Související odkazy:
Recenze V. Ríši (3.11.2000 – Neviditelný pes)
Recenze R. Webera (27.10.2000 – Fantázia)
Ukázka:
Kapitola 1
„Co se tady k sakru děje?“ dožadoval se odpovědi Whitey Ardmore.
Jeho poznámku ignorovali stejně, jako ignorovali jeho příchod. Muž u televizního přijímače řekl: „Zmlkni. Posloucháme,“ a přidal na hlasitosti. Hlasatel zrovna vyřvával: „Washington úplně zničený dřív, než mohla vláda utéci. Manhattan je v troskách, nezbývá nic –“
Ozvalo se cvaknutí vypínaného přijímače. „A je to,“ řekl muž vedle něj. „Spojený státy jsou na sračky.“ Pak dodal: „Má někdo cigáro?“
Bez čekání na odpověď si začal probíjet cestu kroužkem seskupeným kolem přijímače a prohraboval se kapsami tuctu postav zhroucených u stolu. Díky začínajícímu rigoru mortis to nebylo nic snadného, nakonec však našel z poloviny prázdnou krabičku, vytáhl z ní cigaretu a zapálil si.
„Odpovězte mi někdo!“ rozkázal Ardmore. „Co se tady stalo?“
Muž s cigaretou si ho poprvé prohlédl. „Kdo jste?“
„Ardmore, major, rozvědka. Kdo jste vy?“
„Calhoun, plukovník výzkumu.“
„Dobře, plukovníku – mám naléhavý vzkaz pro vašeho velícího důstojníka. Poslal byste, prosím, někoho, aby mu sdělil, že jsem zde, a dohlédl na to, aby mne k němu zavedli?“ Mluvil se špatně zakrývaným vyčerpáním.
Calhoun zakroutil hlavou. „Neposlal. Je mrtvej.“ Zdálo se, že mu to oznámení poskytuje jistým způsobem zvrácené potěšení.
„Hm?“
„Jo, jo – mrtvej. Všichni jsou mrtví, všichni, co zbyli. Koukněte se před sebe, můj drahý majore. To je všechno, co zbylo ze zaměstnanců Citadely – možná bych měl říct z nouzové výzkumné laboratoře při ministerstvu obrany, jak to stojí v oficiálním hlášení.“ Rty se mu roztáhly do něčeho podobného úsměvu, zatímco oči přelétly hrstku živých mužů v místnosti.
Ardmoreovi chvilku trvalo, než mu to došlo, načež se otázal: „Panasiati?“
„Ne. Panasiati ne. Pokud vím, nepřítel o existenci Citadely neví. Ne, to jsme si udělali sami – experiment, který proběhl příliš dobře. Dr. Ledbetter se zabýval pokusem, jak objevit význam –“
„To je jedno, plukovníku. Na koho se převádí velení? Musím splnit rozkazy.“
„Velení? Vojenské velení? Dobrý bože, člověče, o tom jsme nepřemýšleli – zatím. Počkejte chvilku.“ Očima bloudil po místnosti a počítal nosy. „Hmmm – Já jsem nadřízený všech tady a jsou tu všichni. Předpokládám, že tím pádem jsem velící důstojník.“
„Žádní řadoví důstojníci tu nejsou?“
„Ne. Všechno zvláštní pověření. Takže je to na mně. Podejte hlášení.“
Ardmore se rozhlédl po tvářích půl tuctu mužů přítomných v pokoji. Ti rozhovor poslouchali s apatickým nezájmem. Ardmore přemýšlel, jak by měl vzkaz předat. Situace se změnila; možná by ho neměl předávat vůbec
„Dostal jsem rozkaz,“ řekl a opatrně volil slova, „informovat vašeho generála, že byl uvolněn z vrchního velení. Měl operovat nezávisle a pokračovat ve válce proti narušiteli podle vlastního úsudku. Víte,“ pokračoval, „když jsem před dvanácti hodinami odjížděl z Washingtonu, věděli jsme, že nás mají. Koncentrovaná síla mozků zde v Citadele byla snad jediným zbývajícím vojenským aktivem.“
Calhoun pokývl. „Chápu. Nefunkční vláda posílá rozkazy do nefungující laboratoře. Nula od nuly pojde. Bylo by to opravdu k smíchu, kdyby se člověk mohl ještě smát.“
„Plukovníku!“
„Ano?“
„Teď jsou to vaše rozkazy. Co s nimi uděláte?“
„Co s nimi udělám? Co se tady ještě dá dělat? Šest mužů proti čtyřem stům miliónům. Myslím,“ dodal, „že bychom všechno měli pěkně po vojensku uklidit, já podepíšu propušťák z armády Spojených států všem, co zbyli, a políbím je na rozloučenou. Nevím, co mi pak zbude – snad harakiri. Možná to nechápete. Tohle je všechno, co zbylo ze Spojených států. A zbylo to jen díky tomu, že to Panasiati nenašli.“
Ardmore si navlhčil rty. „Zjevně jsem ten rozkaz nesdělil jasně. Zní: Převzít úkol a pokračovat ve válce!“
Než odpověděl, pořádně si Calhouna přeměřil. „To vlastně není vaše věc. Vzhledem ke změněné situaci ve válečných podmínkách přebírám jakožto nejvyšší přítomný řadový důstojník tento oddíl armády Spojených států!“
Dvacet vteřin se to vznášelo ve vzduchu. Nakonec se Calhoun postavil a pokusil se narovnat nahrbená záda. „Máte naprostou pravdu, pane. Jaké jsou vaše rozkazy?“
*
„Jaké jsou tvoje rozkazy?“ zeptal se sám sebe. Přemýšlej rychle, Ardmore, ty pitomče. Přestřelil’s – tak co teď? Calhoun měl pravdu, když se zeptal: „Čím?“ – přestože nedokázal stát v pozoru a neviděl, že se zbytky vojenské organizace rozpadají na kousky.
Musíš jim něco říct a musí to být dobré; alespoň tak dobré, aby je to udrželo do doby, než přijdeš na něco lepšího. Rychle, kámo, rychle! „Myslím, že bychom měli nejprve prověřit novou situaci. Plukovníku, prokažte mi laskavost a soustřeďte sem zbylý personál – řekněme k tomuhle velkému stolu. Ten bude vhodný.“
„Jistě, pane.“ Ostatní, když slyšeli rozkaz, se přesunuli ke stolu. „Grahame! A ty – jak se jmenuješ? Thomas, že? Odtáhněte někam tělo kapitána MacAllistera. Zatím ho dejte do chodby.“
Rozruch při odstraňování jednoho z všudypřítomných mrtvých těl a při usedání živých ke stolu prolomil atmosféru neskutečnosti a byl něčím, na co bylo možné se zaměřit. Když se Ardmore opět obrátil ke Calhounovi, cítil se sebejistěji. „Snad byste mne mohl představit. Chci o každém vědět, co dělá, a rád bych znal i jejich jména.“
Byla to tělesná stráž, její osiřelý zbytek. Čekal, že zde v bezpečí a v utajení neoznačeného místa Skalistých hor najde největší seskupení výzkumných mozků, jaké kdy bylo sdruženo pro jeden účel. Dokonce i tváří v tvář úplnému vojenskému zničení pravidelné armády Spojených států zůstávala slušná šance, že dvě stě ukrytých podivínských vědátorů, o jejichž existenci neměl nepřítel ponětí, a vybavených všemi moderními výzkumnými zařízeními, by mohlo dokončit a spustit nějakou zbraň, která by nakonec Panasiaty převálcovala.
Byl vyslán, aby sdělil velícímu generálovi, že má jednat podle svého a že se už nezodpovídá vyšším autoritám. Ale co mohl dokázat půltucet mužů?
A byl to ubohý půltucet. Byl zde Dr. Lowell Calhoun, matematik, kvůli válce vytržený z univerzitního života a jmenovaný plukovníkem. Dr. Randall Brooks, biolog a biochemik, zvláštním zplnomocněním major. Ardmoreovi se líbil; byl tichý a mírný, ale vyzařovala z něj klidná síla převládající u extrovertnějších lidí – poslouží a jeho rady budou užitečné.
Roberta Wilkieho si Ardmore v duchu přejmenoval na „zelenáče“. Byl mladý a vypadal ještě mladší, měl v sobě neohrabanost přerostlé kolie a jeho vlasy odmítaly zůstat na svém místě. Ukázalo se, že jeho oborem je radiace a doprovodné obory fyziky, které byly pro laika příliš tajemné na to, aby jim mohl rozumět. Ardmore neměl žádnou možnost odhadnout, zda je ve své specializaci dobrý, nebo ne. Možná je to génius, ale jeho vzhled tomu nenasvědčoval.
Žádní další vědci nezbývali. Byli zde tři odvedenci: Herman Scheer, technický seržant. Býval mechanikem, výrobcem zápustek, nástrojářem. Když si ho armáda vyzvedla, vyráběl precizní nástroje pro laboratoře Edison Trust. Jeho hnědé, hranaté ruce se štíhlými prsty toto zařazení potvrzovaly. Díky přímé, vyrovnané tváři a silným lícním svalům ho Ardmore odhadl jako dobrého chlapa, na kterého se může ve vypjatých situacích spolehnout. Bude dobrý.
Zbýval Edward Graham, vojín první třídy, specialista na vaření důstojníkům. Totální válka ho přetáhla z práce uměleckého a pokojového malíře k další věci, na kterou měl talent, k vaření. Ardmore nedokázal pochopit, jak se mohl na takovou práci hodit, až na to, že, samozřejmě, někdo vařit musel.
Posledním mužem byl Grahamův pomocník Jeff Thomas, vojín – minulost: žádná. „Jednou se sem zatoulal,“ vysvětloval Calhoun. „Museli jsme ho zapsat a držet tady, abychom tohle místo uchovali v tajnosti.“
Seznamování Ardmorea s jedinci pod jeho „velením“ trvalo několik minut, během nichž polovinou mysli zuřivě přemýšlel, co dalšího by měl říci. Věděl, čeho musí dosáhnout, něčeho na způsob injekce do žíly, která by téhle silně demoralizované skupině zvedla morálku, nějakého starého dogmatu, podle něhož muži žijí. Na dogmata věřil, protože veřejně činným člověkem byl z obchodních důvodů a vojákem jen z nutnosti. Uvědomil si další potíž – má jim říci, že není o nic víc profesionálem než oni, přestože má náhodou v rukou frontové velení? Ne, to by nebylo zrovna chytré; zrovna teď by na něj měli pohlížet s vírou, kterou obvykle mají amatéři k profesionálům.
Posledním na seznamu byl Thomas: Calhoun přestal mluvit. Tady je tvá šance, synu, tak to nezpackej!
Tak do toho – naštěstí bude potřebovat jen krátkou předehru. „Bude nezbytné, abychom ve svých pracovních úkolech pokračovali nezávisle na časovém určení. Chci vám připomenout, že naše rozkazy nepocházejí od nadřízených důstojníků zabitých ve Washingtonu, ale prostřednictvím ústavy od občanů Spojených států. Tato ústava nebyla ani zajata, ani zničena – to ani nejde, protože není jen kusem papíru, ale společenskou smlouvou amerického lidu. Jen Američané nás z ní mohou vyvázat.“
Měl pravdu? Nebyl právník a nevěděl to – věděl však, že oni tomu potřebují věřit. Otočil se ke Calhounovi. „Plukovníku Calhoune, vezměte mne nyní pod přísahu jakožto velícího důstojníka této jednotky armády Spojených států.“ Nato dodal, jako by ho to zrovna napadlo: „Myslím, že bude dobré pro všechny, když obnovíme přísahu najednou.“
Téměř prázdnou místností se rozezněl zpěvný chór. „Slavnostně přísahám – že budu vykonávat povinnosti svého úřadu a udržovat a chránit Ústavu Spojených států – proti všem nepřátelům, domácím i cizím!“
„K tomu mi dopomáhej Bůh.“
„K tomu mi dopomáhej Bůh!“
Ardmorea překvapilo, když zjistil, že jím režírované představení vehnalo slzy do očí i jemu samotnému. Pak si jich všiml i v Calhounových očích. Možná v tom bylo něco víc, než si myslel.
„Plukovníku Calhoune, vy se samozřejmě stáváte ředitelem výzkumu. Jste sice druhý v pořadí velení, ale já si zastanu povinnosti výkonného důstojníka sám, abych vám umožnil pokračovat ve vědeckém bádání. K vám jsou přiděleni major Brooks a kapitán Wilkie. Scheere!“
„Ano, pane!“
„Budete pracovat pro plukovníka Calhouna. Pokud nebude plně využívat vašich služeb, přidělím vám později dodatečné povinnosti. Grahame!“
„Ano, pane.“
„Vy budete pokračovat v současných úkolech. Jste zároveň stravovacím seržantem, proviantním důstojníkem, zásobovacím důstojníkem – ve skutečnosti jste celým intendančním oddělením. Později od vás očekávám hlášení odhadující dostupné příděly a stav potravin podléhajících zkáze. S vámi pracuje Thomas, jenž však může být kdykoliv odvolán kterýmkoliv členem vědeckého týmu, když to bude třeba. Tím se může jídlo opozdit, ale jinak to nejde.“
„Ano, pane.“
„Vy, já a Thomas si mezi sebe rozdělíme všechny povinnosti, které se netýkají přímo výzkumu, a budeme asistovat vědcům kdykoliv a jakkoliv nás budou potřebovat. To se týká zejména mne, plukovníku,“ zdůraznil a otočil se na Calhouna. „Jestliže se bude jakkoliv hodit pár nezkušených rukou, nařizuji vám, abyste mne zavolal.“
„Dobře, majore.“
„Grahame, vy s Thomasem budete muset uklidit všechna těla kolem dřív, než začnou podléhat rozkladu – řekněme do zítřka do noci. Dejte je do nepoužívané místnosti a tu pak hermeticky zapečeťte. Scheer vám ukáže, jak na to.“ Pohlédl na zápěstí. „Dvě hodiny. Kdy jste obědvali?“
„To… ehm… dneska ne.“
„Dobře. Grahame, za dvacet minut servírujte kávu a sendviče.“
„Jistě, pane. Pospěš si, Jeffe.“
„Už jdu.“
Když odešli, otočil se Ardmore zpět ke Calhounovi. „Zatím pojďme, plukovníku, do laboratoře, kde celá katastrofa začala. Stále chci zjistit, co se tady stalo!“
Zbylí dva vědci a Scheer váhali; kývl na ně a skupinka vyšla v šiku ven.
„Říkáte, že se nic zvláštního nestalo, žádná exploze, žádný plyn – přesto zemřeli?“ Stáli kolem posledního zařízení dr. Ledbettera. Vědcovo zmučené tělo pořád leželo tam, kam dopadlo, jako bezmocná, rozkládající se hromádka. Ardmore od ní odvrátil pohled a pokoušel se přijít na význam aparátu. Vypadal jednoduše, ale v mysli nic důvěrně známého nevyvolával.
„Ne, nic než malá krátkodobá modrá záře. Ledbetter jen uzavřel tento přepínač.“ Calhoun na něj ukázal, aniž by se jej dotkl. Teď byl otevřený, byl to samootvírací typ na pružinu. „Najednou jsem pocítil závrať. Když se mi hlava pročistila, viděl jsem, že Ledbetter upadl, a tak jsem k němu došel, ale už jsem pro něj nemohl nic udělat.“
„Mne to položilo,“ oznámil Wilkie. „Nepřežil bych, kdyby mi Scheer nedal umělé dýchání.“
„Vy jste byl tady?“ zeptal se Ardmore.
„Ne. Byl jsem v radiační laboratoři nahoře na druhé straně dílny. Mýho šéfa to zabilo.“
Ardmore se zamračil a přitáhl si od stěny židli. Když si sedal, zaslechl cupitavý zvuk, něco malého a šedého se mihlo na podlaze a vyběhlo otevřenými dveřmi ven. Krysa, pomyslel si a pustil celou věc z hlavy. Ale dr. Brooks na to hleděl s úžasem a sám vyběhl dveřmi také, volaje: „Chvilku počkejte – hned budu zpátky!“
„Co ho to popadlo?“ otázal se Ardmore. Hlavou mu probleskla myšlenka, že na mírného malého biologa už bylo toho vypětí příliš. Aby tomu přišli na kloub, nemuseli čekat ani minutu. Brooks se vrátil stejně rychle, jako odešel. Díky vynaloženému úsilí těžce oddechoval a obtížně artikuloval. „Majore Ardmore! Doktore Calhoune! Pánové!“ Odmlčel se a lapal po dechu. „Moje bílé myšky žijí!“
„Hm? A co z toho?“
„Nechápete? To je důležitý údaj, možná životně důležitý. Žádnému zvířeti v biologické laboratoři se nic nestalo! Nechápete?“
„Ano, ale – Ó! Možná chápu – ta krysa žije a vaše myši to nezabilo, ale pozabíjelo to všechny lidi kolem.“
„Jistě! Jistě!“ Brooks zuřil.
„Hmmm. Věc, která zabije pár stovek lidí skrz kamenné a ocelové zdi, bez hluku a bez příčiny, ale vyhne se myším a podobným tvorům. Nikdy dříve jsem o ničem, co by zabilo člověka, ale myš nechalo na pokoji, neslyšel.“ Kývl směrem k přístroji. „Vypadá to, Calhoune, že v té hračičce máme účinnou medicínu.“
„To ano,“ souhlasil Calhoun. „Pokud se ji naučíme ovládat.“
„Máte nějaké pochybnosti?“
„No – nevíme, proč to zabíjelo, a nevíme, proč to ušetřilo nás šest, a také nevíme, proč to neškodí zvířatům.“
„Nuže, tohle vypadá na problém.“ Znovu se nad tou obyčejně vypadající záhadou zamyslel. „Doktore, nerad bych hned od začátku zasahoval do vaší práce, ale byl bych raději. kdybyste s tím přepínačem nehýbali, dokud mne předem neupozorníte.“ Pohledem sklouzl na ztuhlé Ledbetterovo tělo a rychle se odsunul.
Nad kávou a sendviči pronikal hlouběji do celé situace. „Takže nikdo vlastně neví, na čem Ledbetter dělal?“
„Dá se to tak říci.“ souhlasil Calhoun. „Já mu pomáhal s matematickými úvahami, ale on byl génius a tak nějak neměl s lidmi s nižším intelektem trpělivost. Kdyby žil Einstein, možná by spolu hovořili jako rovný s rovným, ale s námi probíral jen ty části, u nichž potřeboval pomoc, nebo detaily, které chtěl přesunout na asistenty.“
„Takže nevíte, čemu se dostával na kloub?“
„Nu, ano i ne. Jste obeznámen s obecnou teorií polí?“
„Je to trestuhodné, ale ne.“
„Tedy – tím hůře se o tom bude hovořit, majore Ardmore. Doktor Ledbetter prověřoval teoreticky pravděpodobná přídavná spektra –“
„Přídavná spektra?“
„Ano. Víte, většina pokroku ve fyzice za poslední půldruhého století měla co do činěni s elektromagnetickým vlněním, světlem, zářením, rentgenovými paprsky –“
„Ano, ano. Tohle vím, ale co s těmi přídavnými spektry?“
„Právě se vám to pokouším říct,“ odvětil Calhoun s jemným náznakem podráždění. „Obecná teorie polí předpokládá možnost dalších nejméně tří celistvých spekter. Víte, existují tři ve vesmíru známé druhy energetických polí: elektrické, magnetické a gravitické čili gravitační. Světlo, rentgenové paprsky, všechna tahle záření jsou součástí elektromagnetického spektra. Teorie naznačuje možnost analogického spektra mezi polem magnetickým a gravitačním, mezi elektrickým a gravitačním a nakonec třífázový druh mezi polem elektrickým, magnetickým a gravitačním. Každý typ by představoval zcela nové spektrum, celkem tři nová pole k prostudování.
Pokud nějaká taková existují, pravděpodobně mají stejně pozoruhodné vlastnosti jako elektromagnetické spektrum, a přitom zcela odlišné. My však nemáme prostředky, s jejichž pomocí bychom taková spektra detekovali, dokonce ani nevíme, zda tato spektra existují.“
„Víte,“ poznamenal Ardmore a trochu se zamračil, „v těchto věcech jsem jen laik a nechtěl bych svůj názor stavět proti vašemu, ale vypadá to jako hledání něčeho, co tady není. Předpokládal jsem, že je tato laboratoř zaměstnána hledáním zbraně, která by se mohla postavit cyklónovým paprskům a jaderným raketám Panasiatů. Jsem trochu překvapený, že jsem objevil muže, jehož podle všeho považujete za jedničku mezi badateli, který se zabývá pokusy objevit věci, o nichž si ani není jist, zda existují, a jejichž vlastnosti jsou zcela neznámé. To moc rozumně nevypadá.“
Calhoun neodpověděl; jen se povýšenecky podíval a způsobem jdoucím na nervy se usmál. Ardmoreovi bylo, jako by strkal nos do věcí, po kterých mu nic není, a uvědomil si ruměnec, jenž se mu rozléval po tváři. „Ano, ano,“ řekl kvapně. „Vím, že se mýlím – ať už Ledbetter objevil cokoliv, zabilo to pár stovek lidí. Proto je to potenciální zbraň – ale nestřílel jen tak naslepo?“
„Ne tak úplně,“ odvětil Calhoun jedním dechem. „Velice teoretické úvahy předpokládající přídavná spektra připouštějí určitou dostatečnou pravděpodobnost obecné povahy jejich vlastností. Vím, že se Ledbetter původně zabýval hledáním prostředků na ustavení tažného a přítlačného paprsku – ty by byly v magnetogravitačním spektru – ale posledních několik týdnů to vypadalo, že je ve stavu neustálého rozčilení a radikálně změnil směr svých experimentů. Byl to tajnůstkář; nemám než několik náznaků z transformací a rozvoje, které jsem pro něj dělal. Přesto –“ Calhoun vytáhl z vnitřní kapsy objemný zápisník s volnými listy – „ohledně svých experimentů si vedl kompletní zápisky. Měli bychom být schopni pokračovat v jeho práci a možná vyvodit závěry z jeho hypotéz.“
Mladý Wilkie usazený vedle Calhouna se k němu naklonil. „Kde jste to našel, doktore?“ zeptal se rozčileně.
„Na lavici u něj v laboratoři. Kdyby ses podíval, našel bys to.“ Wilkie tohle rýpnutí ignoroval; už totiž louskal symboly napsané v otevřeném sešitku. „Ale tohle je radiační rovnice –“
„Jistě že je – myslíš si, že jsem blázen?“
„Ale je celá špatně!“
„Z tvého úhlu pohledu možná ano; ale můžeš si být jist, že pro dr. Ledbettera nebyla.“
Začali se hádat o pro Ardmorea naprosto bezvýznamných věcech; po několika minutách využil odmlky a řekl: „Pánové! Pánové! Počkejte chvilku. Chápu, že vás jen zdržuji od práce; zrovna jsem se dozvěděl vše, co potřebuji znát. Jak tomu rozumím, vaším bezprostředním úkolem je dohonit dr. Ledbettera a odkrýt, co vlastně tenhle aparát provádí – bez toho, abyste se přitom zabili. Je to správně?“
„Řekl bych, že tak je to řečeno jasně,“ opatrně souhlasil Calhoun.
„Velmi dobře, takže – pokračujte a informujte mne o tom, jak jste pokročili.“ Vstal; ostatní jeho příkladu následovali. „Ach – ještě jedna věc.“
„Ano?“
„Jen jsem ještě o něčem přemýšlel. Nevím, zda je to důležité, či nikoliv, ale přišlo mi to na mysl díky významu, který dr. Brooks přikládal těm krysám a myším.“ Na prstech vypočítával: „Mnoho lidí bylo zabito; dr. Wilkie byl knokautován a málem zemřel; dr. Calhoun zažil jen chvilkový neklid; zbytek těch, co žijí, viditelně netrpěl vůbec žádnými účinky jakéhokoli druhu – nebyli si vědomi, že by se něco přihodilo, až na to, že jejich spolupracovníci záhadně zemřeli. Takže, není tohle určité faktum?“ Dychtivě očekával odpověď, přičemž se podvědomě obával, že vědci budou jeho poznámky považovat za hloupé nebo samozřejmé.
Calhoun se chystal odpovědět, ale dr. Brooks ho předběhl. „Jistěže ano! Proč jsem na to tedy nepomyslel? Kristepane, asi jsem dnes pěkně zmatený. To vytváří gradient, posloupný vztah v návaznosti na neznámé dění.“ Zastavil se a zamyslel, pak téměř okamžitě pokračoval. „Majore, opravdu musím získat vaše povolení, abych mohl vyšetřit mrtvoly našich zemřelých kolegů, pak bych také chtěl prozkoumat rozdíly mezi nimi a živými, zejména silně zasaženými tím neznámým děním –“ Najednou se odmlčel a hloubavě si prohlížel Wilkieho.
„Ne, to ne!“ protestoval Wilkie. „Ze mne morče neuděláš. Ne když o tom vím!“
Ardmore nebyl schopen říci, zda byla Wilkieho obava skutečná nebo jestli vtipkoval. Rychle to uťal.
„Detaily jsou na vás, pánové. Ale pamatujte si – žádné riskování životů, aniž byste mne upozornili.“
„Slyšel’s to, Brooksi?“ trval na svém Wilkie.
*
Té noci šel Ardmore do postele z pouhého pocitu povinnosti, nikoliv proto, že by se cítil připraven ke spánku. Bezprostřední práci ukončil; sesbíral kousky organizace známé jako Citadela a sloučil je ve svým způsobem fungující záležitost – zda se to nějak zúročí, to nedokázal posoudit, na to byl příliš unavený. Ale aspoň to bylo v chodu. Dal jim model, podle kterého mohli žít, a tím, že převzal vedení a zodpovědnost, jim umožnil přenést základní starosti na něj a získat tak jistou míru emoční jistoty. To by je mohlo ochránit před tím, aby se z nich stali šílenci v šíleném světě.
Jaký ten nový šílený svět bude – svět, v němž se nadřazenost západní kultury zcela ztratí, svět, v němž hvězdy a pruhy spolu s holubicemi nebudou létat nad každou veřejnou budovou?
Což v mysli vyvolalo novou obavu: pokud má udržet nějaké zdání vojenského záměru, bude muset mít nějaký druh informační služby. Byl příliš zaneprázdněn tím, jak je všechny vracel k práci, než aby o tom přemýšlel, ale bude to muset promyslet – zítra, řekl si a pak se tím trápil dál.
*
Výzvědná služba byla stejně důležitá jako nová tajná zbraň – důležitější; nezáleží na tom jak fantastická a výkonná ta zbraň objevená na základě výzkumů dr. Ledbettera může být, nebude k ničemu, dokud nebudou přesně vědět, kde a jak ji proti slabým místům nepřítele použít. Primární charakteristikou Spojených států táhnoucí se celou jejich historií byla směšně nedostatečná vojenská rozvědka. Nejmocnější národ, jaký kdy na zeměkouli byl – ale do válek se hnal jako slepý obr. Vezměte si ten současný zmatek: atomové bomby Panasie nejsou o nic silnější než naše vlastní – ale byli jsme zastiženi v nedbalkách a nikdy jsme se nedostali k tomu, abychom je použili.
Kolik jsme jich měli v zásobě? Tisíc, slyšel Ardmore. Nevěděl to, ale Panasiaté ano, věděli přesně kolik a kde jsou. Válku pro ně vyhrála vojenská rozvědka, ne tajné zbraně. Ne že by panasijské tajné zbraně byly něčím směšné – zejména když byly skutečně „tajné“. Naše vlastní takzvané výzvědné služby svou práci nezvládly.
O.K, Whitey Ardmore, teď je to všechno tvoje! Můžeš si postavit jakýkoliv druh výzvědné služby, který si tvé srdce žádá – za použití tří krátkozrakých vědců z laboratoře, staršího hlavního seržanta, dvou vojínů z kuchyně a chytráka, jímž byl on sám. Na kritizování jsi kadet – „Když seš tak chytrej, tak proč nejseš bohatej?“
Vstal a vášnivě zatoužil po dávce barbiturátů, která by mu přinesla spánek, místo toho vypil sklenici teplé vody a vrátil se do postele. Předpokládejme, že vyhrabali opravdu účinnou a novou zbraň.
To Ledbetterovo udělátko vypadalo dobře, kdyby se s ním naučili zacházet – ale co pak? Jeden člověk nedokáže ovládat válečný křižník – on ho neumí ani odlepit od břehu – a šest mužů nemůže napráskat celé říši, dokonce ani kdyby měli sedmimílové boty a paprsky smrti. Jaká byla ta stará Archimédova průpovídka? „Dejte mi dostatečně dlouhou páku a bod, o který bych ji mohl opřít, a pohnu zeměkoulí.“ Co dodat k opěrnému bodu? Zbraň není zbraní bez armády, která by ji mohla použít.
Upadl do lehkého spánku, kdy se mu zdálo, že se houpe na konci nejdelší myslitelné páky, která je ovšem na draka, protože se o nic neopírá. Nějakou dobu byl Archimédem, nějakou dobu stál Archimédes vedle něj a se silně asijským výrazem se na něj šklebil a křenil.