Související odkazy:
Star Trek Nová generace na Legii
Profil Petera Davida na Wikipedii
Peter David na Memory Alpha (anglicky)
Ukázka:
1
Einstein
-i-
Kathryn Janewayová to jednoduše musela vidět na vlastní oči.
Přestože si přečetla podrobná hlášení od Sedmé z devíti a dlouho mluvila i s Jean-Lucem Picardem. Na toho ale byla stále ještě naštvaná. Zkrátka měla veškeré potřebné informace. Vydat se na onu borgskou krychli osobně prostě nedávalo smysl.
Přesto však byla na cestě k ní.
I když měla z pozice své hodnosti viceadmirála nárok rekvírovat na cestu vlastní loď, nakonec to neudělala. Považovala to za plýtvání zdroji. Místo toho se rozhodla cestovat s Einsteinem, standardní průzkumnou vědeckou lodí. Jejím velitelem byl Howard Rappaport, jenž Janewayovou s nadšením osobně přivítal na palubě. Malý a zavalitý člověk, jehož oči však zářily pronikavým intelektem, ji zahrnul otázkami ohledně ras, se kterými se setkala během cesty Voyageru kvadrantem Delta. Nebylo to téma, které by zrovna chtěla probírat, ale jeho nadšení bylo natolik nakažlivé, že se odmítal jen těžko. Snažila se mu tedy v rámci možností vyjít vstříc.
Rappaport tu snahu oceňoval, visel na každém jejím slově a pokládal jí spoustu upřesňujících dotazů. Bohužel v jednu chvíli, neschopný udržet své nadšení, řekl: „Přál bych si, abych tam byl!“
Janewayová ho rychle umlčela úsečným: „Ne, to byste si vážně nepřál.“
Vypadal, že se chce zeptat, proč si to myslí, ale rozhodl se tak neučinit, když v jejím pohledu zahlédl lehce ztrápený výraz.
Na palubě Einsteina cestovali krom Janewayové tři další důstojníci Hvězdné flotily, přední odborníci na Borgy. Všichni tři – komandéři Andy Brevoort a Tom Schmidt společně s nadporučíkem Markem Wackerem – byli zkušení xenobiologové, kteří dostali od Flotily jediný úkol: najít způsob, jak se Borgům účinně bránit v případě, že by je opět napadli. Rada Spojené federace planet společně s velením Hvězdné flotily dospěla k závěru, že i když se jim podařilo vyváznout, kdykoli Borgové zaútočili, bylo to z velké části jen díky šťastné náhodě. Plán byl vypustit z rovnice šťastnou náhodu a nahradit ji účinným a dokázaným řešením.
Einstein byl navržený tak, aby měl dlouhou výdrž, ale co se týkalo vybavenosti, zaostával. Sloužil k přepravě vědeckého personálu, nikoli nejvyššího velení, velvyslanců a jim podobných. V důsledku toho byla sice její kajuta nejluxusnější na lodi, ale stále strohá. Nezajímalo ji to. V těchto věcech si na obřadnost nepotrpěla. Ke spokojenosti jí stačilo, že měl Einstein dýchatelnou atmosféru, funkční gravitaci a poskytoval trvalý přísun kávy.
Měla strach, jestli se na ní nestává skutečně závislou. Naposledy, když cestovala lodí, studovala schémata warp jádra natolik dlouho, až jí jeho tvar začal připomínat obří starožitný kávovar. V tu chvíli si přísahala, že přestane ten příšerně návykový nápoj pít. Jenže její předsevzetí stejně vzalo za své, a teď držela v ruce šálek černé kávy, zatímco si znovu pročítala hlášení ze všech možných zdrojů o monstrózní borgské krychli, kterou Enterprise dokázala bez pomoci zastavit. Byl mezi nimi přepis Picardových deníků, stejně jako záznamy od ostatních členů posádky, zejména od vulkánské poradkyně T’Lany. Janewayová nad nimi kroutila hlavou, stále poněkud rozčarována vším, co se událo v rozporu s jejími rozkazy.
„Picarde, jak jsi mohl?“ položila prázdné místnosti rétorickou otázku. „Jak jsi mě mohl postavit do takové pozice jen kvůli předtuše?“
„Já bych udělal totéž.“
Ten hlas ji překvapil, přirozeně měla za to, že je sama. Otočila se a vyjekla. V současné situaci to pro ni bylo netypické, ale pochopitelné.
V kajutě stál James T. Kirk.
„Co to, k čertu…?“ Vyskočila z místa.
Kirk měl na sobě staromódní uniformu Flotily, jednoduché žluté triko s černým límcem. Uhladil si ho a jízlivě se na ni usmál. „Dobrý den, admirále. Anebo snad Kathryn? Bylo by příliš troufalé, kdybych vás oslovoval Kathryn? Můžete mi říkat Jime.“
Janewayová už naštěstí zažila bezpočet bizarních situací a prošla si zkušenostmi, které by slabší povahy donutily pochybovat o vlastní příčetnosti, takže byla vyvedená z míry jen na okamžik. Rychle se z počátečního šoku vzpamatovala a rázně řekla: „Jsem si docela jistá, že nesním, takže…?“
„A jak byste to asi poznala?“ řekl Kirk. S nesouhlasným výrazem se procházel po kajutě.
„Vím to, protože sny se mi zdají černobílé.“
„Třeba se vám jen zdá, že sníte v barvách,“ namítl. Pokynul kolem sebe. „Vesmír je možná nekonečný, ale očividně ne zde. Neměli pro vás větší ubytování?“
„Nečekala jsem návštěvu. Kdo jste?“ Prozatím nepovažovala za nutné zavolat pomoc, nevěřila, že by byla v bezprostředním nebezpečí. Navíc se nacházela na vědecké lodi, takže nebylo pravděpodobné, že by přiběhl elitní bezpečnostní tým.
„Jsem James T. Kirk.“ Tázavě naklonil hlavu. „Máte snad problémy s krátkodobou pamětí? Možná by se vám na to měl někdo podívat.“
„Vím, že se vydáváte za Jamese T. Kirka. Ale zjevně jím nejste.“
„Proč s tím bojujete, Kathryn?“ řekl tónem, který nepochybně považoval za příjemný. Ironicky se pousmál. „Jednou jste řekla, že byste si přála se mnou spolupracovat. Co je špatného na tom, když se vaše přání čas od času splní?“
Oči se jí zúžily, zatímco její mysl spěchala k nevyhnutelnému závěru. „Dobrá. To by stačilo.“
„No tak, Kathryn,“ pokračoval Kirk lichotivě. „Já se opovrhováním pravidly Hvězdné flotily proslavil. To přece víte. Picardovou chybou nebylo, že neuposlechl váš přímý rozkaz počkat na Sedmou z devíti a teprve potom, pouze potom, se vydat pátrat po té borgské krychli, kterou zachytilo jeho spojení se Společenstvem. Jeho chybou bylo to s vámi vůbec probírat. Měl udělat to, co jsem vždy udělal já: poslat krátkou zprávu, co se chystá udělat, provést to a pak si počkat, až mu řeknete, že důvěřujete jeho rozhodnutím a schopnostem. Anebo je snad problém toto?“ Zamyšleně si ji prohlížel. „Potíže s důvěrou, Kathryn? To je ono, že? Nesnášíte, když musíte někomu prostě věřit.“
„Já,“ řekla se zatnutými zuby, „nemám ani v nejmenším v úmyslu s tebou probírat své vlastnosti, ať už skutečné nebo imaginární.“ Odmlčela se a potom dodala. „Q.“
Kirk zamrkal v předstíraném překvapení. „Je to snad pokus o urážku? Nemyslím si, že by byla oprávněná.“
„Co je to tentokrát, Q? Máš snad v Kontinuu další občanskou válku? Anebo opět problémy se synem? Nebo jsi jen vysedával, ať už si vysedáváš, v jaké rovině chceš, a pomyslel si: ‚Víte co? Už je to dlouho, co jsem naposledy otravoval Kathryn Janewayovou, možná bych se za ní měl vydat. A možná, jenom možná, pokud se převléknu za někoho jiného, bude natolik hloupá, že tomu uvěří.‘ Dobrý pokus, ale to bych musela být opravdu výjimečně pitomá. Tak přestaň s tou šarádou. Vždyť jsi Jamese Kirka ani neznal.“
„Nebuď si jistá vším, co si myslíš, že víš, Kathryn,“ usmál se Kirk. „I já, který skutečně vím vše, vím dost na to, abych věděl, co nevím.“
Kirkův tvar se náhle změnil a Janewayová před sebou naprosto jistě čekala drzý obličej vesmírné bytosti známé jako Q. Nakonec koho také jiného? Kdo jiný by se mohl zničehonic objevit, vypadat jako někdo již léta mrtvý a chovat se nepřiměřeně familiárně a nesnesitelně?
Pochopitelně se tedy lekla, když uviděla něco jiného, než čekala.
Kirk se změnil v ženu, s výrazem stejně neoblomným, jaký jen jejím směrem Janewayová dokázala vyslat. Měla dlouhé mahagonové vlasy a stejný výraz opovržení, jaký nosil i Q. Na rozdíl od Q, který se vyžíval, jak se zdálo, v nošení uniforem Flotily, byla oděna do komplikovaných šatů z rudého sametu, s volány na rukávech a živůtkem, který patřil spíše do osmnáctého století.
„Já vás znám,“ řekla po chvíli Janewayová. „Vy jste… Q.“ Pátrala po nejvhodnějším výrazu. „Drahá polovička. Matka jeho dítěte.“
„Matka našeho dítěte,“ opravila ji.
„Počkat,“ řekla Janewayová podezřívavě. „Jak vím, že ve skutečnosti nejste tamten Q, jen v jiném převleku?“
„Proč bych to dělala?“
„Jak to mám vědět? Já ani nevím, proč jste se převlékla za Jamese Kirka, natož abych věděla, proč za jiného Q, Q.“ Shledávala mrzutým, že si všichni obyvatelé kontinua říkali Q. Když vzala v úvahu, že se jednalo o bytosti s neomezenou mocí, mohly část z ní investovat do vymyšlení individuálních jmen. Jejich filozofií ale přirozeně bylo, že netřeba jmen, aby jednali jeden s druhým, že se ve skutečnosti vyvinuli za takové limitující koncepty. Janewayová na druhou stranu ale ne, a i když se chystala tuto bytost i dál oslovovat Q, v mysli si ji zařadila jako Madam Q, čistě pro pořádek.
Madam Q pokrčila rameny. „Protože se mi chtělo. Mezi Q není jiného důvodu třeba.“
„To nestačí.“
Madam Q se na ni bez náznaku pobavení usmála. „Na někoho, kdo neprožil ani jeden celý život jste skutečně panovačná bytůstka. Chápu, proč vás Q považuje za tak zajímavé, jste jako strupy, které si prostě musíte škrábat. Dobrá,“ pokračovala, aniž by Janewayové dala šanci promluvit, „pokud potřebujete další důvod, myslela jsem si, že to pomůže podpořit mé sdělení, že se stáváte nesnesitelně arogantní a příliš sebejistou.“
„Opravdu? Jsem si jistá, že bytosti Q znají tyto vlastnosti z první ruky.“
„Ano, to známe,“ odpověděla Madam Q s nezastíranou hrdostí. „My k tomu ale máme důvod. Vy ne.“
„Podívejte se –“
„Ptala jste se, tak vám odpovídám,“ přerušila ji Q a Janewayová zaznamenala změnu v atmosféře místnosti. Tato bytost, ačkoli vypadala lidsky, člověkem nebyla, a navíc by ji mohla jediným gestem rozmetat na atomy.
„Nepotřebovala bych ani celé gesto,“ řekla Madam Q.
Janewayová se napřímila. „Vypadněte z mé hlavy,“ zavrčela na ni.
Q se od ní otočila, jako by její rozkaz ani nezaznamenala. „Jak jsem říkala, arogantní a přehnaně sebejistá. Trestáte Picarda za činy a postupy, které na Kirkovi shledáváte obdivuhodnými.“
„Teď je jiná doba. Vesmír je mnohem nebezpečnější.“
„Vesmír byl vždy nebezpečné místo. Vy si to jen více uvědomujete, to je celé. Chystáte se soudit Picarda, ale přemýšlela jste někdy, kdybyste za starých dobrých časů velela Kirkovi, jestli byste měla stejné pochopení jako jeho nadřízení? Anebo byste ho hnala k vojenskému soudu, protože projevil svobodnou vůli?“
„Věřím ve svobodnou vůli. Ale také věřím ve strukturu velení. Kapitán Kirk čelil zvláštním okolnostem a myslím si, že bych je jako jeho velící důstojník dokázala rozpoznat. Každopádně,“ pokrčila rameny, „zdá se, že vynakládáte ohromné množství energie na Picardovu obhajobu.“
„Nepřišla jsem sem obhajovat Picarda. Ani v nejmenším mě nezajímá.“
Její prohlášení Janewayovou zaskočilo. „Tak proč tedy?“
„Přišla jsem kvůli vám.“
„Mně?“
„Ne, kvůli vám jako celému lidstvu. A zrovna vás jsem si vybrala jako vrchol jeho vývoje,“ řekla sarkasticky.
Janewayová se na ni dlouze zadívala. „Říkáte si podle písmene abecedy. Takže z lingvistického hlediska nevylučuji nic.“
Madam Q se zatvářila, jako by se chystala vypálit další kousavou odpověď, ale nakonec její výraz změkl. „Dobrá poznámka,“ přiznala. „Ano, jsem tu kvůli vám, Kathryn Janewayové. Je to dost jednoznačné?“
„Význam ano. Důvod už méně.“
„Pokud to musíte vědět, a vzhledem k vaší povaze zjevně musíte, je to kvůli Q. Ano, tomu Q,“ dodala rychle.
„Co je s ním? Má problémy?“
V jejím hlase zjevně bylo něco, co Madam Q zaujalo. „Vy o něj máte starost. Jak zajímavé!“
„Mám o něj stejnou starost,“ opravila ji Janewayová vážným tónem, „jako o kteroukoli jinou z mnoha myslících bytostí, co mě nekonečně rozčilují a představují smrtelné nebezpečí pro všechny a všechno, na čem mi záleží.“
„No, děkuji, že jste to objasnila.“
Janewayová se chystala dále vyzvídat, co se děje, ale Madam Q ji rázným gestem zastavila. Připomněla si, že jedná s všemocnou bytostí, která je – alespoň pokud věděla – téměř nesmrtelná. Ona sama, až příliš smrtelná, cítila neustálý tlak času. Ale Madam Q a jí podobní ho nemuseli brát v potaz, takže přirozeně ve svém vyjadřování nikam nespěchali.
„Vím, proč jste arogantní a přehnaně sebejistá,“ řekla konečně Q.
„A hodláte mi toto šokující odhalení někdy sdělit?“
„Ano, pokud mi prokážete tu čest a alespoň na pár minut zmlknete, abych mohla dát dohromady víc než jednu větu.“
Kathryn se jí chystala odpovědět, ale potom si to raději rozmyslela.
Q nepokračovala okamžitě, jako by Janewayovou tiše vyzývala, ať řekne něco dalšího. Když tak neučinila, Madam Q pokračovala: „Jste arogantní a přehnaně sebejistá, protože věříte, že jste viděla budoucnost. Starší verze vás samotné cestovala zpět časem a pomohla své lodi využít borgskou transwarpovou síť k cestě domů, čímž vám ušetřila šestnáct let času a zachránila život vaší milované Sedmé z devíti. A proto jste došla k závěru, že váš osud je tesaný do kamene. Jak by jen nemohl být? Víte, co se vám stane a kdy. Takže máte důvod nezabývat se svým riskantním chováním, protože vaše předčasná smrt by zapříčinila časový paradox.“
„Co se týká cestování časem, naučila jsem se nebrat nic jako dané,“ ujistila ji Janewayová.
„To sice tvrdíte, ale váš přístup, vaše činy i vaše vlastní myšlenky prozrazují něco jiného.“
„Nikdy jsem příliš nefandila osobám, které tvrdily, že znají mou mysl lépe než já.“
„A přesto já ji znám, a vy se budete muset s touto skutečností vyrovnat. A jen tak mimochodem, zvládla jste mlčet plných dvacet devět sekund. Není to náhodou váš osobní rekord?“
„Stále nerozumím, jak cokoli z toho má něco společného s Q, se mnou, nebo s vaší přítomností.“
„Ale samozřejmě rozumíte. A to je ta tragédie.“
S tímto prohlášením se Madam Q opřela o zeď a zhluboka si povzdechla jako někdo, kdo jen velmi nerad jedná s hlupáky. „Existuje jedno pozemské klišé, které tuto situaci vystihuje.“
„Hleďte si svého?“ navrhla Janewayová.
Madam Q zavrtěla hlavou. „Ne, myslím, že to je ‚ukousnout si příliš velké sousto‘. A to je přesně to, co právě děláte, když míříte k té borgské krychli. Q nechce, abyste to dělala.“
„Opravdu? A proč ne?“
„Protože ví, co se stane, když tam půjdete.“
„A přesto necítí potřebu sem přijít a sdělit mi tuto informaci osobně?“
„Ne, to necítí, částečně proto, že se mu nechce zabývat se vaší přehnanou volbou slov jako ‚sdělit mi tuto informaci‘, namísto jednoduchého ‚říct mi to‘. A částečně proto, že ví, že ho stejně budete ignorovat a uděláte si, co chcete. A ta myšlenka ho bolí.“
Janewayová se tomu musela zasmát. „Bolí? Tvrdíte mi, že Q nechce, abych ranila jeho city? To je docela směšné, vezmete-li v potaz jeho nekonečné vychloubání, že je nad takovéto lidské ohledy povznesený.“
„Co Q říká a co Q cítí, jsou dvě zcela odlišné věci,“ odpověděla Madam Q. „A nikdy jste mě neslyšela to říct.“
Bylo to z její strany natolik pozoruhodně citlivé prohlášení, že Janewayové na chvíli vzalo řeč.
„Q ví,“ spustila Madam Q, „že kdyby se tu objevil, měla byste veškeré důvody k pochybnostem. Zvažovala byste, o co mu jde. Navíc si myslím, že má pocit, že pokud zažijete svůj, zcela upřímně, tragický osud bez toho, aby zasáhl přímo, neponese za něj vinu. Na druhou stranu, pokud by se pokusil vás zastavit a vy jste ho ignorovala, což byste s největší pravděpodobností udělala, měl by pocit, že selhal. Samozřejmě by se to snažil zakrýt. Posmíval by se a naparoval a označil by vás za další zářný příklad nekonečné hlouposti vašeho druhu. Ale myslím, že hluboko uvnitř by se tím užíral. Takže jsem se rozhodla pokusit se o intervenci sama. Až na to,“ řekla s náznakem smutku, „že začíná být jasné, že můj pokus nebude o nic úspěšnější, než by byl ten jeho. Jeho instinkt byl správný. Doufala jsem, že toto varování překoná vaši již zmíněnou přehnanou sebejistotu, ale začíná mi být jasné, že tomu tak nebude.“
„Jaké varování? Žádné jasné jste mi nedala,“ řekla Janewayová netrpělivě. „Visí tu ve vzduchu nejasné náznaky a předtuchy smrti, ale nic dalšího. Mám snad přerušit misi na základě povídaček a narážek?“
„Ano,“ řekla vážně Madam Q. „Zdá se, že nepoznáte, kdy se vám daří dobře, admirále Janewayová. Jsem neomezeně mocná bytost, stejně jako Q. Jen skutečnost, že on, že já, že my jsme o vás projevili jakýkoli zájem, je neuvěřitelný dar.“
„Dar?“ Janewayová tomu nemohla uvěřit. „Všechny problémy, které Q způsobili, všechny životy, které narušili, proboha, Q byl první, kdo k nám přilákal pozornost Borgů. A vy máte tu drzost popsat to jako dar?“
„Byl a je to dar. Jen proto, že vy to nepoznáte, ten fakt nemění. Měla byste za něj být vděčná.“
„Promiňte, že zvládám potlačit svůj vděk.“
„Já vám prominu, ale osud ne.“
„Odmítám představu daného osudu,“ řekla Janewayová. „Mizí, když je postavený čelem ke svobodné vůli.“
„A přesto věříte, že jednou v důchodu zachráníte Voyager. Tak co se potom děje se svobodnou vůlí?“
Janewayová na to neměla odpověď.
„Pointou je,“ řekla Q, „že ať už tomu věříte, nebo ne, fakt, že jsem si udělala čas a přišla si s vámi vůbec promluvit, je čest. Měla byste to brát jako záležitost víry, když vám říkám, že se máte té borgské krychli zdaleka vyhnout. Pokud na ni půjdete, nic dobrého z toho nevyplyne.“
„Záležitost víry,“ zavrtěla Janewayová hlavou. „Té mám dost. Ale vkládám ji v sebe a lidstvo. Ne v nejasná varování od představitelů druhu, který doposud bral lidské bytosti jako své hračky.“
Madam Q se tím zdála být pobavená. „Kdybyste vy dostala do ruky Desatero, předala byste ho posudkové komisi k dalšímu studiu.“
„Vy nejste Bůh.“
„Nebuďte si tak jistá. Tady a teď vám klidně zapálím keř.“
„Dobrá poznámka.“
„Zkrátka to znamená, má drahá, že pokud vy – obyčejný smrtelník – nemáte pocit, že byste se mi měla zpovídat, proč bych se potom já, bytost, která by pro vaše předky nebyla rozpoznatelná od božstva, měla zpovídat vám? Ale povím vám toto: budou vás obdivovat za vaši konzistentnost. Jean-Luc Picard vás požádal, abyste akceptovala jeho přesvědčení na základě víry, že se Borgové chystají zaútočit. Vy jste to odmítla. Když se ukázalo, že měl pravdu, zvažujete, jak ho za to potrestat. Nyní vás žádám, abyste mi uvěřila, když je v sázce váš vlastní osud. A vaše odpověď? Nejenže nemáte víru ve mě, nevěříte ani v osud. Víte, nad čím ohledně vás uvažuji, Kathryn Janewayová?“
„Nad čím uvažujete?“ zeptala se, přestože ji to moc nezajímalo.
Ale když dostala odpověď, krev jí ztuhla v žilách.
„Uvažuji, jestli si vůbec všimnete, až ztratíte svou duši.“
S tímto komentářem Madam Q v záblesku světla zmizela.
-ii-
Tu noc nespala. Ani okamžik.
Místo toho byla Kathryn Janewayová celou dobu vzhůru, znovu procházela veškerý výzkum a snažila se potlačit pocit, že Madam Q, Q, nebo kdokoli či cokoli ta bytost byla, se prostě snažila snížit její sebejistotu.
Janewayová se na židli opřela a s hlubokým povzdechem si promasírovala kořen nosu. Měla pocit, že všechna data vidí poprvé, nedobrovolně se na ně dívala přes filtr, který na ni uvrhla návštěva Madam Q.
„Admirálův osobní deník,“ řekla a počítač ho okamžitě otevřel. „Q, jestli mě posloucháte, jestli mě kterýkoli z vás poslouchá,“ zatleskala sarkasticky, „bravo. Donutili jste mě znovu projít všechna vědecká hlášení o té borgské krychli. Radila jsem se s vedoucími výzkumných týmů, které krychli prozkoumaly odshora dolů, s nejlepšími vědci, které může Federace nabídnout. Všichni mě ujistili, že ta krychle je zcela mrtvá. Borgští vojáci neprojevují žádnou mozkovou aktivitu, ani zcela minimální, která by naznačovala pracující společnou mysl. Nejeví ani známky metabolických funkcí. Ti vojáci jsou v podstatě mrtví. Nerozkládají se způsobem, jakým by se to dělo u mrtvol, za což bychom předpokládám měli být vděční. Jen hrstka vojáků zůstala na krychli, zbytek byl přepraven na velitelství Hvězdné flotily v San Francisku, kde je studují naši nejlepší vědci. Neexistuje žádná královna, krychlí neprotéká energie. V podstatě je to rozsáhlý hřbitov. I Sedmá z devíti souhlasí, i když oficiálně vznesla protest vůči tomu, aby byli vojáci přepraveni na Zemi. Má pocit, že by bylo lepší zlikvidovat je, i když to může být důsledkem jejích vlastních zjitřených emocí ohledně její minulosti související s tímto druhem. Nicméně je nutné položit si otázku, proč tam mířím.“
Zmlkla a ticho trvalo natolik dlouho, až se počítač zeptal: „Ukončit záznam?“
„Pokračovat v záznamu,“ řekla Janewayová s pohledem upřeným do zdi. „Musím je vidět,“ řekla konečně. „Musím to vidět. I přes vše, co mi řekl každý z expertů, to musím vidět na vlastní oči. Musím vidět, co na té krychli bylo tak znepokojivého, tak dominantního, tak hrozivého, že Jean-Luc Picard byl kvůli tomu ochotný zahodit celou svou kariéru. Pokud můžeme říct, zánik této krychle a její královny nám dovolí navždy ukončit borgskou hrozbu. Vskutku je možné, že byli jako druh téměř vyhlazeni. Vzhledem k mé minulosti s Borgy, jak bych jen mohla zmeškat příležitost… jak jen to říct? Vzdát jim poslední poctu? Vidět na vlastní oči, proč Picard riskoval svou loď, svůj život, svou duši? Mají Borgové duši?
Jak zvláštní otázka. Obvykle se spirituálními záležitostmi nezabývám. Kdo s jistotou ví, jestli kterýkoli z nás opravdu má něco tak nehmatatelného? Ráda bych si myslela, že ano, že existuje nějaký hlubší význam kromě toho, co můžeme vidět. Ale nikdo z nás si nemůže být jistý, a ve chvíli, kdy dosáhneme bodu, v němž bychom si jistí být mohli, je zjevně příliš pozdě. A opět, pokud existuje duše, co se s ní stane při asimilaci? Je změněná, poskvrněná? Je ukradená a nikdy se nevrátí? Pochybuji. Sedmá z devíti a Picard tam byli a vrátili se. I když možná,“ odmlčela se zamyšleně, „možná to je ta otázka, co je pronásleduje, i když ji nikdy nevysloví. Někdy se na Sedmou podívám a vidím vzdálený, vystrašený výraz. Je to jen na okamžik, hned je zase pryč, a ona popírá, že by měla jakýkoli problém. Ale je tam, a ona nejspíše ví, že to vím. Pochybuji, že by měla strach ze ztráty své duše.“ Janewayová se postavila a potřásla hlavou. „Tohle je směšné. Věnuji se všem možným podružným otázkám, místo abych zvažovala, čím se skutečně zabývá má mysl. Co mám dělat s Jean-Luc Picardem.
Na povrch vyplouvá jednoduchá otázka: Porušil Picard vědomě můj rozkaz? Na základě toho by měl být vykostěn, naporcován, ugrilován a naservírován vojenskému soudu i s tatarskou omáčkou. A skutečnost, že jeho činy zachránily Federaci před potenciálně zdrcujícím útokem Borgů, by neměla hrát roli. Až na to,“ pokračovala s úšklebkem, „že zjevně hraje a hrát bude. Možná proto se Q rozhodla ukázat jako James T. Kirk, aby mi připomněla, že byl po krádeži své Enterprise v horších problémech než Picard. Ale nakonec Zemi před účinky záhadné mimozemské sondy zachránil a Rada Federace ho poplácala po hlavě, dala mu velení lodi a poslala ho pokračovat v práci. Takže existuje možnost, že jakýkoli proces s Picardem by se mohl ubírat podobným směrem.
Dále musíme brát v potaz duševní stav. Picard trval na tom, že je napojený na borgskou kolektivní mysl, a prostě věděl, že jsou Borgové aktivní a vyrábí novou královnu. Mohli bychom tedy za argument brát, že jeho potřeba dostat se k nim co nejdříve vznikla na biologické bázi, a tudíž nebyl zcela příčetný. Anebo,“ opět se odmlčela, ale než ji počítač stihnul upozornit, sotva slyšitelně řekla, „možná se jen snažil zachránit svou duši.“
Janewayová by byla přísahala, že slova, která právě vyřkla, před ní visí a vyzývají, aby je vzala zpět.
„Co se týká mého přesvědčení, že jsem imunní vůči jakékoli pohromě, protože znám alespoň část své budoucnosti,“ pokračovala, „ráda bych si myslela, že nejsem zase tak arogantní, abych se považovala za nedotknutelnou rukou osudu, pokud předpokládáme její existenci. Vědeckým argumentem by mohlo být, že admirál Janewayová, se kterou jsem se setkala – ta z budoucnosti – přišla z alternativní časové linie. Že samotným návratem do své vlastní minulosti vytvořila jinou variantu vesmíru, z něhož přišla, a v té momentálně žiji. Pokud tomu tak je, jsem zjevně ve stejném nebezpečí jako kdokoli jiný. Kdybych právě teď zemřela na infarkt, ta Janewayová, se kterou jsem se setkala, bude stále zdravá a v bezpečí ve svém alternativním vesmíru bude vyčkávat na příhodný okamžik. Nic není jisté. Nic není bezpečné. Pokud nás Borgové něčemu naučili, pak tomuto.
Nic neberu jako samozřejmost. Což je jediný způsob, jakým kdokoli z nás může žít svůj život.“
Po chvíli své uvažování uzavřela: „Konec záznamu do osobního deníku.“
Poklepala prsty na stůl a řekla: „Nahrát zprávu pro velitelství Hvězdné flotily. Oficiální doporučení ve věci nevyřízeného vojenského soudu s Jean-Luc Picardem, kapitánem ve velení U.S.S. Enterprise NCC-1701-E: Po zvážení všech faktů můj posudek zní, že situace nevyžaduje vojenský soud, ale namísto toho kapitán Picard,“ na dlouho se odmlčela a potom se jí na rtech objevil úsměv, „namísto toho navrhuji do jeho záznamu udělit pochvalu za originální myšlení. Můžete samozřejmě mé doporučení ignorovat a postupovat dle vlastního uvážení. Janewayová konec.“
2
Borgská krychle
-i-
Kapitán Rappaport vytřeštil oči, když se loď blížila ke krychli, která visela ve vesmíru jako obří rakovinový nádor. Zřetelně polkl. „Slyšel jsem o nich, samozřejmě jsem viděl videa, ale –“
„Je to úplně jiné, když jim stojíte tváří v tvář,“ souhlasila suše Janewayová, která vedle něj stála na můstku.
Rappaport sám nebyl vědec. Přestože velel vědecké lodi, jeho výcvik byl zaměřený spíše na nástrahy vesmíru. Koneckonců, jeho prací bylo ujistit se, že vědci, které přepravoval na místa výzkumu, se vrátí v jednom kuse. Imponovala mu schopnost vědců zůstat klidnými, ať už čelili čemukoli. V tomto případě sledoval komandéry Schmidta a Brevoorta, a nadporučíka Wackera, jak nevzrušeně studují borgskou krychli, dělají si záznamy a nahrávají postřehy, přestože od ní stále byli poměrně daleko.
Rappaport si všiml, že přístup Janewayové je zcela jiný. Místo aby krychli analyzovala vědeckým pohledem, spíše si ji prohlížela s podezíravostí válečníka, čekala na její nepřátelský pohyb, připravená k okamžité akci. Shledával mnohem jednodušší identifikovat se s jejím pohledem než s vědeckým.
„Vlastně,“ řekl jí Rappaport, „mě znepokojuje, že ani nejsme tak blízko. Ta věc je obří už z této vzdálenosti. Jsou všechny tak… tak…“
„Znepokojivé?“
Přikývl.
„Ne,“ řekla Janewayová. „Ne, tahle je větší než většina ostatních.“
„Hádám, že tedy na velikosti záleží.“
Myslel si, že to Janewayovou rozesměje, ale její reakcí byl jen shovívavý úšklebek. Kapitán si v myšlenkách poznamenal, aby už se s viceadmirálem nepokoušel žertovat.
„Máme připravit transportér?“
„Vlastně,“ řekl Brevoort, „jsme to probírali a raději bychom použili raketoplán, pokud by to nebyl příliš velký problém. Umožní nám to lépe prozkoumat strukturu plavidla, když do něj vstoupíme zvenčí.“
Rappaport se podíval na Janewayovou, která to podle všeho zvažovala, než přikývla.
„Můstek hangáru,“ řekl rázně.
„Hangár slyší.“
„Připravte raketoplán Chawla k okamžitému odletu.“
„Děkuji, kapitáne,“ řekla Janewayová. „Pro jistotu nás vezměte do dosahu transportéru a zůstaňte na místě. Budeme se vám hlásit v půlhodinových intervalech. Pokud tak neučiníme –“
„Potom zaměřím vaše komunikátory a přenesu vás zpět.“
„Ne.“
Překvapeně zamrkal. Její odpověď vyvolala vyděšené pohledy i na tvářích vědců.
„Ne?“ opakoval Rappaport.
„Ne,“ řekla neústupně. „Pokud se vám nepodaří zkontaktovat nás, potom budeme muset předpokládat, že se něco pokazilo. V tom případě by bylo nebezpečné přenést nás zpět na loď. Uděláte pro nás mnohem lépe, když ustoupíte do bezpečné vzdálenosti a informujete Hvězdnou flotilu.“
„Lépe pro nás?“ zeptal se opatrně Schmidt a odpovědí mu byl Brevoortův rozčílený výraz.
„Admirále,“ promluvil pomalu Wacker, „očekáváte snad na palubě krychle potíže?“
„Ne,“ řekla Janewayová. „Nicméně to předpokládám jako možnost. Vždy je lepší zvážit, co vše se může pokazit, ať je to jakkoli nepravděpodobné.“
„Vědecká úvaha, admirále,“ poznamenal Brevoort. Schmidt souhlasně přikývl, ale Rappaport si všiml, že již nevypadá tak vědecky klidný jako předtím.
Kapitán obrátil pozornost zpět k borgské krychli a říkal si, že i přes Janewayové rozumné bezpečnostní opatření se není čeho bát. Experti Flotily tu věc prohlásili za mrtvou na základě všeho, co o Borzích věděli. Jediné, co ho momentálně trápilo, bylo to, zda neexistují fakta, o nichž nevědí a která by vše změnila.
-ii-
Cesta do krychle byla poklidná, ale přesto děsivá.
Janewayová a ostatní důstojníci Flotily byli příliš profesionální a zkušení, než aby se nechali ochromit tím, čeho byli svědky. Přesto si situace žádala velký kus sebekontroly, aby se Janewayová neotřásla, jak se raketoplán blížil ke krychli a ta zatracená věc byla stále větší a větší. Na intelektuální úrovni věděla, jak velká je, přístroje jí o tom dávaly přesné informace. Vědět však bylo něco úplně jiného než zažít, a tohle byl zážitek, o kterém doufala, že už si to nezopakuje.
„Co myslíte, admirále?“ zeptal se Brevoort zatímco během cesty studoval údaje. Schmidt, který byl kromě vědce také schopným pilotem, se staral o vmanévrování raketoplánu do krychle.
Janewayová pokrčila rameny. „Viděla jsem větší.“
Brevoort se na ni podíval a usmál se. Dovolila si gesto opětovat a poté obrátila pozornost zpět ke krychli. Snažila si namluvit, že se neliší od kterékoli jiné, již měla šanci spatřit. Byla konstruovaná naprosto stejně, jen ve větším měřítku.
Jestlipak je plná duchů?
Ta myšlenka se jí vloudila do hlavy a ona se ji snažila setřást. Nevěděla proč, ale náhle, nevysvětlitelně, jí byla rozrušená. Otočila se od obrazovky, pohyb, který neunikl Schmidtovi. „Děje se něco, admirále?“
„Jen mi něco spadlo do oka,“ odpověděla a začala si ho mnout, aby z něj dostala neexistující smítko.
Duchové. Proč jen k čertu přemýšlela nad duchy?
Nebylo třeba to řešit, věděla přesně proč. Bylo to kvůli Sedmé z devíti a jejímu hlášení po návratu z krychle.
*
Je mrtvá?
Sedmá jí podávala dlouhé, detailní hlášení ohledně všech aspektů oné borgské krychle. Admirál Janewayová seděla ve své kanceláři a pozorně naslouchala každému jejímu slovu. Nemohla si stěžovat na délku hlášení, přece jen ona byla ta, kdo požadoval, aby jí ho Sedmá přišla podat osobně a do všech detailů. Co se Borgů týče, nebylo většího odborníka než Sedmá a Janewayová to chtěla slyšet přímo z jejích úst. Sedmá ji poslechla a její hlášení bylo svou detailností zahlcující.
Po celou dobu, co jí Sedmá do nejmenších podrobností sdělovala svá zjištění, měla Janewayová pocit, že je tu něco, co jí neříká. Nemyslela si, že by se jí snad vědomě pokoušela něco zatajit, přesto se toho pocitu nemohla zbavit a Sedmou asi po půl hodině monologu přerušila a zeptala se: „Co mi neříkáte?“
Sedmá se na ni nevzrušeně dívala. Pootevřela ústa a zase je zavřela, aniž by cokoli řekla, jako by v hlavě přehazovala výhybku. „Té otázce nerozumím,“ řekla nakonec.
„Něco mi neříkáte, Sedmá. Něco, co vás trápí. Znám vás dost dobře, abych to poznala. Co je to?“ Nechtěla znít panovačně a neměla v úmyslu něco jí dávat rozkazem. Zajímalo ji jen, co trápí mysl Sedmé.
Sedmá jí neodpověděla hned. Zdálo se, že si je vědomá vlastního zaváhání, ale její výraz byl jen ještě chladnější. Nakonec řekla: „Nejsem si jistá, zda jsem schopná popsat svou reakci na vstup do borgské krychle.“
„Reakci na co? Nebylo to,“ Janewayová se zarazila, téměř tu větu nedokázala vyslovit. „Nebylo to tak, že byste cítila jejich myšlenky, neexistuje snad nebezpečí, že…“
„Nemyslím, že by hrozilo. Borgská krychle nyní nejeví známky života, alespoň z pohledu žádné z našich racionálních definic.“
„Co vás tedy potom trápí?“
„Iracionální definice.“
Janewayová se na ni nechápavě zadívala. „Iracionální?“
„Borgové jsou extrémně přizpůsobiví. To je celý důvod jejich schopnosti asimilovat, aby se adaptovali útokům. Neustále jsou ve stavu vývoje. Z jednoho úhlu pohledu se může zdát ta borgská krychle navždy vypnutá. Pokud se ale podíváte z jiného úhlu, může to být pro Borgy jen další překážka. A Borgové mají znepokojivý zvyk překážky překonávat.“
„Ale jak by to udělali?“
„To nevím,“ přiznala Sedmá. „To je to, co shledávám znepokojujícím, a co může být zdrojem mých zvláštních pocitů ohledně této záležitosti. Je to pocit téměř neomezené úzkosti. Pokud bych použila starou pozemskou terminologii, dalo by se říci, že jsou tam duchové. Nicméně už jen tento samotný pojem je zakořeněný v pověrách. Veškerá logika a rozum říká, že jsem se tak cítila nikoli kvůli skutečnému nebezpečí, ale na základě mých vlastních iracionálních pocitů. A nepřeji si plýtvat vaším časem nebo časem Hvězdné flotily jen kvůli iracionálním pocitům. To je také důvod, proč jsem se zdráhala to zmiňovat. Flotila si zaslouží hodnocení založené na faktech, nikoli na nejasných pocitech pramenících z ničím nepodložených obav.“
„Co se Borgů týče,“ řekla Janewayová, „neexistuje nic jako nepodložené obavy.“
Ještě chvíli mluvily, Sedmá dokončila analýzu, která ji vzhledem k absenci dat svědčících o opaku donutila dojít k závěru, že borgská krychle je nebezpečná asi jako mrtvý měsíc. Přesto ale, když Janewayová navrhla, že se ji vydá prozkoumat osobně, byla Sedmá ohledně této vyhlídky více než skeptická. „Měla byste s tím nějakou dobu počkat.“
„Jak dlouho?“
Sedmá to zvážila a poté řekla: „Deset let by mělo být dostačujících.“
Janewayová se snažila nerozesmát. „Navrhujte snad, že po následující desetiletí bych neměla váhat vyslat k ní ostatní důstojníky, vědce a další, aby ji prozkoumali, co hrdlo ráčí, ale já osobně bych se od ní měla držet co nejdále?“
„To mi zní jako nejefektivnější strategie.“
„Ale jak by to vypadalo?“
Sedmá naklonila hlavu v lehce pobaveném gestu a řekla: „Nezabývala jsem se vaší reputací, nýbrž bezpečností a zachováním vašeho života.“
„Někdy,“ odpověděla jí Janewayová, „je důležité riskovat vlastní bezpečnost, abyste se cítila naživu.“
Sedmá to zvážila a potom zakroutila hlavou. „Ne. To tedy není.“
*
Ne. To tedy není.
Tato slova jí zněla v hlavě, zatímco raketoplán Chawla našel místo k přistání. Schmidt provedl kontrolu a souhlasně přikývl. „Dýchatelná atmosféra. Kromě nás žádné známky života.“
„Pusťme se do toho,“ řekla Janewayová.
Dveře raketoplánu se se zasyčením otevřely a ona vešla na palubu krychle. Ostatní ji v těsném závěsu následovali. Téměř ihned se zastavila a zahleděla se vzhůru – výš a výš, a až po chvíli si vzpomněla, že by měla dýchat. Vypustila z plic zaražený dech, ale nepřestala se dívat vzhůru.
Zdálo se, že hledí do nekonečného spletence křižujících se schodišť a ramp. Na první pohled se zdály být rozmístěné náhodně, ale po chvíli v nich bylo možné zaznamenat určitý vzor, přestože nedokázala odhadnout, co by mohl znamenat.
Wacker tiše hvízdl, když se podíval na údaje z trikordéru. „Viděla jste někdy něco takového, admirále?“
Ano. Častěji, než bych chtěla, a potom opakovaně v nočních můrách, pomyslela si. Nahlas ale řekla: „Je to působivé.“
„Jak dlouho myslíte, že jim trvalo to postavit?“
„Zjistit to je, nadporučíku, jeden z důvodů, proč jsme tu.“
„Ano, admirále,“ řekl Wacker a pustil se do práce.
„Rozdělíme se, admirále?“ zeptal se Brevoort. „Pomohlo by nám to uspíšit práci.“
Janewayová se pousmála. „Četla jsem dost strašidelných příběhů na to, abych si uvědomila pošetilost takového postupu, komandére. Ve chvíli, kdy se skupina na velkém, strašidelném místě rozdělí a vydá se různými směry, začnou se dít skutečně ošklivé věci.“
„Ale říkala jste, že neočekáváte potíže, admirále,“ dodal s obavami v hlase Schmidt.
„Je třeba čekat neočekávané. Potom nikdy nejsem zaskočená, když něco takového přijde.“
Během hovoru se od něj otočila, její pohled se opět vrátil do nekonečného prostoru krychle. Byla si jistá, že je to jen její představivost, ale měla pocit, jako by ji volaly hlasy. Věděla, že během nerovného boje Enterprise s Borgy zemřelo mnoho dobrých důstojníků Flotily. Borgové obvykle na vetřelce neútočili, posádka Enterprise se ale tragickým způsobem poučila, že se jejich přístup změnil, když se vydali na krychli najít a zlikvidovat královnu, dřív než bude přivedena k životu, a byli přepadeni borgskými vojáky, kteří útočili, sotva je zahlédli. Janewayová si byla jistá, že díky předchozím návštěvám na borgských lodích bude zvyklá na hrůzy, které tam najde. Rozčílilo ji, když zjistila, že tomu tak není, přísahala by, že slyší zvuky soubojů, výkřiky umírajících…
Ne. Ne, bylo to víc než jen její představivost. Začínala být přesvědčená, že skutečně něco slyší. Tiché sténání jako ve strašidelném domě, tedy až na to, že nic jako strašidelné domy neexistovalo, byla to jen fikce a nesmysly. Co to tedy je? Časové ozvěny? Nějaký druh ohybu v časoprostorovém kontinuu? Nebo něco zcela obyčejného jako záznam v některém z přístrojů, který z nějakého důvodu přehrávali?
„Slyšíte to?“ zeptala se. „Zkuste to zaznamenat.“
Nedostalo se jí odpovědi.
Otočila se a zjistila, že je sama.
„Co to, k čertu?“ vydechla a potom promluvila do komunikátoru, „Brevoorte! Schmidte! Wackere! Hlaste se.“
Nic, žádná odpověď. Přestože měla komunikační kanál otevřený, raději zkusila stisknout odznak pro případ, že nebyl aktivní, a volání zopakovala. Stále nic.
Rychle procházela hlavním koridorem, kde předtím všichni stáli. Nebylo po nich ani stopy. Volala jejich jména, odpovědí jí ale byla jen ozvěna, která se odrážela klenutým prostorem nad ní.
Nepanikařila, ani se tomu neblížila. Byla příliš zkušená na to, aby se nechala ovládnout takovou neproduktivní emocí. Místo toho se rychle vydala k místu, kde s raketoplánem přistáli, a v tu samou chvíli stiskla ještě jednou komunikátor. „Janewayová Einsteinu. Hlaste se. Máme tu pohotovost.“
Žádná odpověď. No, mohla to čekat.
Zahnula za roh k místu, kde si byla jistá, že nechali raketoplán, ale zjistila, že to tam vypadá úplně jinak, než si pamatovala. Buď špatně odbočila, což bylo nepravděpodobné, anebo krychle změnila uspořádání, což bylo nepravděpodobné, ale ne nemožné.
Vracela se ve svých stopách, ale neušla ani tři metry, když náhle narazila na zeď.
„Nejsme pobaveni,“ zamumlala citát dlouho mrtvé britské královny.*
„My vás neviníme.“
Otočila se a uviděla Madam Q, jak stojí blíže než metr od ní. Dívala se na ni se směsicí lítosti, pohrdání a smutku.
„Takže,“ řekla Janewayová přísně, „tohle je vaše práce?“
Madam Q pobaveně pozdvihla obočí. „Mohla byste být melodramatická ještě o něco víc? Tohle jste si způsobila sama. Tváříte se, jako bych byla posměvačný ničema z komické opery.“
„Kde jsou moji lidé?“
„Myslíte ty ubohé jedince, co byli natolik bláhoví, že vás následovali na tuto nerozumnou výpravu? Jsou víceméně ve stejné situaci jako vy. Zmateně bloudí kolem a uvažují, kam se poděl zbytek.“
„Je tohle vaše představa humoru?“
„Chcete znát moji představu humoru? Já vám ji povím,“ řekla Q bez náznaku pobavení. „Má představa humoru byla sledovat vaše předky, nashromážděné v těch svých kostelech, modlící se k jakémukoli z božstev, které je zrovna utěšilo, když tu z nebes do kostela udeřil blesk anebo ho zdemolovalo zemětřesení. To mě velmi bavilo. Má představa humoru je, že já, bytost s neomezenou mocí, která by mohla jít kamkoli a dělat cokoli, jsem si místo toho udělala čas a šla vás varovat, abyste sem nechodila. A co jste udělala? Stejně jste přišla.“
„Pokud jste mě opravdu chtěla zastavit, mohla jste mi bez námahy v příchodu sem zabránit.“
„Nemám žádný zájem nahrazovat něčí svobodnou vůli. Dítě můžete vodit za ručičku jen do určitého věku. Dříve či později bude muset stát anebo upadnout samo.“
„Já,“ odpověděla Janewayová rozzlobeně, „nejsem žádné dítě.“
„To zjevně ne. Začněme tím, že dítě by mohlo starší skutečně poslechnout. Dítě by si nemyslelo, že ví všechno lépe, nebo že je snad manipulováno komplikovanými intrikami. Smutnou pravdou je, že jsem se vám pokusila pomoct, protože jsem si myslela, že to udělá Q šťastným. Ale vzhledem k výsledku jsem se vůbec nemusela snažit.“
„Já,“ řekla, „jsem viceadmirál Hvězdné flotily. Nepotřebuji vaši pomoc. Takže když mi okamžitě neřeknete, kde –“
Vydala se k Madam Q, když vtom se celá krychle otřásla. Q nerušeně stála, nedala ani v nejmenším najevo, že by si vůbec všimla seismické aktivity pod svýma nohama. Janewayová zakopla a natáhla ruce, aby zbrzdila pád. Jediné, co se jí ale podařilo, bylo odřít si obě dlaně. Rány ji pálily, jako by do nich někdo lil ocet. Zvedla ruce, aby si je prohlédla lépe, a uviděla dlouhé čůrky krve, která byla i na zemi.
„Tak, teď jste tomu dala,“ zamumlala Madam Q.
Chystala se jí odpovědět, když se jí naskytl šokující pohled. Krev na podlaze mizela. Na první pohled se zdálo, že se vsakuje do kovu, ale při bližším prozkoumání se ukázalo, že do ní je vtahována. Jako by podlaha byla houba a krev voda. Během několika vteřin úplně zmizela.
Podařilo se jí postavit a naštvaně řekla: „Co se to děje? Vy to víte. Řekněte mi to.“
„Aha, takže teď jste ochotná naslouchat. Ale pozdě. Příliš pozdě.“
Krychle se znovu otřásla, tentokrát silněji, a Janewayová se opět zapotácela a upadla. Ale ne na zem. Místo toho narazila do zdi. Zachytila se jí a přemýšlela co dál.
Zeď ustoupila.
Na okamžik si myslela, že se prostě pod jejím tlakem zhroutila, ale potom si uvědomila, že změkla. Snažila se od ní odstrčit, jenže se neměla o co zapřít. Naopak čím více se pokoušela dostat pryč, tím více ji pohlcovala, jako tekutý písek. Zuřivě se bránila, chtěla se od něčeho odrazit, ale nohy jí podkluzovaly. Než se nadála, vtáhlo to i je.
Uviděla Q, jak se na ni dívá se založenýma rukama. „Požádejte mě o pomoc. Proste mě o pomoc,“ řekla Madam Q.
Janewayová utrousila nadávku a ještě jednou se pokusila vyprostit ruce. Bezúspěšně. Veškerá její snaha se obracela proti ní.
Vysunula hlavu vpřed, nejspíše doufala, že se jí podaří osvobodit pouhou silou vůle. Zcela selhala a celý proces se ještě zrychlil. Paže měla úplně pohlcené a stejně rychle mizely i nohy, byly absorbovány tak jako hruď, zeď se uzavírala i z každé strany její hlavy.
„No tak, zvládnete to. Poproste, a možná, jen možná, vám pomohu.“