Související odkazy
- Rozhovor P. Boudy s autorem (23.3.2009 – Fantasyplanet)
- Rozhovor M. Fajkuse s autorem (27.11.2008 – Fantasya)
- Rozhovor M. Lince s autorem (4.9.2008 – Neviditelný pes)
- Rozhovor M. Stručovského s autorem (2.7.2007 – Neviditelný pes)
- Autorův profil na Wikipedii
- Autorův profil na Legii
- Oficiální stránky autora
Ukázka z knihy
Kapitola první
Krvavá fotografie
„K zemi!“ zazněl ze sluchátka Oggerdův hlas. Nezaváhal jsem. Vrhl jsem se do cihlobetonové drtě, rozplácl se na břiše jako žába a bolestivě jsem se uhodil do několika míst.
Z temnoty vylétl šíp, doprovázený zvláštním zavřísknutím. Kovově se zaleskl a zabodl se do zbytku zvětralé zdi.
Stiskl jsem přepínač hltanového mikrofonu a vydechl do mrazivého vzduchu obláček páry: „Zdá se, že jsme je našli, Oggie.“
Vzepřel jsem se na loktech. Nad zvlněnou plání se klenula jasná noční obloha a krajina byla jen černá a bílá, jako by všechny barvy zrušil samotný Císař. Coda 3 stála v nadhlavníku, podobná rozpolcené lebce. Její sekundární světlo plašilo svit hvězd a přehlušovalo záři jiných, méně jasných satelitních měst.
Díval jsem se na dřík šípu, zabodnutý do prastarých cihel. Leskl se a stále ještě se chvěl – jako moskyt, který se přisál k hostiteli a otřásá se závratnou rozkoší.
„Tohle bylo jen varování, Oggie,“ zachrčel jsem do mikrofonu. „Šíp s hvízdacím hrotem. Je na čase, abys varoval zase ty je.“
Kolem se rozkládala pustá pláň, podobná fotografii rozčeřeného moře. Jenže vlny, které se tu táhly jedna za druhou, byly tvořeny nadrobno roztlučenými kousky betonu, cihel, zkorodované oceli, plastu, asfaltu a kdovíčeho ještě. Kdysi tady stávaly domy zařízené nábytkem a vybavené elektronikou. Na ulicích parkovaly automobily. Teď to tady všechno leželo promíchané – domy, nábytek, automobily i jejich majitelé, roztlučené na úlomky ne větší než pěst. Ze ztuhlých vln, jako osamělé útesy, tu a tam trčelo i něco většího: zbytek cihlové stěny, omšelý betonový blok, prastarý vrak nákladního automobilu. Zpustošenou zemi řídce porůstala nitkovitá tráva.
Kdysi se tady rozkládal København, velké přístavní město s miliónem obyvatel. Během Apokalypsy byl srovnán do úhledné placky. Ještě v Lübecku jsem dostal letecký snímek rozvalin, pořízený ze zepelínu. Když jste se na fotku dívali dost dlouho a dost pozorně, zjistili jste, že trosky Københavnu tvoří soustava kružnic o poloměru sto až tři sta metrů. Na některých místech, kterých jste mohli napočítat kolem dvaceti, se kružnice nepřekryly. Tam zůstala nedotčená původní zástavba. Když mluvím o nedotčenosti, mám na mysli samozřejmě účinky Apokalypsy. Za těch dvě stě let, které od Apokalypsy uběhly, na nedotčených zbytcích Københavnu zapracoval déšť, vítr a ona tajemná entita nazývaná Zub času.
Ostrovy původní zástavby byly v současné době osídlené prospektory, squattery a jinými mrchožrouty. Od včerejšího večera jsme putovali od jednoho ostrova ke druhému, tahali ty žalostné existence z pelechů a pokládali jim nepříjemné otázky.
Teď, jak se zdálo, jsme se přiblížili k cíli.
„Upoutej jejich pozornost,“ ozval se ze sluchátka Oggerdův hlas.
Převrátil jsem se na záda a vyzdvihl násadu od smetáku, ke které jsem před soumrakem přivázal bělostný povlak polštáře. Energicky jsem zamával sem a tam. Bílá látka zavlála postříbřenou tmou.
O kus dál se na osamělý betonový blok vyhoupl Oggerd. Navlečený do těžkého bojového brnění z vytvrzeného plastiku byl černočernou skvrnou, kaňkou v stříbřitých odlescích vesmírných měst. Celohlavová přilba a mohutné ramenní pláty dodávaly jeho siluetě vzezření oživlého, nestvůrně velkého trilobita. Lokty si Oggerd opíral o podivný podlouhlý předmět, zavěšený na řemení napříč těla.
Svědomitě jsem mával bílou vlajkou. „Jsme přátelé!“ ječel jsem. „Můžeme si promluvit s někým, kdo to tady řídí?“
Nedělo se nic. Nad rozvalinami, táhnoucími se do všech stran, zářila Coda 3. Stvoly loňské trávy, zmrzlé a pokryté jinovatkou, cinkaly ve vánku.
Z temnoty vylétl další šíp. Střelec usoudil, že první varování nestačilo. Tentokrát sice nepoužil hvízdající hrot, ale šíp se stejně nedal přehlédnout. Dřík, zřejmě vyrobený z prastaré duralové trubičky potažené teflonem nebo jiným sajrajtem, duhově pableskoval.
Jak šíp stoupal, zdálo se, že se vlní, že se hadovitým způsobem zavrtává do vzduchu. Samozřejmě to byl jen optický klam.
Opalizující šíp vylétl vzhůru a pak, po elegantní parabole, svištěl shora – přímo na můj nechráněný hrudník. Tak mi to alespoň připadalo. Na vteřinku jsem měl pocit, že ať se hnu kamkoliv, padající šíp mě vždycky zasáhne.
Prudce mě zabolelo v pravé plíci.
„Ne! Už ne!“ stačil jsem vyjeknout. Bylo to půl roku, co mi probodli plíci železnou tyčí. Vzpomínka na tu strašnou bolest zůstávala čerstvá.
Věc na Oggerdově hrudníku, což byla puška opatřená dlouhým tlumičem, vydala bublavý zvuk – jako když vylétne špunt z láhve. Opalizující šíp, dříve než se dotkl země či mého těla, zavířil a s cinknutím odlétl do trosek.
„Žádné hraní!“ vykřikl jsem. „Tohle je vážná záležitost!“
O chviličku později zachrčel ze sluchátka Oggerd: „Stahují se. Ustupují.“
„Stát!“ zaječel jsem. „Zůstaňte na místě! Kdo se hne, ten má prostřílený nohy!“
„Áarghhh!“ zazněl z několika stran vzteklý řev, provázený drnčením tětiv, svistotem šípů a dvěma osamělými výstřely, které, soudě podle hlubokého zvuku, pocházely z dvojhlavňové brokovnice.
Oggerdova puška se tlumeně, přerývaně rozkašlala.
Ze tmy se ozýval dupot a výkřiky. Zvláštní bylo, že se neznámí domlouvali germánštinou. Ne příliš čistou, nářeční a s divným přízvukem, ale přece jen germánštinou.
„Zpátky! Mizíme odsud!“ křičel kdosi neznámý.
„Au! Aaahhh!“ zaúpěl jiný. „Koupil jsem to!“
Na betonovém bloku už nikdo nestál, obludný trilobit byl pryč. Oggerd se rychle přemisťoval a s rozmyslem střílel, ale tak, aby nezabil. Puška vydávala bublavé zvuky, které zanikaly v okolním křiku.
„Rorejsi – Rorejsi, seš to ty?“
„Napravo, hoši, napravo!“
„Obešli nás!“
„Rorejsi!“
Prásknutí brokovnice. Svistot odražených broků.
Chraplavý hlas: „Dobře! Zastavte to! Budeme se s váma bavit! Do hajzlu! Dejte tu hlaveň z mý hlavy!“
„Žádný podrazy!“ zavřískl jsem, zatímco jsem se stavěl na nohy. „Sežeňte světlo, ať na vás vidím!“
Někdo škrtl zapalovačem a přiložil k plamínku improvizovanou pochodeň. Klacek obalený hadry vzplál, vzduchem začpěl pach hořící pryskyřice. V mihotavém světle jsem zahlédl dvě postavy v přiléhavých kalhotách a přepásaných maskáčových halenách. Pár takových halen jsem zahlédl ještě před koncem Století válek, a tak jsem věděl, že přede mnou stojí demobilizovaní průzkumníci osmého pluku. Haleny se šily ze zeleného plátna, černé, hnědé a žluté maskovací skvrny se na ně domatlaly ručně.
Průzkumníci? Tak proto ty luky a šípy. Ještě před dvaceti lety byly co do účinnosti srovnatelné s mušketami, a navíc tiché. Všiml jsem si houžvičky, který svíral krátký reflexní luk. To byl zřejmě onen čarostřelec, který mě ohrožoval luminiscenčním šípem. Tipoval jsem, že už mu dávno minula čtyřicítka. Zřejmě si odkroutil nejen smluvních sedm let vojenské služby, ale i druhou a možná i třetí sedmičku. Když pak slavnostně vyhlásili Století míru, bylo mu jeho lučištnické mistrovství k ničemu.
Šel jsem k nim, zatímco Oggerd se zdržoval ve stínech.
Oprášil jsem své modré pončo i černé kožené kalhoty a vykouzlil na tváři široký úsměv: „Tak fajn, tohle všechno bylo zbytečný. Ale můžete mít dobrej pocit, že jste udělali, co jste mohli… všechno, co bylo ve vašich silách… Neutrpěli jste, doufám, vážná zranění?“
Zakolísal jsem hlasem, aby pochopili, že se jim tak trochu posmívám.
Chlapík, kterého po stranách přidržovali další dva, se pokusil říct: „Je mi prdlajs.“ Ani tak krátkou větu však nedokončil a rozkašlal se. Oggerdova kulka ho zasáhla do hrudi, kryté neprůstřelnou vestou. I když neprošla skrz, stejně ho pochroumala.
„Co chcete?“ zavrčel chlápek držící pochodeň. Ač vypadal nejvýš na třicet, byl už dokonale plešatý. Aby nahradil absenci vlasů, pěstoval si hustý mroží knír.
„Hledáme jednoho muže,“ vysvětlil jsem mu.
Mroží knír přikývl: „Tak hledejte dál.“
„Jmenuju se Fink,“ řekl jsem. „Gowery Fink. Během Století válek jsem pracoval jako vyjednavač.“
„Ty seš ten týpek od Laramise,“ řekl někdo. „Byly toho tenkrát plný noviny.“
„Jo, to jsem já,“ přikývl jsem. „Ale já teď nejsem důležitej. Důležitej je muž s puškou, schovanej ve tmě. Už jste poznali, že je lepší bojovník než vy všichni dohromady. Jmenuje se Oggerd. Žádný křestní jméno, žádný příjmení. Prostě jen Oggerd. Major císařský armády.“
Při představování jsem si dal záležet, abych správně vyslovil obě gé ve jméně: Og-gerd.
Muž s pochodní zaprotestoval: „Tohle území nepatří k Císařství! Je to Pustina!“
„Já vím, Pustina. Pustá krajina typu B2, zatříděno dle císařského výnosu číslo 456,“ vysypal jsem ze sebe. Samozřejmě nešlo o to, abych se pochlubil svými znalostmi, byl to drobný psychologický trik. Část kníráčových myšlenek se teď začala zabývat císařskými výnosy: tím, že jsou vydávány už půl století, některé jsou tlusté jako zahrádkářská ročenka a jiné se vejdou na jediný papír… Takovýmhle způsobem lidská mysl pracuje, a čím víc se kníráč soustředil na vyřešení ošemetné situace, tím víc mu v hlavě rotovaly císařské výnosy.
„Poslyš, hochu,“ řekl jsem. „Já už jsem nás představil. Co kdybys ty udělal to samý? Můžu vědět, s kým mluvím?“
„Vitautas Frost.“
„A hodnost?“
„Desát… jak to myslíš? Jaká hodnost?“
Odvedení pozornosti zafungovalo a císařské výnosy slavily úspěch.
„Prořekl ses, Vitautasi,“ zasmál jsem se. „Takže nás laskavě doveď k vyšší šarži a my to na tebe nepovíme.“
„Nemohu vás nikam odvést. Nemohu vás pustit dál.“
Rozpřáhl jsem ruce v omluvném gestu: „Vitautasi, udělali jste na mě dojem. Už jsem viděl pár takovejchhle míst. Trosky, osídlený kanibalama a mutantama. Seznámil jsem se například s lovci lebek. Věřil bys, že měli v nosních přepážkách zastrkané lidské kosti? Někteří byli potetovaní od hlav až k patám. Ale vy máte úroveň. Máte vojenskou organizaci, mluvíte slušnou germánštinou. Myslím, že jste udělali dojem i na Oggerda – jinak by polovina z vás byla teď mrtvá. Ale je mi líto: my máme úkol a ten plníme. Proti Oggerdovi nemáte šanci.“
„Koho jsi říkal, že hledáte?“
„Ještě jsem to neřekl, ale povím ti to teď. Hledáme muže, kterej se jmenuje Gries. Doktor Jason Gries.“
„To jméno jsem v životě neslyšel.“
Rozesmál jsem se: „Desátníku Froste, jsou čtyři hodiny po půlnoci. Od včerejšího večera jsme na nohách. Procházíme trosky, budíme prospektory z jejich zaslouženýho spánku, pokládáme jim otázky a opouštíme je vystrašený k smrti. Testujeme, která místní parta je nejsilnější. A chceš vědět proč? Protože ti nejsilnější budou mít doktora Griese. A chceš vědět, jakej je výsledek? Tvoje parta vítězí o několik koňských délek, Vitautasi. Jste příliš dobří. Jste veteráni ze Století válek, co? Demobilizovaní průzkumníci. Přišli jste z kontinentu. Někdo vás najal a dopravil vás sem. Pokud nám dáte doktora Griese, tak odejdeme a nikomu o vás nepovíme. Například se nezmíníme císařské rozvědce.“
„Chceš nám vyhrožovat?“
Měl jsem na rozhodnutí milisekundu. Buď jsem mohl přitahovat šrouby, vyhrožovat a zastrašovat, což by bylo zdlouhavé, nebo jsem to mohl zkusit jinak. Rozhodl jsem se pro to druhé.
„Něco ti ukážu, Vitautasi.“
Sáhl jsem pod pončo a z vnitřní kapsy vytáhl obálku kvartového formátu. Vytřepal jsem z ní lesklou barevnou fotografii a podal ji Frostovi.
„Dobře si to prohlédni, Vitautasi.“
Frost vzal fotku nedůvěřivě do prstů a přiblížil ji ke světlu.
„Do prdele!“ vyjekl. „Co to je?“
Vlastně jsem tu fotku viděl jen dvakrát – a vždycky se mě zmocnil zuřivý vztek. Na první pohled neukazovala nic než naprostý chaos. Kusy ložního prádla, nějaké provazy, krajky. Ale nad tím vším dominovala červená barva. Krev, krev a zase krev. Kusy bledé kůže. Hnědé vlasy rozhozené po zakrváceném polštáři. Zápěstí připoutaná ke kovovým pelestem.
Dívčí košilka pohozená opodál, bělostná, zázrakem uchráněná toho krvavého šílenství.
Teprve když jste se dívali dost dlouho, pochopili jste, že někdo přivázal mladou holku k posteli a zapracoval na ní ostrým nožem – ale to už jste měli všechny detaily uložené do paměti.
I ostatní chlapi z Frostovy hlídky se podívali.
Účinek byl zdrcující. Celá hlídka jako by se zmenšila, mužům poklesla ramena i nohy v kolenou. Jeden z nich, když mu to došlo, se otočil a začal zvracet.
„Líbí se ti to, Vitautasi?“ pousmál jsem se. „Tohle je práce doktora Griese. Proto je na útěku.“
„Do prdele, do hajzlu,“ vyhekl jeden z Frostových mužů. „Doktor Gries! A vypadal tak měkkej! Měkkej jako… jako sračka!“
„Ježíšikriste – co to s ní udělal? Přivázal ji k posteli a rozřezal na kousky!“ vykřikl jiný.
„To je jim podobný, vzdělancům. Perverzní svině!“
„Zasraný inteligenti!“ přidal se další.
Frost mi štítivě vrátil fotografii. „Takovou zrůdu já nebudu krejt!“ vykřikl.
„Proto jsme tady, Vitautasi. Abychom ho zatkli a odvezli zpátky. Bude postavenej před soud.“
„Zabijeme ho hned tady! Zaslouží si to!“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „To není správný řešení. Musí bejt postavenej před soud.“
„Aha,“ vyhrkl Frost. „To je trik! Falešná fotka!“
Vlastně byl chytřejší, než se zdál. Tohle mě předtím nenapadlo. A mělo mě to napadnout.
„Mám návrh,“ nadhodil jsem. „Zeptáme se doktora Griese. Pokud potvrdí, že je fotka pravá, půjde s námi. Jestli to popře, vrátíme se bez něj.“
„Nemůžu to rozhodnout!“
„Budeš to muset rozhodnout, Vitautasi. Brzy začne svítat. Oggerd má čelní štít přilby uzpůsobenej pro noční vidění. Je proti vám ve výhodě, jenže za svítání výhodu nočního vidění ztratí. A to bys přece nechtěl, aby ztratil tuhle výhodu, že ne? Musel by provést jiný opatření.“
Ve skutečnost jsem jim lhal. Oggerd žádné zařízení pro noční vidění nepotřebuje. I bez něj vidí ve tmě jako kočka. Ale takhle, jak sem to řekl, to znělo lépe.
Frost se rozhlédl po svých lidech, pochodeň v jeho ruce zaprskala a pohasla.
„Ta fotka je pravá, Vitautasi,“ řekl jsem tiše, i když mi v hlavě začal vrtat červíček pochybností.
„Dobře! Odvedu vás k němu!“
„Oggie!“ křikl jsem do noci. „Můžeš se k nám přidat!“
Ze tmy se odloupl jeden temnější kousek. Oggerd. Došel k nám, plynulým pohybem si sundal z hlavy helmu a zavěsil si ji na jednu z úchytek na řemení. Když zahlédli jeho chmurnou tvář, muži mimoděk ucouvli. Ani jsem se jim nedivil.
Oggerd byl vysoký podmračený chlap s krátce zastřiženými vlasy a vousy, oblečený do temného plastiku. Nad levým ramenem mu trčela rukojeť řezáku, sečné zbraně s monomolekulárním ostřím. Bojovníci Vitautase Frosta určitě věděli, že zbroj odolá zásahu z jakékoliv ruční zbraně a že váží, takhle kompletní, téměř třicet kilo. Přesto se Oggerd pohyboval s lehkostí, plavně jako velká kočka. Přes prsa mu na řemení visela poloautomatická puška vybavená tlumičem. Hlaveň nenuceně směřovala k Frostovi. Nedalo se říct, že by Oggerd na někoho mířil. Dokonce ani neměl prst na spoušti. Lokty si už zase opíral o střední část zbraně. Ale ústí tlustého, třicet centimetrů dlouhého tlumiče se dívalo, pozorovalo a snad i vyhodnocovalo chování přítomných.
„Půjdeme,“ řekl Oggerd.
Jako by promluvila kamenná socha. Oggerdova řeč nebyla řečí v pravém slova smyslu. On nemluvil jako ostatní lidé. Vždy jen vrčel, chrčel, mručel či burácel. V kombinaci s vysokou postavou a netečnou tváří měly jeho slovní projevy zdrcující účinek – a teď mluvím o tom instinktivním strachu, který nedokážete ovládnout vůlí.
Takže jsme tu byli dva, já a Oggerd. Ale chyběl nám ještě někdo třetí. Technolog Hal Hargo.
„Hargo!“ vykřikl jsem. „Můžeš vylézt! Jdeme!“
Chvíli se nedělo nic a pak se nad petrifikované vlny vybatolila další postavička, kulaťoučká a tlusťoučká jako medvídek. Nevysoká, oblečená do dlouhého šedého hábitu technologů, jakému lidé obyčejně říkají čarodějnický plášť. Pod kápí se blýskala skla okulárů.
„Zhasněte ta světla!“ zakňoural. Byli jsme na nohách celou noc a Hal Hargo už měl dost.
„Musíš si sundat noktovizor, Haliku,“ řekl jsem mu, ale pak jsem to radši udělal sám. Sáhl jsem pod jeho kápi a stáhl mu přístroj pro noční vidění. Bylo to těžké zařízení skládající se ze dvou krátkých mosazných tubusů, vyvedené v současném stylu, zvaném třetí secese.
Technologův šedý hábit se zahemžil, vysunul se z něj bledý pařátek a dopravil pod kápi dioptrické brýle.
„A co je zase tohle?“ vyjekl Vitautas Frost.
„Tohle je doktor Hargo,“ představil jsem našeho třetího člena. „Kolega doktora Griese. Takřka jeho přítel. Promluví si s doktorem Griesem. Nechceme přece, aby doktor Gries udělal nějakou nepředloženost, viď, že ne, Vitautasi? A teď, když dovolíš, bychom mohli vyrazit.“
*
Noc se nachylovala k ránu, nad východním okrajem trosek se čerň změnila v temnou modř. Ptáci začínali zpívat. Ač bylo pár stupínků pod nulou, jaro už klepalo na dveře.
Vitautas Frost nás odvedl o půl druhého kilometru dál, kde nebyl starý København nadrcený na tak malé trosky. Nacházelo se tu pár nízkých zdí, zarostlých řídkým borovicovým lesem. Frostovi muži tu vybudovali domek s jedinou místností se stěnami ze starých perlitbetonových tvárnic, zastřešený kusy vlnitého plastu. Sami žili ve stanech, nedbale rozestavěných kolem domku.
Za těch pár dní, co doktora skrývali, už zjistili, že doktor Gries je noční tvor. Proto mu opatřili dvě olejové lampy.
Zvenku, z bezpečné vzdálenosti, jsme se dívali do rozzářeného okna. Doktor Gries nespal. Postával u sklopeného rýsovacího prkna, které sem dopravili kdovíodkud. Na prkně měl rozložené papíry, logaritmické pravítko a dva hrnky. Byl to zhruba pětatřicetiletý, mladistvě vyhlížející muž, hladce oholený, s předčasně zešedivělými, dozadu sčesanými vlasy. Oblékl se do uválených kalhot s lampasem, jaké nosívali císařovi mušketýři, a do vytahaného vojenského svetru barvy khaki.
Zíval, protíral si oči, ale nezdálo se, že by se chystal do postele. Snad se bál snů, které by se mohly dostavit.
„Musíme na něj polehounku,“ zašeptal jsem. „Měl by s ním nejdřív promluvit někdo od vás. Někdo, koho zná a komu věří.“
„Pošleme tam ségru,“ přikývl Frost.
Po chvíli zařizování jsme viděli, jak se z jednoho stanu vykulila dívčí silueta. Přes noční košili si za chůze oblékla dlouhý maskáčový kabát.
Zaklepala na dveře. „Pane doktore, hledají vás tu nějací lidé. Jeden z nich je prý váš přítel.“
To už jsme se přesouvali za její záda.
„Přítel?“ podivil se doktor Gries.
Dívenka uvedla Hala Harga. Ten si z hlavy shodil kápi a odhalil svou obrýlenou, tvarohově bledou tvář, porostlou osamělými vousisky.
„Zdravím tě, Jasone,“ kývl na pozdrav.
„Halgerde!“ vyhrkl doktor Gries.
To už jsme se do místnosti hrnuli i já a Vitautas Frost. Za námi se tam vmáčkl Oggerd. Postavil se zády ke zdi a prohlédl si Griese pronikavým, neuhýbajícím pohledem. Temeno jeho hlavy se dotýkalo střešní konstrukce.
V místnosti náhle nebylo k hnutí.
„Jasone,“ rozhodil Hal Hargo rukama. „Poslali nás, abychom… abychom tě přivedli zpátky.“
„Poslali… tebe? A kdo jsou ti další pánové?“ zajíkl se doktor Gries. „Desátníka Frosta už znám…“
„Vyslala nás císařova administrativa,“ usmál jsem se přátelsky.
„Přišli jste pro mne… spravedlnost mne dostihla…“
Chtěl jsem něco říct, ale Hargo mi zdviženým prstem naznačil, že mluvit bude on.
„Chceme, aby ses vrátil,“ zakníkal. „Odešel jsi od rozdělané práce, Jasone…“
„Snažím se, jak vidíš,“ mávl doktor Gries ke sklopenému rýsovacímu prknu. „Pokračuju ve výpočtech… Tihle dobří lidé mi opatřili výbavu… výbavu pro architekta. Jenže já nejsem architekt! Chybí mi laboratoř, Halgerde.“
„Vrátíš se ke své práci, Jasone.“
„Nemohu se vrátit!“ vykřikl doktor Gries. Přitiskl si pěsti ke spánkům. Zoufalství, které zatím jen doutnalo za slzícíma očima, se rozhořelo naplno. „Nechápeš to, Halgerde? Odsoudí mě a popraví!“
Hargo vyjekl: „Nikdo tě nebude soudit, Jasone. Tvá práce je důležitá! Jsi příliš cenný! Budeš pokračovat ve výzkumech!“
„Já… udělal jsem hroznou věc… Zabil jsem… zabil jsem ji. Jsem zrůda, nechápeš? Já už nemohu žít ani sám se sebou!“
Hal Hargo udiveně zavrtěl hlavou. „Já jsem taky zabil několik lidí, Jasone. Pět nebo šest… možná deset… nepočítal jsem je. Nevím, proč bych se tím měl trápit.“
Pak se Hargova tvář svraštila soustředěním: „Jasone, to, co jsi provedl, je tohleto… hrozné. Tedy – nelidské. O to víc se teď musíš snažit. Prací pro… ehm… společnost odčiníš svou vinu.“
Doktor Gries se smutně pousmál: „Naučili tě to jako básničku, viď, Halgerde. Ale ty za to nemůžeš. Jsi jiný. Máš atrofované svědomí. Závidím ti.“
„Doktore Griesi,“ vložil jsem se do hovoru, „odvedeme vás. Pošleme vás zpátky do Bornnu. Tak to je a vy na tom nic nezměníte.“
„Nezměním? Možná máte pravdu. Musím přijmout svůj úděl jako muž… Jenom si posbírám tyhle papíry. Halgerde, mohl bys jít sem? Něco ti ukážu, řešení intenzity osvitu.“
Byl jsem unavený a udělal jsem chybu. Dovolil jsem, aby Hargo šel blíž.
Dívali jsme se, jak doktor Gries třesoucíma se rukama sbírá papíry. Hal Hargo mu nakukoval přes rameno.
„Ustup, Hargo!“ zachrčel Oggerd.
Hal Hargo se udiveně ohlédl.
„Uhni!“
V tu samou chvíli se doktor Gries probudil k životu. Levicí chytil Harga za přednici šedého pláště, pravou rukou sáhl pod papíry a vytáhl rezavé kancelářské nůžky.
„Zpátky!“ vykřikl. „Ustupte, nebo ho zabiju!“
Pokrčil nohy, aby se ukryl za drobným Hargem. Hroty mírně rozevřených nůžek si přiložil na hrdlo: „Nepůjdu s vámi! Nehýbejte se, nebo si vrazím nůžky do krku.“
„Stůj, Froste,“ vyjekl jsem. „Hargo, seber mu ty nůžky.“
Oggerd stál u stěny jako socha, prst na spoušti, hlaveň namířenou na Griese. V dráze výstřelu však stál kulaťoučký Hargo.
Vitautas Frost se třásl hněvem. „Vážil jsem si vás, doktore Griesi, ale teď vidím, že je to tak! Opravdu jste zmasakroval to děvče… ty… ty zrůdo!“
„Zmlkni, Froste,“ sykl jsem, „nebo se opravdu zabije. Neprovokuj ho!“
„Nechtěl jsem to udělat,“ vykřikl doktor Gries zpoza Hargova těla. „Chci, abyste věděli, že mne to mrzí! Hnusím se sám sobě! A teď…“
Oggerdova puška vydala bublavý zvuk. Kulka zasáhla Harga do levé strany hrudníku. Sklouzla po flakvestě, kterou měl Hargo pod šedým pláštěm, a udělila jeho drobnému tělu rotaci. Hargo se pootočil a vyškubl se z Griesova sevření.
Doktor Gries sebou trhl leknutím. Švihl pravicí. Možná se chtěl rozmáchnout, aby si vrazil nůžky do krku, ale spíš to bylo jen mimoděčné gesto.
Druhá kulka mu vyrazila nůžky z ruky, při tom mu zlomila ukazovák.
Doktor Gries se nevěřícně zadíval na svůj prst, trčící do nepřirozeného úhlu: „Vy jste mne… postřelili!“
Teprve se zpožděním si uvědomil bolest, kterou jsme mu způsobili: „To bolí! To hrozně bolí! Ách-ááaouuu!“ vydal ze sebe vysoký kvílivý zvuk.
„Ty svině!“ zaječel Frost. „Teď poznáš, co je to bolest!“
Pootočil jsem se a kopl. Na nějaké pořádné kopnutí tu bylo málo místa, tak jsem alespoň narval koleno do Frostova břicha. Vitautas Frost se zlomil v pase a já jsem ho sekl malíkovou hranou do spánku. Obvykle to stačí. Stačilo to i teď.
Omráčený Frost se sesypal na zem.
„Seber Griese. Pěnkavko!“ zaburácel Oggerd. „Seber oba!“
Nečekal na mě, rozrazil dveře a vyběhl ven.
V mezičase odstranil ze své pušky tlumič, vzápětí se zvenku rozeznělo ohlušující práskání výstřelů.
Skočil jsem ke Griesovi. Loktem jsem ho udeřil do solaru a vyrazil mu dech. Pak jsem popadl Harga, který se opíral o zeď z perlitbetonových tvárnic.
„Padej, doktůrku. Cválej!“
„Lehněte na zem!“ burácel zvenku Oggerdův hlas. „Ruce za hlavu a nikomu se nic nestane! Nehýbejte se! Nepokoušejte se o odpor!“
S Hargem v jedné a s doktorem Griesem v druhé ruce jsem vypadl ze dveří. Posledním pohledem jsem přejel místnost. Omráčený Vitautas Frost ležel na zemi a v koutě, schoulená do klubíčka, seděla dívenka v maskáčovém kabátě a tiskla si pěsti na uši.
*
Vlekl jsem doktora Griese asi kilometr, nebo možná dva. Utíkali jsme po pěšině, která vedla řídkými hájky břízek a borovic, občas jsme přeběhli přes volné prostranství. Hargo cupital, seč mohl, ale nebyl v pořádku. Sípal, chrčel, pravici si tiskl k boku.
Zpočátku nám za zády zněla střelba, ale postupně slábla. Když ztichla úplně, ptáci se znovu rozkřičeli.
Svítalo. Obzor na východě byl jasně bílý, ale slunce dosud nevyšlo. Beton, cihlová drť i žlutá loňská tráva se třpytily jinovatkou.
Zastavili jsme se v dolíku zčásti již zasypaném navátou zeminou. Hargo se okamžitě natáhl na zem, přímo do přemrzlé trávy. Chvíli jsem se na něj díval a pak jsem si s povzdechem přetáhl přes hlavu své modré pončo. Poskládal jsem je, čímž jsem vytvořil něco jako polštář. Ten jsem dal technologovi pod hlavu.
Musím říct, že pončo, tedy obdélníkový kus látky s výřezem pro hlavu, jsem vynalezl osobně. Přesněji řečeno jsem pončo objevil na ilustraci v jedné předapokalyptické knížce, nazvané Země kovbojů. Tehdy mě tak nadchlo, že jsem si nechal ušít své první. Postupně jsem jich vystřídal několik. To předposlední, které u Laramise propíchaly šípy a provrtaly kulky, by už stejně nespravil ani ten nejzručnější krejčí.
Po té nešťastné události u řeky Laramise otiskli v novinách spoustu mých portrétních perokreseb – pochopitelně i s pončem. Pončo se pak dostalo do módy, což mě hnětlo. Už jsem nebyl jediný, kdo nosí něco tak extravagantního.
Pod pončem jsem měl, tedy kromě kalhot, teplý svetr a přes něj vojenské řemení s několika brašničkami. Otevíral jsem brašničky a na plochý kus betonu skládal lékařskou výbavu – injekci, ampule, obvazy a tak podobně. Když jsem s tím byl hotov, dostavil se i Oggerd. Jeho plastikový pancíř byl čerstvě poškrábaný, na dvou místech z něj trčely dříky šípů. Ostré hroty, kované z podkov, dokázaly projít skrz plastikovou vrstvu, ale stejně je zastavily lamely, které se skrývaly vespod.
Teprve teď, za denního světla, vyvstala v plné kráse Oggerdova výstroj. Základem pancéřování byl plastikový pancíř s reliéfem dravého ptáka, který Oggerd nikdy neodkládal. Kvůli tomu ptákovi jsem vymyslel a začal prosazovat Oggerdovu přezdívku Orlosup, která mu zřejmě nebyla proti mysli.
Do zádového dílu bylo integrované pouzdro na řezák, sečnou zbraň s monomolekulárním ostřím, tvarem podobnou mačetě. Takovou zbraň si nekoupíte za peníze. Musíte být členem jistého důstojnického spolku, teprve pak vám ji přidělí – samozřejmě až po komplikované, trochu trapné a velice bizarní ceremonii.
Monomolekulární ostří je, pokud byste nevěděli, hodně ostré. Tak ostré, že když si nedáte pozor, uřízne vám prsty, a jak padá, přepůlí vám i nohu. Řezák proto nemůžete jen tak zasunout do pochvy. Dodává se k němu speciální pouzdro s magnetickými sponami. Pouzdro pochopitelně vyžaduje napájení, a tak jsou do zádové části pancíře zalisované podlouhlé ploché baterie.
Do drážek pancíře se dá zasunout i celohlavová přilba, která v případě potřeby funguje i jako protiplynová maska. Na pancíř navazují kryty paží, loktů a loketních kloubů. Stehna měl Oggerd chráněná zdánlivě neforemnými výlisky, pod které se vešly i nacpané kapsy maskáčových kalhot. K výstroji patřily i kryty holení, kolen a lýtek a složitá konstrukce pokrývající choulostivá místa pod pasem, zkonstruovaná tak, aby ani v nejmenším nebránila pohybu.
Takové brnění činí nositele nezranitelným. Ale tahat těch třicet kilo celý den – to prostě vyžaduje opravdu silného chlapa.
Na širokém opasku visel Oggerdovi holstr s velkorážní pistolí a na řemení, které bylo součástí pancíře, měl zavěšenou pušku. Protentokrát odložil svou oblíbenou repliku Mausera 98 a vybavil se poloautomatem s rozšířeným zásobníkem. Dlouhý tlumič sice snižoval přesnost střelby, ale i tak zasahoval Oggerd s jistotou, které mě udivovala.
Přivítal jsem Oggerda výčitkou: „To jsem od tebe nečekal, že to napálíš do Harga.“
„Musel jsem,“ zachrčel. „Doktor Gries by se byl probodnul.“
Zmíněný doktor Gries, bledý jako stěna, seděl na kusu staré traverzy a pozoroval svůj zlomený prst. Byl v těžkém šoku, a tak jsem se věnoval nejprve jemu. Ze všeho nejdřív jsem mu píchl injekci proti bolesti.