Související odkazy:
Autorův profil na Legii
Autorovy oficiální stránky
Ukázka:
„Jsem dvojnásobným držitelem Nobelovy ceny za fyziku – a přesto nemám strach přiznat, že ve vesmíru existují věci, jimž nerozumím. Jednou z nich je i kvazistelární objekt Fénix.
V případě kvazistelárního objektu, anebo kvasaru, jak zní jeho akronym, se v podstatě jedná o extrémně energetická jádra mladých galaxií z raných dob vesmíru. Nejbližší nám známý kvasar se do doby vzplanutí Fénixe nacházel přes jeden a půl miliardy světelných let daleko, a následující mnohem a mnohem dál, což je plně slučitelné s postulátem teorie velkého třesku, jež dosud nepozbyla platnosti. Jenže Fénix je velice blízko – pouhých pět set tisíc světelných let od Mléčné dráhy, od naší galaxie. Mnohem blíž, než leží galaxie v Andromedě.
Jeho polární výtrysky emitují desetkrát více záření než černá díra uvnitř středu naší galaxie, rádiový zdroj Sagittarius A*. Kdyby byly namířeny k nám, spekly by polovinu našeho hvězdného ostrova na uhel.
Nejzajímavější na Fénixu však je, že jsme jej detekovali až v roce 2093. U kvasarů je zcela normální, že náhle zaplanou, dosáhnou obrovské zářivosti a pak zase pohasnou – děje se to i periodicky. Nicméně když je Fénix tak blízko, museli bychom ho zachytit i v období jeho minima. Jenže to se nikdy nestalo. V žádné vlnové délce elektromagnetického spektra. Téměř to vypadá, jako kdyby vznikl teprve před pěti sty tisíci lety, tedy v době, kdy k nám začalo poprvé letět vesmírem jeho záření, které v současné intenzitě pozorujeme, ačkoliv to je nemožné…“
Dr. Casper Van Dyke
předseda Komise pro vědecký výzkum Vesmírné asociace
Astrofyzika pro 22. století,
kapitola X. – Kvazistelární objekt Fénix
vydalo nakladatelství Brokilon Megacorporation
roku 2107
„Když za jasné noci vzhlédnete ke hvězdám a spatříte blyštivou nádheru tam nahoře, pocítíte nezměrnou bázeň nad nekonečností a neuchopitelností vesmíru. A položíte si otázku, stejně jako miliony lidí před vámi a miliony po vás: je tam někde místo pro Boha?
Bylo nám tvrzeno, že nikoli, že vesmír je pouze a jen dílem náhody. Přitom všichni, co toto tvrdí, popírají fakt, že je tak skvěle vyladěný pro vznik pozorovatelů – nás. Jak si jinak vysvětlit jemné nastavení všech fundamentálních sil ve vesmíru – gravitace, elektromagnetismu a silné i slabé jaderné interakce – než přítomností nějaké mocné, nás přesahující inteligence? Boha, inteligentního designéra či architekta vesmíru. Vždyť kdyby byla gravitační síla jen o něco málo větší, hvězdy by velice brzy vyhořely a nebyl by tu prostor pro vznik života. A naopak, kdyby byla příliš slabá, vůbec by nezářily.
A to je pouze začátek.
Proč je naše planeta, Země, tak skvělé místo pro život?
Proč má náš Měsíc tu správnou hmotnost a velikost, aby stabilizoval její rotační osu a zabránil tak jejím katastrofálním výkyvům, které by de facto znemožnily vznik vyššího života?
Proč se ve Sluneční soustavě nachází Jupiter, který je schopný vyčistit prostor od komet, jež by mohly způsobit zánik života na Zemi?
Lze vůbec nějak popřít existenci něčeho nás přesahujícího, existenci Boha?
Pokud si uvědomíme to, že jsme děti Boží, možná nám to pomůže vzdorovat současné krizi – bojovat s přelidněním, hladomorem, nemocemi i klimatickými změnami.“
Pierluigi di Venetto
ředitel Vatikánské astronomické observatoře
konference Člověk a vesmír,
Řím, Itálie, 10. října 2034
Prolog
Explorer
Explorer I, místo neznámé
listopad 2093
Žiju.
Jedině to jsem věděl jistě. Vše ostatní totiž bylo skryto za oponou zapomnění, kterou jsem se marně pokoušel proniknout.
„Vstaň!“
Nevím, kdo to vykřikl, ale přinutilo mě to, abych začal něco dělat a neplácal se na podlaze. Pokud to tedy podlaha byla…
Překulil jsem se na břicho, zapřel rukama a vytáhl se vzhůru. Páteří mi vzápětí projela intenzivní bolest, která mě zkroutila. Zalapal jsem po dechu a znovu se složil na zem. A ucítil jsem pronikavý zápach, který mi připomněl den, kdy babička spálila pekáč buchet.
Takže si přece jen něco pamatuju…
Otevřel jsem oči. A s hrůzou jsem zjistil, že jsem oslepl, protože jsem před nimi měl jen tmu!
Zachvátila mě panika.
Vydrápal jsem se na nohy a rozběhl se, o něco jsem přitom zakopl a zase jsem spadl na zem. Před očima se mi objevily hvězdičky a přepadla mě prudká nevolnost.
Kšá!
Snažil jsem se ji odehnat, ale nepomáhalo to.
Vzpamatuj se! Mysli!
Tak fajn, nejsem slepý, jen je tady prostě tma tmoucí.
Soustřeď se!
Poslechl jsem svůj vnitřní hlas. Bylo dobré, když člověka může něco vést. I když mě to zároveň děsilo…
Zašátral jsem kolem sebe. Něco se mi postavilo do cesty. Bylo to podivně vazké a teplé. Zabořil jsem do toho ruku.
Co to je?
Popadl jsem to a nadzdvihl. Ucítil jsem nějaký odpor. Zatáhl jsem.
Vzápětí se kousek ode mě ozval agonický jekot. Rychle jsem ucukl, o něco se praštil do hlavy a na chvíli jsem přišel o vědomí.
Když jsem se znovu probral, ten strašlivý řev, který jako by vycházel z útrob samotného pekla, ustal. Vlastně se mi dost ulevilo.
„Jeremy!“
Hlas jsem poznával. Byl to můj otec!
„Tati!“ zakrákal jsem. Hlas mi přeskakoval, jako bych byl nějaký zatracený puberťák. A to mi už bylo třiadvacet! To jsem si pamatoval dobře. „Tati!“ zopakoval jsem, tentokrát o poznání jistěji.
Nikdo mi ale neodpověděl.
Pak jsem však zaslechl zvláštní zvuk – připomínal bušení.
Co to je?
Záhy ustal.
A já byl zmatenější než předtím.
Mysli!
Zapátral jsem rukou po svém oblečení. Měl jsem na sobě nějakou podivnou kombinézu, tak trochu mi připomínala tu, kterou jsem nosil, když jsem jezdil na motorce. Že bych se snad na ní vymáz? Ale potom kde? Tohle mohl být leda podzemní Okruh Tenochtitlán pod Mexiko City. Párkrát jsem tam už byl, poprvé v době, kdy mi bylo sotva deset. A od té doby jsem si nepřál nic jiného než být závodníkem.
Měl jsem motorku. Jezdil jsem ve Státech. Pak v bývalé Francouzské Guyaně – v deštném lese poblíž Kourou, hlavního asociačního kosmodromu.
Kourou.
To jméno hodně znamenalo. Ale ne pro mě. Pro otce.
Pro Caspera van Dyka, člena představenstva Star Express Aerospace, megakorporace, která před několika desetiletími dala podnět pro vznik Vesmírné asociace, vůdčí síly našeho korporátního a konzumního světonároda.
Můj otec byl významný muž. Takový, jemuž se já sám nikdy nemůžu vyrovnat. Nejenže byl dvojnásobným laureátem Nobelovy ceny za fyziku, ale předsedal i Komisi pro vědecký výzkum Vesmírné asociace.
Byl legenda.
A já byl jeho syn. Syn legendy.
Ten syn, který měl být na Exploreru…
Panebože! Ne, ne, ne, ne, ne! Tohle není pravda! Já jsem na Zemi. Jsem na Zemi. Musím tam být!
Jenže to, co jsem měl na sobě, se nedalo jen tak snadno ignorovat. Až příliš se to podobalo kombinéze, která se měla testovat pro misi Exploreru, misi, která měla zas o kus dál posunout náš korporátní světonárod a učinit něco z toho, co předpověděl velký Marcus Greer, duchovní otec Asociace, ve své Vizi, korporátní Bibli nového věku.
Můj otec se svého děťátka, své milované mise, účastnit nemohl. Ne že by byl příliš starý anebo fyzicky neschopný, ale musel velet podpoře na Zemi. Přál si však, aby alespoň někdo z van Dyků na Exploreru byl. A jelikož jsem byl jeho jediný syn, zbyl Černý Petr na mě.
Prošel jsem výcvikem, který trval dva roky. Měl jsem na lodi působit jako údržbář – vzhledem ke své lásce k technice.
Jenže já jsem nechtěl letět. Miloval jsem Zemi a všechno, co mi mohla přinést. Nechtěl jsem být otcovou loutkou, loutkou Asociace.
A to se přitom všichni o místo na lodi rvali. Byla to mise století. První loď s pokročilým iontovým pohonem, která se dostane až na samotný okraj Sluneční soustavy, do Oortova oblaku. Její výstavba trvala více než deset let a spolykala miliardy Asociačních jednotek. Explorer byl unikát – nejenže to byla první loď, která nesla systém umělé gravitace, ale byla i největší, na délku měřila více než osm set metrů. A také disponovala dvěma motorovými sekcemi. Navíc měla mít vůbec nejpočetnější posádku, dvě stě padesát lidí, aby se při letu simulovalo lidské chování daleko od Země a to, zda může tak velká lidská populace ve vesmíru přežít a být relativně soběstačná. Na to ostatně dohlížel tým psychologů.
Nechtěl jsem být pokusnou ovcí. A měl jsem plán.
Na poslední chvíli jsem se chtěl vykouřit z kosmodromu a vypadnout, možná se nějaký čas skrývat v Brazílii. Tedy do doby, než ten zatracený sen naší korporátní společnosti nezmizí z oběžné dráhy Země.
Takže jsem tam nemohl být.
Ne, stalo se něco jiného. V Kourou jsme měli dokonalou maketu Exploreru. Takže jsem zřejmě v ní.
Sjel jsem rukou k opasku – a nahmatal tam baterku.
Fajn. Konečně se věci začínají obracet k lepšímu.
Se zatajeným dechem jsem ji rozsvítil – a málem jsem vykřikl hrůzou. Kužel bílého světla dopadl na muže ležícího vedle mě. Tvář měl staženou agonií.
Posunul jsem baterku o kus níž – v ten moment jsem litoval, že jsem to udělal. Toho muže od rozkroku k bránici rozpáral ultraželezný nosník a kvůli tomu mu vyhřezla střeva.
To bylo to mazlavé a kluzké, čeho jsem se předtím dotýkal a za co jsem tahal.
Vyzvracel jsem se. A když už jsem neměl co, jen jsem naprázdno dávil.
Pak jsem se přinutil k tomu, abych mu zkontroloval puls. Byl mrtvý – samozřejmě.
Podíval jsem se na jmenovku na jeho kombinéze, která byla překvapivě bez stříkanců krve.
Sergej Glukhovsky.
To jméno mi nic neříkalo – zřejmě jsem si ještě na všechno nevzpomněl.
Nechápal jsem, proč už tu dávno nejsou záchranáři.
Vstal jsem a prozkoumal místo, kde jsem se probral. Byla to zřejmě část nějakého koridoru. Z jedné strany byla zatarasená nosníky a kusy plastu a superskla z přepážek, v té vzdálenější byly velké hydraulické dveře. Na stěně byl jediný dotykový terminál, ale nefungoval.
Přišel jsem ke dveřím a chvíli si je měřil pohledem. Stálo na nich: SEKCE GAMA – byla to má jediná propustka odsud.
Manuální otevírání, napovídal mi hlas v hlavě.
Odklopil jsem blízký panel. Byla tam velká páka. Sklopil jsem ji. Ozvalo se zahučení a mezi dveřmi se objevila škvíra. Zahákl jsem do ní ruce. A zjistil jsem, že mi někdo pomáhá z druhé strany, že odtahuje levé křídlo dveří. Štěrbina byla brzy dost velká na to, abych se jí protáhl.
Někdo se mi vrhl kolem krku. Nějaká žena. „Proboha, Jeremy!“
Věk kolem pětadvaceti, tmavovláska asijského vzezření, docela kus.
Jenže já ji teď ignoroval. Můj pohled totiž upoutal několik palců silný superskleněný průzor. A za ním hvězdy…
Málem jsem se zhroutil.
Byl jsem ve vesmíru. Byl jsem na Exploreru.
Takže jsem nakonec skutečně odletěl. Teď se mi všechno vybavovalo úplně jasně.
Zamířil jsem na stanici Athéna, v jejímž doku Explorer kotvil. Nakonec ve mně zvítězila loajalita k otci. Nechal jsem se od něj obejmout ve vstupním modulu do Exploreru, společně s dvěma sty padesáti lidmi na jeho palubě jsem se připoutal do speciálních křesel, která nás měla alespoň trochu ochránit od následků úvodního přetížení, které způsobil iontový pohon – a vydal se do dálav Sluneční soustavy.
Dospěli jsme k Jupiteru, u nějž jsme se gravitačně urychlili pomocí prakového manévru, po dvou stech padesáti dnech jsme minuli oběžnou dráhu Neptunu a ocitli se tak mnohem dál než jakákoli loď s posádkou před námi.
Psali jsme dějiny…
„Jeremy!“ vytrhl mě z myšlenek hlas té ženy. „Jeremy, tloukli jsme na tebe.“
„A… ano.“
Pohlédl jsem na ni – a konečně ji poznal.
„Mako…“
Během letu jsme se sblížili… intimně. I když jsme neměli…
Sakra, já byl vždycky rebel – takže jsem si s tím nedělal starosti. I když už se na lodi o nás dvou šuškalo ledacos. Na druhou stranu – psychologové nás měli studovat. Tak ať si studují… Vlastně by mi měli gratulovat.
„Panebože,“ zaslechl jsem hluboký melodický hlas. Vzhlédl jsem a spatřil velitele Exploreru, kapitána Paou. Byl to tělnatý Polynésan, kterému táhlo na padesát. Právě se protáhl pootevřenými dveřmi a zíral na spoušť za nimi. „Sergej,“ vydechl.
„Sergej,“ zopakoval jsem po něm.
Konečně se mi vybavilo, co se stalo, ta zatracená mlžná opona v mé mysli definitivně zmizela.
Kráčeli jsme se Sergejem do ubikace, kterou jsme měli přidělenou, když se nám náhle otřásla podlaha pod nohama. Připravili jsme se na výpadek umělé gravitace – inovativní systém stále nefungoval, jak by měl –, ale ten nepřišel.
Vyměnili jsme si se Sergejem pohled – a pak následoval výbuch, několikanásobná exploze.
Podíval jsem se na Paou. „Co se stalo, kapitáne?“
„To kdybych jen věděl, pane van Dyku. Byl jsem ve své kajutě, když došlo k explozím. Slyšel jsem jen polovinu hlášení. Podle všeho jsme krátce předtím zaznamenali zvláštní hodnoty ve fúzním reaktoru tři. Zdálo se, že se zbláznil. Pokoušeli jsme se ho odstavit. Nereagoval. Přikázal jsem, aby odhodili motorovou sekci alfa…“
Věděl jsem, co by to znamenalo – že by mise selhala a my se museli vrátit se staženým ocasem domů.
„A pak…“ vykoktal Paoa. „Pak došlo k výbuchu. Musíme do centrály. Zjistit, co přesně se stalo.“
Nechtělo se mi tam. Nebyl jsem žádný hrdina. A tušil jsem, co uvidím. Těla. Možná v horším stavu než to Sergejovo. Jenže jsem nedostal na vybranou. Jako nikdy v životě. Vždycky za mě rozhodovali jiní, ti moudřejší a lepší než já.
Takže jsem následoval Mako a Paou do centrály.
Byla to pochmurná cesta.
Celou dobu nás provázel zápach spáleniny, koridory i průlezy lemovala těla mrtvých. Částečně jsme museli cestu podstoupit v lehkých skafandrech, protože se Explorer potýkal s prudkou dekompresí v několika sekcích.
Přestal jsem je počítat. Všechna ta těla, všechny ty zmařené životy. Jen kvůli nabubřelosti Asociace a mého otce, který dvě stě padesát lidí narval do téhle plechovky s polovinou systémů, které ještě nebyly pořádně odzkoušené.
Našli jsme jen málo živých, sotva čtyřicet lidí.
Když jsme konečně dorazili do centrály, zjistili jsme, že je uprostřed ní velká trhlina – do vakua během vteřiny unikla veškerá atmosféra a všichni uvnitř zahynuli. Ani tam nefungovala gravitace.
Konzole však dál běžely. Do nich stejně jako do dalších systémů stále proudila energie z fúzních reaktorů v motorové sekci beta.
Připlachtil jsem ke konzole, která zobrazovala průřez lodí. Bylo mi jasné, co na ní uvidím. Už jsem si po cestě udělal představu. Dokonalou.
Jenže to, co jsem spatřil, bylo mnohem, mnohem horší.
Tahle loď už nikdy nikam nepoletí. Ani nemůže odeslat žádnou zprávu, protože přišla o všechny antény.
Mělo to však být ještě horší. „S energií problém nebude,“ konstatoval Paoa pochmurně. „Ale přišli jsme o většinu zásob kyslíku. Vydrží nám tak sto dní. Pak bude konec.“
„Za jak dlouho pro nás můžou přiletět?“ zeptal jsem se.
Pokrčil rameny. „Pokud vím, jedna průzkumná loď se nachází u Uranu. Čínská.“
S tou jsme moc počítat nemohli. Číňani by nás rádi nechali vykrvácet. Bylo to sotva dvacet let, co skončily marsovské války, první vesmírný konflikt lidstva, a Číňani v něm dostali pěkně na prdel. Vlastně i Asociace – pamatuji si, že mi otec vyprávěl, že na palubě asociační bitevní lodi zemřel můj dědeček. Nicméně Čína pak musela asociačním megakorporacím podstoupit více než dvě třetiny Marsu a dodnes to brala jako obrovskou křivdu. Sečteno a podtrženo, odtud pomoc nepřijde.
„Pak tu jsou těžební lodě v Pásmu planetek.“
„Příliš daleko,“ namítl jsem.
Paoa se na mě divně podíval. Nejdřív jsem nechápal proč, ale potom mi to došlo.
Vlastně už jsme byli mrtví. Všichni. Lidé, co zemřeli při tom výbuchu, byli ti šťastnější z nás.
„Panebože!“ vykřikla náhle Mako. Hlas se jí zlomil.
Připlachtil jsem k ní a sevřel ji v náručí. Abych jí dodal sílu. Bylo mi jedno, že se Paoa dívá.
Odstrčila mě, takže jsem začal rotovat ke stěně.
Překvapilo mě to.
Dál pracovala s konzolí. Byla to navigace.
„Co se děje, Mako?“ zeptal se jí Paoa.
„Hvězdy,“ zašeptala. „Nejsou tam, kde mají být.“
„Jak?“
„To nechápu. Vím jedno: už nejsme ve Sluneční soustavě.“
Několik chvil jsem tu informaci zpracovával. To bylo šílené.
„Nemožné!“ zavrtěl hlavou Paoa.
„Je to tak,“ stála si za svým. „Podívejte se na ty údaje sám, kapitáne.“
Připlachtil jsem k ní. I Paoa. Měla pravdu.
Bylo to zvláštní, ale vzrušení odehnalo veškerý strach.
„Kde tedy jsme?“ položil kapitán otázku, která zajímala i mě.
„Provedu srovnání,“ řekla. „Bude to trvat několik minut.“
„Jak jsme se mohli ocitnout někde jinde?“ zeptal jsem se. „A může to mít něco společného s tím, co se nám stalo – s výbuchem reaktoru?“
Paoa nic neříkal, jen civěl na navigační konzole. Po chvíli zavrtěl hlavou. „Možná nás ze Sluneční soustavy něco vycuclo.“
To slovo znělo zvláštně. Vycuclo.
„A co nás vycuclo?“
„Nějaká anomálie?“
Ten termín ve mně evokoval nějaké sci-fi pro pamětníky, na něž jsem se díval s otcem, když jsem byl malý. Ne realitu.
Mako náhle zalapala po dechu. A řekla něco, co mě naprosto šokovalo: „Jsme deset tisíc světelných let od Sluneční soustavy.“
Nevím, jestli jsem měl brečet, anebo se smát. Byli jsme průkopníci.
Ale průkopníci odsouzení k smrti…
V té době jsem ještě nevěděl, že přesně ve stejném okamžiku, kdy to Explorer „vycuclo“ ze Sluneční soustavy, na Zemi poprvé zachytili záření z kvazistelárního objektu Fénix…
Část I.
Srdce Asociace
Sluneční soustava, Země, Londýn
5. – 6. října 2234
1
Když děláte práci jako já, nejste zrovna oblíbení.
Fakticky.
Řeknu to na rovinu. Mně je to jedno. Nikdy jsem netoužila být oblíbená. Dělala jsem jen to, co musím, abych přežila. Nic víc v tom nehledejte.
OROS.
Čtyři písmena, při jejichž vyslovení každému ve svobodných lidských koloniích vstanou vlasy hrůzou. A je jedno, zda je to obyčejný dělník, co se pachtí na hranici chudoby někde v uhelném dole jako ve středověku, anebo sám slavný prezident toho jejich ještě přeslavnějšího spolku, Extrasolárního společenství.
OROS. To byli mí zaměstnavatelé.
Kdysi se mě jedna dívka, kterou jsem měla moc ráda, zeptala: teto Natálie, co je to ten OROS?
Zní to jednoduše, ale je to otázka za milion. Záleží totiž na tom, koho se zeptáte.
OROS je sdružení pozemských megakorporací, které se zabývalo astrofyzikálním výzkumem; jeho primárním cílem bylo vyhodnocování dat z Eridanu, lodi, která jako první cestovala hyperprostorovými koridory, odpoví někdo, kdo nevidí za oponu a rád se hrabe v archivu.
OROS je odvrácenou tváří Vesmírné asociace, zástěrkou pro její tajný zbrojní výzkum, řekne někdo další, znalejší.
OROS chce povznést lidstvo, odpověděl by můj pradědeček, slavný Gerard le Comp, jeden z největších lidí, co kdy žili, a dvanáctý předseda Asociace.
A co na to řeknu já?
OROS je jen banda břídilů, která si kompenzuje, že má malého pindíka. Tečka.
A já měla jednoho z těch minipindíků zabít.
Jmenoval se Anthony Hopkins (kdysi jsem slyšela, že žil herec podobného jména, ale fakticky si nevybavuju, jak vypadal, jen jsem se dozvěděla, že musel nosit náhubek), měl pivní pupek, věk kolem šedesáti let. Našel si mladou manželku, bývalou modelku, co byla tváří nějakého prášku na praní a teď neměla do čeho píchnout. Měli dvě krásné zdravé dětičky. Prostě ideální asociační rodinka.
Až na to, že ten Hopkins byl čtvrtým mužem na seznamu OROSu. Zatímco se procházel se svou šťastnou rodinkou po centru Londýna, někde daleko odsud v dobře utajované základně OROSu stahovali nějakého nešťastníka z kůže a přemýšleli, jestli je k tomu lepší nůž s uhlíkovou nanočepelí, nebo laserová pilka.
Zkrátka – byl to bastard.
Nikdy jsem netrpěla výčitkami svědomí. A když tenhle Hopkins zemře, tak je mít tuplem nebudu.
„Vítejte v Kole Asociace,“ vyrušil mě z myšlenek vlezlý hlas hologramu, který se zhmotnil uvnitř gondoly, do níž jsem před několika vteřinami nastoupila. Měl tvář pohledné blondýny s tak krátkou minisukní, že jí bylo vidět až téměř do žaludku. Toho, kdo ji naprogramoval, by měli zažalovat za sexismus. „Nachází se při břehu Temže ve čtvrti South Bank, na místě, kde před více než dvěma sty lety stálo slavné Londýnské oko, které bylo roku 2042 zničeno hurikánem během klimatické krize. Podnět k výstavbě Kola Asociace zadal před čtyřiceti lety předseda megakorporace Greater London Company Jonah Brown. Je vysoké půl kilometru, zabírá celý pravý břeh Temže mezi mosty Golden Jubilee Bridge a Westminster Bridge a za příznivých podmínek se z něho naskýtá výhled i na Severní moře…“
Nezajímalo mě, až bude vidět na moře. Zajímalo mě, až kolo dosáhne vrcholu dráhy. Vzhledem k tomu, že se nepohybovalo nijak závratnou rychlostí, to bude ještě chvíli trvat.
Co dělat do té doby?
Kdybych žila před dvěma sty lety a chtěla někoho nepohodlného zabít, zřejmě bych si vybalila odstřelovací pušku a začala ji kontrolovat. To by teď neprošlo. Dole hlídali sekuriťáci, navíc jsem při nastupování do gondoly prošla stejně jako všichni ostatní rozsáhlým skenováním. Naštěstí jsem žádnou zbraň nepotřebovala.
To já jsem byla zbraní.
Takže jsem se zamyslela nad tím, co budu dělat, až toho Hopkinse zabiju.
Každopádně zamířím do hotelu a dám si koupel. Takovou tu s bublinkami, k tomu sklenku nějakého sektu, prostě prima večer. Možná bych si mohla pozvat i nějakého gigola z BlackCock Megacorporation, aby mě trošku rozveselil. Nebo možná rovnou dva…
No a zítra opustím Zemi, centrum korporátního světonároda ve vesmíru, a vrátím se do toho zapadákova, které si říká Extrasolární společenství, do svého nového domova, kde vládne mír a demokracie pod taktovkou všemi milovaného prezidenta Geoffreye Cruze, jenž vládne pevnou rukou přes třicet let, ale rozhodně, v žádném případě není diktátor.
Jednou jsem se mu zmínila, že by ho za něj mohli považovat (tedy kdyby žil v minulosti), a málem z toho dostal infarkt.
„Já nejsem žádný Fidel Castro!“ křičel na mě.
Nevěděla jsem, kdo to byl ten Fidel. Ale zajímalo mě, proč se Cruz tak rozčílil, takže jsem se ve svém bytě podívala na hypernet. A tam si našla toho slavného Fidela, který dřív vládl „svobodné“ Kubě. Vlastně si byli s Cruzem dost podobní. Až na to, že Cruz neměl takový krásný pěstěný plnovous jako Santa Claus…
„To je supér!“ rozkřičel se opodál jeden kluk, odhadem mu mohlo být tak sedm. Těžko se to poznávalo. „Hele, támhle je Shard!“ ukázal do dálky.
Holografická průvodkyně ihned zareagovala. „The Shard, neboli Střep, býval v minulosti nejvyšším mrakodrapem Londýna a celé Velké Británie. Jak vidíte, dnes se pouze krčí mezi dvoukilometrovými mrakodrapy, které se na pravý břeh Temže přelévají ze čtvrti City.“
„To je supér!“ opakoval kluk a začal poskakovat. „Supér, supér.“
Dostala jsem chuť vyhodit ho z gondoly. To by bylo teprve „supér“. Rodiče si toho fracka samozřejmě nevšímali. Byli tak urvaní z práce, že byli vůbec rádi, že sedí. Jako poslední dobou většina spotřebitelů. Tlak megakorporací na své ovečky se od konce druhých koloniálních válek, kdy Asociace čelila hluboké krizi, zvýšil. Výjimkou nebyly ani dvacetihodinové směny.
A to ty nebožáky ještě bude čekat nějaký podvečerní nákup, aby byli řádnými konzumenty a nebyli označeni za nepřizpůsobivé – možná hned po projížďce na Kole Asociace zajdou do nejnovějšího megamarketu Eintopfu, který je pojatý v retro stylu dvacátého století a jenž před pár dny otevřel v Buckinghamském paláci. Mám takový pocit, že tam u kasy dělá současná anglická královna. Tak alespoň budou mít dobrou kulturní vložku…
Kolo se konečně ocitlo v nejvyšším bodě dráhy.
Byl čas jednat.
Konečně.
Trvat to ještě o chvíli déle, tak bych toho spratka fakticky zabila.
Vstala jsem a ozbrojila se.
V mém případě to znamenalo, že jsem aktivovala NAWAR, nanobotické válečné brnění, jímž jsem byla vybavena – to bylo jedno z vylepšení, kterého se mi během dlouhého působení u OROSu dostalo.
V praxi to fungovalo tak, že jsem měla implantované zásobárny, v nichž byly kvadriliardy a kvadriliardy nanobotů, velice odolných a schopných vlastní replikace. A tihle nanoboti mě celou obalili.
Uslyšela jsem několik vyděšených výkřiků – ale ignorovala jsem je. Byli to jen komáři, nic víc.
Vztáhla jsem ruce ke stropu gondoly a pomocí dvou výbojů nízkoteplotní plazmy, které vygenerovalo brnění, jsem do něj prorazila prvotřídní otvor.
Na nic jsem nečekala, odrazila se a proskočila jsem na vrchol gondoly. Ihned se do mě opřel silný vítr, který vanul od Severního moře. Neměla jsem ale problém udržet se – i s tím mi pomohli nanoboti.
Teď se hrálo o čas.
To, co se stalo, už bylo samozřejmě zaznamenáno bezpečnostním úsekem. Sekuriťáci tam dole jsou bezmocní, ale za chvíli se sem přiženou jejich kolegové ve vznášedlech.
Odhadovala jsem, že mám sotva patnáct vteřin na to, abych zbavila vesmír toho všiváka, co se jmenuje jako dávný americký herec.
Otočila jsem se doprava.
V tu chvíli se kolo přestalo pohybovat. Samozřejmě. Někde se rozeřvaly sirény.
Přímo naproti mně, na pravém břehu Temže, se tyčil mrakodrap patřící New City Development, které Hopkins mimo jiné šéfoval. Byla jsem přesně ve výšce jeho kanceláře.
Brnění mi umožnilo zvětšit to, co jsem viděla – za velkým panoramatickým oknem jsem spatřila Hopkinse. Nebyl sám, ale právě si to rozdával s nějakou tmavovlasou ženou, zřejmě svou sekretářkou.
Hups. Ta blbka z tohohle bude mít doživotní trauma.
Ale co, její hloupost, když se nechá ojet od šéfa. Ne že bych to taky někdy nezkusila…
Natáhla jsem ruku a vypálila proti oknu celou salvu plazmových výbojů. První supersklem neprošel, ale druhý ho už roztříštil a třetí a čtvrtý skončily v Hopkinsovi. Jeden mu spekl záda a druhý temeno s polovinou mozku. Hopkins těžce dolehl na sekretářku, kterou zezadu pigloval.
Díky zostřeným smyslům jsem i na tu dálku slyšela, jak vyjekla, když Hopkins uvnitř ní náhle ochabl.
Já říkala, že z toho bude mít ta blbka trauma…
Docela by mě zajímalo, jak to bude pokračovat, ale nebyl čas.
Slyšela jsem, jak lidé v gondole ječí. Strachem. Až na toho kluka.
„Supér, to je supér!“
Fakticky je.
Skočila jsem.
Ihned se mě chopil silný vítr, ale já jsem udržela stabilitu a dopadla na nižší gondolu. Odrazila jsem se a skočila na další.
Každou chvílí jsem čekala, že se objeví vznášedla.
Náhle mě oslepilo jasné světlo.
A už jsou tady…
Zamrkala jsem a vymrštila se k obraně. Jenže to nebyli oni.
To světlo náhle vybuchlo na obloze. Nejdřív jsem si myslela, že zaútočili na některou z orbitálních stanic. A děsilo mě, kdo by to mohl být – protože Extrasolární společenství, anebo ExoSol, jak se mu říkalo, určitě ne.
Snad jsi neměl pravdu, Kerre…
Světlo nepohasínalo. Dál jasně plálo na obloze. Bylo narudlé, prozařovalo časný říjnový soumrak.
Už jsem někdy něco podobného viděla. Na fotografiích. Hodně starých, více než sto let.
Potom mi to došlo.
Fénix znovu zaplál…
2
Stalo se to roku 2093.
Lidé na západní polokouli Země šli poklidně spát, když je uprostřed noci náhle probudilo ostré a jasné světlo, které vniklo do jejich bytů.
Zdálo se, že se vyplnily představy klasika science fiction, Arthura C. Clarka, a uvnitř Sluneční soustavy se zažehlo nové slunce, Lucifer. Samozřejmě že to byl holý nesmysl. Řešení bylo nasnadě.
Výbuch blízké supernovy.
Téměř všechny tehdejší dalekohledy a radioteleskopy, ať už na Zemi, Měsíci anebo na oběžné dráze, dokonce i gigantické Nefritové oko, pýcha Číny třpytící se na vrcholu Mount China, bývalého Olympus Mons na Marsu, na Fénix upřely pohledy.
Aby zjistily, že se v žádném případě nejedná o explodující supernovu.
Fénix patřil do rodiny nejsvítivějších mimogalaktických zdrojů záření – byl to kvazistelární objekt, zkráceně kvasar. Ale to byl jen začátek problému.
Protože to byl nemožný kvasar. Země se v jeho jasu koupala více než dvě stě dní, až do prvních měsíců roku 2094.
A nyní, po více než sto třiceti letech, znovu zaplál…
To bylo… neuvěřitelné.
Násilím jsem obrátila mysl ke své aktuální situaci, což bylo velice obtížné. Tenhle problém mě totiž velice zaujal – už kvůli tomu, že jsem měla doktorát z astrofyziky. Mimo jiné…
Odrazila jsem se a skočila na další gondolu – když kolem mě prosvištělo vznášedlo sekuriťáků a muži uvnitř mě zasypali laserovými paprsky z útočných pušek MX205. Byly vybaveny i tříštivými mikrogranáty – které si ovšem mí pronásledovatelé kvůli lidem nacpaným do gondol Kola Asociace nemohli dovolit použít. Ne že by jim na nich záleželo, ono každý spotřebitel byl v konečném důsledku nahraditelný, ale bylo tady všude dost očitých svědků a mohlo by to zahýbat veřejným míněním. Takže se hoši drželi zkrátka.
Zatím.
Nicméně to bylo jedno. I kdyby do mě vypálili celou salvu mikrogranátů, mé nanobotické brnění by to sotva škráblo.
Opětovala jsem palbu plazmovými pulsy a podařilo se mi zranit dva ze střelců. Z druhé strany jim vzápětí dorazila podpora – ihned se do mě opřely paprsky z jejich emiksdvěstěpětek.
Už mě to oťukávání začalo štvát.
Několikrát jsem vystřelila proti pravému vznášedlu, potom jsem se obrátila proti levému a zasáhla antigravitační generátory na spodní části plavidla. Začalo klesat. V tom samém okamžiku jsem naskočila na palubu a společně se vznášedlem jsem se hnala vstříc nábřeží, přeplněnému spotřebiteli.
Jeden ze sekuriťáků – zřejmě ten, který se považoval za největšího hrdinu – se proti mně ohnal, ale já jsem ho chytila za ruku a jedním máchnutím ho vyhodila ze vznášedla. Proletěl vzduchem a rozmázl se o jeden z příčných nosníků Kola Asociace.
Vznášedlo se přiblížilo k zemi.
Vyskočila jsem z něho a při dopadu se skulila do klubíčka. Vstala jsem a sledovala, jak vznášedlo narazilo do střechy historické budovy, kde se mimo jiné nacházel hotel hojně navštěvovaný asociačními papaláši. Ihned explodovalo v oranžovo-rudé kouli a kolem se rozletěly jeho trosky.
Alespoň budou mít nějaké vzrůšo…
Zamířila jsem po nábřeží pryč odsud.
Vzpomínám si, že jsem kdysi slyšela, jak to tady v jednadvacátém století v pátek zvečera žilo. Obyčejní lidé, umělci, ale i finančníci z City anebo Canary Wharf se tu scházeli u piva a prostě vítali nadcházející víkend.
No, teď tu bylo taky živo. Až na to, že lidé, které jsem míjela, byli popelaví ve tvářích a sotva se vlekli – protože bylo nemyslitelné, aby nešli do práce i v sobotu. V neděli měli volno, aby mohli nakupovat. Tohle z vás udělá náš korporátní světonárod. Sedře vás z kůže.
Protože my jsme Vesmírná asociace.
Tohle motto, které se pro pozemskou kulturu posledních desetiletí stalo vším, vymyslel podle legendy – fakticky netuším, zda je pravdivá – můj pradědeček, když mu bylo osm let. A později, když dospěl a vyšvihl se na významné místo v Asociaci, ho začlenil do její propagandy.
Byl to blázen.
Smetla jsem z cesty nějakou stodvacetiletou stařenu, co se sotva belhala – možná právě mířila na stanici turbokapslí a odtud na šichtu – a ohlédla se. Nikdo mě nepronásledoval. To bylo divné.
A to jsem přímo před sebou měla svůj cíl. Galerii Tate Asociation – bývalou elektrárnu, pak galerii Tate Modern, pak zase elektrárnu (za surovinové krize tu fungoval generátor na jadernou fúzi, který elektřinou zásoboval centrum Londýna) a v současnosti kulturní střed Asociace. Bylo před ní celkem živo, vtíravé reklamy lákající na expozici o dějinách cashflow, výkazu o peněžních tocích podniku v bývalých předasociačních korporacích včetně jeho uměleckého ztvárnění, byly nepřehlédnutelné.
Umíte si představit lepší páteční večer? Já tedy těžko…
O kus dál, za London Bridge, zastiňoval Temži obrovský trup asociačního bitevníku typu Tsunami, který se uvelebil na pilotách zapuštěných hluboko do koryta řeky a dělal společnost dalšímu klenotu dávného válečnictví, přes tři sta let starému HMS Belfast.
Vzápětí jsem uslyšela vzdálený svistot…
Sakra.
Než jsem stačila cokoli udělat, nábřeží poblíž mě detonovalo, já se vinou následné rázové vlny vznesla do vzduchu a několikrát se překotila. Ani dopad na zem nebyl právě milosrdný. Nanobotické brnění mě ochránilo od nejhoršího, přesto jsem ale byla otřesená.
Nejen tím.
Zejména kvůli tomu, že někdo po mně v centru Londýna vypálil MOL, lehkou raketu s konvenční hlavicí.
Vzhlédla jsem. A když se kouř rozplynul, všimla jsem si poblíž několika roztrhaných těl.
A vzpomněla jsem si na svou předchozí myšlenku.
Spotřebitelé jsou postradatelní, snadno nahraditelní.
A na svého pradědečka, slovutného Gerarda le Compa. Jak stojí uprostřed své milované stanice Světlo pulsaru skryté v hlubinách podpovrchového oceánu velké terestrické planety v systému pulsaru PSR 1257+12. Právě se probudil z dlouhého kryogenního spánku, aby se se mnou poprvé v životě osobně setkal, ale ani to mu nezabránilo dštít oheň a síru.
„Jsou to jen součástky, Natálie!“ říkal mi tehdy. „Jen součástky ve stroji. A ten stroj je Vesmírná asociace. Co uděláš, když se součástka porouchá? Vyměníš ji. Tak je to. Hodnota života jediného spotřebitele není větší než právě té jedné jediné součástky.“
Vzhlédla jsem. A spatřila, jak se nade mnou usadil velký bitevní raketoplán Ozbrojených složek, armády Asociace, a namířil na mě laserové baterie třetí třídy. Zároveň se otevřely poklopy v jeho spodní části a slanili odtud mariňáci ze Serpents, elitního asociačního komanda. V rukách neměli obyčejné emiksdvěstěpětky, ale GS Black Widowy, speciální plazmové pušky, které byly schopné během několika zásahů poničit mé nanobotické brnění.
Došlo mi, co to znamená.
Někdo musel o mé akci vědět. Dopředu.
Sakra. Všude jsou dvojití agenti – věřte mi, že jsem to dobře věděla. Určitě to byl nějaký patolízal z Cruzovy administrativy, úředníček, jemuž se zachtělo zvýšit si příjmy Asociačními jednotkami z některé megakorporace.
Před ostatní mariňáky, kteří mě obstoupili, předkročil jeden z nich, podle výložek na bojové kombinéze kapitán. Všimla jsem si, že patřili k týmu Python. Serpents byli elitou, ale pokud byla nějaké elita uvnitř elity, tak to byli právě tihle tvrdí chlapíci.
Až na to, že jejich velitelkou byla žena.
„Vzdejte se, doktorko St. Pierre,“ řekla mi. „Možná nás dokážete zabít, ale dřív, než se odtud dostanete, vás zničí zbraně našeho bitevního raketoplánu.“
„Podceňujete mě,“ zavrčela jsem.
„Věříte si. Ale v hloubi duše víte, že mám pravdu.“ Mávla k řadě civilistů, jichž bylo nábřeží stále ještě plné. „Snad nechcete způsobit další ztráty na životech našich věrných spotřebitelů.“
To byl pádný argument. Navíc, ať jsem přemýšlela, jak chtěla, mě žádná alternativa úniku nenapadala.
„Deaktivujte své nanobotické brnění!“ přikázala mi.
A já ji poslechla.
„Dobře,“ pochválila mě.
Čekala jsem, co se bude dít.
Žena si pověsila popruh blackwidowu na rameno a pomalu si sňala taktickou helmu. Měla nakrátko ostříhané černé vlasy a pronikavě zelené oči.
V dalším okamžiku mé tělo zachvátila prudká bolest a já se sesula na zem. S posledními zbytky vědomí mi došlo, že mě někdo z jejího komanda musel omráčit ShockWavem, elektrickou puškou.
Všechno kolem se propadlo do temnoty…
V níž jsem zaslechla poslední slova té ženy. „Vítej doma, Natálie.“