Poznámka nakladatele:
Tento román má základ ve starším příběhu z pera G. Callahana, který před několika lety vyšel pod názvem „Conan a stíny Hyrthu“ v nakladatelství Sága. Vzhledem k tomu, že autor před svou smrtí nestihl román přepracovat (neboť s jeho špatnou kvalitou nebyl spokojen ani on sám), nechal se jím T. Larssen volně inspirovat, aby dobrá látka nezmizela ze světa jen díky původně špatnému zpracování.
Kapitola první
Otrávená šipka
„Cromovy kosti!“ zaburácel Conan a zvedl se tak prudce, až se jeho židle hřmotně převrátila na poplivanou podlahu. „Už toho začínám mít akorát dost!“
Díky účinku několika džbánů silného vína se seveřan mírně zakymácel. Potřásl hustou černou hřívou, aby zahnal mžitky před očima, a chopil se hliněného poháru s kyselým hyrthským vínem. Jedním douškem ho vyprázdnil, přičemž mu pramínky zlatavé tekutiny crčely po bradě na obnošený kožený kabátec s utrženými rukávy. Cimmeřan si mohutně říhl a zvedl pohár nad hlavu.
V hostinci zavládlo hrobové ticho. Oči všech pobudů, poběhlic, žoldnéřů, kupců s pochybným zbožím a vůbec lůzy všeho druhu se obrátily na svalnatého obra, jenž se mimo jakoukoli pochybnost chystal vnést trochu vzrušení do poměrně klidné večerní atmosféry.
Vzápětí Cimmeřan protrhl ticho hrdelním zavrčením a mocně mrštil pohárem o desku stolu. Desítky drobných úlomků se rozprskly kolem. Místností zaduněl Conanův vzteklý smích.
„U Mitrových koulí!“ zaryčel a z jeho divoce se lesknoucích modrých očí šlehal hněv a opovržení. „Copak tady všichni máte osiny v prdelích? Nenajde se tady jediné hrdlo, které by si se mnou zazpívalo veselou písničku?“
Nadechl se tak zhluboka, až mu zapraskaly švy na kazajce, a nevšímaje si vyděšeného mlčení ostatních, začal vyřvávat jakousi starou odrhovačku. Byla to píseň, či spíš bojový pokřik, kterým si cimmerijští horalové navozovali válečné šílenství, když se klany valily do některé z mnoha krvavých bitev. Přirozeně, hosté v krčmě nerozuměli ani jedinému slovu, takže se ke Conanovi nikdo nepřidal. Jen malý tlustý mnich, sedící nebezpečně blízko u rozkuráženého divocha, začal snaživě otevírat ústa. Cimmeřan ho odměnil vděčným pohledem a položil mu ruku na rameno jako starému kamarádovi. Mnich zbledl, ale ústa otevíral dál, ba dokonce se snažil i pohupovat do rytmu toho primitivního popěvku.
Lidé v hospodě si přestávali opilého obra všímat a pomalu se obraceli zpět ke svým pohárům a talířům. Usoudili, že ho zpěv brzy vyčerpá a on se opět posadí, udeří hlavou o stůl a usne hlubokým spánkem opilců.
Jenže to barbara nesmírně podcenili.
Conan najednou ztichl. Když se k němu znovu otočily zvědavé pohledy, hlasitě si odplivl a zacvičil pažemi, až se mu mohutné svaly působivě zavlnily. Pak spletl prsty na rukou a zapraskal klouby. Choval se při tom naprosto klidně, avšak navzdory tomu, nebo možná právě proto atmosféra v krčmě zlověstně zhoustla. Bylo jasné, že v následujících chvílích bude v místnosti pořádně horko. Tlustý mnich zbledl ještě víc
„Tak, a teď,“ promluvil Conan do napjatého ticha, „teď zpřerážím kosti každému, kdo se mnou nechtěl zpívat!“
Mnich si oddechl.
„Ale nejdřív,“ dodal Conan a uchopil rukojeť dlouhého meče, visícího mu u boku, „si uděláme trochu víc místa.“
Cimmeřan tasil meč a zvedl ho vysoko nad hlavu. Na obnažených pažích mu naběhly žíly a dobře nabroušená čepel se hrozivě zaleskla ve světle olejových lamp. V hostinci to neklidně zašumělo ozval se rachot odsouvaných židlí a sykot spěšně obnažovaných nožů a mečů. Schylovalo se k pořádnému krveprolití.
Cimmeřan zařval. Těžké ostří opsalo ve vzduchu zářivý oblouk a dopadlo na stůl. Masivní dubová tabule praskla jako suchá větev a rozpadla se na dva kusy, které se zřítily Conanovi k nohám. Seveřan je odkopl stranou, čímž povalil několik dalších urychleně opuštěných židlí. Cimmeřan s divokým smíchem zarazil meč do prkenné podlahy a vyzývavě se rozhlédl.
„Tak,“ zařval, „a teď se můžeme pustit do vyrážení zubů! Kdo bude první?“
V té chvíli, jakoby se zhmotnil z kouřem prosyceného vzduchu, objevil se před Conanem hospodský. V jeho upocené snědé tváři snaha vypadat úslužně bojovala s panickým strachem. Pozvedl před barbarův planoucí zrak objemný cínový pohár a zeširoka se usmál.
„To nejlepší víno pro našeho nejlepšího hosta!“ zahlaholil s křečovitým veselím. „Na účet podniku!“
Conanovo husté černé obočí se nedůvěřivě stáhlo ke kořeni nosu. Útlý hospodský se přikrčil před Cimmeřanovým zkoumavým pohledem a ve tváři se mu objevily další kapky potu.
„Výborně!“ zahřměl Conan, až sebou všichni trhli, zasmál se a jeho modré oči se zaleskly při pohledu na plný pohár. Natáhl po něm ruku a pro tuto chvíli očividně úplně zapomněl na své úmysly týkající se úpravy chrupů všech přítomných. Celá místnost si vydechla. Divochova neuhasitelná žízeň zvítězila nad touhou po pořádné nakládačce.
Najednou však za Conanovými zády bouchly dveře a do uší mu pronikl důvěrně známý zvuk.
Cinkot ocelové zbroje.
Prudce stáhl ruku od podávané číše a jeho opilost náhle zmizela do nenávratna. Otočil se rychlostí kobry a jeho tělo se napjalo, připravené k boji. Jistě, ti vojáci sem klidně mohli přijít jen za účelem zahnání žízně během dlouhé noční služby, ale šestý smysl Conanovi přímo křičel v mysli, že důvodem jejich náhlého a hlučného příchodu je právě on a nikdo jiný.
Práh výčepu překročilo pět mužů. Jednoduché, ale na první pohled dobře kované pancíře na jejich hrudích se matně leskly. Zpod bronzem tepaných špičatých přileb hledělo pět párů přísných očí. Už jenom to by kteréhokoli narušitele pořádku přinutilo složit zbraně a okamžitě se vzdát. Conan však vycenil zuby, zaťal pěsti a mírně se předklonil, takže v tu chvíli vypadal jako zingarský býk rozdrážděný červeným suknem.
Členové hlídky se však kupodivu nechopili zbraní. Jenom jednomu z nich se objevila v prstech asi stopu dlouhá kovová trubička. Conan ve zlomku vteřiny pochopil, co jeho protivníci zamýšlejí. Tepnami se mu do celého těla rozběhl nezadržitelný příval vzteku. Jestli něco skutečně nenáviděl, pak to byly právě tyto zákeřné bojové praktiky. Zuřivě zařval a jako utržená lavina vyrazil uličkou mezi stoly ke dveřím.
Voják rychle přiložil ústí trubičky ke rtům a silně do ní foukl. Šipka se zaryla do ramene útočícího Cimmeřana. Ani v nejmenším ho však nezpomalila. Střelec si ani pořádně nestihl uvědomit, jak moc spolu se svými druhy podcenili odolnost barbarova organismu. Jako kámen pevná pěst jej zasáhla do obličeje. Horké kapky krve z rozmáčklého nosu a zkřivená kovová foukačka zvířily prach na podlaze téměř současně. Setrvačností hnaný Conan vrazil do střelce a spolu s ním se vřítil mezi vojáky ve dveřích. Svou silou a úctyhodnou váhou je všechny do jednoho strhl s sebou k zemi. Zadunělo to, zařinčela zbroj, zapraštěly drcené kosti. Conan se pokusil zvednout z křičící a klející hromady železa a propletených údů, jenomže ochromujícímu jedu z hrotu šipky se konečně podařilo přemoci obrovité tělo. Cimmeřan potřásl hlavou jako raněné zvíře a vzápětí se v mrákotách svalil zpátky. Zatímco se ozbrojenci s hekáním snažili vyhrabat zpod té hory svalů, Conan se ještě několikrát zachvěl v marné snaze odolat přívalu slabosti. Po chvíli však seveřanovy oči zastřel hustý závoj černého spánku a svět pohltilo neproniknutelné ticho.
*
„Tvůj nápoj, pane,“ řekl Zatoron svým klidným, měkkým hlasem a podal knížeti drahokamy vykládaný zlatý pohár.
Beldorin, jindy vždy důstojný, vznešený a s nepřístupným výrazem ve tváři, seděl shrbený na svém medvědími kožešinami vystlaném velmožském stolci z šedého kamene a tvář měl skrytou v dlani. Když uslyšel alchymistův hlas, unaveně zvedl hlavu. Pohlédl na průzračnou tekutinu s mírně zlatavým nádechem v poháru. Když po číši natáhl ruku, prsty se mu viditelně chvěly.
„Díky, příteli,“ zachraptěl.
Zatoron pozoroval vládce nejvýchodnějšího brythunského panství svýma nic neříkajícíma černýma očima. Na rtech mu pohrával uklidňující, téměř laskavý úsměv. Jeho hladce oholená tvář byla dokonale souměrná, pohledná a působila dojmem neobyčejné, v těchto zlých dnech tak zřídka viděné duševní vyrovnanosti. Rýsovala se v ní dlouhá léta pěstovaná moudrost a vzdělanost, poněkud kontrastující s alchymistovým mladistvým vzhledem – zjevně ještě nepřekročil třicítku.
„Je to odvar z mimořádně vzácných bylin, Výsosti,“ pozoroval rozechvělé rty knížete, nořící se do hebké tekutiny. „Získal jsem je od kupců až z daleké Khitáje. Vrátí tvé mysli klid…“
„Chceš říct, že mě otupí,“ zamumlal kníže. Pomalu upíjel a zdálo se, že mu nápoj opravdu chutná a vrací barvu do tváří.
„Především ti dopřeje oddech a pomůže opět nalézt vyrovnanost,“ namítl Zatoron. „Je to hrozné neštěstí a zasáhlo nás všechny, ale nesmíme se mu příliš poddávat. Zejména ty ne, můj pane. Jsi pořád vládce a knížectví musí v každé chvíli cítit tvou pevnou ruku. Vládcové hyrthských šlechtických rodů jsou jako supi a každé zakolísání knížecího trůnu jsou připraveni využít k uchopení moci. Zaslechl jsem řeči,“ ztlumil alchymista hlas, „že tvůj odvěký protivník, Gurholt z Olldaru, má v úmyslu svolat náčelníky klanů a označit tě za neschopného nadále vládnout knížectví. To nesmíš dopustit, pane. Ukaž všem, že ztráta dcery – všichni se modlíme k bohům, aby jen dočasná – neotřásla tvou vládou.“
Beldorin přikývl a vrátil Zatoronovi prázdný pohár. „Máš pravdu, jako obvykle. Děkuji ti. Nebýt tebe, bezútěšné myšlenky by rozežraly mou mysl jak hladoví červi.“
„Jsem věrný služebník,“ uklonil se Zatoron a pozpátku ustoupil od trůnu. „Teď, když dovolíš, vrátím se ke své práci. Po léku na obnovu duševních sil je třeba připravit odvar na regeneraci těch tělesných.“
„Jistě, jen běž,“ propustil jej Beldorin.
Zatoron zavlnil svým hedvábným černým rouchem a zamířil k tajným dveřím, ukrytým za těžkým purpurovým závěsem. Jen co se za ním s duněním zavřela falešná kamenná zeď, kníže se s povzdechem narovnal v křesle. Bylo načase něco podniknout. A protože všechny rozumné prostředky už vyčerpal, musí přistoupit k těm neortodoxním. Zatím sice nevěděl, co by to mělo být, ale byl odhodlaný na něco přijít…
*
Těžká, bronzovými hroty okovaná brána hyrthské věznice se otevřela s husí kůži vyvolávajícím skřípáním. Elik vytřeštil oči do dlouhé, ponuré, páchnoucí chodby, a až v této chvíli si uvědomil bezvýchodnost své situace. Nezareagoval však jako většina vězňů, když se jim poprvé naskytne tenhle pramálo optimistický pohled, a nezačal sebou zmítat jak přišlápnutý had. Namísto toho se hystericky zařehtal a ještě než ozvěna jeho smíchu dozněla mezi černými zdmi, otočil se ke strážci, který ho sem přivedl.
„Není to nedbalost, kámo? Taková hezká, útulná noclehárna a nikdo se neobtěžuje tady namazat panty! Třeba by k tomu mohli použít ten tvůj hnusný, umaštěný prasečí ksicht, co říkáš?“
Zavalitý voják neřekl nic – jen se rozmáchl a udeřil Elika pěstí do obličeje. Elik náhle ztichl a hlava mu bezvládně klesla na hruď. Strážce vkročil do budovy a kostnaté tělo vlekl za sebou jako hadrovou loutku. Hlavní žalářník ho vedl s pochodní v ruce vlhkou chodbou. Díky jakémusi starému zranění hrozně kulhal, takže světlo v jeho dlani poskakovalo nahoru a dolů.
„Co je to zač?“ kývl hlavou směrem k omráčenému vězni. Začpělo z něj levné víno.
„Jen sprostý zloděj,“ zamumlal voják a pokrčil nosem. Vzduch mezi plísní potaženými stěnami byl přímo přesycený těmi nejodpornějšími pachy. U stěn se hemžily houfy potkanů a občas se z některé cely ozval výkřik, když vyhladovělí hlodavci zaútočili na neopatrného spáče.
„Kdy si po něj přijde pan Málodobrý?“ ptal se dozorce ledabyle.
„Až pozítří. Má teď plné ruce práce. Kníže nechal při té včerejší razii obrátit město naruby a hlídky vykouřily z pelechů nejrůznější havěť. Ani je nezavírají, ale rovnou posílají na popraviště… Tak, kam mám strčit toho šmejda?“
„Vězení je přecpané jako bordel, když karavana přiveze čerstvý maso ze Zamory,“ zachraptěl žalářník. Pak jej očividně napadlo něco zábavného – vycenil svůj příšerně děravý chrup a ukázal na masivní dveře pobité železem. „Ale v týhle cele je jenom jeden vězeň. Ten tvůj mu může dělat společnost, ha-ha!“
S nadmíru spokojeným chechtáním dokulhal ke dveřím a zazvonil svazkem klíčů. Když vrata otevřel, voják hrubě vstrčil zloděje do smradlavé tmy.
„Tam si blbě vtipkuj a řehtej se, co hrdlo ráčí!“ zavolal voják malým zamřížovaným okénkem, zatímco dozorce zamykal ocelový zámek.
„Do té cely bych se tedy nechtěl dostat,“ zašklebil se žalářník a vrazil klíče zpátky do kapsy.
„Pročpak?“
Kráčeli chodbou zpátky k bráně a biřic přizpůsobil rychlost chůze žalářníkově zmrzačené noze.
„V té díře, kam jsme ho právě strčili, sedí od minulý noci nějaký divoch. Prý pochází až z Cimmerie, to je nějaká barbarská prdel daleko na západě. Měří skoro sedm stop a když se mu díváš do tváře, jako bys viděl oživlý balvan. Teď už je klidný, ale když se za svítání probral z bezvědomí, začal tak lomcovat řetězy, až jsem si myslel, že zboří celý barák. A řval jako tur. Nechce se mi věřit, že okovy to jeho běsnění vůbec vydržely…“
„Slyšel jsem o něm,“ zastavil se strážce ve dveřích a otočil se k těžce funícímu dozorci. „Chytili ho v hospodě Malý Zamořan, zrovna když se to tam chystal rozmlátit na cucky. Střelili do něj xant, ale on nešel okamžitě k zemi, jako by to seklo s tebou nebo se mnou, prostě s každým normálním chlapem. Ještě měl dost síly, aby zaútočil na hlídku a střelci prohnal nos mozkem!“
„Kdybych ráno neslyšel ty zvuky, co vydával, vynadal bych ti do lhářů,“ vrtěl dozorce hlavou. „Je to ďábel. Čím dřív bude odsud pryč a jeho kebule naražená na hradbách, tím líp.“
Ozbrojenec přikývl, pozdravil dozorce gestem ruky a pak už po vytlučených schodech sestupoval k hradbám, jenž chránily centrální komplex včetně ponurého knížecího hradu. Žalářník s funěním zavřel vrata a cosi si nesrozumitelně brblaje, vrátil se ke svému džbánu zvětralého vína.
V budově se rozhostilo ticho, jen občas přerušované hrubým zaklením, šíleným vytím nebo osamělým výkřikem hrůzy.
*
Elikovy smysly se opět probouzely. Zhluboka se nadechl, ale to nebyl vůbec dobrý nápad – ležel totiž v nějaké odporně páchnoucí louži. Prudce se rozkašlal a přemáhaje dávivé nutkání, rychle se posadil. Měl pocit, že drží na hlavě celé nebe i se všemi bohy, co tam nahoře sídlí podle řečí různých praštěných kněží. Zaklel, odplivl si a kusem suchého oděvu si rychle utíral z tváře smradlavou břečku.
Ve tmě před ním zarachotily řetězy. Zloděj ztuhl a přimhouřil oči. Chvilku trvalo, než si jeho zrak přivykl na tmu. Potom v temnotě před sebou rozeznal obrysy obrovského sedícího těla. Strach mu přitlačil záda na slizkou stěnu. Spatřil silné paže a svalnatá lýtka a ani trochu ho neuklidnilo, když na nich uviděl těžké obruče, silnými řetězy spojené s tlustým ocelovým kruhem zapuštěným do zdi.
„Co jsi zač?“ ozval se ze tmy obrův naprosto klidný, ba dokonce téměř vlídný hlas.
„Elik,“ zašeptal mladík a pokoušel se odhadnout, jestli by řetězy dovolily jeho spoluvězni dostat se až k němu. Na druhou stranu však uznával, že by uškrcení v téhle kobce bylo určitě příjemnější a méně ponižující, než veřejné mučení na hyrthském náměstí. Umírat pochcaný a pošpiněný před očima všech, to nebyla zrovna smrt, jakou by si přál. Vždy říkal, že by chtěl umřít v devadesáti rukou žárlivého manžela své milenky.
„Za co se ti odvděčili umístěním do tohohle luxusního paláce?“
„Půjčky,“ odvětil Elik a upřímně potěšený přátelským tónem obrova hlasu, pokračoval: „Půjčoval jsem si různé věci, se specializací na zlato, šperky, drahé kameny Bylo to příjemné, jen jsem měl problém s poměrně nízkým stupněm ochoty pochopit, že ty půjčené věci nemam v úmyslu vrátit, právě naopak, že jimi přispívám k rozvoji vlastního blahobytu.“
„Dobrý způsob obživy,“ zachechtal se černovlasý muž. „Sám jsem ho svého času upřednostňoval. Na čem to krachlo? Práskač?“
„Ále, škoda mluvit. Práskač by nebyl ostuda, jenomže já si ostudu uhnal, a pořádnou. Celý život jsem úspěšně kradl ty nejdražší věci a nakonec mě zabásli kvůli podělanýmu kusu žvance. Člen městské hlídky mě zahlíd, jak si před stánkem pouličního prodavače strkám do rukávu maso na špejli. Ksakru, vlastně jsem ani nebyl hladový, jen mě zlákala vůně pečeně…“
„To znám,“ přikývl obr.
„No, a když se otočím, že zmizím a někde v klidu si dopřeju ten pamlsek, najednou mě drží pod krkem to hovado v pancíři a řve na celou ulici, že mě viděl krást a že mě odevzdá knížecí spravedlnosti. Když jsem se pokusil mu vyklouznout, jen se řehtal, jakoby mu bohové vzali rozum, ale držel pevně.“
„Měl jsi vytáhnout dýku a trochu ho polechtat železem.“
„Zpanikařil jsem. Navíc k tomu na mne civěla polovina města. Zkrátka jsem měl zatracenou smůlu. Bel, bůh zlodějů, v té chvíli musel držet ochrannou ruku nad nějakým jiným chmatákem.“ Elik si vzdychl a podíval se na spoluvězně. „A ty? Kdo jsi a čím sis vysloužil ty pěkné náramky?“
„Jmenuju se Conan,“ zašramotil obr řetězy. „Mě do téhle situace dostala záliba v dobrém víně. V hostinci Malý Zamořan jsem se krapet napil a jako obvykle jsem dostal chuť trochu si zazpívat. Jenomže to vypadalo, že nesedím v hospodě, ale uprostřed houfu vyschlých mumií někde ve stygijské hrobce. Tak jsem začal vidět rudě a chtěl jsem všechny důvěrně seznámit se svou pěstí. Ale do krčmy v te chvíli vběhla hlídka a jeden z těch zbabělých parchantů mi foukl do ruky otrávenou šipku.“
„Xant.“
„Cože?“
„Xant,“ zopakoval Elik „Uspávací látka. Velmi rychlá a účinná, položila by slona. Dá se sehnat, ale nikdo neví, jak se vyrábí, protože ji pro knížecí družiníky kuchtí dvorní alchymista. Kromě něho prý nikdo nezná tajemství její přípravy. Městským hlídkám to vydatně pomáhá při chytání zločinců. To víš, vyhnou se boji a zbytečným ztrátám. Člověk zasažený xantem jde okamžitě k zemi.“
„Já tomu čarostřelci ještě stačil udělat z nosu rozšlapnuté rajče,“ konstatoval se zjevným uspokojením Cimmeřan.
„Kdy se tě chystají popravit?“ zeptal se Elik suše, jakoby šlo o záležitost, která člověka potká každý den.
„Nevím. Možná zítra. Slyšel jsem, že spravedlnost je v těchhle končinách skutečně rychlá.“
„Pokud jde o cestu na popraviště, ta skutečně netrvá moc dlouho,“ přitakal mladý zloděj. „Jenže pak, když tě začnou mučit, najednou zjistíš, že hyrthská spravedlnost je setsakramentsky pomalá. A věř mi, příteli, za napadení knížecího vojáka tě budou lechtat rozžhavenými železy tak dlouho, jako málokoho.“
„To je mi jasné,“ procedil Conan mezi zuby. „U Croma, taková patálie jen kvůli tomu, že si se mnou nikdo nechtěl zazpívat.“
„A ty se divíš?“ zašklebil se Elik. „Kdykoli jindy by polovina hospody vyřvávala s tebou. Ale teď má kníže hlavu ve smutku. Jakékoli oslavy a veselice jsou zakázány a lidi radši drží huby, když vládce města po nocích nespí.“
„Mocný Beldorin? Co má za problém?“ zajímal se Conan
„Ty o tom nevíš?“ podivil se Elik. „Nikdo tady o ničem jiném nemluví.“
„Přijel jsem do Hyrthu teprve před dvěma dny s kupeckou karavanou ze Zamory. Za tu dobu jsem se víc staral o svůj prázdný žaludek, než o místní tlachy…“
„Je to strašidelná historka,“ řekl Elik, a i když ho tady nemohly slyšet žádné cizí uši, podvědomě ztlumil hlas.
„Hyrth má jediného dědice knížecího stolce – Beldorinova šestnáctiletá dcera Enriel je totiž jedináček. V poslední době se s ní prý dějí podivné věci. Mezi lidmi se šeptá, že děvče za nocí bloudí po hradbách knížecího hradu a volá ke hvězdám slova v řeči, které nikdo nerozumí. Před dvěma dny jsem narazil v hostinci na náměstí na jednoho člena hradní stráže. Moc toho vypil a rozřečnil se o věcech, které jsou jinak drženy v přísné tajnosti. Jednou v noci, když stál na stráži, údajně Enriel prošla kolem něho. No, prošla. Spíš proletěla – její chodidla kráčela dvě stopy nad zemí. Oči prý měla odporně bílé, jako slepé, přesto dokázala neomylně kličkovat mezi sloupy a koši s hořícím uhlím. Její obličej byl jako tvář nějakého nepozemského, zlého stvoření. Řeknu ti, když to ten chlapík vykládal, nikdo v hospodě ani nešpitl. I mně samotnému se ježily vlasy na hlavě, i když obvykle těmhle hospodským žvástům moc váhy nepřikládám. Celý Hyrth žije v tušení něčeho zlého. Lidé začínají věřit, že jejich budoucí vládkyni ovládly temné síly a chtějí jejím prostřednictvím vládnout celému knížectví.“
„To může být klidně pravda,“ zatvářil se Conan znalecky. „Už jsem poznal nejednoho mocného muže, který byl jen loutkou v rukou zákeřného čaroděje. Řekni, má Beldorin dvorního mága?“
„To ne, kníže není s kouzly kdovíjaký kamarád. Na hradě žije jen ten alchymista, co jsem ti o něm říkal. Jmenuje se Zatoron a zastává funkci Beldorinova osobního léčitele. Dokáže z různých plodů a bylin vařit uzdravující nápoje a jídla.“
„Dal bych krk na to, že se vyzná i v magii.“
„To není vyloučeno. Lidé říkají – i když jsou to možná jenom klepy – že se klaní zvláštním cizím bohům, a že nikdy nedovolí, aby ho někdo pozoroval při přípravě oněch zvláštních lektvarů. Služebnictvo z hradu tvrdí, že u toho provádí odporné rituály a přivolává na pomoc své pekelné pány.“
„To nebudou klepy. Znám tuhle čarodějnickou sebranku moc dobře,“ zavrčel Conan pohrdavě. „Ten proklatec má možná v úmyslu zlikvidovat starého Beldorina a prostřednictvím snadno ovlivnitelné mladé nástupkyně prakticky vládnout Hyrthu.“
„Taky mě napadlo něco takového,“ přikývl Elik. Náhle se zarazil a pak se v tichu ponuré cely tiše rozesmál.
„Co je ti k smíchu,“ zabručel udiveně Cimmeřan.
„Ale nic. Jen to, že už brzy budeme – nebo spíš to, co z nás zbyde – viset na hradbách jako žrádlo pro vrány, a přesto se tu bavíme o tom, jak nám leží na srdci osud knížectví.“
Conan chvíli zaraženě mlčel. Pak se i on najednou rozchechtal, až se mu mohutná hruď otřásala. Elik se k němu přidal a zatímco z ostatních cel zněly nářky trpících ubožáků, z jejich kobky se valil smích, jako by byl pro ně pobyt v temnotě páchnoucího vězení tou nejúžasnější zábavou na světě.