Související odkazy:
Star Trek Nová generace na Legii
Profil Keitha R. A. DeCandida na Legii
Profil Keitha R. A. DeCandida na Wikipedii (anglicky)
Oficiální stránky Keitha R. A. DeCandida
Ukázka:
1
U.S.S. Enterprise NCC-1701-E
na cestě na Gorsach IX
Dva dny před koncem vesmíru
Beverly Crusherová namazala na croissant trochu ikorinkového džemu a pak se pozorně zadívala na svůj protějšek u snídaně. „Na co myslíš, Jean-Lucu?“
Hřejivě se na ni usmál. To byla vzácnost sama o sobě. Beverly znala Jean-Luca mnohem déle, než by sama byla ochotná nahlas přiznat – a přesto se počet případů, kdy viděla, že se Jean-Luc takto usmíval, dal spočítat na prstech jedné ruky. A počet případů, kdy úsměv viděla v přítomnosti někoho jiného, než byli oni dva, se téměř rovnal nule.
Než odpověděl, tak se napil trochu Earl Greye ze svého keramického šálku. „Jen uvažuji o naší současné misi. Plnit poslání, které je v souladu s naším oficiálním programovým cílem, je docela úleva.“
Beverly polkla sousto z croissantu. „Za jak dlouho dorazíme do systému Gorsach?“ zeptala se, zatímco se poněkud rozpačitě snažila smést drobečky z klína.
„Měli bychom tam být zítra ráno. Dnes odpoledne v 17:30 se bude konat porada starších důstojníků.“
Přikývla. „Většinu dne strávím lékařskými prohlídkami nováčků.“
Odložil šálek na konferenční stolek vedle postele, natáhl se a vzal Beverlyinu tvář do své pravé dlaně. „Musím říct, Beverly, že tento způsob konzumace snídaně zdá se být mimořádně šťastným.“
Beverly se naklonila, z tácu, který se nacházel na posteli mezi nimi, vylovila další croissant a vrazila mu ho do úst. „Říkáš to jen kvůli tomu, že pak nemusíš uklízet postel.“
Kontroval s plnou pusou – další velmi vzácný úkaz, který na vlastní oči mohla spatřit jen Beverly: „Můj názor by se nezměnil, ani kdybych to měl uklízet všechno sám, do posledního drobečku.“
„Ty můj romantiku.“ Uchopila jeho ruku a sejmula ji ze své tváře, aby mohla políbit jeho dlaň. „Proč jsme tohle neudělali už před lety?“ zašeptala.
„Protože jsme hlupáci. Oba. Protože…“ Jean-Luc zaváhal. „Bývaly doby, kdy jsem pořád viděl ženu svého nejlepšího přítele, kdykoli jsem se na tebe jen podíval.“
Kdysi dávno by podobná věc Beverly rozzuřila – nebo alespoň rozčílila. Ale Jack Crusher byl po smrti už příliš dlouho, a mezitím Beverly viděla tolik lidí umírat a tolik lidí, kteří dokázali v životě „obrátit list“ – jejím synem, ze kterého se stala bytost na vyšší úrovni bytí, počínaje a konče Datem, který zahynul koncem minulého roku – že i jí samotné idea lpění na památce jejího muže připadala hloupá. „Já vím, Jean-Lucu,“ odpověděla laskavě. „V mém srdci je dost místa pro vás oba.“
Poté přitáhla jeho hlavu k sobě a začali se líbat.
Jejich počínání přerušil až řinkot na podlahu dopadajícího nádobí, který je na okamžik vyděsil. Beverly nakoukla přes okraj postele, jen aby zahlédla tác s croissanty a džemem vyklopený na koberec.
Krátce se podívala na Jean-Luca. „Jejda!“ zašklebila se.
„No to teda. Najednou jsem docela rád, že tuhle kajutu přece jenom nemusím uklízet sám. A díky všem bohům za automatický úklidový systém.“
Beverly se zachichotala a zamrkala. „Počítači, čas?“
„Je právě nula-sedm hodin čtyřicet-pět minut.“
Beverly zhluboka vydechla a podívala se na Jean-Luca. „Za patnáct minut mám sraz s Mirandou – a ty bys měl být na můstku.“
Jean-Lucův úsměv se změnil v uličnický, což byla ještě větší vzácnost. „Jsem si jistý, že nadporučík Kadohata bude schopná zahájit ranní rozcvičku i bez tebe – a stejně tak jsem si jistý, že Worf dokáže můstek ohlídat o pár minut déle.“
Zahrozila mu prstem. „Ale, ale, Jean-Lucu, to by byl pěkně špatný příklad pro posádku. Mysli na všechny nováčky na palubě a pověst, kterou máte ty a tvá loď. Opravdu chceš, aby si mysleli, že slavný Jean-Luc Picard je pecivál?“
Teď byla s hlubokým výdechem řada na Jean-Lucovi. Pak promluvil s předstíranou vážností. „Asi máš pravdu. Těžké, přetěžké, takové je břímě velení.“
„Ale nosíš ho dobře.“ Políbila ho ještě jednou – a potom se začala vymotávat z všelijak propletených pokrývek a prostěradel, aby se mohla vydrápat z postele.
I Jean-Luc vstal – a to aniž by musel podstoupit souboj s ložním prádlem, k Beverlyině velké rozmrzelosti – a prohlásil: „Mám radost, že nadporučík Kadohata zapadla tak dobře.“
„To ano,“ potvrdila Beverly, které se konečně podařilo vyprostit z povlečení. „A tyhle ranní rozcvičky jsou pro ni velmi důležité. Potřebuje se po těhotenství dostat zase do formy.“ Usmála se. „Mám ji na seznamu prohlídek. Chci se ujistit, že nenastaly žádné poporodní komplikace.“
„Moudré opatření,“ poznamenal Jean-Luc, zatímco se oblékal. „Její zkušenosti budou v soustavě Gorsach neocenitelné. Jsem si jistý, že z ní časem bude skvělý druhý důstojník.“
Beverly přikývla, zatímco si oblékala cvičební trikot. Nadporučíka Mirandu Kadohatu si jako nástupkyni v úloze druhého důstojníka vybral osobně ještě Dat. Původní předpoklad byl ten, že Miranda převezme Datovu funkci, zatímco samotný Dat se posune na pozici důstojníka prvního, kterou se chystal vyklidit Riker, novopečený kapitán Titanu. Datova tragická smrt palubě Scimitaru na Mirandině pozici nezměnila nic, o to se postaral její jiný stav. Chtěla pracovat, pokud možno do poslední chvíle, ale její dvojčata měla na celou záležitost odlišný názor. A tak musela nastoupit mateřskou dovolenou a vrátit se na Cestus III, aby mohla porodit dvojčata doma, u manžela a pětileté dcery.
O dvojčata – Colina a Sylvanu – se nyní řádně staral Mirandin manžel, Vincenzo Farrenga (podle kterého dvojčata neustále zlobila svou pětiletou sestru Aoki) a nadporučice se konečně mohla hlásit na Enterprise.
Miranda tak patřila k jednomu z mála nedávných přírůstků, za které nebyla zodpovědná tragédie. I když za některé nové tváře na Enterprise byl zodpovědný i fakt, že Riker si na Titan odvedl část personálu, většina nováčků zastupovala ty, kteří padli v akci – nejčerstvěji v brutální srážce se silou, o které Beverly začala uvažovat, že jde o nové a barbarské Borgy. Než se nakonec podařilo Borgy zastavit, loď přišla celkem o sedm členů posádky, včetně pilota a velitele bezpečnosti.
Takže průzkumná mise byla přesně to, co podle Beverlyina názoru posádka potřebovala. Vždycky měla na paměti povzdech, který pronesl Jean-Luc během výpravy na Evoru za války s Dominionem: „Vzpomínáte na časy, kdy jsme byli průzkumníci?“
Přelétla očima na kapitána, nyní už kompletně oblečeného v uniformě. Jeho hřejivý úsměv byl ten tam. Skoro jako by uniforma obsahovala rovnou i silové pole vyrobené z důstojnosti. A taky najednou vypadal, jako by povyrostl aspoň o půl metru, a celkově působil mnohem méně uvolněně než před několika okamžiky v posteli.
Beverly si vyhrnula přes kotníky silné ponožky, popošla k Jean-Lucovi a položila ruce na jeho ramena. „Miluji tě, Jean-Lucu.“
A jeho silové pole muselo na okamžik selhat, protože zašeptal v odpověď: „Miluji tě, Beverly.“
Když o pár chvil později opouštěli společnou kajutu, byla jejich silová pole opět plně funkční. Ve své kajutě byli Jean-Luc a Beverly, ale tady venku to byli velící důstojník a šéflékařka.
A tak to také má být, pomyslela si. Jeho nejlepší stránku mám jen sama pro sebe, tu stránku, kterou nikdo jiný nevidí. A stěží bych mohla být šťastnější.
Vstoupili do turbovýtahu. „Můstek“ zaznělo od něj a „paluba pět“ od ní. Výtah přirozeně zastavil nejprve na palubě pět, kde se rychlým pokývnutím rozloučila.
Zatímco se doktorka ležérně courala chodbou, ťukla do komunikátoru připevněného na šerpě z purpurového hedvábí – dárku od Jean-Luca – kterou měla uvázanou kolem pasu. „Crusherová volá ošetřovnu.“
Odpověděl jí rozjařený hlas denobulanského zástupce šéflékaře. „Ošetřovna, zde je doktor Tropp.“ Tropp zůstal na palubě dokonce i po Beverlyině dočasném odchodu na Lékařské oddělení Hvězdné flotily. Tropp tehdy neměl všechny potřebné znalosti, aby se mohl v její nepřítomnosti stát sám šéflékařem, ale zůstal na místě, aby maximálně pomáhal komukoli, kdo by mohl Beverly nahradit. Oceňovala, že alespoň někdo ze známých tváří zůstal, protože většina lékařského personálu byla převelená jinam – například vrchní sestra Alyssa Ogawa skončila na Titanu.
„Dělo se něco, o čem bych měla vědět?“ zeptala se Beverly.
„Jen obvyklé záležitosti, odřeniny a modřiny. Praporčík La Monica si včera v noci zlomila ruku.“
Beverly dlouze vydechla. „To už zase zkoušela ten parašutistický program?“
„Vlastně ne. Vaše varování se minule ukázalo jako docela odstrašující, takže se tentokrát rozhodla, že stráví volný čas v Hoobishanských lázních.“
„Skoro se bojím zeptat.“
„Uklouzla tam na mokré dlaždičce. Právě teď sedí na biolůžku a přísahá, že co živa bude, tak už se k simulátoru nikdy ani nepřiblíží.“
Beverly se neubránila smíchu. „To je asi to nejlepší, co může udělat. Něco dalšího?“
„Nic zásadního. Předváděl jsem sestře Mimouniové některé naše postupy léčby zranění.“
„To je dobře.“ Mimouniová byla čerstvý přírůstek bez předchozí praxe. Tropp možná neměl úplně všechny znalosti, které byly zapotřebí pro funkci šéflékaře, ale to více než vynahrazovala jeho schopnost vyučovat – takže pokud byl na palubě někdo, kdo dokázal Mimouniovou zasvětit do tajů fungování lodní ošetřovny, byl to právě on. „Budu teď zhruba hodinu v tělocvičně, kdyby mne bylo zapotřebí.“
„Beru na vědomí. Tropp končí.“
Beverly odbočila za roh a ocitla se před širokými vraty do tělocvičny šestiúhelníkového tvaru, tvaru, který byl používán i pro simulátory a nákladní prostory. Vrata se otevřela a vypustila zvuk vydávaný zhruba dvěma tucty jednohlasně křičících lidí.
Výkřiky se ozývaly v rytmu a střídaly se s jedním počítajícím hlasem. Při pravé stěně tělocvičny zahlédla přes dvacet postav ve třech řadách, všechny v bílých kimonech, jak se kamsi doprostřed těla snaží zasáhnout imaginárního protivníka. Výkřiky se vždy ozývaly při třetím úderu.
Čelem k nim a k Beverly zády stála širokoplecí postava, korunovaná předčasně plešatící hlavou. Poručík Zelik Leybenzon, nový šéf bezpečnosti na Enterprise. Byl to on, kdo vedl odpočítávání.
Když pohlédla doleva, zjistila, že prostor, který zarezervovala Miranda, je prázdný, což znamenalo, že Beverly dorazila jako první. Rozhodla se, že si dá ještě chvíli pauzu a bude pozorovat nového šéfa bezpečnosti v akci.
Většina Leybenzonových žáků měla přes kimona uvázaný bílý pásek – až na několik výjimek. Stolovitzká a Kapsis měli shodně pásek hnědý a de Lange zelený. Leybenzonův pásek měl černou barvu, což i pro člověka problematiky barev pásků zcela neznalého, jako byla Beverly, znamenalo jediné – že je mistr.
To málo znalostí, kterými Beverly stran bojových umění vládla, se omezovalo víceméně pouze na typy zranění, která si lidé měli tendenci při výcviku přivodit. Worfův nedávný návrat na loď znamenal obnovení lekcí stylu Mok’bara, čehož průvodními jevy bylo prudké zvýšení počtu natažených a natržených svalů, pohmožděnin a vykloubených končetin – a vypadalo to, že Leybenzon nehodlá zůstat v zásobování ošetřovny za svým předchůdcem pozadu.
Leybenzon přestal počítat, když napočítal do třiceti. Všichni jeho žáci zůstali stát jako sochy, s levou rukou napřaženou k závěrečnému úderu.
„Pauza,“ zavelel Leybenzon. Všichni žáci naráz zkřížili ruce před tvářemi, zatímco si přitáhli pravé nohy k levým. Po zhruba půlsekundě spustili ruce pod úroveň svých pasů a nakonec se ustálili v postoji, který velmi připomínal klasický vojenský „pohov“.
„Stoj s náklonem dopředu, kryt směrem dolů,“ zavelel Leybenzon. „Do toho!“
Na povel všichni žáci ustoupili pravou nohou, zatímco levé ruce využili ke krytí a přitáhli pravačky k tělům na úroveň kyčle. Beverly si domyslela, že jde zřejmě o postoj, který jim Leybenzon nařídil: levá noha pokrčená, koleno přímo nad chodidlem, zatímco pravá noha je napnutá a skloněná. Ten postoj nepřipadal Beverly jako příliš pohodlný, ale zároveň bylo jasné, že zvyšuje sílu nožních svalů.
Leybenzon vykročil. Jeho vysoké čelo lemované nakrátko střiženými hnědými vlasy, jež ustoupily až k temeni hlavy, se potem jen lesklo. Nad hustým knírem se nacházel baňatý nos, od jehož kořene mžouraly na příslušníky bezpečnosti oříškové oči. „Jen do toho,“ zavelel. „Spodní kryt následovaný dvojitým vnitřním blokem se spodním krytem. Raz!“
Všichni vypnuli přední nohu a udělali krok kupředu. Pořád zaujímali postoj s náklonem vpřed, ale tentokrát měli dopředu vysunutou pravou nohu. Každý z nich provedl sérii krytů, o které se Beverly domnívala, že jde o těch pět úkonů, jež po nich chtěl Leybenzon. Ovšem zatímco počáteční kryt ještě zvládli jakž takž jednotně, ve zbytku série se družstvo poněkud rozpadlo. Nebylo překvapením, že Stolovitzká, Kapsis a de Lange jsou výrazně napřed, zatímco Campagna, Balidemajová a Čao alespoň dokázali jakž takž držet krok. Zbytek se snažil alespoň „neztratit stopu“, což se zejména těm v zadních řadách výrazně nedařilo.
„Dva!“
A znovu. Dva členové v zadní řadě odpadli, celou sérii vzdali a jen tak stáli s rukama v poloze připravené pro další sérii.
„Rychleji! Tři!“
Útvar už značně pokročil, nyní byl téměř v polovině tělocvičny, jen pár metrů od Beverly. Radši o kousek ustoupila, čistě pro jistotu.
„Čtyři!“ A asi po sekundě, dříve než většina z nich stačila sekvenci vůbec dokončit: „Pět! Konec!“
„Ubohé,“ zavrtěl Leybenzon hlavou. „Kdybych vás měl s sebou na Chin’toce, tak bychom o tu planetu přišli – znovu. No tak jo. Čelem vzad!“
Skupina opět zaujala postavení s krytem směrem dolů a odcvičila celou sérii zády k Beverly.
A tentokrát odpočítával Leybenzon mnohem rychleji. Celá někdejší zadní – a nyní přední – řada s tím měla potíže.
„Čelem vzad a pauza,“ oznámil Leybenzon a hlavou kroutil snad ještě víc.
Všichni opět zaujali postoj pohov, obrácení směrem k němu.
„Jak vidím, příštích několik měsíců bude stát za to. Tyhle cviky jsou natolik jednoduché, že by je mělo zvládnout i dítě. Při představě, že bychom museli někde bojovat, se mi dělá vyloženě nevolno. Což mi připomíná – k zemi!“
Celý útvar se poskládal na podlahu, připravený na další povel.
„Třicet kliků! Začněte!“ zavelel Leybenzon.
Beverly se rozhodla využít tento okamžik, aby se veliteli bezpečnosti připomněla. „Dovolíte, poručíku?“
„Teď ne,“ odtušil, aniž by se na Beverly třeba jen podíval, a vydal se k zadní řadě. Když tam došel, začal tlačit na ramena jednoho svého člověka, který předtím s cvičením obzvlášť bojoval. Beverly si byla celkem jistá, že dotyčný se jmenuje Vogel.
„Mám za to, že jsme si nebyli správně představeni, poručíku,“ mrazivě reagovala Beverly. „Jsem komandér Beverly Crusherová, šéflékařka této lodi.“
Leybenzon na okamžik zvedl hlavu a sekundu se na ni zadíval. Pak nechal Vogela být a postavil se téměř do pozoru. „Omlouvám se, doktorko. Co pro vás mohu udělat?“
„Dlouho vás nezdržím. V den, kdy jste se nalodil, jste se měl hlásit na ošetřovně kvůli rutinní prohlídce. Už třikrát jsme ji přeložili. Pokud se nedostavíte ani na příští termín, budu vás nucena postavit mimo službu.“ Vydechla. „Je to jen rutinní záležitost, poručíku, nemáte se čeho bát.“
„Já se nebojím, doktorko. Já tu jen mám moc práce.“ Ušklíbl se a ukázal na své žáky, z nichž někteří mezitím už dokončili třicet kliků a teď jen tak čekali, stále opření o ruce. „A jak můžete sama vidět, mám jí přímo nad hlavu.“
Beverly popošla k němu, byla už tak blízko, že cítila jeho pot. Byl zhruba o půl hlavy vyšší, takže se mu mohla dívat do očí jen s mírným záklonem. „Předpisy Hvězdné flotily hovoří jasně. Prohlídky jsou povinné. A pokud ji neabsolvujete, nejste schopen služby.“
Vzápětí Leybenzon téměř skočil na záda Vogelovi, který zrovna prováděl další klik. Stoupl si v polodřepu obkročmo na něj tak, že měl kolena na Vogelových ramenou a lýtka si položil z každé strany na záda nešťastného praporčíka. „Nikoli, tenhle mladý muž není schopen služby. Ale to hodlám změnit. A slibuji, doktorko, že se budu předpisy Hvězdné flotily řídit.“
Dveře se otevřely. Beverly se ohlédla a zahlédla Mirandu, jak s poněkud rozpačitým výrazem vstupuje do dveří.
Obrátila pohled k Leybenzonovi. „Dobrá tedy. Užijte si zbytek dnešní hodiny, poručíku.“
„Ano, pane.“ A dolů k Vogelovi, který se zoufale snažil o další klik, zavrčel: „Jedu, jedu, praporčíku!“
Beverly si jen povzdechla a vydala se za Mirandou do druhé poloviny tělocvičny. Fakt, že si Zelik Leybenzon s formalitami hlavu zrovna neláme, ji ovšem neměl nijak překvapit. Leybenzon se za války s Dominionem dokázal vypracovat na důstojníka – na počátku války byl pouhý přidělenec bezpečnostního oddílu na U.S.S. Andromeda. Když se mu podařilo opravit fázerovou banku, kterou předtím šéfinženýr i velitel bezpečnosti shodně prohlásili za „naprosto nefunkční“, dostalo se mu polního povýšení.
Od té doby uplynulo už šest a půl roku a za tu dobu se dokázal vypracovat do hodnosti poručíka, a to aniž by strávil na Akademii jediný den. Z Andromedy byl převelený na Chin’toku a po válce byl přidělen na U.S.S. Roosevelt a Základnu 23.
A když pak při incidentu s Borgy padl v boji Lio Battaglia, přijal kapitán Picard Worfovo doporučení a jmenoval Leybenzona novým šéfem bezpečnosti. Beverly se nejprve domnívala, že se Worf s Leybenzonem znají od dětství, protože oba vyrůstali na zemědělské planetě Gaultu, ale Worfovi rodiče se přestěhovali na Zemi ještě v době, kdy byl Leybenzon malé děcko. Ukázalo se, že Klingon se s poručíkem potkal za války, když byl Worf přidělen na DS9, a Leybenzon tehdy udělal na Worfa dobrý dojem.
„Jdu pozdě, omlouvám se,“ pípla Miranda s lehkým britským přízvukem, který jí zůstával vzdor faktu, že se narodila a vyrůstala na Cestu III. „Trochu jsem se zapovídala s Vincenzem a ztratila pojem o čase.“
Beverly se usmála. „To dokážu zcela bez problémů pochopit. Jak se daří dvojčatům?“
„Colin v jednom kuse zvrací, ale pediatr se tím odmítá zabývat, pokud to nebude trvat alespoň čtyřiadvacet hodin. A Sylvana má pro změnu tendenci se vzbudit a rozbrečet, když se to hodí nejméně.“
„Což z ní dělá naprosto normální dítě,“ odvětila Beverly, která si vzpomněla na bezesné noci v časech, kdy byl Wesley malý. „Popravdě mi přijde, že se jim daří celkem dobře. A mimochodem, to je názor odborníka.“
„Díky za uklidnění,“ usmála se Miranda.
Beverly se posadila na podlahu a roztáhla nohy. Miranda se posadila proti ní, učinila totéž a patami tlačila na Beverlyiny kotníky ve snaze úhel ještě zvětšit. Po pár minutách se obě vystřídaly.
Mirandiny černé vlasy byly uvázané do culíku, ofina jí rámovala tvář, která ukazovala na její smíšený původ – nad evropsky ostře řezanými lícními kostmi se nacházely asijské oči. Ony lícní kosti ovšem nebyly tak výrazné jako na oficiálním portrétu ve služebním záznamu. Kvůli nedávnému těhotenství byla stále ještě lehce při těle.
Beverly po odchodu Deanny Troi doufala, že se jí podaří najít partnerku pro svá ranní cvičení, a jak se ukázalo, Mirandina touha dostat se znovu do formy s tím byla v souladu. „Aoki mi nedala tolik zabrat,“ tvrdila. „Když se narodila, tak jsem se na původní váhu dokázala vrátit skoro hned. Zato dvojčata mi toho naložila docela dost.“
Zatímco Beverlyin trikot byl zeleno-stříbrný, Mirandin byl celý černý, s jasně červenou šerpou kolem pasu. Na jednom konci šerpy byl vyobrazený stylizovaný racek s podivně tvarovaným kusem dřeva v zobáku – s baseballovou pálkou, jak Miranda vysvětlila. Šlo o symbol „Racků z Port Shangri-La“, jednoho z týmů baseballové ligy na Cestu, ve kterém její sestra Olwyn začínala coby spojka.
Zatímco se Beverly sklonila k levé noze a uchopila se za chodidlo, Miranda se zachytila za doktorčinu šerpu, aby se Beverly mohla lépe zapřít a natáhnout. „A jak to zvládá Aoki?“ zeptala se Beverly, zatímco se snažila protáhnout svaly v tříslech, jak to jen šlo – a pak ještě o trochu více.
„Vincenzo tvrdí, že celou tu záležitost bere jako báječnou hru, a myslí si, že když se bude dobře starat o dvojčata, vyhraje nějakou cenu.“ Mirandin úsměv byl trochu kyselý. Beverly se mezitím narovnala a opakovala celou proceduru s pravou nohou. „Samozřejmě že dřív nebo později to přestane fungovat, ale Vincenzo si to hodlá užít, dokud to půjde.“
„Moudrý muž, ten tvůj manžel.“
„Hmm. Popravdě, napůl bych si přála, abych tam s nimi mohla být a pomáhat mu – a ta naše dvojčátka jsou tak rozkošná – jenže zase, dost dobře si nemůžu nechat proklouznout podobnou příležitost mezi prsty, že ano.“
Beverly jen přikývla a naklonila se dopředu, zatímco Miranda se zaklonila a stále ji tahala za šerpu. Beverly dosud jejího muže nepotkala, ale zdálo se, že Mirandě je s ním dobře. Vybavila si, že kdysi, ještě na Enterprise-D, měla Miranda smůlu na několik špatných vztahů za sebou, takže když se nakonec doma dala dohromady s profesorem lingvistiky z Univerzity Bacco, byla ráda i za ni.
Miranda pokračovala. „Pozice druhého důstojníka na Enterprise, to je životní příležitost, která se naskytne jen jednou za život.“
„To asi ano,“ spíše zasípala Beverly a snažila se co nejvíc protáhnout.
Beverly se konečně narovnala a Miranda pustila její šerpu. Přehodily si nohy, takže nyní Beverlyiny paty tlačily proti Mirandiným kotníkům. „Mělas svým způsobem štěstí,“ vyrazila Miranda ze sebe mezi dvěma výdechy, zatímco se snažila zachytit pravé chodidlo, „když jsi vychovávala Wese, bylo možné brát rodinné příslušníky na palubu.“
„Do jisté míry to pořád ještě možné je,“ odpověděla Beverly. I když Enterprise-E nebyla schopná poskytnout prostor pro rodiny zdaleka tolika členů posádky jako někdejší Enteprise-D, kompletní zákaz přítomnosti rodinných příslušníků na palubě neplatil. Tato situace jen odrážela změny v politice Hvězdné flotily v důsledku konfliktů s Borgy a Dominionem. Jakkoli představovala přítomnost rodinných příslušníků na palubě rozhodně výhody, kdy místo nucené separace mohly rodiny být pohromadě, faktem rovněž zůstávalo, že přítomnost civilistů a dětí na palubách lodí, které čelily každodennímu riziku konfrontace s nepřítelem, měla i své jasné nevýhody a rizika.
I tak existovaly četné výjimky. Někdejší Beverlyina vrchní sestra vychovávala syna Noaha na Enterprise-E, protože její manžel zahynul za války s Dominionem. Ostatně, osmiletý Noah byl právě v tuto chvíli i se svou matkou Alyssou na palubě Titanu.
Miranda se narovnala. „To ano, ale dost dobře nemůžu chtít, aby se Vincenzo přestěhoval sem, že. Co by tady asi tak dělal? Na palubě už lingvistu máme, a navíc Vincenzo se specializoval na starobylé jazyky, a ne na současné.“ Naklonila se doleva. „Kromě toho, představa mých dětí na lodi se mi moc nelíbí. Nedokážu si představit, že by Aoki nebo dvojčata musely prožít to, čím si prošel chudák Jeremy Aster.“
Při této vzpomínce se Beverly mimoděk otřásla. Mirandino původní stanoviště byla obsluha senzorů, kde spadala pod Data, a bylo to právě za jedné mise starého „déčka“, kdy Marla Asterová zahynula při nehodě během výsadku a kdy po ní na palubě zůstal osiřelý syn.
„Stejně by si tím prošly, pokud…“ Beverly zaváhala – a pak se rozhodla být upřímná. „Pokud bys padla zde a ony všechny by byly doma na Cestu. Protože to samé se stalo Wesleymu, když zemřel Jack.“ Beverly mimoděk potěšilo, že je schopná o Jackově smrti hovořit tak klidně – snad už se stará rána, otevřená až příliš dlouho, začala zavírat.
„Pravda, ale byly by na Cestu, a ne tady. Kromě toho jsem četla všechna hlášení o tom neskutečném blázinci s Borgy.“ Miranda se narovnala a předklonila, zatímco Beverly tahala za její „rackovou“ šerpu. „Prostě ne. Chtěla bych, aby moje rodina byla v bezpečí. Kromě toho Vincenzo loni dostal na univerzitě definitivu a já si teď tak nějak nedovedu představit, co by ho mohlo přimět, aby odešel z univerzity,“ zakřenila se, jak se nakláněla kupředu.
Beverly úsměv opětovala, měla ostatně za svůj život zkušeností s akademiky dost a dost.
„Jedno ti musím nechat, Bev,“ řekla Miranda, zatímco se obě stavěly na nohy, „líbí se mi, jak dneska vyloženě záříš. A řeknu ti, že už bylo zatraceně na čase.“
„Prosím?“ snažila se Beverly o chladný podtón hlasu, ale sama věděla, že zůstane jen u velmi nedostatečné snahy.
„No přece ty a kapitán. Čistě mezi námi, podle mě jste měli do toho praštit už dávno. Už na Déčku jsme na to v senzorovně uzavírali sázky. Popravdě, po Kespryttu bych to asi vyhrála.“
Obě ženy se předklonily, aby se dotkly svých prstů na nohou. Beverly se podařilo položit dlaně na podlahu, zatímco Miranda byla ráda, že konečky prstů dosáhla na hřbety chodidel. „Tak ti pěkně děkuju za informaci o mém světelném výkonu,“ poznamenala Beverly kousavě. „Sice jsem si žádného vyzařování nebyla vědoma, ale budu tě brát za slovo.“
„To bys měla.“
„Úplně upřímně,“ vydechla dlouze Beverly a narovnala se, „jsem šťastná. A co je ještě lepší, jsem šťastná, protože jsem… jsme,“ povzdechla si a spustila ruce podél těla. „Už párkrát jsme k tomu neměli daleko, ale vždycky do toho něco přišlo – Federace byla zatažená do války – a i předtím, všechno to napětí a podezírání. Hvězdná flotila potřebovala lékaře v bojové linii a já věděla, kde je moje místo. Raději jsme se vzájemně od sebe odstrkovali, než bychom byli ochotní riskovat, že jeden o druhého přijdeme.“
„Co se změnilo?“ zeptala se Miranda opatrně. Ani jedna z nich už nepředstírala cvičení. Občasné výkřiky bezpečnostního personálu se nesly tělocvičnou z jejího opačného konce.
„Velitel Lékařského oddělení Flotily šel do důchodu a chtěl, abych to po něm převzala. Bylo po válce a my jsme postupně jeden druhého odstrkali tak daleko, že si ani jeden z nás nemyslel, že by nás mohlo ještě někdy něco přitáhnout k sobě. Dat zahynul, Will a Deanna odešli na vlastní loď – připadalo mi, že bych měla odejít také. Myslela jsem si, že na Zemi bych mohla dokázat víc.“
„A pak?“
Na malý okamžik zaslechla Beverly v Mirandině hlasu Deannu. Usmála se. „Výprava na Kevratas, kde jsem málem zemřela a kde nám oběma s Jean-Lucem došlo, jak hloupě se chováme.“ Rozesmála se. „Řekla bys, že když do toho konečně praštili i Will s Deannou, aspoň jednoho z nás to třeba mohlo trknout, ale ono pořád ne.“
„Jestli jsem se ze své srážky s Vincenzem něco naučila,“ pokrčila rameny Miranda, „tak to bylo to, že tyhle věci prostě nastanou, když je jejich čas – ale ani o vteřinu dřív.“
„Kde jste se vlastně potkali?“
„Na stadionu,“ odpověděla, zatímco si přidržovala šerpu. „Vincenzův otec je hlavní manažer Sehlatů, takže jsme se sešli ve VIP sekci na utkání mezi PSL a Palombem.“ Když zaznamenala Beverlyin nechápavý výraz, dodala: „Promiň, PSL je zkratka pro Port Shangri-La a je to domovské město Racků, zatímco Palombo je město, odkud pocházejí Sehlati, takže…“
„Už jsem se chytila,“ zvedla rychle ruku Beverly. „Takže láska na první pohled?“
„Rozhodně románek na první pohled,“ prohlásila po chvíli uvažování Miranda. „On vlastně tak trochu patří k těm otravným akademikům, kteří nejsou spokojení, dokud dané téma nenastudují doslova zepředu i zezadu. Následkem čehož měl hlavu plnou různých baseballových zajímavostí, ale žádnou představu, co vlastně znamenají,“ usmála se Miranda. „Což bylo docela okouzlující, ne že ne. Začala jsem mu všechno vysvětlovat, což vedlo k tomu, že další den jsme se sešli na kafe.“
„A jak dlouho trvalo, než vám to všechno došlo?“
„Že jsme se do sebe zamilovali?“
Beverly přikývla.
„Mně to trvalo zhruba týden – mám ale obavu, že jemu kapku déle. Nakonec, zase musel celou situaci prostudovat po všech stránkách.“
„Tak to ti závidím – nám s Jackem to trvalo celou věčnost.“
„A s kapitánem kolik? Patnáct let?“
Otázka Beverly na okamžik v myšlenkách vrátila do časů bezprostředně po Jackově smrti. Dalo by se tvrdit, že spíš dvacet. Nahlas ovšem řekla: „Neměly bychom pokračovat ve cvičení?“
„Ach jo, omlouvám se, zase jsem se nějak zabrala do drbání,“ svraštila obličej Miranda.
„Vždyť se nic nestalo,“ odvětila Beverly a začala provádět roznožku.
Možná že opravdu zářím, napadlo ji, zatímco sledovala Mirandu, jak se s poněkud menším úspěchem snaží o tentýž cvik. A nakonec, proč bych neměla?