Kapitola první
Pamětníci
starých časů
„Pojď se podívat, Vero, mládenec přinesl papíry od starýho šamana,“ řekl stařeček. Byl vrásčitý, seschlý, oblečený do sepraného kabátku od pyžama a ještě sepranějších manšestráků. Hlavu měl holou, vousy bílé jako koudel, kůži na lícních kostech mu zdobilo prastaré jizvové tetování. Ostatní mu říkali Rechenerchen, což jsem si počeštil na Hrábek.
„Přinesl jste i fotky?“ ujistila se Vera. „Ráda jsem si je prohlížela, když jsem starýmu Davidovi ještě posluhovala. Dva roky byl jako lazar, než umřel. Celý ty dva roky jsem se o něj starala.“
„Donesl jsem všechno,“ přikývl jsem.
Položil jsem na stůl fascikl a rozvázal tkanice. Byly v tom poznámky psané rukou i texty nadatlované na psacím stroji. Také novinové články, rukou kreslené obrázky, mapky, obaly od čokolády a pochopitelně i fotky, o kterých mluvila Vera. Něco přes dvacet černobílých snímků většího formátu vytištěných na počítačové tiskárně.
„Tak se přece posaďte, mládenče,“ vybídla mě Vera. „Tady jsem vám nalila čaj a tady si zakousněte pišingr.“
Ještě před pár lety to musela být, jak se říká, ženská-generál. I ji už však začalo zmáhat stáří. Přijala mě v čisté květované košili a ve vybledlých montérkových kalhotách s laclem. Měla nadváhu, což jí trochu vyhlazovalo vrásky. Bílé vlasy nosila ostříhané nakratičko, ježily se jí na hlavě jako ocelový kartáč.
Hlaholila nakřápnutým hlasem: „Máš brejle, Hrábku? Bez brejlí bys nic neviděl.“
Všichni tři jsme se usadili za stůl.
Místnost, ve které mě Hrábek s Verou přijali, vypadala útulně a zabydleně. Byl tu stůl z pseudodřeva s vyšívaným ubrusem, na stole porcelánový čajový servis, kolem stolu čtveřice pseudosecesních židlí. V jednom koutě stála komoda a ve druhém kuchyňská linka s elektrickým sporákem a digestoří. V nezasklených oknech visely nařasené záclonky. Nikoho by nenapadlo, že je to původní tlaková stanice obřího hydroponického skleníku, ze které vyházeli kompresory.
Z fasciklu jsem vydoloval štůsek fotek a podal jim ho. Před lety je někdo zastrčil do plastových obalů, které se už začínaly drolit.
„Hele, tady jsem já!“ zajásal Hrábek. Zdvihl do výše fotku, na které byli tři muži a jeden rozjívený výrostek. Muži byli hubení, šlachovití, neoholení, dlouhé vlasy měli svázané do uzlů. Oblékli se do vest z kůží dingů, které zkombinovali s kotníkovými keckami a ušmudlanými kraťasy. Výrostek, na kterého Hrábek nadšeně ukazoval, měl jen bederní zástěrku a jinak byl nahý.
Musím podotknout, že jejich kraťasy a trička mě zpočátku mátly. David mi však vysvětlil, že poblíž osady Káňat rezavěl prastarý říční člun, který tam uvázl během Apokalypsy. V přepravních kontejnerech zůstal náklad vakuově zabalených triček, kapsáčových kraťasů a různobarevných kotníkových kecek. Kmenům z lužního lesa by to vystačilo na dalších tisíc let, pokud by příliš neplýtvaly.
„Tehdá mi bylo sedmnáct,“ vysvětloval Hrábek.
„Bejval jsi takovej mrťafa,“ přikývla Vera. „A už se to nezměnilo. Tady se podívej na starýho Davida,“ přisunula mu fotografii obtloustlého muže středního věku s řídnoucími vlasy začesanými dozadu, oblečeného do dlouhé košile přetažené přes plandavé kalhoty. Na rub fotografie připsala Emma Richter svým rozháraným, avšak dobře čitelným písmem: David starší – šaman.
„Byl z Emmy úplně pryč,“ poznamenala Vera. „A ani se nedivím. Táhlo mu na čtyřicítku, jednu manželku už pochoval a vůbec ho nenapadlo, že si pořídí takovouhle kočičku.“
„Dlouho s ním nevydržela,“ řekl Hrábek. „Byla s ním… kolik? Dva roky?“
„Asi tak. Ale byla by s ním zůstala, kdyby se to nepodělalo. Měla ho ráda. Taky měla ráda jeho děti z prvního manželství, a ty na ní úplně visely… Tahle fotka je vážně pěkná,“ přisunula Hrábkovi další obrázek.
Momentku někdo cvakl na zatravněné pláni mezi Řekou a Městem. Emma Richter na ní měla košilové šaty s laclem zapínaným na dva velké knoflíky a rozparky na bocích, které jí částečně odhalovaly stehna. Obula si, jak tomu prý říkala, apačské mokasíny vysoké až pod kolena, které místní řemeslník ušil podle jejího vlastního návrhu. Na hlavu si pirátským způsobem uvázala šátek. K levému boku si zavěsila loktuši, ze které zvědavě vykukovalo malé děcko.
Na téhle fotografii byla Emma starší než na fotce, kterou jsem si před pár lety odvezl z Anatarchonne. Stále však byla krásná. Strohá a energická. Přímo z ní vyzařovalo odhodlání. Některé muže podobné typy dráždí a provokují k neuváženým činům. Já bych však kolem Emmy, pokud bych ji potkal, našlapoval po špičkách. Ale možná bych padl na kolena a kořil se jí jako královně.
„Tohle je malej Davídek,“ poklepala Vera na děcko na fotce. „Tehdá mu bylo sedm nebo osm měsíců.“
„Byl jsem u toho, když to fotili,“ ohradil se Hrábek. „Nejsem tak senilní, abych si to nepamatoval.“
Pak si povzdechl: „Tohle mi přivolalo vzpomínky. Dneska večer pro slzy neusnu.“
„Já myslím, že neusneš kvůli erekci, ze který nakonec stejně nic nebude,“ zachechtala se Vera dobromyslně.
Společně si pak prohlíželi další fotografie, na kterých byli obyvatelé domorodé vesnice. Dohadovali se, jak se kdo jmenoval, s kým byl spřízněný a za jakých okolností zemřel. Nad jednou fotkou Vera poznamenala: „Tuhle jsem chtěla roztrhat, ale neudělala jsem to. Starej David si fotky občas prohlížel a chyběla by mu. Pak si to všechno vzal malej David.“
„Míval jsem toho zmetka rád,“ přikývl Hrábek. „Obdivoval jsem ho. Kdo by si byl pomyslel, co je zač?“
Naklonil jsem se, abych se také podíval. Na fotce byl do pasu nahý dlouhovlasý mládenec s korálkovým náhrdelníkem a palci zaklesnutými za opasek vojenských kalhot s postranními kapsami. Usmíval se od ucha k uchu, takže bylo dobře vidět, že má přední zuby v horní čelisti opilované do špiček. Věděl jsem, že na rub fotografie Emma Richter připsala: Mauglí (já jsem mu dala přezdívku Zvíře).
„Vy ho nemáte rádi?“ podivil jsem se. „A proč?“
„To je dlouhá historie,“ zahučel Hrábek.
„Právě kvůli historii jsem za vámi přišel,“ vysvětlil jsem mu. „David mě požádal, abych sepsal dějiny jeho rodiny. A taky dějiny kmene Káňat. Tyhle papíry mi dal jako podklad. Jenže jsou v tom mezery. Vy dva jste prý nejstarší pamětníci. Vyptal bych se vás na nějaké záležitosti, jestli dovolíte.“
„My dva jsme jediní pamětníci starejch časů,“ vysvětlil mi Hrábek. „Ani malej David už nezažil, jak to bejvalo dřív. Než začal brát rozum, všechno se změnilo.“
„V těch papírech nejsou žádný dějiny,“ přidala se Vera. „Jsou v tom jen dva roky, který u nás strávila Emma. Nic před tím a nic po tom. Starej David se to pak pokoušel sepsat. Znova a znova se do toho pouštěl asi třicet let, a vždycky nakonec zjistil, že to prostě nejde.“
„Proč to nešlo?“ zeptal jsem se.
„Pokaždý narazil na hnusný věci,“ vysvětlila mi Vera. „Na křivdy, který jsme někomu způsobili, nebo který někdo způsobil nám. Taky už věděl, že jeho milovaná Emma dělala chyby, i když to myslela dobře. Mluvil o tom, když jsem se o něj starala. Na nohy byl chabrus, ale v hlavě to měl poskládaný… Heleďte se, pane,“ podívala se mi do očí, „my máme malýho Davida rádi. Zničilo by ho, kdyby zjistil, jak to bylo doopravdy.“
„A jak to bylo?“ zeptal jsem se.
Zavrtěla hlavou. „Já nevím, jestli vám to můžeme prozradit.“
Pokusil jsem se je přesvědčit: „V těch papírech je kromě jinejch věcí i záznam detektivního pátrání. Emma byla přivolaná k vyšetřování čtyřnásobný vraždy. Jenže je to utnutý v polovině. Nemá to ani hlavu, ani patu, a hlavně tomu chybí konec. Alespoň k tomu byste mi mohli něco říct.“
Vera znovu zavrtěla hlavou: „Tohle sepisovat nemusíte. To už sepsaný je.“
„Jo?“ podivil jsem se. „A kdo to sepsal?“
„Ferdys,“ vysvětlila mi Vera. „Tenkrát, už je to tak třicet let, byl uvízlej v počítači a hrozně se tam nudil. Pravidelně jsme mu telefonovali. Říkali jsme mu drby, četli jsme mu zprávy z novin a tak. Přišla řeč i na tuhle čtyřnásobnou vraždu. Prostě jsem Ferdysovi vyprávěla, že jsem byla ten den ve škole. Emma tenkrát učila děti z kmene Káňat, víte? Já jsem původně z kmene Dingů, ale tou dobou už nás Káňata adoptovala. Jinak bych se pak nemohla dát dohromady s Hrábkem. Vnitrokmenový sňatky byly zakázaný. To je ale jedno… Tenkrát, když se to stalo, mi bylo osm nebo devět let. Pamatuju si, jak pro ni starej David přišel. Tohle jsem Ferdysovi řekla a on se tím začal zabejvat víc do hloubky. Vyzpovídal Hrábka a další pamětníky. Tenkrát jich bylo naživu víc. Pak z toho udělal textovej soubor i s fotkama. Mám to ve svým starým noťáku.“
„Máš v noťáku i tu Emminu sexuálně osvětovou přednášku?“ zeptal se Hrábek.
„Vždyť víš, že ne. Smazala jsem to, když jsi mě před patnácti lety nasral. Když si ale zatelefonuješ Ferdysovi, pošle ti to. Určitě to má zazálohovaný.“
„Vždyť víš, že se můj komp podělal už před třiceti lety.“
„Tak si pořiď novej. Teď se dají sehnat normálně.“
„Vážně? Teď už mě nezavřou, když u mě najdou počítač?“ ujistil se Hrábek.
„Vera má pravdu,“ vysvětlil jsem mu. „Počítače a další digitální věcičky byly dekriminalizované. Normálně se s nima obchoduje. Dají se pořídit celkem snadno. A lacino.“
„To je snad začali znova vyrábět, nebo co?“ podivil se Hrábek.
„Ne. Všechno je to předapokalyptický zboží. V minulejch časech sváželi veškerý funkční sem do Bornnu a tady to strkali do tajnejch skladišť. Proto je toho teď všude plno.“
„Tak jo, nějakej si obstarám… Ale zpátky k tomu Ferdysovu elaborátu. Trošku přeceňuješ svoje zásluhy, Vero. Ferdys do toho sice naše vzpomínky zamontoval, ale hlavně to přepsal z policejních protokolů. Během povstání získal kompletní policejní databázi, přihrál mu ji ten Evžen. Ferdys pak celou historku vydoloval z ní.“
„Já jsem mu ale vnukla myšlenku, že by se to mělo sepsat,“ ohradila se Vera. „Jinak by nesepsal nic.“
„S nějakým Evženem jsem se setkal daleko na jihu,“ vmísil jsem se do jejich začínajícího sporu. „Vyprávěl mi, že se zúčastnil povstání Emmy Richter. Pak ho i s dalšíma tisícema lidí poslali do vyhnanství.“
„Nesmysl,“ zavrtěl Hrábek kebulkou. „To nemůže bejt ten samej Evžen. Tenkrát mu bylo kolem čtyřiceti a teď by musel mít sto deset. Takovýho věku se nikdo nedožije. Mně bude příští rok devadesát, a koukněte se, jak vypadám. Melu z posledního.“
„Tenhle Evžen je metuzalém,“ vysvětlil jsem mu. „Stejně jako Gabriel Hart.“
„Cože?“ podivil se Hrábek. „Vy znáte Archanděla Gabriela?“
„Už jsem se s ním setkal,“ přikývl jsem.
„Jak na vás zapůsobil?“
„No,“ pokrčil jsem rameny, „celkem sympaticky.“
„Já si myslím, Vero, že bysme to tomu mládenci měli dát přečíst,“ obrátil se Hrábek na obtloustlou stařenku. „Už jen proto, aby se dozvěděl, co je Archanděl za zmetka.“
„Tak jo,“ souhlasila Vera. Obrátila se ke mně: „Nic z toho ale nesmíte říct malýmu Davidovi. On si celej ten život v lesích hrozně idealizuje. Zlomilo by mu srdce, kdyby se dozvěděl, jak to opravdu bylo. Že lidi, kterejch si vážil, jeho maminku hromadně znásilnili.“
„Cože?“ vyhrkl jsem.
Chvíli bylo ticho. „O tomhle jsi nemusela mluvit, Vero,“ řekl pak Hrábek. „To s tím detektivním pátráním nesouvisí.“
„Já vím,“ vyhrkla Vera nešťastně. „Jenže já si vždycky vzpomenu právě na tohle.“
Pokusil jsem se ji uklidnit: „Nemějte strach. Nic Davidovi nepovím. Jenže… teď jste mluvila o hromadném znásilnění, a to už z hlavy nedostanu. Vy jste u toho byl, Hrábku?“
Zavrtěl hlavou: „Ne. Nebyl.“
„Ještě byl moc mladej,“ uchechtla se Vera ponuře. „Nepustili ho tam.“
„Stejně to nakonec nedotáhli do konce,“ řekl Hrábek. „Neznásilnili ji. Starej šaman jim to zatrhnul. Málem to způsobilo rozkol v celým kmeni.“
„No… ale chtěli to udělat,“ namítla Vera. „Kdyby se jim starej David nepostavil, udělali to se vším všudy… Víte, na co si ještě vzpomínám, mládenče? Hrábek tenkrát nabídl Emmě manželství. A ne jenom tak ledajaký, ale manželství ve třech. On, Emma a jeho kamarád Skalník.“
„Bylo mi šestnáct!“ vybuchl Hrábek. „Byl jsem ještě kluk! Se Skaldou jsme hledali způsob, jak Emmě pomoct! Už od samýho začátku jsme byli její přátelé! Měli jsme ji rádi!“
„Tak už se nečerti, Hrábku,“ řekla Vera pokojně. „Emma popletla hlavy celýmu kmeni, nejen vám dvěma klukům. Teď se ale musíme rozhodnout. Buď dáme mládenci přečíst Ferdysův elaborát, nebo ho pošleme pryč.“
„Nemůžeme ho poslat pryč, Vero. A víš proč? Ferdys by mu to stejně dal. Takhle to bude mít alespoň s naším komentářem.“
„Dobře,“ přikývla Vera. „Půjčím vám to, ale přečtete si to tady. Nikam to nebudete nosit. Není to zase tak dlouhý.“
Pajdavou chůzí přešla ke komodě, vytáhla ze šuplíku otřískaný notebook původně snad růžové barvy. „Natáhni prodlužovačku, Hrábku. Baterka je kaput nejspíš už od Apokalypsy.“
Společně s Hrábkem zprovoznili a nastartovali notebook. Nebyla k němu připojená myš, Vera si však poradila i bez ní. Několika dvojhmaty na klávesnici se dostala do útrob databáze a klávesou Enter spustila kýžený soubor. Na obrazovce se objevila fotka Emmy Richter v košilových šatech s laclem a se šátkem na hlavě, avšak bez Davídka v loktuši. V pravici držela pistoli a zdálo se, že na něco míří. Nebo na někoho. Fotografie byla barevná, takže jsem viděl nejen Emminu jemnou světlou pleť, ale i barvu velkých knoflíků na zapínání laclu. Jeden byl červený a druhý modrý. Pistole, kterou Ema držela, měla mimořádně tlustou hlaveň. Takovou jsem ještě neviděl.
Vera klepla na klávesnici. Fotografie poskočila nahoru a objevil se nápis:
SMRT OBCHÁZÍ LUŽNÍM LESEM
aneb
Jak Emma pátrala, až se dopátrala
Podle svědectví pamětníků
a podle archivních materiálů sepsal
Ferdys
„Posouvejte si to šipečkama, mládenče,“ vyzvala mě Vera.
Nebyl jsem úplný začátečník, proto jsem použil klávesu PageDown a letmo text prolistoval. Ferdys ho proložil barevnými fotografiemi z místa činu. Uviděl jsem mrtvá těla, zakrvácenou trávu, rozervaný vrak automobilu. V pozadí postávali domorodci i vojáci z Města. Ti první byli vyzbrojeni oštěpy, druzí automatickými puškami.
Na jednom snímku jsem si mohl prohlédnout prázdnou travnatou pláň se vzdálenou linií stromů. Na jiném snímku zabral objektiv pár samohybných strojů, tentokrát nepoškozených. Věděl jsem, že všechny tyto automobily byly před sedmdesáti lety ještě funkční. Jejich slabinou však byly počítačové řídicí jednotky. Během povstání je Ferdys infikoval počítačovým virem a v předem stanoveném časovém okamžiku došlo k jejich zničení. Prudce zvýšená teplota zapekla a zatavila obvody. Bylo mi řečeno, že co mělo baterii, vybuchlo. Explodovaly i baterie automobilů poháněných vodíkem. Sekundární výbuch vodíkových článků byl prý tak silný, že poničil okolní budovy, o lidských ztrátách nemluvě. Císař Horst Sibelius se natolik rozzuřil, že všechny digitální přístroje prohlásil za nezákonné. Bylo trestáno i jejich pouhé vlastnictví a nezáleželo na tom, jestli jsou funkční, nebo nenapravitelně poškozené. Vše digitální muselo být odevzdáno úřadům a předáno pověřeným technologům. Zákaz veškeré digitální techniky pak trval sedmdesát let.
Tyhle snímky však byly pořízeny ještě před příchodem císaře, před povstáním a před sabotáží. Předapokalyptická technika byla tehdy v pořádku.
Klávesou PageUp jsem se vrátil na začátek textu. Začetl jsem se.
Rázem jsem se ocitl jinde. A jindy.