Související odkazy:
Autorův profil na Wikipedii (anglicky)
Ukázka
01
„Pamatuj, že to dělám jenom kvůli mámě.“
Seržant Eric Bergstresser si upravil vysoký límec slavnostní modré uniformy námořnictva a znovu zahýbal rameny, aby měl pocit, že mu stejnokroj sedí. Protože ale trávil většinu času v džínech nebo polních maskáčích s digitální kamufláží, moc mu to nešlo.
„Vynechal jsi dvě poslední návštěvy, brácho,“ pokrčil Joshua Bergstresser rameny. Josh právě oslavil šestnácté narozeniny a kromě dokonale civilistické náušnice v uchu na sobě měl kapsáče a tričko s límečkem – takhle podle něj vypadalo slušné oblečení, které si člověk bral do kostela. „Kromě toho vypadáš dobře,“ dodal. „Holky se na tebe budou lepit jako na mucholapku. Možná bych si taky měl pořídit takové oblečení.“
Eric sebou trhl a zavrtěl hlavou.
„To nedělej, dokud nebudeš vědět, že to opravdu chceš,“ zamračil se pak. „Na druhou stranu – pokud spolu nebudeme v jedné jednotce, máma aspoň nedostane dva telegramy.“
„Takhle nemluv, brácho,“ řekl Josh. „Budeš v pohodě. Řekni mi, že budeš v pohodě.“
„Nebudu tě vodit za nos, brácho,“ odpověděl Eric. „Stejně o tom ani nemůžu mluvit. Ale řeknu ti, že na poslední misi vyráželo jednačtyřicet mariňáků a vrátilo se nás pět.“
„To myslíš vážně?“ zeptal se Josh nevěřícně. „Nic takového nebylo ve zprávách!“
„Ale bylo,“ pokrčil rameny Eric a jeden koutek úst se mu zvedl v ironickém úsměvu. „Šestatřicet mariňáků se zabilo při havárii vrtulníku. Zprávy v šest.“
„To bylo někde na západě,“ odpověděl Josh a zamyšleně nakrčil obočí. „To byla tvoje jednotka? Eriku, nehody se přece…“
„Jenže žádná nehoda nebyla,“ přerušil ho Eric nevesele. „Všichni padli v boji. Ale havárie vrtulníku je docela pohodlné vysvětlení. Mimo jiné to vysvětlilo i to, proč byla většina z nich pohřbená v zavřené rakvi a nikdo se nemohl podívat dovnitř. Zatraceně, ve většině z těch rakví ani nebyla těla, jenom pytle s pískem. Neztratili jsme je všechny najednou a hodně z nich jsme ani po boji nenašli.“
„A tohle byla tvoje jednotka?“ zeptal se Josh.
„Jo.“
„A ty se vracíš zpátky?“
„Jo.“
„To je magořina.“
„Jo.“
„Eriku,“ řekl Josh zoufale. „Nemůžeš znovu jít… no, tam, kam jdeš. Zapomeň na to, co jsem o té uniformě říkal. Řekni jim, že už se na to dobrovolně nehlásíš. Sakra, schovám tě pod postel. S takovými ztrátami…“
„To člověk nemá moc velkou naději, že přežiju, co?“ zeptal se Eric a konečně se obrátil od zrcadla.
„ANO!“
„Věř tomu, nebo ne,“ pokračoval Eric, „ale během poslední mise jsem začal poslouchat gotiku a heavy metal,“ poznamenal, aby změnil téma.
„A mě to těší, těší a těší, protože teď už konečně nebudu muset poslouchat Hanka Williamse mladšího. Co to ale má společného se statistickou jistotou toho, že už se nevrátíš?“
„Hanka pořád ještě občas poslouchám,“ řekl Eric. „Ale jedna z těch nových věcí, které se mi líbí, se jmenuje ‚Winterborn‘. Slyšel jsi někdy v životě skupinu, která se jmenuje Crüxshadows?“
„To je na mě moc nezávislé, člověče,“ zavrtěl hlavou Josh. „Co je špatného na Metallice?“
„Myslíš kromě toho, že celých deset let nenatočili pořádnou desku?“ zvedl Eric obočí. „Ale tahle písnička je o Trójanech. A v refrénu mají zajímavý verš: Ve vzteku nejtemnější hodiny budu tvé světlo. Chtěl jsi po mně mou oběť a já jsem Winterborn. V tom, co dělám, Joshi, jsem dobrý. Hodně dobrý.“
„Nikdy mě nenapadlo, že jsi dostal Námořní kříž za neschopnost,“ řekl Josh tiše. „Ale je tu něco, čemu se říká pravděpodobnost.“
„A kdybych to nedělal já, musel by to dělat někdo jiný,“ pokračoval Eric, jako by svého bratra ani neslyšel. „Ze zkušenosti hádám, že by to byl někdo, kdo není tak dobrý jako já, a kdo má proto menší šanci na to, že se vrátí. Chceš, abych položil jeho hlavu na špalek, bráško?“
„Ale sakra, určitě!“ odpověděl Josh a zatnul svaly na čelisti. „Ten někdo totiž není můj bratr!“
„Něčí bratr to ale vždycky je,“ řekl seržant a zvedl čepici slavnostní uniformy. „Jsou to všechno bratři a synové. Nějaká žena, jako je naše máma, je nosila v břiše a kojila je a milovala je. A většinu jsme ani nedokázali přivézt zpátky domů. Nebylo totiž co přivézt. Mám mnohem lepší šanci než kdokoli, kdo by mě nahradil.“ Strčil si čepici pod paži a přísně kývl na svůj odraz v zrcadle. „Takže tohle je moje oběť. Jak mi kdysi říkal náš vrchní seržant – jestli si chci dělat starosti s tím, kde umřu, tak jsem se raději nikdy neměl dávat k námořnictvu.“
Komandér William Weaver Ph.D. se přehoupl přes vrcholek, postavil se do pedálů a cestou dolů sevřel sedlo mezi stehny, aby popadl dech. Kořeny na stezce byly stále kluzké ranní rosou, kterou dopolední alabamské slunce ještě nedokázalo vysušit. Příkrov dubových větví a husté křoviny kolem stezky mu v tom budou bránit ještě pěkných pár hodin. Zadní kolo na kořenech prokluzovalo a klouzalo, takže stoupání bylo mnohem složitější, než Bill doufal, a začínal toho mít opravdu dost.
Když se před ním otevřel prudký svah, zaklonil se, aby udržel rovnováhu za sedlem, a dokázal mít kolo pod kontrolou dostatečně dlouho na to, aby přeskočil malý dubový kmen, který ležel přes stezku. Bill sklopil oči k srdečnímu monitoru připnutému uprostřed řídítek – 185. Na to, kde se na stezce nacházel, pracoval příliš tvrdě. Jízda byla sice zábavná a dokázal při ní zapomenout na… no, prostě na spoustu věcí, ale ve skutečnosti do toho moc srdce nedával. To stoupání na druhé straně kopce, které měl právě za sebou, mu dalo pěkně zabrat. Měl by být schopen snížit srdeční tep přinejmenším ke stošedesátce, ale ve skutečnosti klesal daleko pomaleji, než čekal, a srdce mu bušilo v krku jako buben. Cítil se neuvěřitelně z formy. A to ho ještě čekala jízda zpátky do kopce na parkoviště, která mu dá zabrat ještě víc.
Ještě před osmi lety by tomuhle kopci nakopal zadek a ještě by měl dost sil na další dvě kolečka, ale to, co bylo před osmi lety, bylo před osmi lety.
Ještě před osmi lety nemusel nasazovat krk kvůli záchraně světa. Před osmi lety ještě nikdo neměl nejmenší ponětí o tom, že jednou bude existovat loď jménem Vorpalový meč. Před osmi lety býval svět ještě relativně jednoduché místo k životu a takovýhle malý kopeček by ho vůbec nedokázal obtěžovat.
Před osmi lety ještě pracoval jako nezávislý smluvní dodavatel pro obranný průmysl a napravoval problémy, které měla armáda a několik vládních agentur, jejichž název vesměs končil na písmeno A – DIA, CIA, NSA. Pak ve fyzikální laboratoři na Univerzitě Centrální Floridy došlo k výbuchu, který srovnal se zemí ji i zbytek univerzitního kampusu. Něco takového dokázalo dvě stě padesát jeden joulů na dvanáctou. Můžete tomu říkat šedesát kilotun, a máte totéž.
Mezi výbuchem, který proměnil celou univerzitu a široké okolí v hromadu sutin, a dnešním dnem se pohyboval v jiných dimenzích, zemřel (tím si byl docela jistý), znovu ožil (tím si byl naprosto jistý) a celkově vzato měl plné ruce práce s tím, jak zachraňoval planetu před jistou zkázou. Výbuch totiž otevřel bránu k jiným světům a některé z nich byly obydleny bytostmi, které vůči lidem projevovaly velice negativní přístup. Říkalo se jim Dreen a konzumovaly organickou hmotu, aby vytvářely další kopie sebe samých. Obsadily už mnoho světů a Země byla další na jejich seznamu. Weaver s pomocí poddůstojníka SEAL a hrstky dalších dokázal zavřít brány, které Dreen používali. Jenže anomálie na místě, kde se kdysi nacházela fyzikální laboratoř Univerzity Centrální Floridy, neustále vytvářela další a další brány.
Během nějaké doby Weaver a další lidé přišli na to, jak vytvářet brány na Zemi, a dokázali jakž takž ovlivňovat umístění bosonů, které za jejich vznikem stály. Okamžitá teleportace z jednoho bodu do druhého se stala realitou a každým dnem byly otevírány další a další brány. Leteckým společnostem, které tím byly vyřazeny z provozu, se to vůbec nezamlouvalo. Po necelých deseti letech situace dospěla do stavu, který se nezamlouval ani výrobcům automobilů.
Dreen nebyli jediným mimozemským živočišným druhem, se kterým se lidé setkali. Jeden z jejich poddaných národů, kočičí Mreee, nějakou dobu předstíral, že je přátelský, aby lidskou kořist zkoumal. Zničení dreenských bran takřka určitě vyhladilo i všechny Mreee. Ale ti, kteří tvořili součást dreenských invazních sil a přežili boj, tím byli daleko méně podrážděni, než kdokoli čekal. Byl to hrdý národ, který trpěl tím, že padl do otroctví nájezdníků, jimž nestačilo, že vyždímali přírodní zdroje jejich světa, ale brali si i těla jeho obyvatel, aby vytvářeli další Dreen. Dávali raději přednost čisté smrti rukou čestného nepřítele.
Kromě toho lidé narazili na přátelské mimozemšťany. Adarové měli před lidstvem technologickou převahu, ale trápily je skoro tytéž problémy s Dreen. Byli to právě Adarové, kdo lidstvu předal dva důležité předměty. Jedním z nich byla dostatečně silná bomba, aby zničila všechny dreenské brány. Nepoužili ji sami, protože jediný způsob, jak brány vyřadit z provozu, spočíval v jejím odpálení velice blízko brány samotné. A kdyby vybuchla na špatné straně, byl by zničen celý svět. Lidé byli ale dostatečně zoufalí na to, aby ji použili, a podařilo se jim zničit nejen bránu, do které ji na poslední chvíli umístili, ale také všechny ostatní existující dreenské brány.
Druhý předmět byl ale daleko důležitější. Adarové jej našli na jedné staré planetě, jejíž slunce bylo těsně před zánikem. Ta věc sice vypadala jako obyčejná černá krabička zhruba velikosti balíčku hracích karet, ale uměla neuvěřitelné věci. Elektrický náboj ji dokázal přimět k energetickému výstupu o celé řády většímu, než byl vstup. Weaver nakonec usoudil, že jde přinejmenším částečně o warpový pohon. A měl pravdu.
S pomocí této krabičky, která byla nejen warpovým pohonem, ale také bezreakčním generátorem pohonu, konvertovala americká vláda bývalou jadernou ponorku USS Nebraska ve vesmírnou loď. Trvalo to sedm let a Weaver hned zkraje celého procesu nastoupil do služby u námořnictva. Sám sobě přiznával, že jedním z problémů, které s tímto kopcem měl, bylo příliš mnoho hodin strávených v kancelářském křesle při návrzích na přestavbu ponorky, aby se vydala tam, kam lidská noha zatím ještě nevstoupila.
Ale Weaver a tým dalších tisíců odborníků to nakonec dokázali. A pak se Weaver ve funkci astrogátora vydal s lodí, pokřtěnou jménem Vorpalový meč, na první výpravu. Když lidé poprvé zahlédli brány, vypadaly jako zrcadla – a toto označení s sebou přinášelo i odkaz na starou dobrou Alenku v říši divů a za zrcadlem. Adarům připadaly lidské myšlenkové pochody fascinující a trvali na tom, že pojmenování lodi by mělo pokračovat po této linii. A vzhledem k tomu, že loď patřila lidsko-adarské Alianci, měli dost nitek, za něž mohli tahat, aby svůj návrh prosadili.
Adarové byli vynikající vědci a filozofové, ale naneštěstí jim chybělo sebemenší porozumění lidskému humoru nebo myšlenkovým pochodům. Takže jim význam zkratky označení plavidla „Spojenecká expediční rezerva“ došel až v okamžiku, když už bylo příliš pozdě.
Na palubě SER Vorpalový meč se pak Weaver a posádka sto padesáti pěti důstojníků, poddůstojníků a řadových příslušníků námořnictva společně s jedenačtyřiceti příslušníky námořní pěchoty a hrstkou vědců vydali do vesmíru. Zpátky se vrátilo jen pět mariňáků, daleko menší hrstka vědců a sto dvacet členů posádky ponorky. Ale zjistili to, co zjistit měli: že je vesmír zatraceně nemilosrdná čubka, ale že to ještě není nic ve srovnání s přistáním. Na druhou stranu ovšem našli další spojence a zajímavé technologie.
Na měsíci plynného obra, obíhajícího kolem jinak nepříliš pozoruhodné hvězdy 61 Cygni Alpha, narazili na rasu savčích hlodavců. V jazyce národa, který Vorpalový meč kontaktoval, se jmenovali Cheerickové, na první pohled se podobali činčilám nebo velkým křečkům a jejich nejvyšší forma technologie zhruba odpovídala pozemskému období války růží. Jinými slovy se teprve začali přibližovat úrovni skutečné vědy a pomalu za sebou nechávali temný věk alchymie. Nicméně si vedli záznamy, odkazující několik tisíc let do minulosti, podle nichž se čas od času z neznámých důvodů objevovali další tvorové, kteří vždy povstali, aby je zničili. Říkalo se jim „démoni“ a začali se zjevovat krátce předtím, než k planetě dorazil Vorpalový meč. V době, kdy došlo k prvním pozorováním, byl Meč naštěstí čtyřicet světelných let od měsíce, takže v tom byl nevinně.
Nakonec ale poté, co jich docela dost padlo, došli vědci na palubě Meče k závěru, že „démoni“ jsou biologickým obranným mechanismem, který je naváděný elektromagnetismem. V té době už to ovšem nejméně polovina vědeckého týmu a podstatná část jednotky mariňáků měla za sebou. Těsně před smrtí však vědecký tým dokázal lokalizovat místo zrodu démonů.
Nakonec zbylo zastavení jejich hrozby na Weaverovi, důstojnickém zástupci Millerovi z jednotek SEAL, hrstce příslušníků místní královské stráže a malé skupině zbývajících mariňáků. Měli štěstí, že s nimi do akce šla i lodní lingvistka Miriam Moonová. Slečna Moonová byla sice obvykle plachá jako králík, ale byla to právě ona, kdo přišel na to, jak celý systém funguje, a s pomocí místních jej dokázala vyřadit z provozu.
Zatímco se ale Weaver vydal do zoufalého boje, loď musela čelit dalšímu útoku. Většina „démonů“ sice vedla pozemní boj, existovala však i vzdušná složka jejich sil – obrovské modročervené „vážky“ s velice rychlým bezreakčním pohonem a lasery, které střílely z jejich složených očí. Během boje s nimi odlétl Meč poměrně daleko do vesmíru a málem byl zničen. Místní obyvatelka, která převzala kontrolu nad systémem, paní Che-chee, nakonec musela loď nechat odtáhnout zpátky na planetu pomocí stejných tvorů, kteří se ji snažili zničit.
Zpátky na planetě provedli dostatek oprav na to, aby loď dokázala vlastními silami odcestovat zpátky na Zemi, ale uvedení zpět do provozu obnášelo téměř půlroční každodenní práci. Weaver během zpáteční cesty vykonával práci lodního výkonného důstojníka, po návratu domů se ale této funkce s potěšením zbavil ve prospěch daleko zkušenějšího důstojníka. Od té doby měl však plné ruce práce s dalšími opravami a vylepšováním. Což obnášelo šestnáctihodinové pracovní dny.
Tohle bylo ve skutečnosti jeho první volno, protože větší opravy už byly dokončeny a zbývaly jen drobnosti. Takže přistoupil na návrh (což byl popravdě řečeno maskovaný rozkaz) velícího důstojníka lodi, aby si vzal nějakou dovolenku. A zamířil zpátky do svého skutečného domova v Huntsville, aby navštívil přátele a oprášil svou známost se stezkami, kameny velkými jako dětská hlava, kořeny, balvany, pokácenými stromy, prudkými kopci a neuvěřitelně náročnými a technickými stoupáky na horu Monte Sano.
Prudce zabrzdil, aby zastavil těsně před další strží, a opřel se levou nohou o zem. Právě se chystal opatrně pokračovat dolů ze svahu, když mu zazvonil mobil. Sotva svůj vyzváněcí tón – „Welcome to the Jungle“ od Guns’n’Roses – přes bušení srdce slyšel. Billovi se pauza hodila, protože byl úplně vyčerpaný. Skousl trubičku, která mu před obličejem visela z popruhu přilby, a mezi lapáním po dechu se zhluboka napil vody z CamelBaku, který měl na zádech.
Přestože měl dovolenku, musel být neustále na příjmu. Neměl totiž pouze nejlepší ponětí o technologii, která stála za pohonem lodi, ale jeho znalosti doslova každého šroubu a matice na palubě, o systémech nemluvě, daleko přesahovaly vědomosti velícího i výkonného důstojníka, takže se mohly objevit otázky, na které bude znát odpověď jenom on. A podle všeho se právě taková otázka objevila.
„Weaver,“ řekl a zhluboka přitom dýchal. Sluchátko, které měl nasazené v uchu, se po zaznění jeho hlasu automaticky aktivovalo.
„Komandére Weavere, tady je kapitán Jeller z vesmírného operačního střediska,“ zaznělo ve sluchátku. „Musíte se co nejdříve hlásit na palubě své lodi.“
„Sakra,“ sykl Weaver. „Uniforma?“
„Stačí to, co máte právě na sobě, komandére,“ odpověděl kapitán. „Došlo k nehodě…“
Sotva obřad začal, Eric přestal duchovní poslouchat. Od doby, kdy nastoupil do armády, si kongregace pořídila nového kněze, a jako by to nestačilo, byla to ještě ke všemu žena. Jeho rodina se hlásila k episkopálům, ale přestože Eric vždycky slyšel, že v zákopech není nikdo ateista, nevzpomínal si, že by se během uplynulé mise nějak zvlášť modlil. Obvykle byl příliš vyděšený na to, aby si vzpomněl na jedinou modlitbu.
Většinu kázání strávil tím, že se rozhlížel po shromáždění. Viděl v něm velkou spoustu stejných tváří, jaké tu byl zvyklý vídat dřív. Narodil se ve Fayetteville v Severní Karolíně, když jeho otec ještě sloužil v armádě, v logistické jednotce, jejíž fungování ani smysl vlastně nikdy nepochopil. Ale Eric si ze svého dětství Severní Karolínu vůbec nepamatoval. Jeho otec se s celou rodinou odstěhoval do Crab Orchard, aby nastoupil jako dispečer do tehdy čerstvě otevřené továrny na plasty. Josh se narodil v nemocnici Arh Beckley stejně jako jejich sestra Janna.
Většina lidí v kostele – s výjimkou těch starších, které přivedla na svět porodní bába – se narodila v nemocnici Arh Beckley. A on vídal stejné tváře každou neděli od doby, co si pamatoval. Byly to jeho oči, nebo lidé kolem něj, co se změnilo?
Třeba takový trenér Radner, který byl během docházky na střední školu Erikovou noční můrou. Byl to hlavní učitel tělocviku, vrchní trenér fotbalového týmu střední školy Crab Orchard a bývalý výsadkář, který během nějaké nehody v práci přišel o prostředníček a prsteníček. Jednoho dne si z něho Bob Arnold utahoval, zatímco jim trenér vysvětloval jemné detaily tříbodového obranného postoje. Bob si myslel, že je kdovíjak vtipný, když zaujal řečený tříbodový postoj a držel dva prsty ruky založené za zády složené do dlaně, jako by je měl amputované. Radner, který nevážil ani polovinu toho co Arnold, zadáka složil zmrzačenou rukou. S trenérem Radnerem se nikdy nevyplatilo zahrávat si.
Když se na něho Eric podíval nyní, viděl muže, který měl něco po padesátce a byl relativně z formy. Zdálo se, že je se svým životem docela spokojený, ale zdaleka to nebyl ten démon, na kterého si Eric dobře pamatoval.
Bob Arnold byl mezi shromážděnými také, společně se svou manželkou Jessie. Jessie bývala jednou z vedoucích školního týmu roztleskávaček; Bob býval nejlepší obránce školního fotbalového týmu. Všichni předpokládali, že to spolu dají dohromady. Teď ale měli dvě děti a oba vypadali opotřebovaně a utahaně. Bobovy svaly se rychle měnily v sádlo a ani Jessie už dávno nevypadala zrovna štíhle. Eric slyšel, že si Bob našel práci ve stavební firmě dole v Beckley. Eric si je sotva dokázal představit, jak vypadali kdysi dávno na střední škole.
A za nimi seděli Piersonovi. Pan Pierson s paní Piersonovou vypadali v podstatě pořád stejně jako kdysi – sympatický pár, který se k sobě hodil. Pan Pierson byl místní veterinář a jeho manželka už celé dlouhé roky pracovala jako sekretářka jedné právní firmy ve městě. Ale Eric se zarazil a zamrkal při pohledu na ty, kteří seděli vedle nich. Piersonovi měli čtyři děti. Paul byl ve škole o ročník výš než Eric a Eric slyšel, že šel na vysokou školu, takže tu není. Nejmladší dívka musela být Linda, ale ta pěkně vyrostla. Teď už jí muselo být nějakých deset let a pomalu přestávala vypadat jako holčička. Vedle ní seděl Hector. Toho každý dokázal poznat podle hnízda světlých vlasů, ale to bylo všechno. Kde vlastně přišel k těm uhrům?
Ale to, co ho opravdu zarazilo, byla dívka, která seděla vedle Hectora. Poslední Piersonovic potomek by měla být Brooke, ale… tohle přece nemohla být Brooke. Sotva se dokázal rozpomenout na neohrabané a nešikovné plavovlasé děvče, které v roce, kdy vyšel ze střední, teprve nastoupilo do prvního ročníku. Měla obrovský předkus, který měl vliv na její artikulaci, a nosila rovnátka. Měla hezké vlasy – přirozeně kudrnatou plavou záplavu, ale…
Ježíši! Tohle musela být Brooke Piersonová. Ale ta neuvěřitelná osoba v růžových šatech, která seděla v kostelní lavici, přece nemohla… Měla stejné, zatraceně hezké vlasy, to ano. Zatraceně, tohle byla Brooke… Ale rozhodně nevyrostla jenom do výšky!
Odvrátil se právě ve chvíli, kdy se dívka, kterou sledoval, podívala jeho směrem, jako by vycítila, že na ni zírá. Takhle to ale nebylo. Během obřadu si všiml, že se na něho samotného dívá hodně lidí. Slavnostní modrá uniforma ho rozhodně z běžného davu vydělovala a otec mu říkal, že se o jeho vyznamenání psalo v místních novinách. A vzhledem k tomu, že Spojené státy nebyly ve válce, bylo jasné, že udělení Námořního kříže je na takhle malém městě velká zpráva.
Když odvrátil oči od děvčete, které… sakra, bylo jí teprve sedmnáct, což mohlo člověku vynést dvacetileté vězení i v Západní Virginii… všiml si, že se na něho dívá trenér Radner. Věkovitý výsadkář ho pozdravil pokývnutím hlavy, jako by stará generace válečníků zdravila tu novou, a znovu se odvrátil, aby pokračoval v nevnímání kázání.
Právě v takovýchhle chvílích Eric přemýšlel o budoucnosti. Stačilo se rozhlédnout po shromáždění a viděl několik veteránů – z malých měst jako Crab Orchard pocházela slušná řádka vojáků a námořníků. Ale pěkných pár se jich také nikdy domů nevrátilo. Bylo to jasně patrné během každoročních oslav Dne obětí války, kdy byly cesty lemovány kříži se jmény místních hrdinů. Někdy se zdálo, že je tu víc křížů než současných obyvatel. Byli tu vojáci z první i druhé světové války, z Koreje, Vietnamu, z přerušené války proti teroru, války s Dreen…
Bude jednoho dne na takovém kříži napsáno i „Eric Bergstresser“? Nebo bude jedním z veteránů ve shromáždění, který sice vymění pevné svaly za sádlo, ale dožije se toho, že uvidí vlastní vnoučata? Bude sedávat v Síni veteránů a vyprávět divoké historky o krabotnicích a démonech? Nebo po něm zůstane jen prázdná rakev v hrobě a stane se člověkem, na kterého si sice lidé každý Den obětí války vzpomenou, ale který se jim vlastně už dávno vytratil ze vzpomínek?
Potřásl hlavou, aby se zbavil téhle představy, zatímco se bohoslužba konečně chýlila ke konci. Podle všeho byla nová kněžka velice oddaná Bohu, ale byla neuvěřitelně nudná. Rozhodně by tenhle čas dokázal využít lépe, ale matka trvala na tom, že se svým synem-hrdinou přede všemi pochlubí. Vzhledem k tomu, že to docela dobře mohla být poslední příležitost k podobnému chlubení, jí to vlastně dlužil. Byl to právě tenhle důvod, který ho přesvědčil, aby šel. Ačkoli jí to rozhodně takhle nehodlal říkat.
Když už byl ale jednou v kostele, napadlo ho, že by se měl pro jistotu nějak pomodlit – čistě pro možnost, že by se sem mohl vrátit. Ale žádná modlitba ho nenapadala. Ne, vlastně tu jedna byla.
„Za bezbožné srdce, které dává svou víru
páchnoucím prostorám a železným střepinám,
pro prach udatnosti, který sedá v závějích
a střeží ty, které nemáš čas hlídat Ty,
za zuřivý křik a bláznivá slova
se smiluj nad svým lidem, Pane!“
„Co to bylo, Eriku?“ zeptala se jeho matka, zatímco shromáždění vstávalo z lavic, aby se věnovalo tomu, čemu Eric říkal „všeobecné objímání“.
„Jen modlitba, mami,“ odpověděl, když se žena před ním, kterou vůbec nepoznával, otočila, aby ho objala a přivítala. „Jmenuje se ‚Poslední slova‘.“