Související odkazy:
- Rozhovor M. Šusta s J. Hlávkou a M. Lincem (16.6.2012 – XB-1)
- Rozhovor s J. Hlávkou (18.3.2012 – JFK Fans)
- Rozhovor M. Stručovského s J. Hlávkou (8.9.2009 – Neviditelný pes)
- Rozhovor M. Stručovského s J. Hlávkou (31.7.2007 – Neviditelný pes)
- Rozhovor M. Stručovského s J. Vybíralovou (24.3.2010 – Neviditelný pes)
- Profil J. Hlávky na Wikipedii
- Profil J. Hlávky na Legii
- Profil J. Vybíralové na Legii
- Oficiální stránky Jana Hlávky
Ukázka
Prolog
Viridian
„Pusťte to znovu!“
Hlas krále Georga Talminise se zřetelně třásl. S očima dokořán zíral na nyní tmavou obrazovku ve stěně Modrého salónku. Ještě před chvílí byl rozespalý a mrzutý, že ho generál Gleason s plukovníkem Danielsem vytáhli o půl druhé v noci z postele, kde navíc neležel sám. Teď měl ve tváři výraz člověka, který se probudil doprostřed noční můry.
Norbert Gleason vyhověl mlčky. Obrazovka nabídla stejný výjev jako před chvílí. Byl snímán zdálky, takže nešlo rozeznat obličeje, Georg přesto poznal algorského císaře kráčejícího s Viktorií po boku od východu nějaké velké budovy k antigravitačnímu vozidlu. Za zátarasy kolem chodníků se tlačily davy mávajících lidí. Císařský pár nastoupil, dveře se zavřely. Kolona několika dalších vozů se rozjela, všechno vypadalo docela normálně.
Pak zničehonic uprostřed ulice zazářila koule plamenů.
Zprvu se zdálo, že císařské vozidlo explodovalo, ale pak Georg spatřil, jak prudce vyrazilo pryč. Na všechny strany od něj odletoval oheň. V davu propukla panika, kamera začala bláznivě poskakovat.
Císařské vozidlo smetlo bariéru na kraji ulice a málem narazilo do nejbližšího domu. Těsně za ním rozkvetla druhá exploze. Tlaková vlna zvedla zadní část vozu do výšky, dopadl tvrdě, ale řidič ho přesto srovnal do původního směru, aniž zpomalil. Výhled začal zastírat dým, reproduktor chrlil vyděšené výkřiky. Nakonec obraz zmizel v záplavě bílého šumu úplně, přesto byl v poslední vteřině vidět třetí zásah, zřejmě znovu naplno.
Georg Talminis s vytřeštěnýma očima klesl do křesla. „Co… co se tam stalo?!“ vypravil ze sebe.
„Nevíme přesně, pane,“ promluvil generál pečlivě klidným hlasem. „Císařská bezpečnost přerušila veškerou místní síťovou komunikaci a uzavřela skokový prostor Algoru. Jediná zpráva, jakou pustili ven, bylo Korwarianovo prohlášení, že šlo o neúspěšný atentát a on i císařovna žijí.“
Georg se snažil zvládnout naději a hrůzu, které ho roztřásly prakticky zároveň.
„Co to bylo za zbraň? Ten poslední výbuch vypadal…“
„Nechal jsem provést rychlou analýzu. Šlo o raketový útok, na jednom místě je přilétající střela dokonce vidět. Podle velikosti a účinku něco plazmového, možná typ…“
„To je mi jedno! Říkáte, že žijí, ale v jakém stavu?! Mohou být zranění? A jak?“
„Nevíme, Veličenstvo,“ Daniels sklopil oči. „Vozidlo zjevně vydrželo první zásahy, ale ten třetí… záleží na tom, jak moc byla ochrana poškozena. Pokud došlo k prolomení, lze očekávat zranění od střepin, popáleniny, možná velmi devastujícího charakteru…“
Gleason Danielse umlčel jediným pohledem. Georg cítil, jak mu vysychá v hrdle. Zoufale se rozhlédl po něčem k pití, na stolku stála napůl plná láhev vína. Když ji popadl, ruce se mu třásly tak, že sotva dokázal nalít sklenici. Bleskl mu hlavou obraz Viktorie se spáleným obličejem umírající v nějakém algorském lazaretu, anebo žijící, znetvořené…
Sklenice vína mu vyklouzla a roztříštila se na podlaze.
„Veličenstvo, prosím, nepropadejte panice!“ Gleason rychle přistoupil blíž. „Algorská vojenská technologie je na špičkové úrovni a císař má k dispozici to nejlepší. Ostatně Andrej Korwarian vypadal při tom prohlášení pro veřejnost nezraněný.“
„Jak víte, že ten záznam nebyl upravený? Jak vůbec víte, že je to pravda a skutečně žije?“
„Pokud by císař zemřel, algorská šlechta by to dala najevo dost rychle, to by nikdo neutajil. A úpravu záznamu nelze vyloučit, ale Andrej Korwarian přece jel s vaší sestrou ve stejném vozidle.“
Gleasonův střízlivý, klidný hlas byl jako vítr rozhánějící Georgovu paniku. Znovu popadl láhev vína a napil se přímo z ní. Dvakrát dlouze vydechl.
„Jak je ta zpráva stará? Kdy se to vlastně stalo?“
„Po odečtení času na skok před dvaapadesáti hodinami.“
„Dva dny?! Rainer má k dispozici spěšného kurýra, na co, sakra, čekal?“
„Nevím, pane,“ generál pokrčil rameny. „Ve zprávě pouze napsal, že došlo k technickým komplikacím.“
„On sám je technická komplikace. K čertu… musíme se připravit. Až se tohle provalí, začne povyk. Už slyším ten křik v parlamentu o poměrech u našich obchodních partnerů, navíc bude třeba uklidnit i veřejnost.“
„To zařídím, pane. Už jsem podnikl příslušné kroky, připravil zprávu se zdůrazněním faktu, že lady Viktorie je nezraněna a šlo pouze o akt nějakého šílence.“
„Šílence s plazmovými raketami,“ Georg se otřásl. „Přesně v algorském stylu. Jak je tam tohle vůbec časté?“
„Myslíte atentáty na císaře? Tímhle způsobem určitě časté nejsou, neslyšel jsem o ničem tak veřejném aspoň deset let. Co se děje za oponou, na to se ptejte spíš ředitele Petrova, ale předpokládám, že čas od času to někdo na Korwariana zkusí.“
Georg Talminis dlouhou chvíli mlčel.
„Generále, připravíte kurýra. Dva kurýry. Jeden odletí ihned na Algor zjistit, co se tam děje, nehodlám čekat, až se hrabě Rainer bude zase obtěžovat. A ten druhý v naprostém utajení na Menabaran.“
„Na Menabaran?“ Gleason překvapeně přivřel oči.
„Ano. Předá premiéru Dannovi oficiální pozvání k návštěvě Viridianu a můj vzkaz: Chci váš návrh projednat mezi čtyřma očima. Nic víc, jen tuhle větu, a jemu osobně. Rozumíte, generále?“
„Jistě,“ Gleason upřeně pozoroval královu tvář. „Veličenstvo, smím vědět, o jaký návrh jde?“
„Řekl bych vám to, ale mám pro vás ještě jeden úkol.“
„Ano?“
„Nahradíte našeho velvyslance na Algoru.“
„Prosím?“
„Mám už dost Rainerovy opatrnosti. Nedělá nic víc, než musí, a někdy ani to ne, tohle zpoždění byla poslední kapka. Když přijde nějaká podobná událost, nemůžu se jenom dohadovat. Vím, že po vás žádám mnoho. Opustíte domov, ztratíte kontakt se všemi tady, možná na dlouho. Chci tam ale někoho rozumného, kdo se umí dívat, vyzná se ve vojenských záležitostech a mohu mu věřit.“
Norbert Gleason zůstal zaraženě stát. Mlčel, v duchu slyšel šumění fontány před budovou parlamentu… nakonec pomalu přikývl.
„Jak si přejete, Veličenstvo. Bude mi ctí.“
„Děkuji, generále. Připravím pověřovací listiny, abyste mohl odletět hned, jak budete připravený. Teď…“
Asi zkusím ještě usnout. Georg chtěl tu větu říct nahlas, ale vteřinu před prvním slovem se zarazil. Došlo mu, jak absurdní je to nápad, přesto zamířil ke dveřím.
„Dobrou noc, pánové.“
Nic víc neřekl, ani se neohlédl, aby viděl, jak se tváří. Bylo mu to jedno. Pokud se Eileen vzbudí, dostane strach, kam se poděl, ale nešlo jen o to.
Náhle si uvědomil, že zoufale potřebuje něčí blízkost.
Daniels při jeho odchodu vzorně zasalutoval, ale Gleason jen nepřítomně kývl.
„Dobrou noc, Vaše Veličenstvo.“
Stanice Křižovatka, menabaranské území
„Radši bych se dekoval, bejt tebou! Bude tu pořádně horko!“
Elbert Davis sevřel rty – tušil malér hned, jak spatřil Pipera proplétat se mezi hosty k baru. Jistě, byl to ožrala a zbabělec, jenže teď vypadal vyděšeně i na svoje obvyklá měřítka, a především nechtěl ani nalít zadarmo.
„Proč? Co se děje?“ Elbert se opatrně rozhlédl, zatím nikde nic podezřelého neviděl.
„Tamti chlapi,“ Piper naznačil k protějšímu konci baru, ke dvěma nezřetelným postavám. „Doskočili před hodinou, od tý doby ukazujou každýmu holo nějakých ksichtů, co prej hledaj. Nastrčili je taky Ritchiemu, viděl jsem, jak někam volá, a před chvílí na šestce přistál Gomez se třema gorilama. Myslím, že jdou sem!“
Elbert rychle polkl, úlek se v něm mísil se vztekem.
„Zmetek jeden. Myslí si, že když začne práskat, bude moct platit míň? Nakonec mu někdo akorát uřízne palici.“
Stejně jako Fisherovi.
Říkat podobné věci nahlas ovšem nebylo zdravé a Piper rychle zavrtěl hlavou.
„Hele, já padám. Gomez je magor, a ti dva vypadají taky divně, nechci něco omylem schytat. Měl bys zdrhat taky, ser Ritchiemu na kšeft.“
Piper nečekal na odpověď, rychle zamířil k východu a Elbert zauvažoval co teď. Nejradši by opravdu poslechl, hezky potichu se vytratil. Jenomže kdyby nechal bar nehlídaný, Ritchie by ho obratem vyrazil, a Elbertovi táhlo na padesátku. Cítil se moc starý na to, aby začínal jinde znovu, a na Menabaranu měl pořád vroubek. Třeba se plete a ti dva si to s Gomezem vyříkají v klidu. A když ne… no, pod barem bylo plno místa, a hlavně neprůstřelná deska, kterou namontoval na jeho vnitřní stranu už některý z bývalých barmanů. Elbert k ní přidal ještě dvě skoby a brokovnici.
Místnost, kterou Ritchieho předchůdce, nebo spíš první z dlouhé řady předchůdců, upravil na bar, tvořilo původně skladiště. Strop byl nízko, podepřený třemi pylony a vodorovnými vzpěrami, pod kterými hosté museli shýbat hlavy. Při výpadku klimatizace se vzduch prosycený pachem chlastu i kouře z algorského mechu – s požárními nebo vůbec jakýmikoliv předpisy si na Křižovatce dávno nikdo hlavu nelámal – stával skoro nedýchatelným. I za běžného provozu se větralo tím, že někdo prostě otevřel dveře do chodby, původní těžké a bezpečnostní nahradily mnohem praktičtější lítačky. Těmi vzápětí vešla trojice ramenatých chlapů.
Elbert spolkl kletbu – špatné znamení. Pokud Piper nekecal a Gomez přistál na šestce, portu na opačné straně stanice, musel skoro běžet, aby tu byl tak rychle, takže šlo o něco vážného. Proud hovoru v místnosti se s jeho příchodem zřetelně zadrhl, aby pokračoval o poznání tišeji. Elbert postřehl, jak aspoň polovina z možná dvaceti přítomných zamířila více či méně nenápadně ke dveřím. Ti zkušenější Gomeze znali, ostatním se stačilo podívat na zbraně, kterými byl se svým doprovodem okázale ověšený: pušky přes rameno, paralyzéry v podpažních pouzdrech, elektrické obušky na opascích.
Gomezovi za patami cupital Ritchie, malý, navíc shrbený, takže mu sahal sotva po ramena. Cosi blekotal, důležitě gestikuloval a Elbert pocítil odpor. Fisherovi se póvl, co uměl leda vrazit vystřelovák do zad, jako to Ritchie udělal dřívějšímu majiteli baru, hnusil. Ano, Ritchieho informace by využil, ale pokud by se zkusil naparovat, pár chlapů by mu rychle vysvětlilo, kde je jeho místo, ovšem nový šéf Sítě, ať to byl kdokoliv, sázel na spodinu. Živil v ní pocit důležitosti, upevňoval si tak její loajalitu mnohem snáz než penězi, jenže tím na druhé straně rostl počet násilností i zákeřných podrazů. Život na Křižovatce býval tvrdý, ale od Fisherovy smrti se pomalu stával nesnesitelným.
Elbert přesunul zrak do rohu – ti dva tam pořád stáli. Nevypadali nervózně, natož vyděšeně. Protože lidí ubylo, konečně si je mohl líp prohlédnout. Tmavé bundy, střední postavy. Oba nakrátko ostříhaní, obličeje všední, ale přesto jaksi podobné, jako by byli bratři nebo aspoň příbuzní. Ani jeden zřejmě nebyl ozbrojený. Mlčky sledovali, jak Gomez přichází, zatímco se okolo rychle tvořilo volné místo a hlasy utichaly, takže Elbert zřetelně slyšel každé slovo.
„Dobrý den, pánové,“ Gomez vycenil mechem zašedlé zuby v žalostné imitaci úsměvu. „Že prý někoho hledáte. A prý za ty informace dost zaplatíte.“
Muž stojící napravo nepřikývl, přesto odpověděl.
„Ano.“
Jeho parťák sáhl k opasku. Ve vzduchu se objevil oranžový, slabě zářící obdélník se třemi průhlednými obličeji.
„Hledáme tyto osoby. Zřejmě cestují spolu. Máme důvod věřit, že se zastavily zde.“
Elbert pocítil údiv, mobilní hologram neviděl už hodně dlouho, a Gomez předvedl další parodii na úsměv.
„Ne. Tady teda určitě nebyli. Kdyby jo, už by neodlezli – rozhodně ne on!“ propíchl tlustým prstem levý obličej.
„Pak nás omluvte,“ muž zhasl hologram. Chtěl udělat krok, ale Gomez mu zastoupil cestu.
„Ne tak rychle. Ten chlap způsobil mýmu šéfovi problémy. Hodně mu dluží a vy vypadáte jako jeho kámoši. Asi byste za něj měli ty dluhy zatáhnout. Nebo aspoň říct, proč ho hledáte.“
„To není vaše věc. Odcházíme.“
Nejhorší možná odpověď, ale Elberta vyděsila víc samozřejmost, s jakou byla pronesena. Ti dva jako by vůbec nechápali, že před sebou mají partu hrdlořezů a nikdo tady jim nepomůže. Anebo to chápali moc dobře, ale potom…
Elbert Davis se přikrčil, až mu nad barem vyčuhovala jen hlava.
„Nikam!“
Gomezovi kumpáni už stáli dvojici po stranách, ruce na pistolích. Gomez sám držel plazmovou pušku s krátkou hlavní. Mířila zblízka na prsa muže s hologramem, který se zastavil.
„Nechceme problémy,“ promluvil jeho společník, pořád bez sebemenší známky strachu. „Odcházíme.“
„Omyl!“ Gomez se zašklebil. „Nejdete nikam, chlapečci, akorát s náma. Zajdem napřed na vaši loď a pot…“
Větu nedokončil. Elbert sotva postřehl, že se muž s hologramem pohnul, otočil na místě a srazil hlaveň Gomezovy pušky doleva. Ten stačil stisknout spoušť – červený oheň trefil jeho vlastního kumpána s obdivuhodnou přesností do břicha. Odhodil ho v oblaku dýmu ze spáleného masa mezi lidi okolo a Elbert bleskově schoval hlavu pod bar.
Zazněl další výstřel. Něco hlasitě, příšerně zapraskalo, výkřik se zlomil v chrčení a umlkl.
Zavládlo ticho.
Elbert Davis opatrně vystrčil hlavu. Kouř se rozplýval, stoupal už jen z mrtvoly Gomezova chlapa, ležící mezi převrácenými stolky. Opodál se po čtyřech plazil sám Gomez, zvládl ještě dva kroky, než se bezvládně zhroutil. Elbert viděl, že má dolní čelist zlomenou tak, že zuby na pravé straně prorazily tvář, krev se jenom valila. Druhý jeho kumpán ležel přehnutý přes stůl, hlavu níž než boty, a krok za ním seděl na podlaze Ritchie. Opíral se zády o stěnu pod kulatým oknem s výhledem na maják Křižovatky, jako by spal, jenomže byl dokonale, zaručeně mrtvý. Stačilo se podívat na krvavou šmouhu táhnoucí se od středu okna až k zemi nebo na jeho hlavu, co vypadala jako shnilé rajče, kterým praštili o zeď.
Dva muži stáli na svých místech.
Jako by se vůbec nepohnuli, ruce podél těla, lhostejné výrazy ve tvářích. Pak oba současně vykročili k baru.
Elbert se narovnal. Zíral na ně, a najednou se nedokázal ani znovu přikrčit, natož sáhnout po zbrani, nohy měl jak z betonu. První došel k němu. Šedé oči vypadaly neživé jak oči mrtvoly. Napřáhl ruku, z prstů mu kapala jasně rudá krev, ale Elbert pochopil, že není jeho. Ve vzduchu se objevil oranžový rámeček se třemi obličeji – dvě ženy, skoro úplně stejné, a muž.
„Znáte někoho z nich? Víte, kde se nachází?“
Elbert jako hypnotizovaný nedokázal sklopit zrak.
„Ty… ty dvě ne,“ slyšel svůj hlas. „On… tu byl před měsícem. Naposled… pak nevím.“
Muž neodpověděl. Zhasl hologram, otočil se a Davis uviděl Ritchieho vystřelovák trčící mu ze zad pod ramenem, zabodnutý skoro až po rukojeť.
Jeho společník zvedl ruku, popadl bílý konec nože, vytáhl ho a zahodil. Úzká čepel byla pokrytá krví, ale muž s hologramem ani nezasténal. Jako by mu parťák jenom oprášil špínu z kabátu…
Zvuk dveří.
Elbert Davis sebou trhl, jako by se probral. Slyšel šoupavé zvuky, hlasy té hrstky lidí, co zůstala a teď opatrně vylézala zpod stolů nebo jiných úkrytů. Další zvenku se přidávali, nakukovali dovnitř, ale Elbert je nevnímal.
Sáhl roztřesenou rukou do police za sebou, zuby vytrhl zátku z láhve newellské kaktusovice a pořádně si přihnul. Když láhev položil, opět byl jakž takž klidný a konečně mu došly dvě věci.
Že se právě stal majitelem baru.
A že Darren Iverson má asi mnohem horší průšvih než ten se Sítí.
