Související odkazy:
Rozhovor P. Boudy s autorem (23.3.2009 – Fantasyplanet)
Rozhovor M. Fajkuse s autorem (27.11.2008 – Fantasya)
Rozhovor M. Lince s autorem (4.9.2008 – Neviditelný pes)
Rozhovor M. Stručovského s autorem (2.7.2007 – Neviditelný pes)
Ukázka:
Prolog:
Cizinec ve městě
„Jak se jmenuje tohle hnízdo?“
Prodavač polekaně vzhlédl, nevšiml si, že by se blížil zákazník. Cizinec stál dva kroky od něj, štíhlý, nevysoký. Vlasy měl bílé jako sníh a tvář takřka dětskou, pohlednou, bez jediné vrásky. Přívětivě se usmíval, rty nechával stisknuté. S příchodem noci se rychle ochlazovalo, ale on tu stál jen v lehké košili a tmavých kalhotách. Přes ramena měl přehozený krátký pláštík, který ho rozhodně nemohl zahřát.
Soumrak už pokročil, tržiště se před chvílí vyprázdnilo. Prodavač sladké vody tu zůstal poslední, šero mu nevadilo. Ač na to nevypadal, byl poloviční elf a viděl i ve tmě.
„Dáte si sladkou vodu, pane?“ zeptal se. „Mám různé příchutě. Malinovou, borůvkovou, jablečnou…“
„Tahle červená se mi líbí,“ ukázal cizinec na skleněnou nádobu. „Tu si dám. Myslím, že mi nemůže uškodit.“
Prodavač zpozorněl, tohle nebylo samo sebou. V houstnoucím šeru viděl dobře, přestal však vnímat barvy. Rudou malinovku, nalitou do nádoby z foukaného skla, rozeznával jen jako sytě šedou.
Natočil šťávu do oplatkového kelímku a podal ji cizinci. „Nemusíte platit, pane. Už jsem stejně nepočítal s tím, že něco prodám.“
Cizinec usrkl: „Hodně sladká. Děti se po ní můžou utlouct, že? Ptal jsem se: jak se jmenuje tohle hnízdo? Nebo nemá jméno?“
„Likario, pane. Tohle město se jmenuje Likario.“
„Aha… je s podivem, že něco takového vyrůstá kousek od mého domova. Jenom nechápu, proč je tady tolik skřetů.“
„Město patří goblinům, pane. Je jejich.“
„Město patří goblinům? To je mi novinka. Goblini mají město! Svět se mění a my se také musíme změnit, pokud chceme přežít. Nemyslíš, příteli?“
„Jistě, pane.“
„A co ty, příteli, máš nějaké jméno?“
„Bastian, pane. Jmenuji se Bastian.“
„Věřil bys, že jsem tady kdysi byl, Bastiane? To tu ještě přebývali ti potrhlíci s ptačími hlavami. Kopec byl zarostlý roštím, oni se skrývali uvnitř. Vespod jsou kasematy. Pár chodeb a podzemní sál, nic velkého. Teď už tu ptákohlavci nejsou.“
„Ne, pane. Jsou pryč nejméně sto let.“
„To já vím, Bastiane, vždyť jsem z podzemí právě vyšel. Prohlížel jsem si to tam celý dnešní den. Moc tam toho není, prach a pavučiny, ale klenby drží pořád. Řeknu ti, bez ptákohlavců je to lepší. Tohle město, tohle Likario, se mi líbí. Ono to vlastně ještě není město, většinu domů teprve začali stavět. Ale snaží se, goblini mrňaví. Udělali na mě dojem. A víš co? Já si tohle město vezmu.“
Prodavač sladké vody nic nenamítal. Bělovlasý cizinec mu položil na vozík lesklý kotouček, vypadalo to jako císařská marka, ale stará, prastará.
„Tohle máš za svou sladkou vodu, Bastiane, je moc dobrá. Já si však potrpím na jinou červenou tekutinu. Nemyslím, že bych si vzal město teď hned. Počkám, až ho dostavějí, já jim s tím rozhodně pomáhat nebudu. Také musím svolat spojence, kteří jsou rozlezlí po všech koutech. Myslím, že přebírání nechám až na podzim. Nemám rád dlouhé letní dny, to zůstanu zalezlý dole v podzemí… Převzetí bude stejně vyžadovat přípravu. Průnik do struktury města. Zkorumpování, zastrašení nebo odstranění klíčových osob. Půl roku mi bude stačit až až. Nechtěl bys mi pomáhat, Bastiane? Hodlám sestavit síť z takových, jako jsi ty. Z uražených, ponížených, zrazených. Zasloužíte si lepší život, než jaký žijete… Co ty na to?“
Prodavač sladké vody zvedl kotouček, který dostal od cizince. Byl příjemně těžký, nepochybně z dobrého zlata. „Můžu pro vás pracovat, pane.“
„Samozřejmě po tobě nebudu chtít, abys bojoval, Bastiane. Tvoje práce bude spočívat ve shromažďování drbů, v předávání zpráv a tak.“
Prodavač sladké vody se pokusil napřímit, nepodařilo se mu to. V důsledku starého zranění zůstával přihrbený. „Já můžu bojovat, pane!“
Cizinec otevřel ústa v širokém úsměvu. Prodavač uviděl jeho horní špičáky, které byly velice dlouhé a vypadaly jako vlčí.
„To je odpověď, která se mi líbí. Slyšel jsi někdy o infantu Wolferinovi? Ano? Ne? Tak abys věděl, já jsem infant Wolferin.“
Kapitola první:
Šachta plná zlata
„Rostou tam deštníkové stromy!“ zdůraznil Rônard.
„Nesmysl,“ ohradil se Thompson. „Ty rostou jen v Zahradě sirén a možná ještě na Ostrově harpyjí.“
„Ne,“ vysvětloval Rônard trpělivě. „Stín tam byl. Stín je viděl. Deset mil od karavanní cesty. Stín říkal, že deštníkové stromy jsou tam menší než v Zahradě sirén. Zakrslejší. Ale stejně: pokud tam rostou deštníkové stromy, muselo to být významné místo. Podívejte.“
Rozložil na stolní desku nějaké náčrtky. Thompson, Čolek, Arietta i Richarda se nahrnuli kolem.
Starý Skjúwink, který stál u otevřeného okna, se nepohnul. Odsud, z patra staniční budovy, měl dobrý výhled nejen na střechy skladišť a výběh pro mezky, ale i na vzdálenou krajinu. Díval se na zelené koruny stromů, dlouhým nehtem si brnkal o osamělý špičák.
„Jaro je v plné síle,“ zakrákoral stařeckým hlasem.
Nemusel je upozorňovat, věděli to všichni. Vzduch omamně voněl, ze škvír mezi kůly ohnilé palisády se draly svěže zelené kopřivy. Na hromadách staré podestýlky, vyvezené ze stájí, pučela tráva a v ní se na život a na smrt bili ptačí samečkové.
Jaro se projevilo také na Richardě a Ariettě. Naplnilo je neodbytnou přitažlivostí, což nejspíš souviselo s elfskou polovinou jejich krve. Den byl teplý, obě stály na podlaze bosé, oblečené jen v košilích, vystavovaly na odiv dlouhé nohy.
„Tohle jsem nakreslil podle Stínova vyprávění,“ ukazoval čaroděj. Kromě mapy načrtl i širokou budovu s vyzdviženou středovou kopulí, postranními věžičkami a sloupořadím, které směřovalo k hlavnímu vchodu.
„Tady, pod touhle kopulí, je obětní místnost. Nahoře, po obvodu kopule, jsou okna. Oltář je dobře osvětlený denním světlem, aby pterrští kněží viděli na svou řezničinu. Já se v pterrské architektuře vyznám. Vím s jistotou, že chrám byl postavený v poslední epoše jejich civilizace.“
„No a co?“ pokrčil rameny Thompson.
„Už jsi zapomněl, co jsem ti vykládal o pterrských dějinách, Thompsone? Po obrovském rozkvětu následoval strmý pád. Tenhle chrám byl postaven těsně před koncem blahobytu.“
„Hm, to bylo zhruba v době, kdy se narodil dědeček,“ kývl Thompson ke starému Skjúwinkovi. „Před čtvrt tisíciletím, nebo tak nějak. To mi připadá docela dávno.“
Také Thompson přešlapoval na prkenné podlaze bosý, koženou vestičku se skrytými vrhacími noži měl oblečenou na nahém těle a rozepnutou. Nejradši by se vysvlékl i z kalhot z černé kůže, vykoupal se v kádi a pak si zalezl do postele. Bylo mu horko a cítil se unavený. Podnikl poslední pokus, aby se čaroděje zbavil: „Můj vzácný příteli, nemáme chuť někam vyrážet. Právě jsme přišli, však vidíš, ani nemáme vybaleno. Přezimovali jsme v jedné rozblácené vesnici poblíž Barge, a to byla chyba. Celou zimu jsme strávili s ukoptěnými vidláky, kteří se nás jednak báli a jednak se nás štítili. Nač ten strach a štítivost, ptám se tě? Copak jsme nějaké zrůdy? Jsme půlelfové a vypadáme celkem lidsky, no ne? Místní rychtář s námi dohodl cenu za přezimování a pak se ji pokoušel zdesateronásobit. Zpočátku jsme ho sice zastrašili, ale nakonec nás prokoukl. Nikomu jsme totiž nezlomili nohu ani nevyrazili pár zubů. Přestal se nás bát. Když přišla obleva, poslal pro oddíl vévodových vojáků. Odcházeli jsme nakvap a ještě jsme kličkovali, abychom vojáky setřásli. Mohli jsme jich sice pár pobít, kurva, mohli jsme je pobít všechny, ale proč? Copak jsme nějací banditi? Cesta nám trvala dvakrát tak dlouho, než kdybychom šli po cestách. Jsme uťapaní a hladoví. Nediv se, že si chceme pár dní odpočinout.“
Rozhovor probíhal ve druhém patře budovy karavanní stanice, Thompson tu měl zapůjčenou prostornou místnost. Nebylo tu toho moc k vidění: prkenná podlaha, povalový strop a skoby, zatlučené do příček. Jediná židle. Stůl. Velká postel pro Thompsona s Richardou v koutě a Čolkova postel v protějším rohu. Zdálo se, že Čolek přes zimu zase vyrostl a postel mu bude malá.
Vnitřní příčky byly omítnuté jílovou maltou, z obvodových stěn se však už dávno vydrolila ucpávka, mezi masivními trámy províval vánek. Velké okno se dalo zabednit rozklíženou okenicí, nikdy ho však nezasklili ani do něj nevlepili průhledný pergamen, byla to jen díra do vnějšího světa, nic víc.
Tohle byl jejich přechodný domov. Starý Skjúwink se někdy natáhl tady, přímo na prkennou podlahu, obvykle však nocoval v lesích. Arietta měla vlastní malou komůrku hned vedle.
Odsud, z druhého patra staniční budovy, vyrážela Thompsonova rodina na výpravy do Orcigardu. Přebývali tu od jara do podzimu, přezimovat se tu však nedalo. S prvním sněhem se pokaždé vydali do vnitrozemí a hledali přístřeší v nějaké venkovské hospodě.
Dorazili sem dnes před polednem, místnost zatím zkontrolovali jen zběžně. Zdálo se, že se do slamníku letos nedaly myši, nejspíš se jim nechtělo šplhat do patra. Staré deky, které tu zůstaly od loňska, vyvěsila Richarda na věšák před oknem. U stěn ležela nevybalená zavazadla.
Rônard zdvihl ukazovák, umazaný starými i novějšími inkoustovými skvrnami: „Podívejte se na ten náčrtek. Uvnitř chrámu, dole pod kopulí, je obětní kámen. Pod ním se nachází skrýš. Když začala válka, pterrové tam ukryli modloslužebné předměty. Chápejte, oni tenkrát netušili, že nastal konec jejich civilizace. Mysleli si, že se válka přežene, oni to vytáhnou ze skrýše a obnoví bohoslužby.“
Rozpřáhl ruce: „Představte si to. Jsou tam zlaté sošky, zlaté mísy, obětní nože se zlatými jílci. Vše je zdobeno drahokamy.“
„Ty ve skutečnosti nevíš, jestli tam je nějaký poklad,“ zchladil ho Thompson. „Co když tam není ani obětní kámen, ani šachta, vyplněná zlatem?“
„Studoval jsem pterry dlouhá desetiletí,“ vybuchl Rônard. „Vím o nich všechno. Buď tak laskavý a přestaň zpochybňovat mé vědecké závěry.“
Otřel si z čela pot. I jeho zaskočilo oteplení, ještě se nedostal k tomu, aby zimní šedofialové roucho vyměnil za vzdušnější oblečení. Prošedivělé vlasy i krátké vousy měl vlhké potem.
„Nerozčiluj se,“ mávl Thompson rukou. „I kdyby to bylo tak, jak říkáš, s obětním kamenem nepohneme. Takový macek váží víc než statná losice. Už jsme to zkoušeli.“
Rônard se ohradil: „Obětním kamenem pohne jediný člověk! I slabá dívka jako slečna Arietta, i dítě jako Čolek. Obětní kameny byly perfektně vyvážené. Musíme jen najít čep, podle kterého jej pootočíme. Bude to snadné jako… jako…“
„Jako sebrat skřítěti chrastítko,“ napověděl mu Thompson. „Jo, dobře, přesvědčil jsi mě. Vzdávám se. Ri, lásko moje, vytáhni mapu.“
Richarda, půlelfka s krátkými, popelavě šedými vlasy a modrozeleným tetováním na lících, zalovila v zavazadlech. Na tváři se jí objevil kyselý výraz.
„Rříkal jsi, že si párr dnů odpočineme, Thompsone,“ zadrnčela. Před několika roky jí násilníci rozřízli ústa od ucha k uchu a při tom jí poranili jazyk. Od té doby mluvila poněkud rachotivě.
Odsunula Rônardovy náčrtky, rozbalila na stůl pás jelenice, pokreslený barevnými tušemi. Rônard neomylně ukázal prstem: „Tady je to místo. Utajený chrám.“
„Je to dost blízko Likaria,“ namítl Thompson.
„Není to blízko,“ odporoval Rônard. „Stín říkal, že tam karavana dojde za pět nebo šest dní!“
„Stejně se mi to zdá blízko. A chrám je kousek od karavanní cesty… Copak ho ještě nikdo neprozkoumal?“
„Stín tam byl! Viděl chrám!“
„Vlezl dovnitř?“
„O tom nic neříkal. Takže asi ne…“
„Stín by nelhal,“ přidala se Richarda. „Co tam ale viděl? Starré trrosky. Urrčitě budou vyrrabované…“
„Část cesty půjdeme s karavanou,“ vysvětloval Rônard. „Vyráží zítra a vede ji právě Stín. Ukáže nám, kde máme odbočit. Dojdeme ke chrámu a prozkoumáme ho. Za nějakých dvacet dní se bude karavana vracet. Soumaři neponesou skoro nic. Naložíme na ně náš úlovek.“
Thompson si zahákl palce za průramky rozepnuté vesty. Zhoupl se na patách. Vlasy, které si nechal loni ostříhat nakrátko, mu dorostly až k ramenům. Uvažoval o tom, že se jich zase zbaví. Mít krátké vlasy je přece tak pohodlné…
Obořil se na Rônarda: „Chceš nás najmout na práci? Jako kopáče a nosiče? Máme se vrtat v hlíně? Ujasni si jednu věc: my nepracujeme. Jsme žoldáci. Živíme se zabíjením skřetů.“
„Ne! To bych si nikdy nedovolil… Nikdy bych nechtěl, abyste pracovali… Může se tam potulovat pár orků, proto vás chci s sebou… Ale snad mi trochu pomůžete, až se budeme prokopávat ke zlatu, ne?“
Otočil se k půlelfkám: „Určitě tam budou i zlaté náramky, náhrdelníky a náušnice.“
Arietta se usmála, a navíc na Rônarda mrkla. „Tak vyrazíme hned, ne? Na co ještě čekáme?“ zahlaholila.
Rônard ucukl pohledem. Zakládal si na tom, že je vážný muž, který se věnuje pouze vědě. Z mladičké půlelfky měl strach. Říkalo se o ní, že pokud dojde na milostné záležitosti, je opravdu nenasytná.
S odvráceným pohledem řekl: „Znamená to, že s vámi můžu počítat, Thompsone?“
„Zadrž svého bujného koně, mocný čaroději,“ zchladil ho Thompson. „Jak si představuješ, že rozdělíme kořist?“
„Něco budu muset dát Stínovi a jeho goblinům. Za ochranu, za dopravu a tak. Myslím, že desetina jim bude stačit. Zbytek rozdělíme na dvě poloviny. Jednu pro mne a jednu pro vás.“
„Polovinu prro nás?“ vyhrkla Ri. „Ale nás je pět a vy jste sám!“
„Je tam šachta plná zlata,“ připomněl jí Rônard. „Váš podíl, paní Richardo, bude tak těžký, že ho stěží unesete.“
„Tohle nemůžeme přijmout,“ zavrtěl hlavou Thompson. „Ty ve skutečnosti nevíš, co tam je. Co když najdeme jen pár tretek – tak se budeme dělit ve stejném poměru?“
Rônard na něj upřel nevinné modrošedé oči, podobné kukadlům batolete: „Je mi líto, Thompsone. Rád bych pracoval s tebou, jsi spolehlivý. Ale potřebuji zlato na své bádání! Nesouhlasíte? Budu si muset najmout někoho jiného. V Likariu je Jasmína a Šídlo Rufus…“
Chvíli bylo ticho. Pak se Rônard otočil ke dveřím, jako že odchází.
„Ale příteli,“ zahovořil Thompson k jeho zádům. „Vždyť já neříkám, že ne. Určitě se dohodneme. Je tu však jeden problém.“
„Problém?“
„Já a dědeček jsme se zrovna chtěli vydat do lesů. Provést obřad lugnawydd.“
„Lugnawydd?“ zeptal se Rônard udiveně. „O tom rituálu jsem už slyšel. Můžeš mi objasnit, v čem spočívá?“
„No, víš, my elfové… a půlelfové… vydáváme se do lesů. Nějaký čas tam strávíme půstem a rozjímáním. Meditacemi, jak říkáme my vzdělanci. Když to provedeme správně, promlouvají k nám duchové lesa.“
„Jak dlouho trvá takový obřad?“
„Jeden celý den… od svítání do svítání. I s přípravou to zabere skoro dva dny, jak jistě chápeš. Ale víš co? Není tu žádná překážka. Zítra se vydáš s karavanou. Půjdou s tebou Ri, Arietta a Čolek. Já a dědeček uděláme to, co udělat potřebujeme. Karavana putuje pomalu. Na místo, kde odbočíte z karavanní cesty, dorazíte pátý den, možná šestý. Dohoníme vás dřív, než opustíte karavanu. Já a dědeček jsme nějací pralesní běžci, no ne?“
„Co zase vymejšlíš za sviňárnu, táto?“ vyhrkl Čolek.
Richarda se přidala: „Elfský obrřady? Copak ty jsi nějakej elf, Thompsone? Máš prřesnou polovinu elfský krrve, nic víc!“
„Lugnawydd,“ prohlásil od okna Skjúwink. To slovo naplnilo celou místnost. Znělo jako povzdech divokého zvířete, které bylo dlouho uvězněno v těsné kleci.
„Už dlouho jsem neprovedl lugnawydd,“ dodal starý. „Desítky let…“
Jediný z nich byl čistokrevný elf. Sešlý, zbědovaný, oblečený v prastaré lovecké haleně, obutý do ošlapaných mucklutin. Hubený jako tyčka, dlouhé zcuchané vlasy měl tak bílé, až zářily.
„Klid, rodino, klid,“ zamával Thompson prsty. „Jsme dohodnuti, mocný mágu? Dohoda platí? Arietto, Čolku, šup, šup, vydejte se s váženým magistrem do města. Kupte tam pár lopat a krumpáčů. Mám tušení, že je v tom starém chrámu budeme potřebovat.“
Rônard, Arietta a Čolek vyšli z místnosti, zavřeli za sebou dveře. Bylo slyšet, jak dusají dolů po schodech.
„Co to prrovádíš?“ obořila se na Thompsona Richarda. „Hrráblo ti? Polovinu prro něj a polovinu prro nás? Stejně tam najdeme jen párr brronzovejch misek… Co to vůbec meleš o nějakým lugnawyddu?“
„Uklidni se,“ políbil ji Thompson na obě zjizvené tváře. „Všechno je v pořádku. Mám plán. Vy tři půjdete s karavanou. Já a dědeček počkáme tady. Dáme vám den náskok. Pak vás doženeme a předeženeme. Předběhneme Rônarda, prošmejdíme chrám, pár věciček si dáme stranou. Nakonec se k vám připojíme, jako že jsme vás dohonili. Stíháš mě sledovat, dědečku?“
„Lugnawydd,“ zaševelil starý elf seschlými rty.
„Bude to snadné,“ přesvědčoval Thompson Richardu. „Jako vzít skřítěti chrastítko.“
„Prroč tam teda nejdeme sami a nevyrrabujeme ten chrám bez Rrônarrda?“
„To by nešlo. Rônard by najal Jasmíninu partu. Dorazili by pár dní po nás a poznali by, že jsme se tam povrtali. Rozneslo by se to. Naše důvěryhodnost by byla ta tam. Ale Rônard, když ho doprovodíme my, nepozná nic.“
„Já nevím…“ zavrtěla Richarda hlavou. „Mám strrach jít do Orrcigarrdu bez tebe a bez dědečka. Co když nás nedohoníte včas?“
„Budeme rychlí. Jsme přece nějací pralesní běžci, no ne?“
„Až opustíme karravanu, půjdeme bažinami bez vás…“
„Ničeho se neboj, sýkorko. Myslíš snad, že by se mnou dědeček prohledával chrám? On přece není na nějakou práci. Jenom pro mne odhalí dvě tři pterrské skrýše a hned zase vyrazí ven. Věř mi, dědeček se bude schovávat v houštinách a dohlédne, aby se vám nic nestalo… Tentokrát to Rônard vážně přehnal. Myslel si snad, že to přijmeme? Jo, kdyby tam opravdu byla šachta plná zlata, tak bych nic nenamítal, jenže on má velký oči… Zatím nás pokaždý akorát zatáhl do průseru… Jakej on je vlastně čaroděj? Vždyť ani nesvede ohnivou kouli… Prostě ho převezeme. Souhlasíš, dědečku?“
Starý elf neřekl nic. Místo něj se ozvala Richarda: „A co Arrietta? Neprrozradí nás?“
„Ta se nesmí dozvědět nic, všechno by vykecala. Musíme ji obelstít stejně jako Rônarda. Neměj strach, sama víš, že Arietta je holka z města. V divočině se nevyzná. Nepozná stopu, ani kdyby před ní tančila válečnej tanec a tloukla do bubnu… Jenom mám prosbu, Richardo. Dohlédni, aby si Arietta nezačala s Čolkem. Je celá říčná. Kdyby byla fena, řekl bych o ní, že hárá.“
„Ta hárrá porřád. Ale máš prravdu, má aurru úplně do fialova.“
„Drž ji od Čolka co nejdál, nerad bych, aby mi ho zkazila. Zkus ji nasměrovat na Rônarda, toho ať klidně znásilní ze všech stran. Starému pánovi to jen prospěje.“
„Nejsem si jistá, jestli stojí zrrovna o Rrônarrda. Je mladičká a on je pro ni hodně starrý. Jsou od sebe nejméně šedesát let, to je docela dost.“
„Lepší Rônard než Čolek. Něco jí, prosím tě, namluv. Obelsti ji.“
Kysele se na něj usmála: „Obelstívání teprrve trrénuju. Nikdy v tom nebudu tak dobrrá jako ty.“
Naklonila se a zašeptala mu do ucha: „A jak si myslíš, že bez tebe vydrržím tolik nocí? Budeš mi to muset dneska porřádně vynahrradit.“
A pak ho do toho ucha kousla.