Související odkazy:
Recenze J. A. Poláka na oba svazky (14.2.2009 – Amor Vacui)
Recenze P. Lžičařové (14.8.2008 – Neviditelný pes)
Piterova recenze (31.7.2008 – Fantasya)
Recenze M. Fajkuse (21.7.2008 – Fantasya)
Recenze M. Stručovského (3.7.2008 – Neviditelný pes)
Reportáž z křtu knihy (17.6.2008 – Brloh)
Rozhovor A. Čižmárikové s autorem (25.3.2009 – Sme.sk)
Rozhovor M. Stručovského s autorem (10.3.2008 – Neviditelný pes)
Rozhovor J. Šmiktátora s autorem (13.2.2008 – Metropolis Live)
Rozhovor M. Fajkuse s autorem (26.2.2007 – Fantasya)
Rozhovor Marcuse s autorem (14.9.2006 – MFantasy)
Rozhovor M. Králika s autorem (16.5.2006 – Fantázia)
Medailon autora od M. Fajkuse (2006 – Fantasya)
Ukázka
I.
Lesem běželi tři muži.
Hvozd byl starý, divoký a nevlídný. Na běžce, rušící jeho klid, rozčileně otevíral černá, němě spílající ústa dutin, mračil se stinnými rozsochami a vrásčitými kmeny, podrážděně blýskal očima šelem skrčených v porostu. A jak jinak, všemožně se je snažil zastavit nebo alespoň zpomalit. Do cesty jim stavěl překážky v podobě vývratů a bahnitých tratolišť, ostružiním nebo vyčnívajícími kořeny jim podrážel nohy a bičoval je po tvářích a ramenou větvemi.
Ti tři na to nedbali. Samozřejmě, les chovali v úctě, i všechny jeho běsy, víly a skřítky, ale teď měli jiné starosti. Sledovali stopu.
Otisky několika tuctů kopyt a šesti párů chodidel se črtaly v kypré půdě jako dobře vyšlapaná srnčí stezka. Jenomže se chýlilo k večeru, v hvozdu houstlo šero a pronásledovatelé se právem obávali, že budou nuceni štvanici do rána přerušit. A takovou ztrátu času si nemohli dovolit.
V čele běžel neobyčejně dobře stavěný tmavovlasý mladík, v ramenou mohutný jako zubr. Na sobě měl pouze halenu s krátkými rukávy a vyšívanými lemy, přepásanou širokým kovaným opaskem. V jedné ruce nesl oštěp, v druhé sekeru na neobvykle dlouhém toporu, na zádech se mu pohupoval kruhový dubový štít potažený volskou kůží. Z toho, jak se neomylně vyhýbal nástrahám v porostu, bylo znát, že je v lese – v tomto i v kterémkoli jiném – jako doma. Ze soustředění na stopu zase čišela jeho cílevědomost a varování pro všechny, kdo by se mu osmělili postavit do cesty.
Stromy kolem stezky prořídly. Trojice vyběhla na nevelký palouk a mladík v čele zastavil a varovně pozvedl ruku se širočinou.
„Co je, Bivoji?“ Druhý muž byl mladíkovi nápadně podobný, postavou i tmavými vlasy, jen v jeho hřívě a vousech se už vlnily stříbrné prameny. Ozbrojen byl oštěpem, dlouhým nožem, lukem a toulcem plným šípů. Sudivoj, vladyka Strošovců, ukázal hrotem oštěpu na západ, kde listovím probleskovaly červánky. „Svarog už přešlapuje před bránou noci. A stopa vypadá docela čerstvě. Zkrátili jsme jejich náskok na pár honů. Můžeme je dostihnout ještě před setměním.“
Bivoj zvedl hlavu a zhluboka nasál vzduch.
„Co je to, bratranče?“ Třetí běžec byl nejmladší z nich, možná osmnáctiletý, spíše šlachovitý než robustní, ale ani jemu nechyběla síla a mrštnost. Na zádech měl v toulci luk a šípy, v ruce nesl kyj s boulovitou hlavicí. Jmenoval se Lešek a byl synem Sudivojova bratra, zabitého před časem při přepadení Strošovic tlupou avarských vyvrhelů. „Co větří tvůj vlčí čenich?“
„Kouř,“ odvětil hromotluk zachmuřeně. „A pečené maso.“
„Naše hovězí,“ procedil Sudivoj skrz zuby. „Ti drzouni si klidně rozdělali táborák a cpou se kořistí! Pojďme tomu udělat přítrž!“
„Opatrně,“ sklonil Bivoj hlavu. „Možná jsou opravdu hloupí a nepočítají s tím, že je budeme pronásledovat tak daleko. Mohla by to ale být i léčka.“
Sudivoj přikývl. Pokračovali o něco volnějším tempem, s pohledy pořád sveřepými, ale o poznání ostražitějšími. Chodidla v prostých opánkách šustila v trávě a na vrstvách mechu a listí. Tři pružné postavy zmizely v tmavnoucím lese jako přízraky.
Slunce tonulo v rudých mlhách na západě. Teplý den končícího léta střídala chladná noc začínajícího podzimu.
*
„Velkááá škoda,“ stěžoval si Vojša mumlavě, hubu plnou narychlo opečeného telecího, „že jsme těm strošovským balvanům nečmajzli i nějakou dvounohou jalovici. S pořádnými vemeny, krev a mlíko, ha ha! Když se chlap vydatně nasytí, dostane chuť i na leccos jiného.“
Čtyři z Jezevců, krčící se kolem ohniště, ocenili hrubý žert souhlasným chechtáním. Pátý muž, náčelník rodu a velitel výpravy Klen, ani nehnul brvou. Když si to muži uvědomili, ztichli a po očku na něj zašilhali.
„Třeba na medovinu?“ zaskřípal do ticha vladykův hlas. Hodil ztuhlému Vojšovi koženou čutoru. „Na! Spláchni ty žvásty o ženských. Byla to dobrá výprava. Jedenáct krav je lepší kořist, než o jakou jsem se modlil k duchům. Jídlo je teď pro rod důležitější než nějaké ukňourané otrokyně. Ty sis na šoustání taky vzpomněl, až když sis nacpal břicho.“
To byla pravda. Po dvou dnech skoro bez jídla Jezevci nedočkavě porazili tele, které klopýtalo s odehnaným stádečkem, spěšně maso urožnili a pak je napůl syrové, s krvavou šťávou stékající po vousech, dychtivě kousali, trhali a polykali.
„Ale čerstvá krev je taky potřeba,“ odvážil se Vojša dál namítat. „Když se rozmnožujeme jen s našimi ženskými, s pokrevními příbuznými, rodí se nemocné děti. Unášení žen ze sousedních rodů je důležité.“
„Ale až když se nažereš a máš sílu je obtěžkat,“ zavrčel Klen tónem, který spor o tom, zda je důležitější dobytek nebo ženy, rázně ukončil. „Radši se starejte o to, jak kořist bezpečně dopravit až domů.“
Vojšova ruka, zvedající k ústům čutoru, ztuhla na půli cesty a zase klesla. „Neříkal jsi, že nám nic nehrozí? Že než Strošovci zjistí, co se vlastně stalo, budeme za Mží?“
„Říkal,“ připustil Klen. „Ale jeden nikdy neví. Pastevcovu mrtvolu jsme ukryli dobře, ale nakonec stejně zjistí, že jsme jednoho z nich zabili. A potom se rozzuří. Záleží jen na tom, kdy k tomu dojde. V noci budeme hlídat. Ty, Vojšo, si vezmeš první hlídku.“
Jezevci znepokojeně poposedávali a vyměňovali si ustrašené pohledy. Nebyli kdovíjak bystří – patrně kvůli rozmnožování uvnitř rodu, o němž mluvil Vojša – a jejich myšlení a konání záviselo výhradně na tom, co řekl náčelník. Jakmile z Klena vycítili obavy, neklid okamžitě zamíchal i jejich střevy.
„Když máš podezření, že nás Strošovci můžou vyčenichat,“ uvažoval Vojša tak urputně, až z toho měl v obličeji bolestný výraz, „nebylo hloupé rozdělat oheň uprostřed nočního lesa? Musí být vidět na hony daleko.“
Ostatní Jezevci se podívali na táborák, jako by si ho všimli až teď.
„Poslyš, mudrlante,“ naklonil se Klen dopředu – ohnivé světlo vyrýsovalo na jeho obličeji zlověstné stíny, „neměl bys tolik přemýšlet. Očividně ti to moc nejde. Netáboříme právě na tomhle místě náhodou, chápeš?“
Vojša se rychle rozhlédl. Jejich nocležiště se rozkládalo v dolíku na úpatí nevysokého, pravidelně tvarovaného, duby porostlého vršku. Pár kroků od ohniště byl do úpatí pahorku vsazen protáhlý tmavý kámen. Nepochybně ho tu vztyčily lidské ruce – pod tenkou vrstvou mechu se rýsovaly jizvy prastarých znaků a obrazců.
„Už rozumím,“ přikývl Vojša a spiklenecky ztlumil hlas. „Tohle místo chrání kouzla. Je to nějaké staré pohřebiště, že? Říkal jsem si, že ten kopec za námi nevypadá přirozeně. Bude to jedna z těch dávných mohyl, do kterých Hraničáři nebo možná ještě Staří ukládali svá…“
„Ale hovno kouzla!“ uťal Klen netrpělivě. „Prostě nás kopec a úval chrání před pohledem od Strošovic! Už tě mám vážně po krk, hlavo dubová. Vrať mi tu medovinu,“ vyškubl mu z ruky čutoru, „popadni oštěp a širočinu a padej hlídat! Vylezeš nahoru na mohylu a nastražíš uši. Kdyby něco, ztropíš poplach. O půlnoci tě přijdu vystřídat, a jestli tě najdu, jak chrápeš, zmlátím tě jako psa, přivážu ke stromu a nechám Strošovcům nebo vlkům. Dělej, ať už tě nevidím, červe!“
Vojša uraženě zafuněl, ale neřekl ani slovo, rozmáchle vzdorovitými gesty se chopil zbraní, ukázal svým druhům záda a zamířil k mohyle. Klen podrážděně zavrtěl hlavou a nabodl na špičku nože kus telecího.
Ozvalo se hlasité křupnutí. Něco zvedlo Vojšu ze země a mrštilo s ním zpátky k ohništi. Když se bez hlesu zřítil naznak, Jezevci poznali, že to křupnutí byl zvuk těžkého loveckého oštěpu, vnikajícího mezi Vojšova žebra a skrz srdce až k páteři.
Vojša jen jedinkrát vykopl nohama, na rtech mu zabublala krvavá pěna a pak znehybněl, oči vyčítavě vytřeštěné na Klena.
„Perunovy sračky!“ Vladyka vyskočil jako kousnutý. Čtveřice se za ním opozdila jen o jediný úder srdce – dlaně flekaté od zaschlé krve a umaštěné pečení se pevně sevřely na ratištích oštěpů a toporech seker. Klen si přehodil nůž do levé ruky a pravačkou pozvedl své bojové kladivo s kamennou hlavicí.
„Ukaž se!“
V chvějivém světle táboráku se Jezevcům zdálo, že stojící kámen na úpatí vršku ožil a proměnil se v ramenatého muže se širočinou v pravačce a štítem na levém předloktí.
„Klen z rodu Jezevců,“ zabručel tmavovlasý obr a rozkročil se před kamenem. „To jsem si mohl myslet. Možná byste se měli přejmenovat, havěti zlodějská. Na Straky nebo Kuny.“
„Komu říkáš kundy?“ houkl jeden z Klenových nohsledů a rozmáchl se sekerou, ale vladyka ho šlehl pohledem jako honáckým karabáčem.
„Kolik vás je, Strošovci?“ zavrčel, pozorně se rozhlédl po porostu kolem tábořiště a potěžkal v ruce palici. Byla to těžkopádná, zastaralá zbraň, ale svou váhou mu dodávala jistotu a pocit převahy nad jakýmkoli protivníkem.
Odpověď zazněla odněkud z temnoty:
„Dost na to, abychom vás poslali domů s řitěmi naježenými šípy!“ Zadrnčela tětiva a do země u Klenových nohou se zapíchla opeřená střela. Jezevci se rozkřičeli; všichni kromě náčelníka, který se ani nehnul. Pořád hadím pohledem sledoval muže u kamene.
„Znám tě. Jsi Bivoj, syn Sudivojův. Viděli jsme se loni na Vyšehradě, na shromáždění rodů.“
„A setkáme se tam znovu, dožínky jsou tu za pár dní,“ přikývl Bivoj. „Tam tuhle záležitost dořešíme. Moudrá Libuše nás rozsoudí.“
„Proč ten uzel nerozseknout tady a teď?“ vycenil Klen zuby.
Oči pod Bivojovým hustým obočím připomínaly černé díry. „Nežádáme další krev, Klene. Tady tenhle,“ ukázal na Vojšovo tělo, „svým životem zaplatil za Bora, našeho pastevce. Dluh byl splacen. Teď si vezmeme zpátky dobytek a vy se okamžitě vrátíte do své osady. Zbytek si vyříkáme před vyšehradskou soudkyní.“
„A co když,“ zasyčel vladyka Jezevců, „jsme odhodláni nevrátit se domů bez kořisti? Máme za sebou špatný rok. A hadači podle letu ptáků říkají, že Morana bude letos vládnout dlouze a krutě. Aby rod nehladověl, potřebujeme víc, než jsme vypěstovali a odchovali…“
„Myslíš, že ke Strošovcům byli Živa a Veles letos štědřejší?“ přerušil ho Bivoj tvrdě. „Taky nemáme na rozdávání, spíš naopak, a přece nechodíme brát jiným. Naše krávy nedostanete, ani kdybyste je chtěli koupit. Skloň zbraň, Jezevče, a ustup. To, že nechceme vaše životy, ještě neznamená, že neprolijeme krev, nebude-li zbytí.“
Klen se znovu rozhlédl. Jak jinak, ostatní Strošovce ani tentokrát nezahlédl – číhali hluboko ve stínech, neviditelní a v neodhadnutelném počtu. Náčelník zafuněl a pomalu sklonil ruku s kladivem.
Vzápětí zprudka, bleskurychle vyrazil. Klesající zbraň znovu vylétla nad rozcuchanou hlavu.
Třemi skoky byl u Bivoje.
*
Bivoj o tom později přemýšlel a snažil se pochopit, proč Klen vlastně zaútočil. Strošovci opravdu nelačnili po další krvi. I prvního Jezevce zabili jen proto, aby tím zaskočili a ochromili zbytek tlupy. Aby zabránili většímu krveprolití.
Jenomže Klena tím očividně z míry nevyvedli. Ať už jej hnalo do útoku cokoli, dalo mu to rychlost útočící šelmy – dokonce i Leškův pohotově vystřelený šíp proletěl víc než půl sáhu za jeho zády.
Kamenná hlavice kladiva hlasitě třískla do železné puklice štítu. Vyprskly jiskry – možná úlomky kamene, možná žhavé kousíčky železa, kdo ví. Mladý Strošovec chviličku před střetem ukročil stranou, takže Klen proletěl kolem něj a hnán setrvačností narazil do stojícího kamene. Bivoj se bleskově otočil, a než se soupeř vzpamatoval, širočina dopadla.
Téměř oddělená hlava se zvrátila a z proťatého hrdla vytryskla krev, ve světle plamenů černá jako dešťová voda vymývající saze z dymníku. Mohutným proudem postříkala všechno kolem, nejvíce pak posvátný kámen, po němž se Klenovo tělo bezvládně sesulo k zemi.
Krávy, tisknoucí se k sobě pod košatými korunami blízkých buků, neklidně zadupaly, zafuněly, švihly ocasy.
Bivoj si hřbetem dlaně otřel z obličeje krev a obrátil se ke zbylým Jezevcům.
Klenova náhlá smrt a zejména cosi v pohledu tmavovlasého hromotluka přinutilo ty čtyři, aby bez vyzvání odhodili zbraně.
„K tomuhle nemuselo dojít,“ zabručel Bivoj temně. Sám byl zaskočen nutností vzít další život, ale před Jezevci své vnitřní zachvění rozhodně nedal najevo. „Bylo to od Klena neuvážené a hloupé.“
„Váš lech tak moc toužil po setkání s Moranou, že se jí sám vrhl do náruče,“ dodal Sudivoj, který právě vykročil z houští, luk napjatý, opeřený konec šípu u pravé tváře. Po příkrém svahu pahorku napůl seběhl, napůl sklouzl Lešek.
„Teď popadněte mrtvé a upalujte domů,“ nařídil Sudivoj, zatímco Bivoj přikročil k Vojšovi, přišlápl tělo a vyškubl mu oštěp z hrudníku. „Nezastavujte se, dokud neuvidíte ohně své osady. Všem řekněte, co se tu stalo. A že se tu umíralo jen a jen vaší vinou a kvůli vaší paličatosti. Pokud Jezevci budou chtít ve sporu pokračovat, setkáme se na shromáždění rodů na Vyšehradě. Rozumíte?“
Odpovědí mu bylo jen ztuhlé, trhané přikyvování. Pošilhávajíce po šípu v Sudivojově luku a krvavém hrotu Bivojova oštěpu dva Jezevci opatrně přikročili ke kameni a zvedli ze země Klenovu mrtvolu. Další dva se poslušně chopili Vojšova těla.
Vtom se jim pod nohama zachvěla země a ozval se temný, bručivý zvuk.
Sudivoj, který strnul a zadržel dech stejně jako ostatní, si v prvním okamžiku vzpomněl na obrovského medvěda, kterého jednou nechtěně vyrušil uprostřed zimy v odlehlém jeskynním doupěti. Jeho rozespalé, výhružné bručení se nápadně podobalo hlasu, který právě zaslechli.
Jezevci i Strošovci pomalu obrátili pohledy k mohyle.
Onen zlověstný hlas totiž zazníval právě z útrob pahorku.
II.
Země se znovu zachvěla a s ní i doubrava na svahu mohyly – zřetelně bylo slyšet, jak stromy šustí košatými korunami. Mrtvoly vyklouzly Jezevcům z dlaní. Lešek pozpátku ustupoval od kamene, přičemž na něj ukazoval rozechvělou rukou.
„U všech bohů, podívejte…“
Ano, všimli si toho. Tmavé cákance Klenovy krve, ještě před chvílí jasně viditelné, najednou zmizely, jako by je vysál žíznivý mech. Nebo spíše samotný kámen – ten se totiž právě se skřípotem pohnul.
Jeden z Jezevců zaskučel jako nakopnutý pes, otočil se na patě a rozběhl se do houští. Bivoj po něm střelil pohledem, ale neudělal nic. Místo toho obrátil zrak zpátky k mohyle a pozvedl oštěp i štít.
Dunění sílilo. Svah vršku se vlnil, jako by se pod ním převalovalo něco obrovského. Kámen se vynořil ze země a převrátil se – v úpatí po něm zůstala černá díra. Jeden z mladších dubů se se zoufalým zavrzáním zvrátil do spleti sousedních korun. Mezi jeho kořeny se něco vynořilo z hlíny.
„Perune a Živo, chraňte nás!“ zabědoval Sudivoj. Všichni ustoupili za ohniště, jako by doufali, že je plameny ochrání před tím, co se drápalo ze svého staletého hrobu.
Pod vývratem totiž šátrala ruka. Nebo spíš tlapa – pětiprstá, vzdáleně podobná lidské, ale mnohem větší a ozbrojená drápy s tupými, polámanými konci. Nezadržitelně se vynořovala, rozhrnovala půdu a kamení a mrzutý hlas byl s každým úderem splašeného srdce zřetelnější. Pak něco rozřízlo vrstvu země a listí, jako by úbočí rozčíslo neviditelné rádlo. Zděšení muži to nejdříve považovali za větev nebo možná kořen, ale pak poznali, že je to jelení paroží. Obrovské a tak rozložité, že by i největšímu jelenovi zlomilo vaz. Hlava, která ho nesla, však nebyla jelení. Byla lidská. Nebo alespoň vzdáleně podobná lidské, protože byla obludně velká, s přízračně zářícíma očima a vlasy a vousy plnými hlíny a kořínků.
Další dva Jezevci se vzpamatovali a vzali nohy na ramena. I krávy se zoufalým bučením přetrhly ohradu z provazů a chvojí a o překot se rozběhly do lesa. Strošovci věděli, že by měli udělat to samé, ale zatím jen krok za krokem couvali a ohromeně zírali, jak obr s pařáty zaťatými do země napíná silné paže a vytahuje z mohyly svůj zrzavě ochlupený trup. Vzápětí v proudu kamení rázně uvolnil i svalnaté, podivně se prohýbající nohy. Duby rozkývané v kořenech do sebe s rachotem narážely, lesem znělo hlasité praskání.
Netvorovy zploštělé, jakoby uříznuté nozdry, podobné nosu lebky, zavětřily. Planoucí pohled se zastavil na Klenově mrtvole. Jedna tlapa tělo popadla, bez námahy ho zvedla a veliké zuby utrhly houpající se hlavu. Lebka vlhce zakřupala, jako když lasice v kurníku rozkousne čerstvé vejce. Obluda polkla sousto a znovu si strčila mrtvolu mezi čelisti. Tentokrát zubiska urvala celý Klenův hrudní koš. Pršela krev a sypaly se vnitřnosti.
„Pryč!“ zachroptěl konečně Sudivoj a ukázal netvorovi a rozhrabané mohyle záda.
Bivoj pozvednutým štítem kryl otcův a bratrancův útěk a rychle couval, dokud se i za ním nezavřelo houští. Na mýtině zůstal jen poslední Jezevec, který hrůzou jakoby vrostl do země. Vzpamatoval se až v okamžiku, kdy démon odhodil zbytek Klena a vyrazil přes palouk. Ohně se obr nepolekal, dokonce do něj šlápl a rozmetal ho ve víru jisker.
Jezevec se otočil na patě a už už se chystal skočit do houští. Dlouhá tlapa se však hbitě natáhla a muže zezadu sevřely drápy. Nešťastníkovy zběsile kopající nohy se vznesly ze země. Jezevec zaječel – a pak ještě jednou, mnohem hlasitěji, to když si ho obr zvedl k očím. Běs si však kupodivu Jezevce nenacpal do tlamy. Chvíli si vyjící kořist důkladně prohlížel a pak s ní praštil o nejbližší kmen. Muž zmlkl a ztratil vědomí.
Bivoj, přikrčený v houští a naplněný směsicí hrůzy a zvědavosti, sledoval běsovo počínání.
Žvýkaje Klenovy ostatky – žebra mu hlasitě praskala mezi zuby – se rohatý netvor vrátil k mohyle a strčil ruce do rozhrabaného hrobu. Chvíli soustředěně šátral v hlíně a rachotícím kamení. Pak drápy zaskřípaly na něčem kovovém. Rohatý zatáhl a vyprostil ze země dva podlouhlé předměty zabalené do cárů zetlelé kůže. Tu z nich strhal, triumfálně věci pozvedl a kloubovitými prsty z nich zběžně setřel zbytky hlíny. Ve skotačícím světle plamenů se zaleskl vzácný kov.
V jedné tlapě běs svíral zlatými plíšky vykládaný luk. Druhá tlapa pozvedla stříbrný šíp velikosti dlouhatánského oštěpu. Při pohledu na zbraně se tvor znovu ohavně zašklebil.
Pak sklonil pohled ke zbytkům Klenovy mrtvoly. Odložil zbraně, zabořil drápy do spodní půlky nebožtíkova těla a vytáhl z trupu chuchvalec střev. Obratně je rozpletl, škubnutím utrhl od zbytku těla a protáhl mezi stisknutými prsty, vymačkávaje z nich páchnoucí obsah. Pak jeden konec uvázal ke spodnímu cípu luku, mírným tlakem lučiště prohnul, napjal střevo a překvapivě dovedně ho uvázal k opačnému konci zbraně.
Tětiva, ještě horká a slizká, vlhce pleskla.
Běs spokojeně pokýval hlavou. Jednou rukou popadl luk a šíp, druhou si přehodil přes rameno bezvědomého Jezevce, narovnal se – paroží strhlo z korun listnáčů déšť listí a polámaných větví – a vykročil do lesní temnoty.
Zadýchaní Strošovci se krčili v houští a naslouchali vzdalujícím se dunivým krokům, lomozu těla prodírajícího se porostem i postupně utichajícímu skučení lapeného Jezevce.
„Při duších předků,“ chroptěl Lešek, „co to bylo za zrůdu?“
„Běs z dávných časů,“ vydechl Bivoj. „Zřejmě nějaké božstvo Hraničářů…“
„Ne. Tenhle musí pocházet ještě z dob Starých,“ prohlásil Sudivoj rozechvělým hlasem. „Jednou jsem viděl podobu rohatého boha vyrytou do stojícího kamene. Bylo to na opuštěném obětišti, kde prý Staří krmili své bohy lidskou krví.“
„Hraničáři, Staří, tyhle báchorky slýchám zleva zprava,“ odfrkl si Lešek. „Dá se jim vůbec věřit? Moudří tvrdí, že praotec Čech přivedl naše plémě do liduprázdného kraje…“
„Pak jsou ti tví moudří obyčejní zabedněnci,“ zabručel Sudivoj. „Před námi tu žily kmeny, jejichž potomky jsou dnešní Frankové. Říkali si Hraničáři, protože drželi stráž na mezní linii velké jižní říše – na řece Dunaji, na dolním toku Moravy. A ještě před nimi tu sídlili Staří…“
„Nech si to poučování na příhodnější chvíli, otče,“ přerušil ho Bivoj – jako téměř každého syna jej popouzelo, když otec začal mudrovat. „Mě by spíš zajímalo, kam má netvor namířeno. Vypadá to, že neputuje jen tak nazdařbůh. A taky je divné, že si toho Jezevce odnesl živého.“
„Možná,“ mínil Lešek pořád tím samým přiškrceným hlasem, „chtěl mít cestou něco čerstvého na zub. Děkujme bohům, že je pryč. Ať si jde, kam se mu zlíbí. Hlavně ať je to co nejdál odsud.“
„Šel na jih, k Mži,“ přemýšlel Bivoj zamračeně.
„Tady nic nevymyslíme,“ zavrtěl hlavou Sudivoj. „Pojďme radši pochytat krávy. Dopravit stádo domů je teď ze všeho nejdůležitější. Čím déle budeme otálet, tím větší budou ztráty. Škoda každého kusu.“
Někde v dálce ještě naposledy zaslechli praskání drceného dřeva a pak se hvozd zase odmlčel. Korunami stromů se prodíralo chabé světlo měsíčního srpku.