Související odkazy:
Recenze P. Neomillnerové na celý cyklus (1.2.2007 – Pevnost/Daemon)
Recenze J. Pechance (10.1.2007 – Neviditelný pes)
Oficiální stránky autora (anglicky)
Ukázka:
Část první
Kniha Hřbitovního Tanečníka
1
Horký, suchý vítr se hnal po povrchu Poslední Šance, zapadlé planety na okraji Vnitřní Hranice. Prašné víry se zvedaly do výše šedesáti stop, dýchání se stalo téměř nemožným a těch pár zdejších zvířat se zahrabalo do země, aby tam prachovou smršť přečkalo.
Hlavní ulicí jediného obchodního města na planetě kráčela osamělá postava v nepopsatelných šatech, s tváří chráněnou před částečkami písku protiprachovou maskou, a nedívala se napravo ani nalevo. Náhle vítr rozrazil dveře opuštěné budovy a muž se bleskově přikrčil, tasil zbraň a na zdroj hluku vystřelil. Dveře na chvíli zazářily jasnou modří a pak zmizely. Muž se ještě chvíli nehýbal, potom zasunul zbraň do pouzdra a pokračoval v chůzi směrem k jasně osvětlené budově na konci ulice.
Zastavil se asi dvacet yardů od cíle, dal si ruce v bok a budovu před sebou si prohlížel. Její zdi byly vytvořeny z titanové slitiny s těsnými molekulárními vazbami, opracované tak, aby vypadala jako dřevo. Z přední verandy vedly dvoje velké dveře, oboje do přeplněného interiéru Konce Cesty. Z místa, kde stál, nedokázal rozeznat, kterou část tvoří bar a kterou kasino, ačkoliv odhadoval, že kasino je vzadu, kde by mohlo být lépe chráněno proti možným loupežím.
Dveře se na okamžik otevřely, muž se ukryl za stojící vůz a znovu vytáhl zbraň. Objevila se vysoká žena, udělala jeden krok směrem do prachu, pak potřásla hlavou a s kašláním se vrátila zpět do budovy.
Muž přešel zpátky doprostřed cesty a znovu se na budovu zadíval. Nakonec pokračoval v chůzi, po chvíli zahnul doleva a dům obešel. Nebyla tam žádná okna, což jej vzhledem k síle písečné bouře nepřekvapilo, ale nepřežil by tak dlouho, kdyby nebyl důkladný, a proto každou známku po vchodu metodicky zkontroloval. Všechny dveře byly zavřené, pravděpodobně zamčené a napojené na bezpečnostní systém. Chvíli uvažoval o možnosti vylézt na střechu – bylo v jeho silách vyšplhat po stěně budovy, zdrsněné působením větru a písku – ale neviděl žádnou výhodu, kterou by mu to přineslo, a myšlenku zavrhl.
Nakonec usoudil, že nemá jinou možnost než vstoupit jedněmi z dveří v průčelí budovy. Znepokojovalo jej to – nestaral se o to, že bude po vykonání práce identifikován, dával však přednost tomu, aby na sebe nepoutal pozornost dříve, než si peníze vydělá – nenabízela se ale žádná jiná zjevná možnost a z protiprachové masky měl pocit sevřenosti, a dokonce i klaustrofobie.
Uvědomil si, že stále drží zbraň, že ji drží od chvíle, kdy se na okamžik z budovy vynořila ona žena, a opět ji zasunul do pouzdra. Pak vystoupil po třech schodech na verandu, přešel ji, vstoupil do Konce Cesty a sundal si masku. Chtěl si to místo ohmatat, najít svou kořist, spláchnout prach v ústech jedním nebo dvěma pivy a pak se dát do práce.
Jak očekával, bylo zde plno. Podél levé stěny přední místnosti se táhl dlouhý chromovaný pult, napravo byl roztroušený asi tucet stolků. Klientelu tvořili hlavně lidé, neboť toto byl lidský předsunutý svět, ale tu a tam seděli Canphorité, Lodinité a pár bytostí, jejichž rasu nikdy předtím neviděl.
Zadní místnost byla stejně velká jako výčep, a dokonce ještě zaplněnější. Stály tam stoly s ruletou, kostkami, pokrem a dva další, honosící se cizími hazardními hrami. Prohlédl si tváře kolem stolů, zvědavý, která z nich, pokud vůbec nějaká, patří jeho kořisti. Nakonec se otočil a přešel k baru.
Na druhé straně pultu se k němu přiblížil holohlavý, tlustý, lehce kulhající muž.
„Dobrý večer,“ pozdravil. „Co si dáte?“
„Pivo.“
„Hned to bude,“ řekl muž za barovým pultem, postavil sklenici pod pípu a aktivoval ji. „Ještě jsem vás tady neviděl.“
„Právě jsem dorazil.“
„Omlouvám se za to dnešní všivé počasí,“ pokračoval barman. „Obvykle je Poslední Šance pěkné a příjemné místo, i přesto, že je trochu chladná.“
„Nepřijel jsem kvůli počasí.“
„Dobře. Pak nebudete zklamaný.“
Muž zvedl sklenici ke rtům a jedním dlouhým douškem ji do poloviny vyprázdnil.
„Potřebuju malou informaci,“ řekl a otřel si hřbetem ruky ústa.
„Pokud vám ji můžu dát,“ odvětil barman.
„Někoho hledám.“
„No, znám tady skoro všechny. Kdo je to?“
„Muž jménem Carlos Mendoza. Někteří mu říkají Ledař.“
„Aha, Mendoza?“ zeptal se barman. Rozhlédl se po místnosti. „Dlužíte mu nějaké peníze? Můžu mu je dát místo vás.“
„Jenom mi ho ukažte.“
„Doufám, že nehledáte potíže,“ řekl barman. „Říká se, že Mendoza je pěkně nepoddajný zákazník.“
„Co hledám, není vaše starost,“ odpověděl muž chladně.
„Fajn,“ pokrčil barman rameny. „Jenom jsem si říkal, že když ho neznáte, pravděpodobně si vás najal někdo, kdo ho zná. Napadlo mě, že bych vám mohl ušetřit trochu potíží.“
„Nechte si své nápady pro Mendozu.“
„Dobrá,“ pokrčil barman znovu rameny, „alespoň jsem vás varoval.“
„V pořádku, varoval jste mě,“ řekl muž. „A teď mi ho ukažte.“
„Vidíte toho chlápka, který sedí v rohu sám?“ zeptal se barman. „Toho celého v černém?“
Muž přikývl. „Je ozbrojený, jako by šel do bitvy,“ odpověděl. „Laserová pistole, zvuková pistole, projektilová pistole. Pravděpodobně má v botě zastrčený nůž.“
„Vlastně má nože v obou botách,“ ozval se barman. Na okamžik se odmlčel. „Jste si opravdu jistý, že chcete pokračovat?“
„Je to moje práce,“ řekl muž, obraceje tvář ke své kořisti.
„Mohl byste mluvit,“ navrhl barman. „Ledař je vždycky ochotný místo boje mluvit.“
„Skutečně?“
„Tak jsem to slyšel.“
„Neplatí mě za mluvení,“ odpověděl muž.
Udělal několik kroků směrem k muži v černém a zastavil se.
„Mendozo!“ řekl hlasitě.
Když se na něj muž v černém zvědavě podíval, většina pohybu u hracích stolů ustala.
„Mluvíte se mnou?“
Mužovy prsty se vznášely nad pažbou zvukové pistole.
„Je čas umřít, Mendozo.“
„Znám vás?“ zeptal se muž v černém.
„Všechno, co musíš znát, je, že jsem to poslední, co kdy uvidíš.“
Náhle příchozí ustoupil a přes tvář mu přeběhl výraz zmatku. Rychle zamrkal, jako by se snažil pochopit, co se stalo, pak vydechl a padl s nožem trčícím ze zad na obličej.
Barman nad něj přikulhal, vytáhl nůž, který s takovou smrtící přesností hodil, a otřel ho do barové utěrky.
„Každý týden pošlou mladšího a pitomějšího,“ řekl a nohou obrátil muže na záda. „Žádný problém, přátelé,“ oznámil zvýšeným hlasem. „Jenom náš týdenní návštěvník kdoví odkud.“
A protože byl, kdo byl, většina zákazníků jej poslechla a vrátila se ke sklenkám a hazardu.
Muž v černém k němu přešel a zadíval se na mrtvolu.
„Už jsi ho někdy viděl?“ zeptal se barman.
„Ne,“ odpověděl muž v černém. „Ty víš, kdo to je, Ledaři?“
Ledař potřásl holou hlavou. „Nemám tušení. Ale tenhle měsíc byli čtyři. Někdo opravdu chce moji mrtvolu.“ Odmlčel se. „Jenom bych rád věděl proč. Zatraceně, nebyl jsem z téhle planety pryč už skoro čtyři roky.“
„Kdybys ho nezabil, možná jsme to mohli zjistit,“ řekl muž v černém. „Koneckonců, proto jsi mě přece najal. Vůbec mi moji práci neusnadňuješ.“
„Usnadnil jsem ti tvoji práci,“ opáčil Ledař. „Dostal by tě.“
Muž v černém se zamračil. „Proč si to myslíš?“
Ledař si klekl, sevřel levou ruku mrtvoly do své a předvedl její ukazováček.
„Protetický,“ řekl. „Zahlédl jsem to u baru, a když se otočil zády, viděl jsem, že má pod košilí energetický zdroj. Zatímco bys vytahoval zbraň, on by na tebe jenom ukázal a vypálil by ti díru přímo do prsou.“
„No, ať se propadnu!“ zamumlal muž v černém. „Myslím, že jsi mi opravdu usnadnil práci.“
„Strhnu ti to z platu,“ ozval se Ledař ironicky.
„Víš, že jednou sem přijde někdo, kdo bude vědět, jak vypadáš,“ řekl muž v černém. „Co budeš dělat pak?“
„Asi se schovám,“odpověděl Ledař. „Mezitím přesuňme našeho zesnulého přítele do mé kanceláře a podívejme se, co se o něm můžeme dovědět.“
„Mám pocit, že bude stejný, jako ti ostatní, které jsi mi popsal,“ předpovídal muž v černém. „Žádné doklady, žádné otisky prstů, chirurgicky změněná sítnice.“
„Pravděpodobně,“ souhlasil Ledař. „Ale stejně se podíváme.“
Muž v černém pokrčil rameny a pokynul několika dalším mužům, aby zvedli mrtvolu. Zamířili s ní ke kasinu.
Ledař jim okamžitě zastoupil cestu. „Ven, a jděte kolem,“ řekl. „Máme tady zákazníky. Jak by se líbilo vám, kdyby někdo kolem vás vlekl mrtvolu, zrovna když popíjíte?“ Odmlčel se a zhluboka si povzdechl. „Neodpovídejte. Prostě to udělejte.“
Změnili směr a vynesli mrtvého muže ze dveří.
„Dobrá,“ ozval se muž v černém. „Řekneš mi konečně, o co tady jde?“
„K čertu, sám bych to chtěl vědět,“ odpověděl Ledař, odkulhal k baru a natočil si pivo. Jedno nabídl i muži v černém, ten ale odmítl.
„Toho příštího nezabíjej a možná se to dozvíš.“
„Každý, kdo po mně na Poslední Šanci půjde, zemře,“ odpověděl Ledař rozhodně. „To je část mýtu, který jsem vytvářel tři desetiletí. Kdybych nechal některého z těch bastardů naživu, z mýtu by se stala pohádka a pak by po mně šli každou hodinu, místo každý týden. Bůh ví, že jsem si během let nadělal nepřátel dost.“
„Tak proč sis mě vůbec najal?“ zeptal se muž v černém znechuceně.
„Jak říkáš, některý z nich může vědět, kdo jsem – a já jsem jen jedenasedmdesátiletý muž s pivním břichem a umělou nohou. Neboj se, až tě jednou budu potřebovat, své peníze si zasloužíš.“
„Měl jsi mě nechat jednoho z nich zmrzačit,“ řekl muž v černém. „Pak bychom nějaké odpovědi dostali.“
„Chceš jednoho zmrzačit?“ zeptal se Ledař. Mávl rukou ke dveřím. „Máš na to celou tuhle zatracenou planetu. Jakmile však projdou těmito dveřmi, je mojí jedinou starostí zůstat naživu.“ Dopil pivo. „Takže jestli chceš trénovat na lidech, kteří jsou tady, aby zabili tebe, je to tvoje právo a přeju ti hodně štěstí – ale já jsem se nedožil tohohle věku díky riskování.“
„Říká se, že byly doby, kdy jsi riskoval,“ odvětil muž v černém. „Mnohokrát.“
„Byl jsem mladý. Poučil jsem se.“
„Takhle jsem to neslyšel.“
„Pak ti někdo musel lhát,“ řekl Ledař.
„Říká se dokonce,“ pokračoval muž v černém, „že jsi jediný člověk, který kdy bojoval s Orákulem a vyhrál.“
Ledař se ušklíbl. „Nic jsem nevyhrál.“
„Ona je stále naživu?“
„Předpokládám, že ano,“ odpověděl Ledař. „Neumím si představit nic, co by ji mohlo zabít.“
„Napadlo tě už, že za tím vším může být ona?“
„Ani na okamžik.“
„Proč ne?“
„Protože kdyby za tím byla, byl bych mrtvý,“ řekl Ledař s naprostou jistotou.
„Už jsi proti ní stál a stále jsi naživu,“ trval muž v černém na svém.
„Zapomeň na ni,“ odpověděl Ledař. „Nemá s tím nic společného.“
„Jsi si jistý?“
„Jsem pro ni stejně nedůležitý jako zrnko písku na pustém pobřeží.“ Odmlčel se. „Pokud je stále naživu, má na starosti důležitější věci.“
„Jaké věci?“
„Zatraceně doufám, že se to nikdy nedozvím,“ odpověděl vážně Ledař. „Pojď,“ pokračoval. „Podíváme se na to tělo.“
Zamířili k jeho kanceláři, vstoupili dovnitř a našli mrtvolu vystavenou na velkém dřevěném stole.
Muž v černém zblízka prozkoumal prsty mrtvého muže.
„Žádné otisky,“ oznámil. „Ten falešný prst je zatraceně dobrá práce. Nevšiml jsem si ho.“ Sklonil hlavu a pohlédl mrtvému muži do tváře. „Máš oftalmoskop?“
„Jenom malý, v prostřední zásuvce stolu,“ odpověděl Ledař, prohlížel tělo a hledal jizvy a identifikační znamení. „Není ale napojený na žádný počítač.“
Muž v černém přešel ke stolu a vrátil se s přístrojem. „Mám pocit, že připojení k počítači ti v případě tohohle chlapa k ničemu nebude – ale uvidíme.“ Chvíli zíral do oftalmoskopu a pak ho odložil. „Jo, je tady zjizvená tkáň na tyčinkách a na čípcích na sítnici. Vsadím se, že nejsou v žádných záznamech nikde v galaxii.“
„A na žádné zbrani není výrobní číslo,“ poznamenal Ledař. „Zvláštní. Tady na Vnitřní Hranici si většina zabijáků vybírá barvitá jména a chvástá se svými výkony. Ale tenhle je už čtvrtý v řadě, který nemá žádné jméno, žádnou identifikaci, žádnou pověst.“
„Aspoň má pěkné boty,“ řekl muž v černém.
„To připouštím.“
„Moc pěkné.“
„Hledal jsem štítek nebo výrobní značku,“ dodal Ledař. „Nejsou tam.“
Muž v černém dál zíral na boty.
„Vidíš něco, co já ne?“ zeptal se Ledař s náhlým zájmem.
„Možná,“ odpověděl muž v černém, stáhl mrtvole botu a prohlížel si ji.
„Když na ně dopadne světlo, zdá se, že mají modrou barvu,“ podotkl Ledař.
„Všiml jsem si,“ odpověděl muž v černém. Podal botu Ledařovi. „Na Vnitřní Hranici moc modrých plazů není – a já vím jen o jednom, který má na šupinách takovýhle kruhový vzor.“
„Ano?“
Muž v černém přikývl. „Pěkně velký zkurvysyn. Žije na planetě, které říkají Šedé Mračno, u hvězdokupy Quinellus.“ Odmlčel se. „Říká se mu modrý drak. Může tě celého spolknout a pak se poohlédnout po hlavním chodu.“
„Jak velké je Šedé Mračno?“
„Asi jako Poslední Šance, možná trochu menší.“
„Kyslíková planeta?“
„Ano.“
„Nějaké vnímající životní formy?“
„Ne od té doby, co jsme ho před několika staletími pacifikovali,“ odpověděl muž v černém.
„Kolik lidí?“
„Možná sedm tisíc, většinou horníci a vodní zemědělci. Je to převážně sladkovodní oceán s hromadou ostrovů a jedním velmi malým kontinentem.“
„Vyvážejí hodně?“
Muž v černém potřásl hlavou. „Příliš málo. Pravděpodobně tam nepřilétá poštovní nebo nákladní loď častěji než sedm nebo osmkrát do roka.“
„Tedy,“ navázal Ledař, „pokud náš zabiják nosil boty, udělané z místního ještěra…“
„Je dost velká šance, že je koupil tam,“ dokončil muž v černém.
„Vypadají poměrně nově,“ prohlížel si Ledař boty. „Možná by sis měl zaplatit malý výlet na Šedé Mračno. Udělej si pár holografií našeho přítele, než ho pohřbíme, a zjisti, jestli někdo ví, kdo to byl nebo pro koho pracoval.“
„Předpokládám, že zatímco budu pryč, nic se ti nestane?“
„Budu improvizovat,“ odtušil Ledař suše. „Mimochodem, pokud je Šedé Mračno tak daleko od vyšlapaných cest, jak ses o modrém drakovi dověděl?“
„Byl jsem tam.“
„Kdy?“
Muž v černém pokrčil rameny. „Před osmi, možná deseti lety.“
„Obchodně?“
„V jistém slova smyslu,“ odpověděl muž v černém bezvýrazně.
„Dobrá,“ řekl Ledař. „Budeš tam mít nějaké kontakty a lidi, se kterými si můžeš promluvit.“
Muž v černém potřásl hlavou. „Všichni, které jsem tam znal, už zemřeli.“
„V poslední době?“
„Před osmi, možná deseti lety.“
Ledař se s pochmurnou veselostí usmál. „Není divu, že ti říkají Hřbitovní Tanečník.“
2
Jeho skutečné jméno bylo Felix Lomax a používal ho prvních dvacet šest let svého života. Ale na Vnitřní Hranici se jména určitým způsobem mění, mění tak, aby se hodila k povaze mužů a žen, kteří je nosí.
Původně byl pionýrem, jedním ze skupiny vysoce trénovaných specialistů, kteří pro Demokracii otevírali nové planety, terraformovali je, bylo-li to nutné, katalogizovali rozmanité životní formy, projektovali kolonie a analyzovali vzorky půdy, hornin a vody, aby bylo možné přesně určit, jaký typ kolonistů by byl nejvýhodnější: horníci, farmáři, vodní zemědělci nebo někdo jiný. Byl odborníkem na pacifikaci, což byl eufemistický výraz pro likvidaci domorodé populace, dokud nebyli její příslušníci ochotni povolit kolonizaci – nebo, v některých případech, dokud nezůstal nikdo, kdo by něco mohl namítat.
Během této etapy jeho života mu říkali Dvojité X, což bylo snadno rozluštitelné krycí jméno, vzniklé z jeho jména skutečného. (Bylo lepší nepoužívat skutečné jméno pro případ, že by se našli takoví, kteří proces pacifikace přežili a zazlívali ho spíše vykonavatelům než autorům této politiky, sedícím ve svých nekonečně vzdálených kancelářích na Deluru VIII, hlavní planetě lidstva, ukryté v bezpečí v srdci Demokracie.)
Po čtyřech letech, kdy pacifikoval mimozemské populace, se něco přihodilo na planetě Innisfree. Nikdy o tom nemluvil, ani se nezmínil v žádném oficiálním dokumentu, ale právě uprostřed tažení s tím praštil a odešel na Vnitřní Hranici. Na Backgammonu II si koupil velkou farmu a další dva roky strávil chovem obrovského, tři tisíce liber vážícího dobytka, který prodával loďstvu. V té době mu říkali Felix Protažená Tvář, protože se nikdy neusmál, nežertoval ani nevypadal, že by jej něco příliš zajímalo.
Ať už jej sužovali jacíkoli démoni, nakonec se jich zbavil a pokračoval dál do nitra Vnitřní Hranice, aby se vrátil k řemeslu, které mu šlo nejlépe: k zabíjení. Chvíli jej znali jako Muže v černém, neboť to byla jediná barva, jakou kdy nosil, jenže na Hranici byli čtyři další Muži v černém, a tak zanedlouho dostal přezdívku Hřbitovní Tanečník, která mu už zůstala. Ne snad, že by někdy tancoval nebo navštěvoval hřbitovy, ale když přistál na planetě, bylo jen otázkou času, kdy někdo hřbitov navštíví a nikdy se z něj už nevrátí.
Jeho osobnost se příliš nezměnila. Stále se nesmál a zdálo se, že na své řemeslo není nijak pyšný – což bylo na muže jeho povolání zvláštní – ale zanedlouho jej pověst předběhla a neměl o zákazníky nouzi. Vybíral si ty, kteří ho zajímali, a tak získal i práci od Ledaře, který byl tak blízko žijící legendě, jak jen mohl někdo na Vnitřní Hranici, kde většina legend umírala právě v okamžiku, kdy je za legendy uznali, být.
Nevěděl toho o Ledařovi mnoho – to nikdo – ale věděl, že svého času čelil jak Věštkyni, tak Orákulu a že přežil a mohl o tom vyprávět, což bylo víc, než čím se mohl pyšnit kdokoliv jiný. Myslel si, že Ledař je ten poslední člověk na Hranici, který by potřeboval ochranu, takže když nabídka přišla, vzbudila jeho zájem natolik, že zakázku přijal. V té době si neuvědomil, že ho to přinutí opět navštívit Šedé Mračno, ale i kdyby to byl věděl, žádný rozdíl by to pro něj neznamenalo.
Jakmile jeho loď zbrzdila na podsvětelnou rychlost a vodní planeta se mu objevila na obrazovce, přezkoušel zbraně, vybral si ty, o kterých si myslel, že budou v daném prostředí nejužitečnější, a požádal o povolení k přistání na mrňavém kosmodromu na jediném kontinentu planety.
„Prosím, identifikujte se,“ požádal jej kovový hlas, praskající statickou elektřinou.
„Toto je loď Peacekeeper, velitel Felix Lomax, pět dní na cestě z Poslední Šance.“
„Povolení zamítnuto.“
„Proč?“
„Jste Felix Lomax, známý také jako Hřbitovní Tanečník, že ano?“
„Ano, říkají mi tak.“
„Bylo na vás vydáno devět zatykačů, všechny pro vraždu.“
„Tím víc máte důvodů, abyste mě chtěli dostat do rukou,“ odpověděl Lomax.
„Nemáme zde nikoho, kdo by byl schopen vzít vás do vazby proti vaší vůli, Hřbitovní Tanečníku,“ řekl hlas. „Předpokládám, že jste nepřiletěl proto, abyste se vzdal úřadům.“
„Správný předpoklad.“
„Pak je tedy povolení k přistání zamítnuto. Pokud se na Šedém Mračnu pokusíte přistát, zahájíme na vaši loď palbu a zničíme ji dříve, než se dotkne země.“
„Okamžik,“ odpověděl Lomax a přerušil spojení.
Nechal počítač prozkoumat základnu a blízké okolí a pátral po zbraních. Žádné nenašel a ani neočekával, že by tak řídce zalidněný svět nějaká obranná zařízení měl.
„Pěkný pokus, Šedé Mračno,“ řekl poté, co znovu zapnul rádio. „A teď mi, prosím, dejte přistávací souřadnice.“
„Zamítá se.“
„Přistanu, ať se vám to líbí nebo ne. Pokud mi nedáte souřadnice, měli byste raději vyklidit oblohu, nebo nad přistávací plochou riskujete srážku. Peacekeeper, konec.“
Odpoutal se od orbity a po eliptické dráze zamířil na základnu, kde asi o dvacet minut později přistál. Jakmile se dotkl země, prohledal oblast pomocí lodních senzorů, pátraje po ozbrojeném personálu, ale žádný nenašel. Aktivoval několik bezpečnostních zařízení a nakonec prolezl poklopem, s botami a holografií mrtvého muže bezpečně uzavřenými v kabele, kterou si hodil přes levé rameno.
Kráčel asi půl míle, kolem dvou malých hangárů, k hlavnímu řídícímu středisku a přijímací budově a opatrně vstoupil. Našel čtyři úředníky, jak dělají svou práci, jednoho muže a tři ženy; žádný z nich se na něj nepodíval, ani nedal nijak najevo, že by si byl jeho přítomnosti vědomý, dokud si neodkašlal a tři z nich se nervózně nezavrtěli. Zamířil ke čtvrtému, šedovlasé ženě, a zastavil se před ní.
„Ano?“ řekla chladně.
„Potřebuji dopravit do města,“ odpověděl.
„Vypadám jako šofér?“ zeptala se.
„Pokud žádného nenajdu, tak jím budete.“
„Jděte pryč a nechte mě na pokoji, pane Lomaxi,“ řekla. „Nechci s vámi mít nic společného.“
„Znám vás?“ zeptal se.
„Ne, ale já znám vás,“ odvětila a v očích se jí zrcadlila nenávist.
„Tak mi řekněte, kde seženu dopravu do města, a nebudete se na mě muset dál dívat.“
„Nepomohla bych vám, ani kdybyste ležel na ulici a hrozilo, že vykrvácíte,“ prohlásila.
Dlouhou chvíli na ni upřeně hleděl.
„Ať je po vašem,“ řekl nakonec. „Nicméně, než odejdu,“ dodal, „měl bych vás upozornit, že jestli se někdo dotkne mojí lodi, následná exploze srovná se zemí základnu a všechno v okruhu dvou mil.“
Pak se otočil na patě a vyšel hlavním vchodem ven. Parkoviště bylo téměř prázdné – planeta měla málo obyvatel a poměrně málo obchodních vztahů se zbytkem galaxie – ale zatímco tam stál s rukama v bok a přemýšlel, co dál, zastavilo poblíž malé pozemní auto. Zamířil k němu, a než mohl řidič vystoupit, otevřel dveře na straně spolujezdce.
„Co to má znamenat“ zeptal se řidič, mladík něco přes dvacet.
„Zaplatím ti padesát kreditů, když mě vezmeš do města,“ řekl Lomax.
„Jděte k čertu!“ odsekl mladík. „Mám vyzvednout zásilku počítačových součástek.“
„Ty můžou počkat.“
Lomax se posadil vedle řidiče, vytáhl zvukovou pistoli a namířil na něj.
„To nebyla prosba,“ řekl klidně.
„Co jste zač?“ zeptal se řidič. „Co to má, k čertu, všechno znamenat?“
„Jsem prostě chlápek, který potřebuje svézt do města,“ odpověděl Lomax. „A teď jeď.“
„Proč jste si nevzal vzdušný taxík?“ zeptal se mladík, zatímco otáčel auto.
„Nevěděl jsem, že tady nějaké máte.“
„Máme. Můžu vás zavézt k jejich hangáru.“
„Nerad bych ti dělal problémy,“ řekl Lomax. „Prostě jeď.“
Mladík na něj upřeně hleděl a náhle se jeho výraz změnil.
„Jste to vy, že ano?“
„Jsem kdo?“
„Hřbitovní Tanečník.“
„Někteří lidé mi tak říkají.“
„Zatraceně!“ zaklel mladý muž, zašklebil se a udeřil rukou do přístrojové desky. „Hřbitovní Tanečník osobně, v mém autě!“ Obrátil se k Lomaxovi. „Proč jste tady?“
„Obchodně.“
„Koho zabijete?“ zeptal se mladík dychtivě.
„Nikoho.“
„Mně to říct můžete,“ naléhal chlapec. „Jsem na vaší straně.“
„Jenom si chci promluvit se zdejším obuvníkem.“
Mladík si pohrdavě odfrkl. „No tak, Hřbitovní Tanečníku – čekáte, že budu věřit, že jste letěl celou tu dálku na Šedé Mračno jenom kvůli páru bot?“
„Je mi jedno, čemu věříš,“ opáčil Lomax. „Jenom mě zavez tam, kam chci.“ Na okamžik se odmlčel. „Můžeš začít tím, že pojedeš do města.“
Mladík nastartoval a za chvíli už jeli po cestě podél pobřeží oceánu.
„Byl jsem zvědavý, jestli se někdy vrátíte.“
„Jsi příliš mladý, než aby sis mě pamatoval,“ namítl Lomax.
„Bylo mi dvanáct, když jste tady byl naposled,“ odpověděl mladík. „Viděl jsem, jak jste bojoval s devíti chlapy najednou.“ Zmlkl a pak natáhl ruku. „Jmenuju se Neil. Neil Cayman.“
Lomax se na ruku chvíli díval a pak ji krátce stiskl.
„Já jsem Felix Lomax.“
Neil potřásl hlavou. „Vy jste Hřbitovní Tanečník.“ Odmlčel se. „Kam pojedete odtud?“
Lomax pokrčil rameny. „To záleží na tom, co se tady dozvím.“
Neil chvíli vypadal jako ztracený v myšlenkách a pak promluvil. „Chcete nějakou společnost?“
„Kde?“
„Jinde než tady,“ odpověděl mladík a máchl rukou k obloze. „Strávil jsem na téhle planetě celý život. Chtěl bych vidět něco jiného.“
„Pracuju sám.“
„Mohl bych vám být užitečný.“
„Na každé mizerné planetě, na které přistanu, se vždycky najde nějaký kluk, který chce odejít a udělat si na Vnitřní Hranici jméno,“ odpověděl Lomax. „Většina z nich umře dřív, než se majitel pohřebního ústavu dozví, jaké jméno má na jejich náhrobní kámen napsat.“
„Já jsem jiný,“ řekl Neil.
„Jo, já vím,“ opáčil Lomax. „Všichni jste jiní.“
„Strávil jsem celý život na Šedém Mračnu,“ pokračoval Neil. „Chci vidět, co je venku.“
„Zaplať si výlet s cestovní kanceláří,“ odsekl Lomax. „Budeš mít delší život.“
„Nechci vidět to, co vídají turisti,“ trval Neil na svém. „Chci poznat, jaké planety opravdu jsou, opravdový život, který lidi vedou.“ Zmlkl. „Našetřil jsem si nějaké peníze. Můžu vyrazit dneska odpoledne.“
„Ale ne se mnou,“ odpověděl Lomax.
„Dělal bych jakoukoliv práci, cokoli, co řeknete.“
„Nemám zájem.“
Cesta se stočila do vnitrozemí a nyní byla lemována hustým tropickým porostem, který začal řídnout, jak se vzdalovali od oceánu.
„Musí být místa, kde znají váš obličej, kde lidé utíkají, když vás vidí přicházet. Já bych mohl na ta místa chodit místo vás a získávat pro vás informace.“
„Dnešek je výjimka,“ řekl Lomax. „Obvykle jdu po lidech a ne po informacích.“
„Mohl bych je pro vás sledovat, říct vám, jaké mají zvyky a kde pravděpodobně budou. Nechtěl bych žádný plat nebo něco takového,“ pokračoval mladý muž. „Jenom šanci vypadnout z téhle nudné mrňavé planety a cestovat s někým, jako jste vy.“
„Obdivuji tvou vytrvalost,“ odpověděl Lomax. „Ale odpověď je stále stejná.“
„Děláte chybu, Hřbitovní Tanečníku.“
Lomax pokrčil rameny. „To je možné. Dělal jsem je i předtím.“
„Tak mě nechte jít s vámi.“
„Taky jsem se naučil s následky svých chyb žít,“ pokračoval Lomax. „Tahle záležitost je uzavřená.“
Dorazili do malého města, tvořeného jedinou širokou ulicí, lemovanou asi čtyřmi tucty skladů a obchodů, starým hotelem a dvěma restauracemi, z nichž jedna obsluhovala své hosty ve stíněném nádvoří. Neil projel více než polovinu cesty a zastavil před vchodem do obchodu.
„Počkám tady na vás,“ oznámil.
Lomax beze slova vystoupil z auta a vešel do obchodu, horké, zaprášené, jednopatrové budovy, v jejíchž výkladech bylo vystaveno velké množství koženého zboží: kabáty, saka, opasky, klobouky, boty. Vzadu ležely kusy různých kůží a na stěnách bylo pečlivě pověšeno několik kožešin.
„Ano?“ zeptal se hubený plešatící muž, který vyšel ze zadní místnosti. „Mohu pro vás něco udělat?“
„Možná,“ odpověděl Lomax, sáhl do kabely a vytáhl jednu z bot, které měl mrtvý muž na sobě. „Poznáváte tohle?“
Starý muž podržel botu na okamžik na světle.
„Je vyrobená z modrého draka,“ řekl.
„Vyrobil jste ji vy?“
„Jestli je na Hranici dělá ještě někdo jiný, jsem si zatraceně jistý, že jsem o tom neslyšel.“ Prohlédl si ji podrobněji. „Byla to práce na zakázku. Není tady moje značka.“
„Kolik takových bot na zakázku za rok vyrobíte?“
„No, možná padesát.“
„A z kůže modrého draka?“
„Snad dvoje nebo troje.“
„Dobře,“ řekl Lomax, vytáhl holografii a podal ji starému muži. „Poznáváte ho?“
„Vypadá jako mrtvý,“ poznamenal stařík.
„Je. Znáte ho?“
Starý muž přikývl. „Jo, asi před sedmi nebo osmi měsíci jsem pro něj vyrobil boty.“
„Co mi o něm můžete říct?“
„Nebyl zrovna upovídaný,“ odpověděl stařík. „Mám dojem, že strávil většinu dne čekáním v baru přes ulici, pak si vyzvedl boty, zaplatil je a odešel.“
„Měl nějaké jméno?“
„Nechte mě, ať se podívám do záznamů,“ řekl stařík a zapnul počítač. „Jo. Jmenoval se… Cole. Jason Cole.“
„Platil v hotovosti?“
„Ano.“
„Takže nevíte, na které planetě měl bankovní účet?“
„Pravděpodobně na Olympu,“ odpověděl starý muž. „To je… nechte mě přemýšlet… Alfa Hayakawa IV.“
„Proč si myslíte, že měl účet na Olympu?“
„Ty boty se mu tak líbily, že si objednal ještě jeden pár. Chtěl, abych je poslal na adresu na Olympu.“
„Na jakou adresu?“
„Dobře, takže tohle je zvláštní informace, že ano?“ pronesl stařík s pohledem upřeným na Lomaxe.
„Nazval bych ji drahou informací,“ odpověděl mu Lomax a položil na pult dvě dvousetkreditové bankovky.
„No, když vezmu v úvahu, že ten ubohý muž zemřel, myslím, že to nikomu neublíží,“ řekl stařík, chamtivě sebral peníze a nacpal je do koženého váčku, který měl pověšený kolem krku. „Počítači, vytiskni adresu Jasona Colea.“
O chvíli později se adresa objevila a starý muž ji Lomaxovi podal.
„Popřál bych vám dobrý lov,“ pokračoval, „ale mám dojem, že ten už skončil.“
„Já mám pocit, že právě začíná.“
„No, v tom případě hodně štěstí, Hřbitovní Tanečníku.“
„Vy mě znáte?“
„Bylo by těžké na vás zapomenout,“ odpověděl stařík. „Byl jste jediná vzrušující událost, která se za padesát let na Šedém Mračnu stala.“ Na okamžik zmlkl. „Nemusíte se vůbec bát, že bych upozornil úřady nebo něco takového. Za prvé, pravděpodobně by vás nemohli zastavit, ať už děláte cokoliv, a za druhé, většina z těch, které jste zabil, si to zasloužila.“
„Díky.“
„Dovolte mi ale, abych vám něco poradil, Hřbitovní Tanečníku.“
„Co?“
„Mám pravdu, když si myslím, že plánujete cestu na Olympus?“
„Možná.“
„Na vašem místě bych tam byl skutečně opatrný.“
„Ano?“
Starý muž přikývl. „Tu a tam zaslechnu něco od lidí, kteří tudy procházejí.“
„Jako třeba co?“
„No, podrobnostem příliš nevěřím,“ odpověděl starý muž. „Víte, jak lidi rádi přehánějí. Ale z toho, co říkají ti, kteří jsou vůbec ochotni o tom hovořit, nemám dojem, že by šlo zrovna o přátelské místo.“
„Budu si to pamatovat,“ řekl Lomax cestou ke dveřím.
„Můžu vám nabídnout pár bot, když už jste tady?“ zavolal za ním starý muž. „Anebo snad kožené pouzdro na všechny ty zbraně?“
„Možná příště,“ odpověděl Lomax.
„Muž s vaším povoláním obvykle nežije dost dlouho, aby bylo nějaké příště,“ prohlásil s napůl pobaveným úsměvem stařík. „Tohle je vaše druhá návštěva tady, takže už žijete na vypůjčený čas.“
„Příště,“ opakoval Lomax a vyšel ven na ulici. Neil na něj čekal a otevřel mu dveře.
„Zjistil jste, co jste potřeboval?“ zeptal se.
„Možná,“ odpověděl Lomax a usadil se zpátky na sedadlo. „Alespoň vím, kam zamířím teď.“
„Kam?“
Lomax si ho pozorně prohlédl a usmál se. „Někam jinam,“ řekl.
Na kosmodrom jeli mlčky. Neil zaparkoval vozidlo.
„Víte jistě, že mě nevezmete s sebou?“
„Na Šedém Mračnu budeš žít déle, chlapče.“
„Myslel jsem, že i kvalita života se pokládá za důležitou,“ odpověděl Neil sardonicky.
„Byl jsi špatně informován.“
Neil vystoupil z auta a zamířil do nákladového prostoru, zatímco Lomax vstoupil do hlavní budovy.
Šedovlasá žena, která mu předtím odmítla pomoci, na něj upřeně hleděla, ale zdálo se mu, že než nasadila dokonalou masku nenávisti, zahlédl pod ní cosi jako samolibé uspokojení, jakoby krátký výraz triumfu.
Pomalu kráčel ke dveřím vedoucím na přistávací plochu a pozorně si prohlížel okolí. Dvojice mechaniků v radiačních oblecích opatrně vynášela ven malou krabici plutonia, aby natankovali starou nákladní loď, kterou ještě poháněl atomový reaktor, a skupina tří mužů spravovala díry a trhliny na vedlejší přistávací ploše, ale jinak se místo zdálo být opuštěné. Pak náhle zahlédl koutkem oka na střeše hangáru nějaký pohyb. Otočil se, ale neviděl nic zvláštního.
Zapálil si doutník, líně se opřel o zeď a dál si prohlížel plochu. O chvíli později se slunce odrazilo od něčeho kovového na střeše dalšího hangáru.
Přešel k videofonnímu seznamu, namátkou si vybral jméno a přistoupil k šedovlasé ženě.
„Zavolejte Jonathana Sturma a řekněte mu, že Hřbitovní Tanečník je na cestě,“ řekl a zamířil k hlavnímu vchodu dříve, než mohla něco říci nebo odmítnout. „Má čas do soumraku, aby si dal své záležitosti do pořádku a smířil se s bohem, kterého uctívá, ať už je jakýkoli.“
Zamířil přímo k vozu, nasedl a počkal na Neila Caymana, který se vynořil z nákladového prostoru s bednou počítačových součástek.
„Myslel jsem, že už budete pryč,“ řekl Neil překvapeně.
„Změna plánu,“ prohlásil Lomax. „Máš loď?“
Neil vypadal pobaveně. „Kde bych vzal kosmickou loď?“
„A co tvoji rodiče nebo zaměstnavatel?“
„Jo, můj šéf má malou čtyřmístnou loď.“
„Tady?“
„Ano,“ odpověděl mladík. „Je v jednom z hangárů.“
„Dovolili by ti vyvézt ji ven na přistávací plochu?“
„Myslím, že ano.“
Lomax oddělil pět velkých bankovek. „Za tři hodiny zapadne slunce. Pak to udělej.“
„Zavřou mě, jakmile zjistí, že jsem vám pomohl.“
Lomax potřásl hlavou. „Budeš mít dost času, aby sis sehnal alibi. Skoro všichni policajti na téhle planetě na mě budou čekat u domu Jonathana Sturma.“
„Sturm? Co proti němu máte?“
„Nic,“ odpověděl Lomax. „Nikdy jsem ho neviděl.“
„Tak proč…?“
„Prostě udělej, co říkám, ano?“
Neil na něj upřeně hleděl. „Předpokládám, že na vás nastražili past?“ zeptal se nakonec.
Lomax přikývl. „Pomůžeš mi?“
„Nemůžu uvěřit, že někdo jako vy by je nedokázal všechny vyřídit.“
„Možná ano,“ souhlasil Lomax. „Ale za to mi nikdo neplatí, a když riskuješ život dostatečně často, zjistíš, jak cenné zboží to je. Jestli si budu muset cestu na loď probojovat, udělám to – ale pokud je tady nějaká snadnější cesta, vyberu si tu.“ Odmlčel se. „Potřebuju se do západu slunce schovat a potom potřebuju, abys vytáhl svou loď.“ Upřeně se na mladíka podíval. „A teď, pomůžeš mi nebo ne?“
„Jo, pomůžu vám, Hřbitovní Tanečníku.“
„Dobře.“
„Pod jednou podmínkou,“ dodal Neil.
„Ano?“
„Vezmete mě s sebou. Mám téhle planety až po krk.“
„Řekl jsem ti…“
Neil mu podal peníze zpátky. „To je moje cena.“ Lomax se zašklebil.
„Dobře, platí,“ řekl nakonec.