Související odkazy:
Rozhovor J. Pechance s autorem (17.12.2009 – Neviditelný pes)
Rozhovor M. Stručovského s autorem (10.3.2008 – Neviditelný pes)
Rozhovor J. Šmiktátora s autorem (13.2.2008 – Metropolis Live)
Rozhovor M. Fajkuse s autorem (26.2.2007 – Fantasya)
Rozhovor Marcuse s autorem (14.9.2006 – MFantasy)
Rozhovor M. Králika s autorem (16.5.2006 – Fantázia)
Medailon autora od M. Fajkuse (2006 – Fantasya)Oficiální stránky autora
Ukázka:
Kapitola prvníNa černých křídlech
Hora se tyčila uprostřed neprostupných lesů. I její úbočí pokrýval hustý porost. Úplně nahoře vyčnívala z bučiny šedočerná skaliska. Připomínala kamenné zuby; tím více, že stála téměř v kruhu a mezi nimi zela propast nořící se do útrob vrchu – jako chřtán čekající na šťavnaté sousto.
Rogan a Goryvlad stáli nahoře na skalách a dlouho mlčky hleděli do temné hlubiny.
Nakonec černokněžník řekl:
„Do prdele.“
»Už nějakou dobu si myslím to samé,« vyslal mu vlk do mysli.
„Našli jsme to.“
»Není pochyb.«
„Taky to cítíš? Z té díry sálá něco… odporného.“
»To je slabé slovo. Podívej se na mě. Nevidím si za uši, ale určitě mám zježenou srst. Mám?«
Rogan přikývl. „Co je ten kopec vlastně zač? Vyhaslá sopka?“
»Kdepak vyhaslá. Hluboko pod námi je… jako by tam něco vařilo. Něco horšího než láva.«
„Mnohem horšího. Až se z toho chvěje zem pod nohama.“ Rogan zvedl zrak. Slunce spočinulo v korunách stromů nad kotlinou.
„Čas se krátí. Pojďme se na to podívat.“
»Tudy.«
Goryvlad, přestože na tahle místa v životě nevkročil, znal cestu. Vždycky znal cestu.
Skaliska roztínala trhlina, která se při troše představivosti dala považovat za stezku. Místy jim kameny utíkaly zpod nohou, jedním úsekem musel černokněžník sklouznout po zadku, ale nakonec se ocitli na úpatí nejstrmějších skal. Odtamtud pokračovali v sestupu po neúprosně se svažující stráni, mezi mechem zarostlými balvany a nemocnými, pokroucenými stromy.
»Nepřipomíná ti to Kančí horu?«
Rogan se zamračil. „Tobě jo?“
»Možná i tady stačí seknout mečem do země a k obloze vyšlehne divotvorný plamen.«
„Spíš by se vyvalilo něco zlověstného.“
»A v čem se to liší od Kančí hory?«
„Nerýpej. Pramen moci je jedna věc, jenže tady se skrývá… něco jiného. Zmatek. Chaos. Zuřivý nesoulad. Hora je jako vřed plný hnisu. Když praskne, vytrysknou divoké, nespoutané mocnosti, které se nikdy nepodvolily bohům ani žádnému jinému řádu.“
»Zbytečně moc slov, bráško. Dá se to vystihnout jediným.«
„No?“
»Zlo.«
Rogan se zachmuřil a přikývl.
Sestupovali. Černokněžník se znovu zadíval vzhůru, na skvrnu modré oblohy nad tesáky skal. Stromy na vrcholcích se skláněly nad jámu jako zvědaví svědkové nějaké nadcházející hrůzy. Do těchto míst slunce nesvítilo a Roganovi něco říkalo, že ať už je Svarogův kotouč jakkoli vysoko, až sem dolů nikdy nepronikne jediný paprsek.
Na dně kotliny je přivítal smrad hniloby, zatuchliny, rozkladu. Bylo tam vlhko a plesnivo. Šero. Uprostřed se černalo velké ohniště. V popelu i všude kolem kosti a lebky, znepokojivě malé, důkladně očištěné záplavami brouků, mravenců a červů. Na balvanech obrazce načmárané zaschlou krví. O kousek dál modla z mrtvého stromu, beztvará a ověšená seschlými návazy z vnitřností a peří dravých ptáků.
»Fuj.«
Rogan znovu přikývl. Když už Gorjovi něco smrdělo, tak to stálo za to. Rozhlédl se. Naproti svahu, po kterém sešli, se zvedal kamenitý sráz.
„Tam se schováme. Najdi vhodné místo.“
Vlk svižně oběhl ohniště a vydal se vzhůru členitým srázem.
Černokněžník opřel luk o zem, zatlačil na něj a napnul tětivu. Toulec měl plný a hrot každého šípu očarovaný Krvavým ohněm. Krutomor se mírně chvěl v kožené pochvě – už před nějakou chvílí procitl. Démon zakletý v meči větřil přítomnost divokých mocností a toužil si s nimi zatančit.
Rogan měl v úmyslu mu to dopřát. Teď ale pevně sevřel rukojeť v dlani.
„Klid,“ zabručel. „Vydrž.“
Goryvlad přiběhl dřív, než černokněžník čekal.
»Mám to. Vidíš támhleten skalní převis? Nad ním je díra zarostlá keři. Skryjí nás před pohledem shora i zespodu, ale zároveň je odtamtud dobrý výhled na obětiště.«
„Přesně tak jsem si to představoval. Pojďme.“
»Skoro se bojím zeptat, ale… máme nějaký plán?«
Černokněžník mu místo odpovědi ukázal napnutý luk.
»Chápu. Osvědčená taktika – „zhodnotíme okolnosti a pak všechny odděláme“?«
„Jestli máš lepší nápad…“
»Hlavně pamatuj, že nemůžeš dočerpat sílu ze země. Ten klokot v břiše hory… Velesovy rohy! Víš, co by se rozpoutalo, kdybys tady zabodl Krutomor a nechal vytrysknout to svinstvo z hlubin?«
„Popravdě nevím, ale neboj se, nemám v úmyslu to zjišťovat.“
Svižně vykročili. Když se Rogan podíval nahoru, v korunách stromů nad propastí ještě viděl sluneční svit. Dole v jámě už ale houstlo šero. Jako by se noc rodila tady dole a už se nemohla dočkat, kdy vyzvrátí tmu k obloze a na zbytek světa.
Dětské lebky v ohništi němě zíraly a prázdnými očními důlky prolézali brouci.
*
Začalo to o půlnoci. Jak jinak. Měsíc v úplňku stál vysoko na obloze. Noční nebe bylo v jeho svitu skoro modré a stromy na skaliskách jako posypané stříbrným prachem.
Goryvlad zvedl tlamu, doteď položenou na natažených tlapách, vstal a nervózně švihl ocasem.
»Bráško?«
Černokněžník procitl z dřímot, shodil ze sebe plášť a ze sedu se přehoupl do podřepu.
„Přikrč se,“ šeptl. „Pozor na oči.“
Goryvlad zacouval do křoví, nechal klesnout zadek na zem a hlavu sklonil jako pes ve strachu před výpraskem. Oba si zachovali temné oči, kouzla v sobě zatím nerozdmýchali, nechtěli se prozradit předčasně.
Noc prořízl skřek. Vysoko nad jámou prolétlo něco černého, rozevlátého. Krátce nato zazněl jiný, neméně divoký hlas; modravou skvrnou oblohy se mihlo druhé zjevení. Vřískot se změnil v hrdelní smích.
Postupně přilétaly další. Kroužily nad horou s výskáním, chichotem a štěkáním. Rogan zatnul zuby. Hlasy se mu zarývaly až do morku kostí.
Pak v nepřehledném víru začaly klesat do propasti. Podobaly se černým šmouhám, které se postupně splétají do jednoho chuchvalce. Vřískot se mnohonásobně odrážel od skalisek a rozechvíval vzduch. Goryvlad vycenil tesáky. Rogan potlačil nutkání přitisknout si dlaně na uši. Něco ho ale praštilo do očí. Černou změtí se jako světelné nitky míhaly stříbřité záblesky. Tušil, co to je.
Temný vír dosedl na prostranství u ohniště a roztrhal se na jednotlivé postavy v černých pláštích. Ženy, pořád posedlé vzrušením z nočního letu, v přívalu síly pobíhaly, křepčily, dupaly, skákaly. Postupně si rozepínaly třpytivé spony a shazovaly zázračné pláště, jako by si strhávaly křídla. Kolem stojícího kamene tancovala bělostná nahá těla, panensky štíhlá i zrale plná, dokonce jedno vypasené, s bujně poskakujícími ňadry.
Rogan je spočítal. Sedm.
»Počkat,« ozvalo se mu v hlavě. »Něco tady nesedí. Neměly přinést i…?«
Nad horou vykřikl další hlas.
Strigy na dně prolákliny ztichly, jako když utne. V přikrčených postojích zvedly zraky. Rogan a Goryvlad bleskurychle ustoupili do skrýše a z houštin hleděli vzhůru.
Nad skalisky zakroužily další dva přízraky. Jeden z nich znovu zavyl a bestie v jámě spustily oslavný štěkot.
Nové účastnice shromáždění se na široce rozprostřených křídlech černých plášťů spouštěly do kotliny. Hned bylo vidět, že tyhle jsou jiné – nelomcovala jimi zuřivá síla, nepoletovaly sem a tam a nevřískaly jedna přes druhou. Klesaly přímo dolů, klidně, chladnokrevně, místo bezuzdné divokosti bylo v jejich pohybech něco vznešeného.
Dosedly mezi ohniště a modlu. Jedna z nich mávla rukou. Z černého žároviště vyšlehly plameny. Sedm čarodějnic zavýsklo a začalo skákat kolem vatry, až jejich roztřesené stíny létaly po skalách.
»No teda. Obstojné čáry. Možná to bude tvrdší oříšek, než jsme si mysleli. Přece jenom by se nám hodil plán.«
„Na to už je trochu pozdě,“ sykl Rogan a znovu vykoukl přes okraj převisu.
Najednou zaplakalo dítě. Tanec okamžitě ustal, strigy ztuhly na místech jako šelmy, mezi které pleskl kus masa.
„Je to tady,“ šeptl Rogan. „Říkal jsem ti, že je toho schopná.“
»Hádal jsem se?«
Postarší, ale hrdě stojící čarodějnice, která před chvílí jediným pohybem rozdělala oheň, se otočila ke své mladší průvodkyni. Ta zaváhala, ale když ostatní strigy začaly výhružně vrčet, rozhrnula plášť a ukázala jim něco zabaleného v kusu bílého plátna. To něco znovu hlasitě zakvílelo.
Dětský pláč jako by z chování a vzezření žen nadobro vysál lidskost. Kradly se k ženě s dítětem jako zvířata, blýskaly očima a v dychtivých úšklebcích cenily zuby, dokonce se lačně olizovaly.
Hlavní čarodějnice prudce rozpažila ruce s nataženými dlaněmi, jako by do vzduchu kreslila ochranný kruh. Strigy ucukly, podrážděně zaprskaly, některé o krok ustoupily. Zavládlo ticho, jen dítě nespokojeně naříkalo.
„Sílíme ze dne na den!“ zvolala velekněžka. Rogana skoro překvapilo, že mluví lidskou řečí. „Je nás čím dál víc. Dnes přijmeme do svých řad vznešenou krev. Nejdříve ale musíš složit oběť, sestro. Obdarovat Měsíční paní!“
Mladší žena se svezla na kolena. Sklonila hlavu a zároveň k velekněžce zvedla ruce s fňukajícím batůžkem.
Divé ženy se netrpělivě vrtěly a prsty s dlouhými nehty se jim křivily jako dravým ptákům. Vrchní čarodějnice ale nepospíchala. Nenechala se ovládnout pudy. Přikročila ke klečící ženě a pomalu převzala dítě. Chvíli ho podržela v náruči, dokonce ho pohladila, pak ale zvedla oběť nad hlavu a pronikavě vykřikla.
Dítě se znovu rozplakalo, ale hlásek zanikl v ječení čarodějnic.
„Pojď.“ Velekněžka se odvrátila od ohniště a s kojencem přitisknutým k ňadrům vykročila k modle. Matka dítěte vstala a následovala ji.
»Pořád jsi přesvědčený, že nepotřebujeme plán?«
Rogan místo odpovědi vytáhl z toulce šíp a přiložil ho k tětivě luku.
»No, jak myslíš.«
Čarodějnice si jednou rukou přidržela dítě, druhou vytáhla zpod pláště nůž s dlouhou čepelí. Rogan se divil, kde ho měla schovaný, protože všechny účastnice obřadu byly pod plášti nahé.
„Musíš to udělat sama,“ podala nůž mladé ženě. „Vlastní rukou. Dokaž Měsíční paní svou oddanost. Dokaž, že jsi hodna její přízně.“
Uchazečka znovu zaváhala. Dítě plakalo čím dál naléhavěji, přerývaně, přímo se dusilo prudkými nádechy. Jeho matka uchopila nůž. Ostatní bestie se shlukly kolem modly, aby ani jedna kapka krve nepřišla nazmar.
»Bráško?«
„Jdi!“ sykl Rogan a oči mu vzplanuly. I hrot šípu, který mu sklouzl po pěsti svírající dřík luku, zazářil.
Velekněžka se prudce otočila a zvedla pohled k převisu.
Goryvlad vyrazil ze skrýše, seskočil na kamenitou stráň a rozběhl se ke strigám. V očích mu planul Krvavý oheň.
Rogan krátce zamířil a vystřelil – tětiva ho švihla do koženého chrániče zápěstí. Plamen na hrotu střely načrtl do tmy rudou šmouhu a zhasl mezi lopatkami jedné z čarodějnic. Zhroutila se na tvář k velekněžčiným nohám.
Ta vztekle zaječela – vznešenost zmizela jako lusknutím prstů, okamžitě se v ní probudila šelma. Smečka se k ní připojila, propast naplnil ohlušující povyk.
Rogan vystřelil znovu, a když do země narazila šípem probodnutá hlava druhé čarodějnice, už přikládal k tětivě třetí střelu. Goryvlad mezitím seběhl na dno jámy a vrhl se na tu tělnatou. Dopadla zátylkem na balvan vedle modly; něco pronikavě křuplo.
Další bestie padla se šípem v krku. Černokněžníkovy ruce se jen míhaly.
Velekněžka hodila dítě matce jako pytel otrub. Mladá žena ho polekaně chytila, i když ho před pár okamžiky chtěla podříznout – obětní nůž jí přitom spadl na zem. Stará čarodějnice rozevřela náruč, jako by střelce na skalách vyzývala, aby další šíp vyslal mezi její povislá ňadra.
„Jak je libo,“ zavrčel černokněžník a pustil tětivu.
Čarodějnice zaječela. Spona jejího pláště oslnivě zazářila. Měla tvar lunice, měsíčního srpku otočeného cípy dolů – byly to zároveň obrácené rohy, protiklad mužské síly.
Světlo srazilo šíp ve vzduchu. Klepl do kamenité země zlomený v půli.
Rogan potřásl hlavou, pustil luk a shodil poloprázdný toulec. Na některé svině je třeba větší kotel. Sevřel rukojeť Krutomoru, a jak vstával, vytrhl meč z pochvy. Čepel vzplanula krvavě rudým plamenem.
Byl čas na tanec.
Odrazil se od okraje převisu, dopadl na sráz, dvakrát se překulil a kus sklouzl po zadku. Na úpatí srázu mrštně vyskočil na nohy a s mečem nad hlavou uháněl k obětišti.
Velekněžka vytřeštila oči. Z měsíční spony vyšlehl další záblesk, ale Rogan švihl mečem a rudý plamen rozmetal světlo z lunice do všech stran, jako by se rozsypaly stříbřité plamínky. Čarodějnice se zapotácela, ale neztratila duchapřítomnost. Zhoupla se v kolenou a vyskočila. Zpátky už nedopadla – plášť se vzedmul jako v poryvu vichru a žena vzlétla.
Černokněžník vyprovodil třepetající se černý tvar pohledem, ale nezastavil se – vběhl na obětiště, kde Goryvlad právě strhl další strigu. Bílé tělo poletovalo v tlamě obrovského vlka sem a tam ve sprškách krve a kamínků.
Poslední dvě čarodějnice se rozběhly ke svým plášťům pohozeným na zemi. Rogan vyrazil za nimi.
Jedna si stačila přehodit plášť přes ramena. Jakmile zapnula sponu, ta jasně zazářila. Bestie vzlétla, ale tehdy se tmou mihla černokněžníkova dýka. Čepel připíchla plášť k ženinu trupu. Zavyla, zatočila se ve vzduchu a jako netopýr postižený náhlou hluchotou narazila do skalní stěny.
Poslední čarodějnice zvedla ze země plášť, ale Krutomor ho rozpáral i s jejím bledým tělem. Všechno kolem zacákala krev a ječení ztichlo.
»Bráško!«
Dítě znovu zaplakalo. Rogan se ohlédl. Bílý uzlíček se hemžil u paty modly. Jeho matka se právě odrazila od země a rychle mířila ke skalním zubům nad propastí.
„Gorjo, postarej se o dítě!“
»Cože?!«
„Hlídej ho, rozumíš?“
»Ale co chceš dělat ty?«
Rogan zastrčil Krutomor do pochvy a rozběhl se k plášťům rozházeným po zemi. Spony ve tvaru měsíčních srpků se třpytily. Černokněžník zvedl jeden z plášťů a přehodil si ho přes ramena.
»To nemyslíš vážně!«
Zapnul plášť lunicí, sevřel stříbrný šperk v dlani, přikrčil se a vyskočil.
Okamžitě zjistil, že to nebyl dobrý nápad.
Vzlétl příliš prudce a zmateně se roztočil ve vzduchu. Z propasti ho to doslova vystřelilo, málem vrazil do skalisek a rozčísl korunu jednoho stromu, až větve zapraskaly a listí zavířilo.
„Moraniny kosti!“ zaklel, sevřel lunici pevněji a vyslal do ní dávku Krvavého ohně. Podařilo se mu ovládnout ji a zastavit samovolné stoupání.
Noční vzduch mu pročísl dlouhé havraní vlasy. Vznášel se nad horou na křídlech černého pláště. Krajinu zaléval svit úplňku, na tmavě modré klenbě mrkaly přehršle hvězd. Zaslechl vzdálený hlas, ohlédl se za ním a spatřil mladou ženu. Visela ve vzduchu nad úbočím hory, plášť povlával kolem bledého těla. Černokněžník soustředil vůli posílenou kouzly a celým tělem sebou škubl oním směrem. Vzápětí už letěl nad lesem. Žena se obrátila a unikala mu. Letěla rychleji než on.
Z lesa pod Roganem vyšlehlo jasné světlo. Koukl dolů a hrubě zaklel. Mělo ho napadnout, že je to úskok. Velekněžka prudce vyrazila z korun stromů, a než stačil změnit směr, vrazila do něj.
Roztočil se ve vzduchu. Chvíli viděl měsíc v úplňku, pak černý les, potom zase měsíc, les, měsíc, les…
S útočným vytím se k němu přihnala, pod pláštěm bílá, vyzáblá, svraštělá. Zkřivenými prsty se snažila dosáhnout na jeho sponu. Jednou rukou ji odstrčil, druhou sáhl po meči.
Její lunice vzplanula. Stříbřité světlo ho praštilo do očí. Zase se zmateně točil a nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Podařilo se mu ale tasit Krutomor. Když sevřel rukojeť v dlaních a tepny mu naplnila nová dávka moci, jakž takž se ustálil.
Vrhla se na něj v černém víru pleskajícího pláště. Zdálo se, že její lunice hoří bílým ohněm. Jen tak tak proti ní stihl obrátit hrot meče.
Už nestačila uhnout ani zpomalit. Vlastně se na zbraň nabodla sama. Ohavně zavřískla, když jí zářící čepel vyrazila ze zad. V posledním záblesku duchapřítomnosti se natáhla, popadla protivníkovu sponu a tvrdě s ní škubla. Plášť se rozevřel.
Černokněžník se zřítil, jako by se pod ním otevřelo propadliště. Krutomor ale nepustil, takže s ním čarodějnici rozpáral až po rozkrok.
Pak se v dešti tělesných tekutin z výšky několika sáhů zřítil do korun stromů.