Související odkazy:
Ukázka:
Kapitola 1
Zemřu, pomyslel si lakonicky Tuomas Aaltonen, když bezmocně padal z výšky několika set metrů k zemi. Pršelo, neony na ulici se rozpily a on konsternovaně zíral na blížící se chodník.
A ještě k tomu tak nevýslovně trapně.
Přitom do určitého bodu šlo vše ideálně.
Policejní vozidlo našel na smluveném místě, stejně jako úhledně složenou uniformu n-townského sboru. Stačilo jen přes prostředníky poprosit a podplatit, ochotný člověk se našel vždycky. Když se Tuomas převlékl, usedl za volant, nastartoval a vydal se zpátky k městu. Strážci zákona používali už léta modifikaci vozu Morena, který nebyl nijak sofistikovaný, ale měl dostačující výkon pro stíhání zdrogovaných mládežníků nebo chamtivých lupičů. Zkrátka obyčejné policejní aero, kterých létaly po N-Townu, hlavním městě planety Necha-Wu, tisíce.
V pět odpoledne místního času už seděl ve foyer hotelu Spirit a zpod štítku šedomodré čepice sledoval kulaťoučkého, usměvavého pána, který měl z každé strany po boku atraktivní dívku. Ta snědší se ohlédla a Tuomas zahlédl zářivě oranžové duhovky. Gempaňanka, dívka z vyprahlé pouště. Druhá byla bledá s černými vlasy a Tuomas nepochyboval, že má pod drahými kameny posázeným límcem žábry. Tiridarka, obyvatelka planety, na které není ani gram kontinentální půdy.
Kromě nich neměl usměvavý pán žádnou společnost.
Tuomas nikdy nepátral po motivech a správnosti rozhodnutí těch, kdo ho najímali. Ovšem usměvavého pána poprvé viděl ve zprávách, které si vždy ráno čítával na svém padu. Hubert Warwick obviněný z defraudace! Kam zmizely miliony určené na dostavbu sekce aerodynamiky pro legistanskou univerzitu? Tuomas pobaveně odhadoval, že do dívek podobných těm, které teď pana Warwicka doprovázely.
Když se za nimi zavřely dveře výtahu, Tuomas zamířil na dámské toalety. Naštěstí na nich bylo prázdno. Chvíli přemýšlel o tom, že by si vpíchl dávku rekonfiguračních nanozitů, které by mu pozměnily rysy obličeje, ale pak se rozhodl pro tu nejprimitivnější metodu, která byla už staletí k mání.
O pár minut později se z toalet vynořila drobná blonďatá policistka.
*
Tuomas narostl do pouhého metru sedmapadesáti a trpělivým cvičením se vymodeloval do úsporné šlachovitosti, která vydrží víc, než se na první pohled zdá. Navíc byl i hodně hbitý. Proto se v klidu mohl maskovat i za ženy, pokud to bylo nutné.
Když vystoupil z výtahu, ostražitě se ohlédl. Nikdo na chodbě nebyl. Tuomas vytáhl z kapsy kalhot malou krabičku, otevřel ji a chvíli se upřeně díval na stříbrný předmět ležící na saténové výstelce.
Uslyšel hlasy, a tak krabičku zaklapl a schoval zpátky. Zpoza rohu se vynořil pár, který mířil přímo k němu. Tuomas tiše pozdravil, ale pár si ho nevšímal, smáli se a pak ho minuli, aby zapluli do výtahu. Vnímal ještě chvíli ženinu vůni. Pak znovu vytáhl krabičku a onu věc, která v ní odpočívala, si nasadil.
Jakmile jeho nehet zavadil o vnitřní stěny náprstku, miniaturní skener identifikoval otisk jeho pravého ukazováčku a drobné motorky zabudované v tenké vrstvě kovu vtlačily do jehly, která z náprstku čněla, jed.
Tuomas zaklepal na dveře pokoje 307, kde byl pan Warwick ubytovaný. Žádní bodyguardi, žádná rizika navíc.
Několik desítek vteřin mu nikdo neotevíral. To ho překvapilo.
Zabouchal znovu, a co nejtenčím hlasem zvolal: „Policie, otevřete!“
O chvíli později už zámek přeci jen cvakl a otevřely se dveře.
V nich stála Gempaňanka.
Celá od krve.
*
Než se Tuomas stačil nadechnout, snědá dívka ho popadla za límec a vtáhla dovnitř. Otočila ho tak, že couval a ona udávala směr chůze. Tuomas si všiml, že se jí nad ňadry houpá stříbrný řetízek s přívěskem ve tvaru matně kovové cihličky. Tuomas měl dojem, že když s Warwickem šla nahoru, neměla ho. Upnul se na tento detail.
Ne. Určitě ho neměla.
Zabily ho kvůli tomuhle?
„Mrzí mě to, ale svědky nepotřebujeme,“ řekla rázně a pustila ho. Zakopl a jen tak tak se udržel na nohou. Gempaňanka se lehce dotkla přívěsku a Tuomasovi se zdálo, jako kdyby se uklidnila.
V pokoji byl on, obě dívky a zčásti rozřezané tělo. Tiridarka se na Tuomase zvědavě zadívala a vypnula tepelnou pilku, kterou právě nebohému panu Warwickovi oddělovala dlaň od zbytku ruky. Hubert už se nesmál, naopak, smrt ho zastihla celkem vyjeveného. Krvavá tečka na čele prozrazovala, že aspoň přišla rychle.
„Nechceš mi pomoct?“ ozvala se otráveně Tiridarka. „Je to celkem makačka.“ Tuomas si všiml, že nemá obojek, nejednalo se tedy o otrokyni.
„Musíme se ho zbavit,“ řekla vztekle snědá dívka a hlavou trhla směrem k Tuomasovi.
Skoro se musel smát. Ty dívky byly hrozné amatérky, nadělaly neskutečný bordel a Tuomas si nedokázal představit, jak by chtěly zahladit stopy. On měl v plánu Warwickovi jen potřást rukou, přitom ho bodnout, a jed by za pár minut dokonal zbytek, přičemž by se rozložil tak, že by patolog nenašel ani stopu po cizím zavinění.
„Tohle je vaše první vražda?“ zeptal se klidně.
„Ty nejsi ženská,“ zavrčela Tiridarka popuzeně.
„Ne, nejsem. Tipuju, že ano. Použily jste aspoň tlumič?“
„Jistěže ano,“ protočila oči. „Nejsme blbý.“
„Dost keců,“ uťala Tuomasovu snahu pomoci Gempaňanka. „Marno, pistoli.“
Tiridarka vstala a podala kolegyni zbraň, kterou měla položenou vedle sebe na zemi. Ta bez váhání namířila a dvěma výstřely rozbila sklo velkého okna na jedné straně pokoje. Všechny ovanul studený, vodou prosycený vzduch. Gempaňanka vzala Tuomase za levou ruku a táhla ho k oknu. Tiridarka se jala parťačce pomáhat a chtěla ho vzít za druhou ruku, ale jakmile se vedle něj postavila, bodl ji náprstkem do předloktí. Vyděšeně vykřikla: „Cos to udělal?“ Pak se zhroutila na koberec a začala sebou škubat.
Gempaňanka na chvíli uvolnila stisk a zírala na svou umírající kolegyni. Toho Tuomas zkusil využít. Vymanil se z jejího sevření, pootočil se k ní, pravačkou jí strhl přívěsek, a než namířila zbraň a poprvé vystřelila, už běžel k vysklenému oknu. Žhavá bolest mu přejela přes levé lýtko, takže trochu zpomalil, ale jen na zlomek vteřiny. Nacpal si kovový obdélníček do úst a vyskočil do deště.
Jiná možnost nepřipadala v úvahu.
*
Stále padal. Déšť zhoustl, těžké kapky mu bombardovaly zátylek. Přemýšlel, co dělat. Svůj aeromobil zaparkoval docela daleko, a navíc měl ten krám vypnutý povolávací senzor.
Vypnul ho přeci sám osobně.
Nebo ne?
Má ještě pár desítek pater na to zkusit štěstí.
Zhruba u sedmdesátého patra vytáhl z náprsní kapsy pad a v duchu zaklel, když mu plastelektronová destička vypadla z prstů. Snažil se dýchat nosem, slinil a měl pocit, že ten zatracený kus kovu, co mu okupuje ústní dutinu, snad radši spolkne.
V tu ránu se nad ním ozval mohutný výbuch a Tuomasovi konečně došlo, jak chtěly slečny amatérky uklidit stopy.
Znamenalo to ale, že přiletí záchrana.
Možná i včas.
Když uslyšel první policejní sirénu, znělo mu to jako požehnání. Přes hukot proráženého vzduchu kvílela slaboulince, ale byla tam. Museli být blízko, protože v průměru bývá doletová rychlost tak tři minuty, a to už by z něj byla čalamáda.
Trvalo dalších pár nesnesitelných vteřin, než uslyšel u obou uší bzučení a pak prsknutí. Instinktivně zavřel oči, protože vymývání tlumícího gelu je prý odporná záležitost.
Dopadl, a tlumící gel vsál všechnu kinetickou energii, aby se za pár desítek vteřin změnil v loužičky zářivě žlutého sajrajtu. Než k němu doběhli první policisté, Tuomas vyplivl přívěsek, rozkašlal se a schoval ho do kapsy. Nechal se zvednout a věděl, že ho čeká hodně dlouhý večer a řada všetečných otázek.
Nevadilo mu to. Koneckonců, on dnes nikoho nezabil.
*
Na žádné planetě, ani té domovské, neměl stálé obydlí. V N-Townu si dlouhodobě pronajímal nadzemní byteček ve čtyřpatrovém činžáku na městské periferii. Těsně před půlnocí zmoženě zaplul do postele, ale vlivem dnešních zážitků nemohl vůbec usnout. Přestěhoval se proto do pokoje, natáhl se do křesla, nohy opřel o taburet a zkusil usnout. Pod deku si vzal svou oblíbenou zbraň, nůž s čepelí z mrožího klu.
Gempaňanka totiž mohla přežít a sledovat ho, aby si pak přišla pro to, co ztratila z dohledu.
Když k ránu uslyšel tiše vrznout okno ve své ložnici, pochopil, že se nemýlil. Tiše dýchal a obemkl prsty rukojeť ukrytého nože. Severní místnosti spoře osvětloval měsíc, jinak byla tma. Vetřelkyně našlapovala tiše. Pro jistotu počastovala postel dvěma výstřely. Tuomas sebou trhl a v duchu si gratuloval, že se přesunul a už léta má lehké spaní. Schoulil se do křesla ještě víc, aby byl do poslední chvíle co nejméně vidět a daroval tak vetřelkyni klamný pocit, že je byt opuštěný. Pak se ale rozhodl, že se schová jinde.
Stihl to jen tak tak.
Trvalo nějakou dobu, než otevřela dveře šatní skříně. Určitě nečekala, že se z hlubin mezi bundami a kabáty vymrští ruka a bodne ji do břicha. Překvapeně upustila zbraň i svítilnu, a jak jí začaly slábnout nohy, posadila se a opřela hlavu o madlo ušáku. Tuomas vystoupil a řekl přátelsky: „My už jsme se včera viděli.“ Nechal automat v místnosti rozsvítit a hleděl do oranžových očí plných bolesti a vzteku. Pak vytáhl z kapsy šedý přívěsek. „Kvůli tomuhle jste Warwicka zabily?“
„Jo,“ kapitulovala Gempaňanka. Držela si rukama ránu a mezi prsty jí protékala krev.
„Co to je?“
„Do toho je ti hovno.“
„Kdo vás poslal?“
„Naser si. Stejně už sis to dávno přehrál,“ zavrčela.
Zavrtěl hlavou. „Ještě ne. Nebyl čas.“
„Tak to uděláš, to je fuk. Já už ti nic neřeknu,“ zašklebila se a stiskla zuby k sobě takovou silou, že se jí napjaly šlachy na krku. Pak jí klesla hlava.
„Do hajzlu,“ zaklel Tuomas a šel se obléknout. Další práce navíc.
*
Vytáhl tělo z odpadní roury, do které ho nacpal. Naštěstí na patře, kde bydlel, byla polovina bytů prázdná a o zbytku svých sousedů věděl tolik, že by se jim to určitě nelíbilo. Stačil jeden telefonát, a o pár minut později už u domu, kde Tuomas bydlel, trpělivě čekal velký černý vůz. Když na okénko řidiče zaklepala pěst, ten vystoupil a pomohl Tuomasovi tiše a co nejopatrněji nacpat tělo do kufru aeromobilu. Tuomas věděl, že je řidič diskrétní – koneckonců dlužil zabijákovi nějakou tu službičku.
„Hoď ji do řeky, Aarone,“ řekl malý muž a kudrnatý vousáč jen mlčky přikývl, nastoupil do vozu a odjel. Tuomas si oddychl. Druhá polovina problému vyřešena.
Teprve když se trochu uklidnil a prospal, rozhodl se zjistit, co ten šedý šperk v sobě ukrývá a proč o něj mladá dáma tak stála. Stačilo pár vteřin, a Tuomas zjistil, že se jedná o externí harddisk. Ještě než strčil delší půlku přívěsku do svého stolního počítače, uvařil si kávu a zatáhl žaluzie. Odsouhlasil nabídku pro automatické přehrání a pak už jen seděl a díval se. Celý soubor trval dvě hodiny, a když skončil, Tuomas velmi dlouho zíral do tmy. Káva už dávno vychladla. Na disku byly ještě jiné soubory. Tuomas je otevřel. No jistě. Kompletní projektová dokumentace. Když vytahoval disk ze zdířky pod stolem, měl neodbytný pocit, že nedrží v ruce všední kus elektroniky, ale roznětku k setsakra velké bombě.
Když mu pár minut poté, co podezřelé materiály dostudoval, zapípal pad s příchozím vzkazem, vylekaně sebou trhl, až srazil hrnek s kávou na podlahu. Zaklel, ale nechal střepy na zemi.
Zpráva přišla jako obvykle přes šifrovanou linku od prostředníka. Tuomas vždy vyžadoval čtyřicetiprocentní zálohu předem a zbytek smluvené částky do měsíce po dokončení zakázky. Tento kontrakt ho ihned zaujal svou nevšedností – zadavatel byl ochotný zaplatit celou částku naráz, vyřízení zakázky bylo urgentní, navíc dostal přesné instrukce kdy a kde, rozestavění hlídek, všechno. Chvíli přemítal, když se díval na životopis a zelené oči šéfové ochranky budoucího cíle.
Tohle bude pekelně prestižní záležitost.
Speciálním číselným kódem zakázku přijal a o několik minut později si zabukoval letenku z N-Townu na Mengaru.
Moc dobře si uvědomil, že tím porušil jedno ze svých nejzásadnějších pravidel.
Nebrat další zakázku dřív než za několik týdnů.
Kapitola 2
„Kde jste ji vylovili?“ zeptala se soudní lékařka Hannah Spillaneová.
„Pár mil od doků,“ řekla policistka Jane Sungová. „Zachytila se o nějaké harampádí a tam ji našel uvědomělý občan.“
Obě ženy sledovaly chirurgické roboty, kteří otevírali přes bledost stále snědé tělo. I když Jane viděla pitvy nesčetněkrát, pořád ji fascinovalo, jak sofistikovaným organismem lidské tělo vlastně je. Jeden z robotů jemně svými manipulátory vyňal z hrudního koše srdce a plíce s hrtanem, položil si je na malý kovový stolek a začal tkáň skenovat, přičemž se orgány probíral a obracel je. Totéž udělal jeho kolega s trávicím traktem. Samotné tělo spočívalo na energetickém plátku pitevního stolu, obepnutém prstencem s kulovitými motorky. Na začátku pitvy doktorka mrtvou pomocí prstence otáčela ve vzpřímené poloze do různých stran a nechala roboty hledat případná jasně viditelná zranění. Doktorku udivilo, že trup byl prostý jakýchkoli jizev kromě rány v břiše, která ženu zabila.
„Bezesporu by brzy vykrvácela,“ řekla Spillaneová, „ale zřejmě se jí to zdálo tak ponižující, že použila umělý zub s jedem. Pětka nahoře vlevo, na které jsem našla stopy arseniku. Slyšela jsem, že některé gempanské rody stále tuto rekvizitku používají, ale přišlo mi to jen jako legenda. Ještě se ale ujistíme krevními testy.“ Doktorka zírala na grafy, které vykvetly nad deskou jejího pracovního počítače. „Víc vám toho teď neřeknu.“
Jane poděkovala a odešla.
*
„Tak co, zase tě balila?“ zeptal se zpoza čerstvých ranních novin poručík Ramsay.
„Ani ne,“ řekla Jane a usedla za stůl. Začala se probírat dokumenty z rozdělaných případů, bylo jich asi patnáct. Krádeže, přepadení, znásilnění, domácí násilí, věci, které k rytmu města patřily jako krev k srdci. „Nicméně už od prvního pohledu je naše mrtvá pískomilkou,“ oznámila.
„Gempaňanka?“ zvědavě pozvedl obočí Ramsay. U nálezu nebyl. „Tak to už začíná být docela zajímavé.“
„Schválně, jestli mrtvá exotka souvisí nějak s bombovým útokem ve Spiritu a tím týpkem v uniformě, co si šel zalítat ze střechy úplně stejnýho hotelu,“ zauvažovala Jane.
„Myslíš, že lhal?“
„Ten blonďák v policejní uniformě? Mohl.“
„Jak že ho pochůzkáři identifikovali?“
„Neidentifikovali.“
„Cože?“
„No, sebrali mu otisky, ale doklady u sebe neměl. V planetární databázi nebyl. Ještě jsme to zadali do celokorporátní sítě i k sousedům, ale jak víš, to bude nějakou chvíli trvat.“
„Jasný. A jak okecal, že spadl ze střechy?“
„Prý se šel na střechu nadýchat čerstvého vzduchu a pak ucítil, že do něj někdo drcnul, a už letěl dolů. No a pak jim zmizel.“
„A důvod, proč měl na sobě policejní uniformu?“
„Prý přiletěl od Wallbardů jako striptér na jednu oslavu a zapomněl se registrovat. Takže na něm neshledali nic podezřelýho a propustili ho,“ ušklíbla se Jane kysele.
„Jo,“ pokrčil rameny Ramsay. „Přijde mi to logický. Ty myslíš, že kecal i v tomhle?“
„To teda myslím,“ řekla Jane, vstala a na Ramsayově stolním počítači vyvolala snímky pádu blonďatého „policisty“, který zachytila jedna z průmyslových kamer na protější budově. „Kdyby totiž padal ze střechy, byl by touhle dobou,“ zastavila video, „v úrovni patra, kde to bouchlo, to za prvé. A on je mnohem níž.“
„A za druhé?“ nenechal se zahanbit Ramsay.
„Z toho místa, odkud měl údajně ze střechy padat, se spadnout nedá.“
„Jak to?“
„Protože je tam pěkně široký stádečko antén.“
„Takže pan letec lhal.“
„Bezesporu. Co ten náprstek, jak našli zapíchnutý v těle té voďačky?“
Ramsay pokrčil rameny. „Zatím to prý zkoumají technici. Dají vědět, hned jak skončí.“
Jane se zvedla a nahrála si do osobního padu obrázek mrtvé ze služebního počítače. „Jdu se zeptat do hotelu, jestli děvenku a blondýna v uniformě náhodou někdo nezahlídl.“
*
Měla štěstí, a to v podobě recepční, která už sice byla doma, ale v době, kdy se incident v hotelu stal, sloužila a měla naštěstí tak pozorné oči, že jim neuniklo téměř nic. Stály spolu na pečlivě zastřižené zahrádce rodinného domku na vnějším kruhu N-Townu. Recepční Jane potvrdila, že viděla pana Warwicka jít nahoru do apartmánu se dvěma ženami. Když jí policistka ukázala portrét mrtvé Gempaňanky, recepční se rozšířily oči a pokývala hlavou.
„A ta druhá?“
„Voďačka. Bez obojku, měla na krku límec s briliantama.“
Jane poděkovala a spokojeně odjela zpět na stanici. Její spokojenost ještě vzrostla, když si vyjela fotografie druhé mrtvoly ve zdevastovaném pokoji, ohořelé k nepoznání, s poškozeným, ale stále znatelným vysokým límcem.
Ramsay jí udělal ještě větší radost. Sotva usedla, už se k ní radostně hrnul s kelímkem horké kávy v ruce. „Tak už přišly jak výsledky z meziplanetární databáze, tak od techniků. Tohle se ti bude líbit.“ Odcvrnkl směrem k Jane dva soubory a ta si je rozbalila.
„Tak to mě poser,“ zašeptala nábožně.
*
„Takže si to shrneme,“ řekl kapitán Forrest a s mírnou skepsí listoval dokumentací, která mu před hodinou doputovala na e-mail. Jane se snažila všechno přehledně srovnat, aby byl Forrest její žádosti co nejpřístupnější. Mezitím ještě zkusila zastihnout Aaltonena v jeho apartmánu, který měl jako oficiální adresu, ale sdílná sousedka ji informovala, že pan Aaltonen včera odcestoval na Mengaru.
Ale i tak jí bušilo srdce, když si ji s Ramsayem kapitán pozval do kanceláře.
„Ten blonďák nespadl ze střechy, ale skočil z okna pokoje, kde zavraždili Warwicka, a předtím zabil voďačku, což dokazují otisky z náprstku a naší databáze?“ ujišťoval se Forrest.
„Ano. Jedná se o Tuomase Aaltonena, který je oficiálně veden jako obchodník s drobnými předměty s interkorporátní licencí,“ doplnil Ramsay.
„Proč by obchodník otrávil voďáckou šlapku?“ nechápal Forrest.
„Netuším, kapitáne,“ řekla Jane, „ale zkusila jsem obvolat informátory tady v N-Townu, jestli o Aaltonenovi nevědí víc.“
„A?“
Jane pokrčila rameny. „Je to jedna bába povídala, pane. Každopádně jeden o něm prý slyšel, že zabíjí pro peníze a nechává si dodávat nějaké nanotechnologie Albertem Franklinem.“
„Který, jak se říká, má prsty ve sviňárnách napříč celým korporátem,“ ušklíbl se Forrest. „To už jsem taky slyšel. Že by nechal Warwicka a tu Tiridarku kvůli něčemu zabít on?“
„Pokud nám seženete povolení k meziplanetárnímu vyšetřování, letěli bychom na Gempanu a tam bychom zkusili zjistit víc.“
Kapitán Forrest chvíli přemýšlel a potom kývnul. „Pošlu vám ho do padů. Dávejte ale na sebe pozor,“ varoval je, ještě než odešli z kanceláře. „Není to moc příjemná planeta.“
*
Už po několika hodinách na Gempaně měla Jane pocit, že má písek i v místech, kam si myslela, že nemají zrníčka šanci se zatoulat. V rámci mezikorporátní spolupráce si vyžádala už pár desítek minut po ubytování od gempanských úřadů záznamy telefonátů, odletů a dalších záležitostí. Oči ji pálily od mžourání do displeje hotelového počítače a venku se zlehka smrákalo, ale třídění informací pomalu slibovalo možná drobný, nicméně jistý výsledek.
„Franklin má šifrované soukromé linky, takže k jeho komunikaci se nedostaneme ani omylem, i když máme interplanetární povolení,“ oznámila Ramsayovi, který vylezl z koupelny. Někoho tak šíleného vůči očistě Jane snad nikdy nezažila. Připadala si vedle něj špinavá několik vteřin poté, co opustila sprchu. Nikde jinde než na Gempaně by to však nemohlo být pochopitelnější – i když hotelová klimatizace dělala, co mohla, suché horko lezlo do místnosti i tak.
„Ale?“ zeptal se Ramsay.
„Ale jinam ano. Zjistila jsem, že před čtrnácti dny na Necha-Wu odcestovala žena, která se na fotce neskutečně podobá našemu dárečku od řeky. Doklady na jméno Andrea Draperová, kód palubního lístku z cesty z Gempany na Necha-Wu. U gempanské obchodní registratury je zaevidována jako obchodnice s výpočetní technikou.“
„Čili nám to sedí,“ řekl Ramsay.
„Časově to odpovídá době, kdy doletěla na Nko a zarezervovala si apartmán v Reichenbachu.“
„Mimochodem, řekla ti doktorka, co ji zabilo?“
„Já jsem ti nedala přečíst protokol?“ zarazila se Jane.
„Ne, nedala.“
„Aha. No, dřív než vykrvácela kvůli bodné ráně do břicha, rozkousla falešný zub s arsenikem.“
„Poněkud starobylá záležitost, zdá se mi.“
„Ale pořád účinná. Členové gempanských klanů je používají ještě dnes.“
„K tomuhle se asi běžný Gempaňan nedostane.“
„Máš pravdu,“ řekla Jane. „Zkusíme navštívit ctihodného pana Franklina a poptáme se, jestli slečnu nebo blonďáka nezná.“
*
Pelipsis bylo šest kilometru široké jezero a jeho břehy z obou stran lemovala zeleň a luxusní příbytky gempanské smetánky. Jane v univerzálu vyzpovídala pár taxikářů a jednoho uplatila neolibrami, aby je dovezl na Heinleinův bulvár číslo 805. Gyrotaxík příjemně hučel a díky stažené vrchní kupoli jim vlasy cuchal vítr. Jakmile žluté kulovité vozidlo zmizelo v zatáčce, Jane zazvonila na dveře u brány. Franklinovo sídlo bylo vidět už z ulice, majestátní bílá stupňovitá pyramida trůnící na umělém svahu. Ozval se bzučák a vrata se otevřela. Mezitím jim před nosy korzoval umělý hmyz a snímal je. Cestou nahoru jenom dýchali a nic neříkali, protože okřídlený špicl je oblétával sem a tam. Dveře samotné rezidence přišel otevřít majordomus v bílém obleku a zavedl je do hostinské místnosti, která byla vybavena v příjemně starosvětském duchu počátku jednadvacátého století. Jane překvapeně zamrkala na stařičkou plazmovou televizi, která deformovaně odrážela její obraz. Ramsay zase váhavě ťukl do desetipalcového tabletu, který se ani nerozsvítil. Připadali si jako v muzeu.
„Vítejte! S čím vám mohu pomoci?“ zahlaholil shora sytý hlas. Albert Franklin budil dojem bodrého a přátelského chlapa, se kterým byste si zašli každý pátek na pivo. Jenže to byla fasáda pro obchodní partnery a hosty.
„Dobrý den, pane Frankline. Jsem detektiv Donald Ramsay a toto je detektiv Jane Sungová,“ představil kolegyni policista a ukázal Franklinovi povolení k meziplanetárnímu vyšetřování.
Jane si všimla, že se sice obchodník pořád usmívá, oči mu ale potemněly znepokojením. Když jim nabídl kapku něčeho ostřejšího, odmítli.
„Pořád ve službě?“ zeptal se žoviálně.
„Zatím ano,“ řekla Jane tónem, který nepřipouštěl žádné laškování.
Vytáhla pad a na plastové kartičce vyjel trojrozměrný ženský obličej a záznamy. Ukázala snímek Franklinovi. „Znáte ji?“ zeptala se.
„Ne,“ řekl Franklin s grifem nejzkušenějších lhářů. „Nikdy jsem se s ní nesetkal.“
„Aha,“ řekla Jane zklamaně. „To mne mrzí, že si nevzpomínáte, protože podle záznamů taxislužby z 12. dubna 2548 se tato dáma nechala odvézt z vaší rezidence na kosmodrom Al-Grinah, odkud odletěla nejbližší linkou na Necha-Wu.“
Franklin nehnul ani brvou. „Ach tak… no, možná to byla nějaká z těch otravných prodejkyň kosmetiky, už si nevzpomínám…“
„Podle záznamů taxislužby zde šofér čekal pětadvacet minut, než se paní Draperová uráčila odjet,“ dotloukl hřebíček do rakve Ramsay.
„Poslyšte, mohla to být kamarádka nebo příbuzná někoho z mého služebnictva, já tyhle věci opravdu nehlídám dennodenně…“ Franklin se podíval na hodinky a významně povytáhl obočí. „Je mi líto, ale mám za dvacet minut neodkladnou schůzku, obávám se, že vaše návštěva skončila. Bylo mi potěšením,“ řekl bez známky radosti v hlase. Oba policisté se chápavě pousmáli a odešli.
Franklin chvíli přemýšlel. Nemilé zprávy v něm vyvolaly řadu obav. Co když ti fízlové opravdu něco vědí, když se sem trmáceli až z Nka? A kam zmizel ten zatracený disk, který měla Andrea Warwickovi za každou cenu vzít, když se on neměl k tomu předat jí data ve stanovené lhůtě? Copak mu byl slib, že Franklin zajistí jeho nestíhání za podvody, málo?
Lidi jsou nevypočitatelní, nevděční parchanti.
Pak se rozhodl. „Zavolej mi Solomona,“ řekl o pár minut později jednomu ze svých ozbrojených strážných. „Mám pro něj práci.“
*
„Tohle bylo pěkně na houby,“ řekl Ramsay, když pokládal na stolek v pokoji hodinky. Po Franklinově nevýslechu si dali vale a šli trochu prozkoumat taje Refny, kterých byla ale jen hrstička. „Ten starý šmejd v tom umí chodit tak dobře, že si ani neškrtnem.“
„Viděls ten jeho prohnaný obličej? On ji znal, stoprocentně, ať už si ta jeho prolhaná huba žvaní, co chce. Bylo mu to vidět na očích,“ jedovatě utrousila Jane.
„Nebylo mu příjemný, že jsme se dostali až k němu,“ usoudil Ramsay.
„A nakonec to ani moc nemaskoval.“ Jane se zabrala do kartiček s informacemi, které si na deskovém displeji hotelového počítače vykládala vedle sebe jako karty při pasiánsu. Ramsay k ní přišel a spolu studovali informace na obrazovce. Vzhlédla k němu. „Mám hlad. Nešel bys dolů do re…“
Nedořekla, protože jí Ramsayova hlava vybuchla do obličeje. Kvůli krvi v očích skoro nic neviděla, ale hned si lehla na zem. Vytřela si oči, jak to jenom šlo, chvíli ležela a prudce oddychovala. Srdce se jí úlekem rozbušilo. Po pár minutách se rozhodla pohnout. Odplazila se ke dveřím a bleskurychle se vzepřela na levé dlani, aby pravačkou stiskla kliku a otevřela si dveře.
Jen tak tak stačila stáhnout prsty a klika se rozlétla do všech stran. Na hlavu jí popadaly střípky plastu. Dveře se ale pootevřely, ona je prsty u podlahy otevřela víc, a i když samotné dveře schytaly ještě dvě rány zešikma směrem k pantům, nezavřely se a ona se tak vyplazila na chodbu. Neodvážila se opřít o zeď vedle dveří, protože netušila, jakou průraznost ostřelovačovy kulky mají. Zřejmě měl dost průbojné střelivo, protože se mu podařilo prostřelit je až na chodbu. Jane zaúpěla a začala se plazit za roh a pak k nejbližším dveřím. Tam si konečně dovolila sednout si, opřít záda a hlavu o zeď a zklidnit se. Dvě tichá pufnutí doručila na podlahu chodby ještě dvě střely, ty už se ale zaryly do koberce v bezpečné vzdálenosti od policistky.
Hyperpuška. Jedině s ní dokáže střelec překonat sklo a deset čísel tlustou zeď. Pěkně drahá mrška. Takovou hračku si nedovolí nějaký smeták z ulice.
Jane pěstí levé ruky zabouchala na dveře vedle sebe. Ty se otevřely a ven vyhlédla černovlasá holčička. Oranžové oči se rozšířily děsem, když uviděla zakrvácenou ženu dřepící těsně vedle dveří, a okamžitě zmizela zpátky do pokoje. Jane uslyšela tlumené: „Mamíííí! Venku sedí krvavá paní!“ Za pár okamžiků se z pokoje na chodbu vynořila dospělá kopie holčičky a mířila na Jane malou dámskou pistolí. Jane pohlédla nahoru a smířlivě zvedla ruce. Obyvatelka pokoje si ji změřila, a když zjistila, že je jen v negližé a beze zbraně, pustila ji dovnitř. Jane se dovnitř vplazila po čtyřech. Teprve pak se odvážila vstát.
„Jste zraněná?“ zeptala se nevlídně mladá žena. Holčička na Jane pořád zírala.
„Ne, to je krev mého parťáka,“ řekla Jane. „Zastřelili ho. V pokoji za rohem.“ Její hlas zněl pevně a klidně, ale když se podívala na své ruce, třásly se jí.
„Chcete napít?“ zeptala se matka o chloupek vřeleji.
„Ne, ne…“ zaváhala Jane. „Žádný… alkohol.“
„Ten tu nenajdete,“ odtušila Gempaňanka suše.
„Promiňte,“ omlouvala se Jane. „Uklidním se a půjdu.“ Jenže najednou vše povolilo, stavidla se zvedla a ona začala plakat. Bylo jí jedno, že se na ni ty dvě dívají, nahromaděné napětí se vylilo ven jako záplava.
„Nechcete bonbón?“ zeptala se holčička a strčila Jane pod nos pytlíček vonící čokoládou.
„Děkuju,“ zamumlala policistka vděčně, vyhrabala ze sáčku čtyři čokoládové kuličky a všechny si je nacpala do pusy. Když se jí začaly cukrovinky rozpouštět v puse, slastně zavřela oči a cítila, jak se do ní vlévá jakýs takýs klid.
„Moc jsi mi pomohla,“ řekla malé dívence. Pak poprosila matku o svolení si zavolat. Prsty se jí ještě drobně třásly, když komunikovala s operačním místní policie. Aby dívku s matkou neohrožovala, počkala na místní strážce pořádku na chodbě. Ke cti gempanských policistů nutno dodat, že dorazili rychle a kromě nových šatů jí během nočního výslechu sehnali i velký pytlík místních cukrlat.
*
Jane se třásly ruce a zběsile přemýšlela, kam teď půjde. Neměla jistotu, že po ní zabiják nepůjde opakovaně, třeba i doma. Bezcílně bloudila gempanským hlavním městem Refnou, rychle navštívila veřejné toalety, pak nárožní bufet. Vše dělala spěšně a stále se ohlížela přes rameno. Snažila se nedívat na kolemjdoucí, ale přesto v jednu chvíli zachytila záblesk podivně zabarvené kůže na zápěstí pod bílým rukávem. Překvapením rozšířila oči a otočila se na podpatku, aby onoho divně zbarveného člověka sledovala. Jelikož věděla, co je to za lidi, bylo jí jasné, že tu určitě musí být kvůli Franklinovi, a potvrdilo se jí to. Zjistila, že exoticky barevní lidé jsou dva, modrý a zelený zátylek se k sobě často natáčely, jak si jejich majitelé povídali. Jane nepochybovala, že je jediná z davu, která jejich jazyku rozumí. A právě jejich neochvějná jistota soukromí v davu jim nebránila probírat vskutku zajímavé věci. Jane se držela nejblíže, jak to šlo, aby slyšela.
„Flotily už prý vyrazily. Bude trvat pár dní, než se sem dostanou, takže je tak akorát čas vyzvednout od Franklina disk s daty a poslat jim ho.“
„Jak dlouho bude trvat, než Smíšek dorazí k… cíli?“
„Zmlkni. Mám pocit, že nás někdo sleduje,“ řekl Modrý podezřívavě.
„Hloupost, na téhle zkurvené písčité hroudě nám nikdo nerozumí,“ odmítl Zelený pobaveně.
„Ale i tak,“ řekl Modrý a najednou prudce zahnuli doprava. Jane o pár vteřin později zcela bezmyšlenkovitě zahnula za nimi do stíněné vedlejší uličky, kde vydechla úlevou nad náhlým chladem.
Jenže pak jí kdosi zkroutil ruku za záda a přitiskl k ledvině čepel dýky.
„Tak jsi měl pravdu,“ řekl hlubší hlas a Jane zašilhala dozadu, aby podle barvy kůže identifikovala, kdo ji drží v šachu.
„Já jsem jen zabloudila!“ vypískla Jane a vzápětí si uvědomila svou strašlivou chybu, protože automaticky odpověděla v jazyku tete, řeči entických pirátů.
„A náhodou umíš po našem, že ano?“ obešel ji druhý a ona zírala do ostře řezané tváře se žlutýma očima a tmavomodrou pokožkou. „Kdo jsi, kopretinko?“
„Turistka,“ řekla stručně.
Modrý se na ni zadíval pozorněji a přemýšlel. „Ten tvůj ksichtík mi někoho připomíná. Nebyla jsi náhodou v televizi?“
„Ne,“ zalhala. Při včerejším zásahu policie a následném výslechu ji určitě minimálně jedna z kamerových sond zachytila do zpravodajství o desáté, než ji službukonající policisté zahnali, a tím potenciálnímu zabijákovi nesmírně ulehčila práci.
Zatím po ní ale nikdo nikde nestřílel.
„Ty jsi ta, co jí zabili v hotelu přítele, no jasně!“ svitlo Modrému. „Čím sis to zasloužila?“
„Do toho ti nic není,“ odsekla.
Nůž v zádech zatlačil důrazněji. „Na to, abys odmlouvala, jsi v dost nevýhodné pozici,“ zasyčel Zelený vzadu. „Takže laskavě mluv.“
„Šli jsme se zeptat na pár věcí Alberta Franklina,“ odpověděla Jane. „Zřejmě se mu to nelíbilo natolik, že sáhl ke krajnímu řešení.“
Stisk a tlak čepele povolil jako mávnutím kouzelného proutku. „A na copak jste se ptali?“ zeptal se Zelený neklidně. Obešel ji, a Jane hleděla do dvou párů podezřívavých očí.
„To vám řeknu, až vy mi prozradíte, co tu děláte a proč s Franklinem spolupracujete.“
„Je mi líto, ale ne,“ řekl Zelený a skoro omluvně ji praštil do hlavy pažbou pistole. Pak ji jemně složili do stínu v prašné uličce a odešli.
*
„To nemyslíte vážně, Frankline!“ vybuchl rozčilením Zelený. „Slíbil jste, že nám ta data předáte! Jak to, že je nemáte připravená?“
„Děvčata, která jsem poslal za Warwickem a pak za tím, kdo nám ten disk ukradl, selhala.“
„Budeme muset admirálům zavolat, že se celá věc zdrží,“ řekl zachmuřeně Modrý. Otočil se od akvária s průhlednými tiridarskými medúzami. „Ale to se nedá nic dělat. Vy se snažte ta data sehnat znovu, Frankline, jinak pošleme planetární policii záznamy o vašich ilegálních aktivitách.“
Franklin zbledl a přikývl. „Budu se snažit, pane Stone.“
Zelený se uklidnil a dodal příkře. „Do týdne. Jinak…“
„Budete ta data mít, pánové. Tentokrát už vše stoprocentně zajistím.“
Když odešli, Franklin rozechvělou rukou vyťukal na svém padu telefonní číslo.
„Habíbe? Poletíš na Legistu. Promluvíš si se Sammym Hidekawou a předáš mu ty kódy, kterými se dostane do korporátní tajné databáze. Pak mu předáš peníze a vezmeš si od něj nová data. Jasné?“
*
Nad ze tří čtvrtin dodělanou lodí třídy Omega svítalo a sluneční paprsky si s chromovým povrchem lodi duhově hrály. Sammy Hidekawa spokojeně postával opodál a tiše se kochal výsledkem své práce. Všichni roboti fungovali, jak měli, svářeli, spojovali kabely, nastřelovali droboučká relé a pomalu tvořili z nevzhledné změti kovových vnitřností mistrovské dílo. I když na Legistě mělo už začít jaro, pořád byla po ránu velká zima, takže Sammy zatím přešlapoval na místě, dýchal si na zmrzlé ruce a upíjel pomalu chladnoucí kávu, kterou si odkládal na pohyblivý pracovní stolek, jenž vedle něj poslušně plul.
„Tak jak to vypadá?“ zeptal se Spencer O’Hara, šéf patnáctého doku.
„Zatím pracují bez problému,“ hlásil Sammy. „Všechny jsem je kompletně restartoval.“
„Tak to je boží!“ lebedil si O’Hara. „Jestli tuhle mršku dokončíme včas, prémie nás neminou.“ Poplácal Sammyho po rameni tak, že ten málem upadl. Sammy nesnášel, když se ho někdo dotýkal v tom rádoby chlapském, bodrém slova smyslu, hlavně ne O’Hara těmi obrovskými zpocenými tlapami. Sammy byl vždy hladce oholený, učesaný, voňavý, jako kdyby vypadl ze žurnálu. Jeho maminka ho vždy velmi tiše, ale tvrdě napomínala, aby byl neustále tím čistým, upraveným, tichým chlapečkem, který nedělá problémy.
Jenže ani prémie nestačily na životní styl, který Sammy dopřával své pomalu senilnějící matce, trávící podzim života v penzionu Cedrový háj na St. Claře.
Mačkal v ruce externí disk, který mu včera večer předal snědý, hrozivý muž hned před příletovou halou legistanského kosmodromu. Spolu s touhle maličkostí obdržel Sammy velmi příjemný balík peněz, díky kterému mu riskantnost úkolu, kterým byl pověřen, nepřišla nijak závratná. K jeho štěstí na směně chyběl jeden z jeho kolegů, a tak si Sammy u O’Hary vyprosil možnost za kolegu zaskočit.
„Úplně do večera tu být nemůžu, ale tak do pěti jo,“ oznámil předákovi s úsměvem. O’Hara byl samozřejmě na vrcholu blaha a poplácal Sammyho vděčně po rameni: „Chlapče, tebe nám sem seslali všichni svatý.“ A jelikož byl Sammy pilný, příkladný pracovník, nikoho ani nenapadlo zjišťovat, proč ve třináct hodin dvanáct minut připojil do slotu kolegova počítače externí disk, proč se nespustil žádný alarm detekující cizí hardware a proč Sammy tento disk v patnáct hodin čtyřicet pět minut odpojil a schoval do kapsy svého overalu.
Cítil se jako hrdina, který to těm parchantům shora pěkně natřel. Po směně se najedl u Wua v restauraci na nároží, u Savonniera si koupil dvě lahve kvalitního vína a v koloniálu základní potraviny pro přežití. Nacvičeným mrknutím oka odemkl dveře své vilky a vstoupil dovnitř.
Chloe ho nepřišla přivítat, a tak znejistěl. Už za rohem zjistil, že má návštěvu – v křesle naproti stolnímu počítači seděla tmavá postava. Rozsvítil a nezvaný host podrážděně zamrkal.
Byl to ten člověk, se kterým se setkal u kosmodromu. Habíb, Franklinův vyslanec. „Máš to?“ vyštěkl bez pozdravu.
Sammy lítostivě protáhl obličej. „Mám, ale zapomněl jsem to v práci v overalu.“
„Cože?“ zavrčel Habíb a zvedl se do svých impozantních dvou metrů výšky.
„Neboj,“ usmál se pokojně Sammy. „Overaly nám perou až v pátek, zítra je čtvrtek. Přinesu to, fakt to přinesu.“
„Dobře. Ale jestli se na to podíváš, trest tě nemine. Navíc tvůj předák dostane zajímavý materiály o tvých finančních nákladech a bude se určitě ptát, kdes na to s platem údržbáře vzal.“
„Sráč jeden, z toho jde opravdu strach,“ ulevil si Sammy, když Habíb odešel. Chloe se vrátila a zamňoukala si o žrádlo. Sammy se na ni usmál a odešel do kuchyně. Pak si nalil sklenku vína a vytáhl z kapsy bundy šedavou cihličku s požadovanými daty.
Takové trapné výhrůžky. Samozřejmě že se podívá, co pro Franklina ulovil, a jestli to není taková vzácnost, snad by se z toho dalo vytřískat ještě víc.
*
„Tak jak to vypadá?“ Franklinova tvář vznášející se nad deskou hotelového počítače vypadala drobet ustaraně.
„Ten malej hajzlík mi lhal.“ Habíb zíral na data ze Sammyho počítače, který mu při návštěvě napíchl. „Otevřel to a prohlíží si soubory.“
„Křivák jeden. Fajn, takže až ti zavolá, setkej se s ním, vezmi si od něj disk a uřízni mu oba malíčky. Neposlušnost netoleruji,“ pronesl Franklin rozvážně. „Zatím.“ Přenos dle protokolu o hovoru přerušil volaný.
„Jak je libo, pane šéf,“ pronesl Habíb do ticha. Vstal z pohovky, pousmál se a šel si nabrousit čepel švýcarského nožíku, který zdědil jako čtvrtá generace.
*
Sammy Hidekawa naříkal a nevěřícně zíral na loužičky krve, ve kterých se máčely jeho oddělené malíčky.
Zaječel bolestí znovu, když mu Habíb zvedl ruku a zapalovačem kauterizoval rány, nejdřív na levé, pak na pravé ruce. Sammy se bolestí počural a přes slzy nic neviděl.
„Ka… kapesník,“ zakoktal. Habíb mu jeden podal ze zásobníčku na lince. Jemně mu utřel slzy a nechal ho vysmrkat.
„Dělám to nerad,“ řekl Habíb, „ale rozkazy jsou rozkazy. Neměl ses na to dívat, já tě varoval.“
„Chá… chápu,“ kývl rozrušený Sammy. „Budeš mi ještě něco…“
„Ne, ne,“ upokojil ho Habíb. „Jen si je vezmu,“ řekl a zkoprnělý Sammy sledoval, jak jeho malíčky mizí v termokrabičce. Dalšími dvěma ubrousky Habíb utřel krev z linky.
„Tak zatím,“ řekl přátelsky Habíb. Jakmile zaklaply dveře, Sammy se svezl na podlahu vedle linky a japonsky pořvával ty nejvulgárnější nadávky, které mu přišly na jazyk. Trvalo mu hodně dlouho, než byl schopen vstát a jít se vykoupat.
Navíc ty zatracené pahýly bolely celou noc.
*
Jane si usmyslela, že se do doby, než ti barevní chlapíci odletí, bude poflakovat okolo kosmodromu. To se nakonec stalo jednodušším, než se obávala – místní údržba zrovna brala dobrovolníky na úklid lodí. Sice si soustavně máčela ruce v páchnoucím roztoku pro čištění kovů, měla však dění na kosmodromu doslova jako na dlani.
Tou dobou na kosmodromu kotvily přesně čtyři lodě – jedna nákladní, dvě údržbářské a jako pěst na oko mezi nimi trůnil lesklý šíp soukromé jachty. Gempana čilým meziplanetárním ruchem neoplývala, mnoho lidí z vnitřních korporátních planet ji pořád považovalo za zapadákov. Vzduch u ramp voněl ozónem a ani jedna z lodí se nechystala odletět. Obědová pauza vylákala všechen pozemní personál do kantýn, a tak byla přistávací plocha liduprázdná.
Lány betonu sály sluneční teplo a Jane měla chuť vyzout si boty a dojít ke svému cíli pěšky. Takhle musela přejít v uzavřených traktorkách kilometr dlouhou pláň. Oním cílem byla Statečná jiřička, levná ubytovna na konci přistávacího prostoru spojená s celkem slušnou hospodou.
Většina pilotů frachťáků a opravárenských lodí tam vegetovala celou dobu, než na ně přijde řada s vykládáním nákladu, aby pak jako želvy z ulity na chvíli vylezli do světa a zase z něj slezli. I přes to, že na kosmodromu už pár dní pracovala, do Jiřičky vkročila poprvé. Předpokládala, že své barevné kamarády tam nenajde, protože pokud koketovali s Franklinem, už jenom ze slušnosti jim zajistí jiné bydlení. Pilota jachty mezi štamgasty také nenajde, i když kdysi slyšela zkazky o boháči, který i na svém věrném pilotovi škudlil, jak mohl. Sem se chodilo pro pití, na pokec a občas pro nějakou vyžilou společnici, která se motala okolo stolů. Pokud atmosféra zhoustla, a bylo jedno, kvůli čemu, tak i pro solidní nakládačku.
Když vešla dovnitř, tak jako ve všech hospodách všech časů a planet hovor utichl, aby se o pikosekundu později vrátil do zajetých kolejí. Došla k baru a uvelebila se na jedné z vysokých stoliček, které snad pamatovaly první kolonisty. K barmanovu zklamání si dala jen rýžovou limonádu.
Začala poslouchat okolní hovory. Tete nezaznělo nikde. Zklamaně upíjela sladký nápoj, a když se k ní barman nachomýtl, pronesla: „Potřebuju informaci.“
Barman lhostejně obsluhoval hosty, i když dotaz určitě slyšel. Jane se lehce pousmála a vytáhla padesátineolibrovou bankovku. Barman se plynule pře