osídlených světech ležících mezi rozpínající se lidskou Demokracií a Galaktickým Jádrem, mohl člověk změnit jméno se stejnou lehkostí, a někdy i tak často, jako jeho bratři v Demokracii měnili oděv. Mendoza v posledních padesáti letech vystřídal mnohá zaměstnání – na některá by rád zapomněl a u některých by byl rád, kdyby na ně zapomněli jeho nepřátelé – a téměř stejný počet jmen, ale jedno mu sedělo: Ledař.
Byli lidé, kteří tvrdili, že se mu říká Ledař, protože kdysi vládl na planetě zcela pokryté míle silným ledovcem. Jiní říkali, že ne, prý dostal své jméno, protože je chladnokrevný zabiják. Pár jich prohlašovalo, že trpí vzácnou chorobou, která ho při snížení tělesné teploty může zabít, a proto se prý nakonec usadil na horkém, pustém světě Poslední Šance.
Ledař se o to, co si lidé myslí o původu jeho jména, nezajímal. Ve skutečnosti se zajímal jen o pár věcí. O peníze, samozřejmě; a o moc, která vyplývala z vlastnictví Konce Cesty, jediné krčmy na Poslední Šanci – během let však ztratil zájem o většinu ostatního.
Kromě klepů.
Horníci, obchodníci, průzkumníci, dobrodruzi a lovci odměn se na Poslední Šanci zastavovali, aby si nabrali palivo pro lodě, doplnili zásoby, zaregistrovali své zábory a příležitostně si počkali na poštu či odměnu. Přicházeli do Konce Cesty a vyprávěli. Ledař se nikdy neptal ani nevyžadoval žádné informace, jen pozorně naslouchal a občas vyslechl nějakou lahůdku, která na jeho netečné tváři vyvolala výraz lehkého zájmu. Když se tak stalo, zmizel na týden či na měsíc, a pak se vrátil zpět na Poslední Šanci stejně nečekaně, jako odešel. Znovu se posadil k baru a s kamennou tváří naslouchal dalším klepům, dalším příběhům o dobrodružstvích a odvážných činech, o nalezeném a ztraceném štěstí, o vyhraných bitvách a padlých říších.
Ti, kdož se o něj zajímali – bylo jich málo a objevovali se zřídka – se ho příležitostně vyptávali, co přesně by rád slyšel, kvůli čemu vyráží na své vzácné výlety. Obratně se odpovědím na jejich otázky vyhýbal, navzdory své pověsti to totiž byl zdvořilý muž, a krátce nato jej zase viděli sedět u dalšího stolu a naslouchat dalšímu příběhu z cest.
Fyzicky nepůsobil nijak mimořádným dojmem. Měřil o jeden či dva palce méně, než je běžná výška, měl asi třicet liber nadváhy a jeho vlasy byly na temeni prořídlé a na skráních bílé. Zřetelně kulhal; většina lidí si myslela, že má protézu, nikdo se ho však nezeptal a on o tom nikdy nemluvil. Neměl hluboký ani sytý hlas, avšak když na Poslední Šanci promlouval, zněla z něj tak nezpochybnitelná autorita, že se mu postavilo jen velmi málo mužů (a nikdy nikdo dvakrát).
Byl známý po celé Vnitřní Hranici, ale nikdo nevěděl jistě, čím vlastně té proslulosti dosáhl. Samozřejmě, zabil pár lidí, ale to by sotva stačilo, aby si na okrajových světech, kde neplatily žádné zákony, získal úctu. Šeptalo se, že kdysi pracoval v nějaké tajné funkci pro Demokracii, ale v souladu s jeho přirozeností se o práci, kterou dělával, nic nevědělo. Jednou, před čtrnácti lety, zmizel z Poslední Šance na několik měsíců a říkalo se, že byl odpovědný za smrt několika lovců odměn. Nikdo to však nemohl potvrdit a detaily byly tak mlhavé, že té historce věřilo jen velmi málo lidí.
Byla tu však jedna žena, která ten příběh vyslechla a uvěřila mu. Po mnoha marných pokusech konečně jeho útočiště na Poslední Šanci, vzdálené přes půl galaxie od bohatých, lidnatých světů Demokracie, vystopovala. Byla to žena středního věku, s modrýma očima a nevýraznými špinavě blond vlasy. Na kořeni nosu měla malý hrbolek, jako by si ho před mnoha lety zlomila, a zuby měla příliš bílé a pravidelné na to, aby byly její vlastní.
Když vstoupila, byl Konec Cesty jako obvykle plný dobrodruhů a vyvrhelů, lidských i jiných. Mimozemšťané – sedm Canphoritů, párek Lodinitů, dva Domariáni a tři příslušníci dalších ras, které ještě nikdy neviděla – seděli ve shluku u několika stolků. Pro většinu z nich bylo to, co nabízel bar, nestravitelné. Zjevně čekali, až se otevřou dveře velkého kasina, kde byly asi dva tucty stolů a stejný počet exotických sázkových her. Malý vývěsní štít popsaný různými lidskými i mimozemskými jazyky ohlašoval, že ona šťastná chvíle nastane při západu slunce. Nad dlouhým barovým pultem zhotoveným z tvrdého dřeva vyčnívaly hlavy čtyř mimozemských masožravců, kteří tiše a s odporem vrčeli. Ve skleněné vitríně hned vedle přístroje na rozměňování mincí byla vystavená potrhaná kopie poémy, kterou osobně podepsal Černý Orfeus, bard Vnitřní Hranice, když se asi před dvěma sty lety na Poslední Šanci na jeden večer zastavil.
U baru postávalo či sedělo dvacet lidí, někteří oblečení v barevných drahých šatech, jiní v nudné hnědé a šedé těžařů a prospektorů. Když vešla do krčmy, nikdo z nich jí nevěnoval pozornost. Chvíli se rozhlížela a nakonec přistoupila k barmanovi.
„Hledám muže známého jako Ledař,“ řekla. „Je tady?“
Barman přikývl. „Támhle naproti, sedí u okna.“
„Bude se mnou mluvit?“ zeptala se.
Barman se uchechtl. „Záleží na tom, jakou má náladu. Ale poslechne si vás.“
Poděkovala mu, obešla velkým obloukem mimozemšťany a prošla k Ledařovu stolu.
„Můžu si přisednout?“ otázala se.
„Posaďte se, paní Baileyová,“ odpověděl.
Vypadala překvapeně. „Vy víte, kdo jsem?“
„Ne,“ odvětil. „Ale znám vaše jméno.“
„Jak?“
„Musela jste se identifikovat, když jste žádala souřadnice pro přistání,“ řekl Ledař. „Nikdo nepřistane na Poslední Šanci bez mého schválení.“
„To vidím,“ pravila a sedla si. Podívala se přes stůl. „Nemůžu ani uvěřit, že jsem vás konečně našla!“
„Nikam jsem se neztratil, paní Baileyová,“ řekl s nehybnou tváří.
„Možná že ne, ale já vás hledám už déle než čtyři roky.“
„Copak je tak důležité, že jste se mě čtyři roky pokoušela najít?“
„Jmenuji se Bettina Baileyová,“ začala.
„To už vím.“
„Nic vám to neříká?“
„A mělo by?“
„Pokud vám moje jméno nic neříká, vyplýtvala jsem spoustu času zbytečně.“
„Nikdy jsem neslyšel o nikom, kdo by se jmenoval Bettina Baileyová,“ odvětil nezávazně.
„Zaslechla jsem vyprávět – abych pravdu řekla, byly to vlastně klepy – že jste snad znal mou dceru.“
„Pokračujte,“ vyzval ji Ledař.
„Jmenuje se Penelopa.“
Ledař vytáhl malý doutník. „Co jste slyšela?“
„Slyšela jsem, že jste ji znal.“ Bettina Baileyová zaváhala a prohlédla si Ledařovu tvář. „Dokonce jsem slyšela, že strávila jistý čas na Poslední Šanci.“
„To bylo před čtrnácti lety, paní,“ namítl, když si zapaloval doutník. „Od té doby jsem ji neviděl.“ Pokrčil rameny. „Podle všeho už je mrtvá.“
Bettina Baileyová na něj hleděla bez mrknutí oka. „Pokud mluvíme o stejné dívce, víte, že to není možné.“
Ledař jí pěknou chvíli pohled oplácel, jako by zvažoval, co odpovědět. Konečně znovu vyfoukl kouř z doutníku a přikývl. „Mluvíme o stejné dívce.“
„Teď by jí bylo dvaadvacet.“
„To souhlasí,“ přitakal muž.
Bettina Baileyová znovu zaváhala. „Slyšela jsem i další řeči,“ řekla nakonec.
„Jaképak?“
„Prý žije s mimozemšťany.“
„S jedním mimozemšťanem,“ opravil ji Ledař.
„Vy tedy víte, kde je?“
Zavrtěl hlavou. „Ne, prostě jen vím, s kým byla, když jsem ji viděl naposledy.“
„Taky jsem zaslechla, že jste ji dost dlouho hledal,“ pokračovala žena.
Nechal otázku bez odpovědi, jen se na ni lhostejně díval.
„A prý o ní víte víc než kterýkoliv jiný žijící člověk,“ dodala.
„To je možné,“ souhlasil.
„Je to víc než možné. Je to fakt.“
„Dobrá, je to fakt. A co má být?“
„Chci svou dceru zpět.“
„Promiňte, že vám to připomínám, paní Baileyová, ale trvalo vám dost dlouho, než jste se k tomu odhodlala.“
„Hledám ji už šestnáct let.“ Odmlčela se. „Vzali mi ji v Demokracii. Demokracie zahrnuje víc než deset tisíc světů; trvalo mi to víc než deset let a stálo většinu peněz mého posledního manžela, než jsem zjistila, že už tam není, že je na Vnitřní Hranici.“
„Před čtrnácti lety byla na Vnitřní Hranici, paní Baileyová,“ řekl Ledař. „Teď může být kdekoliv – na Vnitřní Hranici, na Okraji, Spirálním Rameni, Vnější Hranici, dokonce i zpátky v Demokracii. Pro člověka jejích schopností by nebylo obtížné ukrýt se před kýmkoliv, kdo ji hledá.“
„Je na Vnitřní Hranici,“ opakovala Bettina Baileyová neústupně.
Díval se na ni, neschopen docela skrýt zájem. „Jak to víte?“
„Budete–li ochotný být ke mně upřímný a otevřený, oplatím vám to,“ řekla. „Teď musíte prostě dát na mé slovo, že vím, kde je.“
Dlouho mlčel, než se rozhodl. „Dobrá. Víte, kde je.“
Přikývla. „A chci ji zpět.“
„A chcete ji zpět,“ zopakoval. „Proč jste přišla za mnou? Proč prostě nejdete přímo tam, kde je, a nevezmete ji domů?“
„Není to tak jednoduché,“ odpověděla. „Možná mě ani nepozná – a pokud ano, většinu svého života strávila s mimozemšťany. Nemusí se chtít se mnou vrátit.“
„Je už dospělá,“ namítl Ledař. „Musí si vybrat sama.“
„Chci, aby si zvolila sama,“ řekla žena. „Ale ne pod vlivem mimozemšťanů.“
„Vím jenom o jednom.“
Zavrtěla hlavou.
„Je na jejich planetě.“
„Na které?“
„To vám povím, až uzavřeme dohodu.“
„Jakou dohodu?“ zeptal se Ledař.
„Chci, abyste mi ji přivedl zpět.“
„Pokud si myslíte, že nepůjde s vámi, proč by měla jít se mnou?“
„Už jsem vám to řekla – ověřovala jsem si vás. Máte obchodní zkušenosti s mimozemšťany a působil jste na Vnitřní Hranici. Pokud budete potřebovat pomoc, budete vědět jakou a dokážete si ji najít.“
Ledař si ji zamyšleně prohlédl. „Mohlo by to být velmi drahé, paní Baileyová.“
„Jak drahé?“
„Milión tereziánských tolarů hned, druhý, až bude práce hotová.“
„Tereziánských tolarů?“ opakovala zamračeně. „Myslela jsem, že se používají jenom v systému Corvus. Co je špatného na kreditech?“
„My tady venku příliš nevěříme v budoucnost Demokracie, paní Baileyová,“ odvětil. „A ještě méně v její současnost. Kredity jsou nepřijatelné. Pokud nemůžete zaplatit tereziánskými tolary, přijmu dvojnásobek v novostalinských rublech.“
„Obstarám ty tolary,“ prohlásila.
„Dokdy?“
„Můžu je sem převést během tří dnů.“
„Za tři dny tedy uvedu kola do pohybu,“ řekl Ledař.
„Co tím myslíte – uvedu kola do pohybu?“
„Vyberu toho, kdo najde vaši dceru.“
„Myslela jsem, že to bude vaše práce.“
Zavrtěl hlavou. „Zná mě, paní Baileyová – a nemyslím, že by byla příliš šťastná, že mě zase vidí.“
„Ale já jsem si vás vybrala právě proto, že vás zná!“
„Co se týká vaší dcery, nemusí to být zrovna výhoda,“ podotkl suše. „A teď, kde je?“
Bettina Baileyová byla chvíli zticha. Pak pokrčila rameny. „Je na Alpha Crepello III.“
„To jsem nikdy neslyšel.“
„Je to v hvězdokupě Quinellus.“
„A proč jste si tak jistá, že je právě tam?“
Dychtivě se předklonila. „Oba víme, že má dcera má vzácný talent.“
„Pokračujte.“
„Na Deluros VIII se doneslo, že na Alpha Crepello III je lidská žena. Veřejnost o ní neví, ale já mám ve vládě podplacené zdroje. Zdá se, že nikdo netuší, jestli ta žena pro mimozemšťany pracuje nebo jestli je tam uvězněná, ale znají ji jako Orákulum.“ Odmlčela se. „Kdybych měla Penelopě vybrat jméno, nemohla bych zvolit příhodnější.“
„A to je všechno, co víte?“ zeptal se Ledař. „Žádný popis? Žádný kontakt na ni nebo na někoho, kdo s ní jednal?“
„Jenom tohle,“ odpověděla žena. „Systém Alpha Crepello není součástí Demokracie a skoro s ní neobchoduje. Trvalo mi dva roky, než jsem si ověřila, že Orákulum je člověk, a další dva, než jsem se ujistila, že je to žena.“
Ledař na ni upíral oči. „Víte, jak malá je pravděpodobnost, že je to vaše dcera, paní Baileyová?“
„Strávila jsem šestnáct let skládáním zlomků informací,“ odvětila. „Mohla bych dřív umřít stářím, než získám přesvědčivý důkaz.“ Zaváhala. „Ujednáno?“
Jeho tváří probleskl výraz zájmu, který se tak pečlivě pokoušel skrýt. Pak si stejně rychle nasadil zpět masku lhostejnosti.
„Ujednáno,“ řekl Ledař.
2
Hvězdné mapy tu planetu uváděly jako Boyson III. V okolí byla známá jako Francouzův Svět.
Na počátku to byla divoká, nezkrocená planeta, pokrytá džunglí, s hustou vegetací a spoustou exotických zvířat. Pak se sem přistěhoval člověk, vybil většinu zvěře, vymýtil prales a proměnil ji v zemědělský svět, který dodával potraviny blízkým planetám s těžařskými koloniemi. Po dvaceti letech však cizí viry zahubily dovezená hospodářská zvířata, importovanou kukuřici i pšenici, a dokonce i křížená zvířata a plodiny. Všichni kolonisté odešli a Boyson III se během dalších šesti set let zvolna měnil zpátky v džungli.
Potom dorazil Francouz. Říkalo se o něm, že celý život strávil sbíráním cizích zvířat pro zoologické zahrady v Demokracii a na odpočinku se usadil na Boysonu III, aby po zbytek svých dnů lovil pro zábavu. Na břehu široké řeky si vystavěl rozlehlý bílý dům, pozval sem pár přátel a jeho vášeň pro lov nakonec vyústila v provozování malého safari.
To vše se událo před více než dvěma sty lety. Francouzův Svět se od té doby příliš nezměnil, až na to, že stavy zvěře byly dost zdecimovány a zůstala tu jen hrstka průvodců. Ostatní se přesunuli na nově objevené světy, kde jejich klienti mohli získat trofeje s menším úsilím.
Odhadovalo se, že trvalá populace Francouzova Světa teď nečítá ani dvě stě lidí. Jeden z nich, prý to byl poslední člověk narozený na téhle planetě, se nastěhoval do Francouzova starého domu a podél řeky si vybudoval soukromou přistávací dráhu.
Jmenoval se Joshua Jeremiah Chandler. Zamlada byl velmi úspěšným lovcem, ale téměř deset let ho na výpravě za zvěří nikdo neviděl. Nejprve na Francouzově Světě, a potom po celé Vnitřní Hranici, ho znali jako Pištce, pro jeho zvláštní zvyk zapískat, aby upoutal pozornost kořisti těsně předtím, než ji střelil. Byl to velmi uzavřený, tajemný muž, který si nechával své záležitosti a názory pro sebe. Na dlouhou dobu planetu opustil a skoro všechny peníze uložil na jiných světech. Nechodila mu žádná pošta ani rádiové zprávy, ačkoliv se na jeho přistávací dráze u řeky čas od času objevila malá loď.
Poslední z nich patřila Ledaři. Muž se cestou k domu po dlouhé, klikaté pěšině v horkém a vlhkém ovzduší pěkně zapotil a žasl, jak si někdo může zvolit život v takových podmínkách. Rozplácl nachově a zlatě zbarvený létající hmyz, který mu přistál na krku, a vzápětí málem šlápl na ohavného, růžkatého příslušníka říše plazů, který na něj zasyčel a zmizel v hustém podrostu. Otřel si tvář kapesníkem.
Poté, co se vynořil z křovin, vystoupal po kamenném schodišti a ocitl se na rozlehlé terase, která se rozprostírala nad řekou. Voda překypovala životem: velcí vodní vačnatci, drobní vodní hádci a ohyzdní dlouzí plazi proplouvali mezi přehršlemi barevných ryb držících se těsně pod hladinou. Stromy na březích byly vykáceny, takže pozorovatelé na terase mohli sledovat býložravce přicházející k napajedlu. Nad řekou právě poletovala oblaka motýlů. Asi dvacítka větších ptáků metodicky procházela mýtinu a klovala do země, zatímco se hrstka vodního ptactva brodila mělčinami a hledala drobné rybky.
Ledař zaslechl, jak skleněné dveře zajely do zdi, a za okamžik vyšel ven vysoký muž světle kaštanových vlasů, ve věku blížícím se čtyřicítce. Byl oblečený v nedefinovatelném hnědém oděvu, který vypadal, že je samá kapsa. Klobouk se širokou střechou mu stínil oči před slunečními paprsky.
„Vidím, žes to zvládl,“ řekl Chandler na pozdrav.
„Je těžké tě najít, Pištče,“ odvětil Ledař.
„Tys to dokázal.“ Chandler se odmlčel. „Dáš si něco k pití?“
Ledař přikývl. „Ano.“
„Musel jsem si tě otestovat,“ prohlásil Chandler s pobaveným úsměvem, když vedl Ledaře do domu. „Nevzpomínám si, že bys mi na Poslední Šanci někdy nalil zdarma.“
„A nikdy nenaleju,“ odtušil Ledař a oplatil Chandlerovi úsměv.
Místnost, ve které se nacházel, byla poměrně velká. Chladná kamenná podlaha, vybílené stěny a daleko přesahující střecha pomáhaly rozptýlit teplo. Bylo tu pár čalouněných křesel, pokrytých zvířecími kožešinami, předložka z kůže a hlavy nějaké velké šelmy, skříňka na knihy a pásky, subprostorové rádio a hodiny vyrobené z jakési cizí průsvitné látky, která jako by se stále třpytila a měnila barvy. Zdi byly lemovány zarámovanými plakáty s výzvou „hledá se…“, zobrazujícími psance, které Chandler zabil nebo zajal.
„Zajímavé trofeje,“ podotkl Ledař a ukázal na plakáty. „Lovit lidi je nejzajímavější,“ odvětil Chandler. Zašel za barový pult a otevřel malou lednici. „Co si dáš?“
„Cokoliv studeného.“
Chandler namíchal dva stejné koktejly a jeden z nich podal svému společníkovi. „To by ti mělo vyhovovat.“
Ledař se dlouze napil. „Díky.“
„Pro klienta všechno,“ řekl Chandler. Pozorně se na Ledaře zadíval. „Jsi přece klient?“
„Potenciální.“ Ledař vyhlédl na řeku. „Nevadilo by ti, kdybychom se vrátili na terasu? Dostat se sem je zatraceně nepříjemné, ale když už je člověk tady, je tu doopravdy pěkně.“
„Proč ne?“ souhlasil Chandler a odvedl ho zpět na terasu.
„Musí to být velmi pohodlné, postavit se sem a střelit si večeři,“ pokračoval Ledař.
Chandler pokrčil rameny. „To nevím. Nikdy nelovím blíž než pět mil odsud. Nechci vyplašit okolní zvěř.“ Zaváhal. „Některá zvířata jsou k jídlu, jiná pro sport, a další pro podívanou. Tahle jsou na dívání.“
„No, když se nad tím zamýšlím,“ řekl Ledař, „neviděl jsem tu žádné zbraně.“
„Jsou tady zbraně,“ ujistil ho Chandler. „Ale ne na hraní.“
Na jednom z vodních vačnatců přistál bílý ptáček a začal mu sezobávat z hlavy hmyz.
„Pokaždé, když se odsud vzdálím, mi tohle místo chybí,“ řekl Chandler, stoje na okraji terasy a hledě přes řeku. „Jak dlouho budu pryč, když ten úkol přijmu?“
„Nebudu ti lhát,“ odvětil Ledař. „Tohle nevypadá ani na lehkou, ani na rychlou práci.“
Chandler usrkl ze své sklenky a zadíval se na řeku. „Co to znamená?“ zeptal se.
„Ještě si nejsem jistý.“
Chandler nadzvedl obočí, ale nic neřekl.
„Slyšel jsi už o Penelopě Baileyové?“ pokračoval Ledař po krátké odmlce.
„O ní musel slyšet snad každý. Před deseti nebo patnácti lety,“ odpověděl Chandler. „Nabízeli za ni pekelně vysokou odměnu.“
„To je ona.“
„Pokud si vzpomínám, chtěli ji všichni. Demokracie, několik cizích světů, dokonce i nějací piráti. Nikdy jsem se nedozvěděl, co se s ní stalo, jen, že jednoho dne zařvalo pěkných pár lovců odměn, a pak už se zřejmě nikdo nepokoušel ty peníze získat.“ Otočil se k Ledaři. „Kolovala historka, žes v tom byl nějak zapletený i ty.“
„Byl.“
„Tak co to kolem ní bylo za rozruch?“ zeptal se Chandler. „Šly po ní stovky lidí, ale nikdo neřekl, proč tu malou holku ocenili na pět nebo šest miliónů kreditů.“
„Nebyla to zrovna běžná, průměrná dívenka,“ řekl Ledař s pokřiveným výrazem.
Chandler vytáhl z jedné z kapes pár kousků okoralého chleba a rozložil je na zábradlí. Pak pozoroval trio barevných ptáků, jak přistávají, sbírají je a odlétají s nimi. „Pokud chceš, abych ji našel a přivedl zpět, budeš mi muset říct, proč za ni nabízeli tolik peněz,“ pronesl nakonec.
„Povím ti to,“ odvětil Ledař a upil ze své sklenky. „A nebudeš ji muset hledat.“
„Ty víš, kde je?“
„Možná.“
„Tak ano nebo ne?“
„Vím, kde je osoba, za kterou tě posílám,“ vysvětlil Ledař. „Nevím, jestli to je Penelopa Baileyová.“
„Poznal bys ji, kdybys ji uviděl?“
„Je to už dávno a z ní je teď dospělá žena,“ odpověděl Ledař. „Opravdu nevím, jestli ji poznám.“
„A jak tedy zjistíš, jestli jsem ti přivedl správnou ženu?“
„Musím ti říct ještě něco,“ řekl Ledař. „Pokud to je Penelopa Baileyová, je v podstatě jisté, že ji nedokážeš přivést zpět.“
Chandler vzhlédl k nebi. které se náhle zatáhlo. „Touhle dobou vždycky prší,“ řekl. „Pojďme dovnitř, udělejme si pohodlí. Můžeš mi to všechno vyložit.“
Odvedl Ledaře zpět do domu, přikázal skleněným dveřím, aby se zavřely, a přistoupil ke dvojici křesel vyřezaných z přírodního dřeva okolních lesů a pokrytých modravou kožešinou jakýchsi zvířat.
„Dobrá,“ ozval se, když se usadili. „Poslouchám.“
„S Penelopou Baileyovou jsem se setkal, když jí bylo osm,“ začal Ledař s vyprávěním. „Demokracie ji sebrala rodičům, když jí bylo pět nebo šest, a jeden mimozemšťan ji sebral Demokracii. V době, kdy jsem na ni narazil, byla ve společnosti jisté ženy, která pro mě tehdy pracovala.“
„A proč ji tehdy Demokracie unesla?“ zeptal se Chandler.
„Měla dar – nebo talent, pokud chceš, – který chtěli získat.“
„A co to bylo?“
„Má předtuchy.“
„Chceš říct, že umí předpovídat budoucnost?“ Ledař zavrtěl hlavou. „Tak jednoduché to není. Vidí skoro nekonečný počet možných budoucností a může manipulovat událostmi tak, aby nastala ta, která se jí nejvíc hodí.“
Chandler na něj dlouho hleděl. „Tomu nevěřím,“ řekl nakonec.
„Je to pravda. Viděl jsem ji v akci.“
„Tak proč není královnou celého toho zatraceného vesmíru?“
„Když jsem ji potkal poprvé, viděla jen budoucnosti, ve kterých čelila bezprostřednímu nebezpečí. Než jsme se rozloučili, znala výsledky všeho, od pokru až po přestřelky, a dokázala věcmi manipulovat tak, aby se dělo to, co chtěla – ale viděla jen pár hodin dopředu.“ Odmlčel se. „Pokud by její schopnosti zůstaly na takové úrovni, mohla by z ní být pěkně bohatá a mocná žena, ale v širších souvislostech by byla jen nepříjemností.“
„Ale ty si myslíš, že se její talent rozvíjel dál,“ konstatoval Chandler. Nebyla to otázka.
„Nevím, proč by neměl,“ odvětil Ledař. „Když jsem ji znával, sílil téměř každým dnem.“
„Překvapuje mě, že ses ji nepokusil zabít.“
„Pokusil jsem se.“ Poklepal svou protézou. „Proto mám tuhle potíž.“
Chandler přikývl, ale neřekl nic.
„Naposled jsem ji viděl ve společnosti mimozemšťana přezdívaného Paželv – přísahám, že tak vypadal – a podle všeho, co vím, ji od té doby žádný člověk nespatřil.“
„Proč mimozemšťan?“
„Prakticky ji uctíval a vypadalo to, že je přesvědčený, že až se její síly plně rozvinou, dokáže uchránit jeho svět před pohlcením Demokracií.“
„Ta dívka je na jeho světě?“ ptal se Chandler.
Ledař zavrtěl hlavou. „Ne. Byl jsem tam dvakrát a není tam po ní ani stopy.“
„Tak tohle děláš, když nejsi na Poslední Šanci,“ řekl Chandler nepříliš překvapeně. „Lovíš Penelopu Baileyovou.“
„Nebylo to k ničemu.“ Ledař se ušklíbl a odložil sklenku. „Nedovedu si představit, kdo by mohl být lépe vybaven k tomu, aby zůstal skrytý, než žena, která vidí všechny možné budoucnosti.“
„A jak jsi ji tedy našel?“ otázal se Chandler.
„Já ji nenašel,“ odvětil Ledař. „Ale před týdnem se na mě obrátila žena, která se prohlašuje za Penelopinu matku. Myslí si, že ví, kde to děvče je, a najala si mě, abych ji přivedl.“
„Prohlašuje se?“ opakoval Chandler. „Podivně zvolená slova.“
„Lhala od začátku až do konce.“
„Proč si to myslíš?“
„Ví věci, které by vědět neměla.“
„Například?“
„Například že Penelopa utekla s mimozemšťanem. To ví jen asi deset lidí na planetce nazývané Přístav Smrti. Věděla, že jsem ji hledal, ale já to nikdy nikomu neřekl.“ Odmlčel se. „Věděla, že hledá Ledaře a ne Carlose Mendozu.“
„Určitě dělá pro Demokracii.“
Ledař souhlasně přikývl. „Nikdo jiný nemá takové zdroje, aby mě čtrnáct let sledoval.“
„Jdeš po ní už čtrnáct let…“ začal Chandler.
„Šestnáct,“ skočil mu Ledař do řeči.
„Dobrá, šestnáct. Proč se na tebe obrátili až ted?“
„Myslí si, že ji našli.“
„To nestačí,“ řekl Chandler. „Proč ti lhali? Nebo spíš, pokud ji našli, proč po ní nejdou sami?“
„Jsem si jistý, že za ní poslali své nejlepší lidi a ti selhali, jinak by se na mě nikdy neobrátili.“ Náhle si všiml své sklenky a jedním hltem ji dopil. „A proč poslali někoho, kdo se vydává za Penelopinu matku, je dost prosté: Vnitřní Hranice Demokracii nic nedluží a oni nevědí, jestli bych byl ochotný jim pomoci. A navíc,“ dodal, „jsem před čtrnácti lety zabil pár jejich lovců odměn.“
„A proč jsi ji chtěl zachránit před smečkou lovců odměn?“
„Nikdy ji nijak neohrožovali,“ odpověděl Ledař. „Pokoušel jsem se zachránit někoho, kdo jí dělal společnost.“ Chvíli mlčel. „Nepomohlo to.“
„Ve tvém podání působí Penelopa Baileyová opravdu hrozivě,“ podotkl Chandler.
„Taky je hrozivá,“ vážně ho ujistil Ledař. „Nenech se zmýlit.“
„Kde si myslí, že je?“
„Na planetě nazývané Alpha Crepello III, v hvězdokupě Quinellus.“
„Jsou si jistí, že tam je?“
Ledař zavrtěl hlavou. „Myslí si, že ano. Jistě to nevědí.“
„Proč si to myslí?“
„Předpokládají, že tam s mimozemšťany žije mladá žena, známá jako Orákulum.“
„To je jejich důvod?“
„Nejspíš ne,“ odpověděl Ledař. „Skoro určitě ne. Ale tohle mi řekli.“
„Není se tu příliš čeho chytit,“ řekl Chandler. „Co podle tebe tají?“
„Zřejmě něco o tom, kolik lidi tam poslali a už o nich nikdo neslyšel. Něco takového by je přesvědčilo, že se nemýlí, a zamčené by to odradilo potenciálního pomocníka.“
Chandler dlouho seděl mlčky. Pak pohlédl na Ledaře. „Chci se tě na něco zeptat.“
„Na co?“
„To děvčátko tě stálo nohu a soudím, že zabila tvého přítele.“
„Nepřímo.“
„Proč po ní tedy nejdeš sám?“
„Je mi šedesát pět, jsem tlustý a mám umělou nohu,“ odpověděl Ledař. „Pokud to doopravdy je Penelopa Baileyová, bylo by po mně dřív, než bych se k ní přiblížil. Před dvaceti lety bych to možná dokázal, ale teď už ne.“ Podíval se na Chandlera zpříma. „Proto jsem přišel za tebou, Pištče – ze všech lidí v téhle branži jsi skoro nejlepší. Vnikl jsi na půl tucet světů a jsi lepší zabiják, než jsem kdy byl já.“
„Mám ji zabít?“
Ledař pokrčil rameny. „Nevím.“
„O jakých penězích tady mluvíme?“
„Půl miliónu předem a dalšího půl miliónu po dokončení práce.“
„Kredity?“ zeptal se Chandler s nelibostí.
„Tereziánské tolary.“
Chandler přikývl. „Časový limit?“
„Jestli se k ní nedostaneš do šesti měsíců, nedostaneš se k ní nikdy.“
„A co když se vrátím s prázdnou?“
„Pokud ten úkol přijmeš, je záloha tvoje, ať to dopadne jakkoliv,“ řekl Ledař.
„Bude s tím tvůj klient souhlasit?“
„Vzhledem k tomu, že to není pravá Bettina Baileyová, nemyslím, že by si mohla vybírat.“
„A co výdaje?“ chtěl vědět Chandler.
Ledař se zachechtal. „Nic, při půlce miliónu předem.“
„Možná si budu muset cestou najmout někoho na výpomoc.“
„To bych ti neradil,“ podotkl Ledař.
„Proč?“
„Čím menší pozornost na sebe upoutáš, tím máš větší šanci vyváznout z toho živý.“
„Možná si budu chtít najmout pár lidí, abych od sebe odvrátil pozornost.“
„To je tvoje věc.“ Ledař se na něho zamyšleně zahleděl. „Pokud uspěješ a dokážeš mi, žes je potřeboval, dostaneš je zaplacené.“
Chandler mu pohled vrátil. „A co z toho budeš mít ty?“
„Peníze, zadostiučinění, pomstu – vyber si.“
Chandler se usmál. „Všechno.“ Odmlčel se. „Mluví na té planetě nějakým lidským jazykem?“
„Nevím… ale podle mých hvězdných map jsou tam tři terraformované měsíce, osídlené lidmi. To je logicky tvůj výchozí bod.“
„Proč nejít rovnou k ní?“
„Kdyby se k ní dalo dostat rovnou, Demokracie by mě nevyhledala,“ odpověděl Ledař. „Bereš tu práci?“
Chandler chvíli zvažoval podmínky a pak přikývl. „Jo. Beru to.“
„Dobře,“ řekl Ledař. „Pokud se ukáže, že to není Penelopa Baileyová, přiveď ji.“
„A pokud je?“
„Jakmile se o tom ujistíš, dej mi vědět. Jestli nebude chtít jít, neexistuje žádný způsob, jak ji přivést, takže ji, pokud to půjde, zabij. Pokud o tobě do půl roku neuslyším, budu vědět, že jsi mrtvý.“
„Chceš říci, že budeš předpokládat, že jsem mrtvý.“
„Myslel jsem to tak, jak jsem řekl,“ odpověděl vážně Ledař.