Související odkazy:
Autorčin profil na Wikipedii (anglicky)
Ukázka
1
„Všechno nejlepší, zlato!“
V záři sedmnácti svíček na dortu vypadala Claiřina matka nadšená a šťastná. Na tváři měla nucený úsměv, který byl v domě Danversových poslední dobou až příliš obvyklý.
Vlastně byl až příliš obvyklý v celém texaském Morganville. Lidé se usmívali, protože museli, jinak…
Teď byla s předstíráním na řadě Claire.
„Děkuji, mami,“ řekla a roztáhla rty do tvaru, který jí jako úsměv opravdu nepřipadal. Vstala ze židle u kuchyňského stolu, aby sfoukla svíčky. Všech sedmnáct plamínků se zachvělo a zhaslo na první fouknutí. Přeju si…
Neodvažovala se cokoli si přát, a právě proto se přes ni v horké lepkavé vlně přelily zlost, pocit marnosti a smutek. Takhle posledních šest měsíců, od příjezdu do Morganville, svoje narozeniny neplánovala. Představovala si, že se svými kamarády uspořádá v jejich domě párty. Michael by hrál na kytaru. Skoro před sebou dokázala vidět ten nádherný nepřítomný úsměv, který se mu objevuje na tváři, když se hluboko ponoří do hudby. Eva, veselá a vyzývavá gotička, by upekla nějaký strašný, pravděpodobně nepoživatelný koláč ve tvaru netopýra s lékořicovou polevou a černými svíčkami. A Shane…
Shane by…
Claire nedokázala na Shanea ani pomyslet, protože se jí u toho zadrhával dech v hrdle a v očích ji pálily slzy. Chyběl jí. Ne, to ne… chyběl bylo hodně mírné slovo. Potřebovala ho. Ale Shane byl uvězněný v cele v centru města společně se svým otcem, šíleným lovcem upírů.
Pořád nedokázala pochopit, že Morganville – obyčejné, zaprášené město v texaském zapadákově – ovládají upíři. Věřila tomu však mnohem víc než tomu, že by to dokázal nějak napravit Frank Collins.
Koneckonců se s tím chlapem setkala.
Bishop – nový pán upírů v Morganville – chystal pro Frankovu a Shaneovu popravu něco ošklivého, což byl podle všeho zaběhlý standard, jak se zbavit lidí s ušlechtilými nápady. Nikdo se neobtěžoval seznámit Claire s podrobnostmi a asi by za to měla být ráda. Určitě to bude příšerné, jako ve středověku.
Pro Claire na tom bylo nejhorší, že zřejmě neexistoval způsob, jak by to mohla zastavit. Nemohla dělat vůbec nic. K čemu vám je být přisluhovačkou nejvyššího zla, když si to nemůžete užít – ani zachránit svoje kamarády?
Přisluhovačka zla. Claire se nelíbilo, že o sobě přemýšlí takhle, ale nazvala ji tak Eva, když spolu mluvily naposledy.
A Eva měla samozřejmě jako vždycky pravdu.
Před ní, na mámině druhém nejlepším porcelánu, přistál kousek narozeninového dortu – vanilkového s vanilkovou polevou a drobným barevným sypáním (přesný opak toho, jak by dort připravila Eva). Máma upekla celý dort vlastníma rukama, dokonce vyrobila i polevu, nevěřila žádným polotovarům. Určitě bude výborný, ale Claire už předem věděla, že je jí to fuk. Evin fantastický dort by chutnal hrozně, měla by po něm černé zuby i jazyk, ale milovala by každičké sousto.
Claire zvedla vidličku, zamrkala, aby zastavila slzy, a nabrala si kousek narozeninové sladkosti. Zamumlala: „Báječné, mami!“ o soustu dortu, který chutnal jako prázdnota a smutek.