Ukázka
Prolog
Světlo pulsaru
28.–29. července 2227
Někdy čekáte na jednu jedinou věc celý život…
Jsem Gerard le Comp. Člověk. Narodil jsem se 28. října 2104 v Anderlechtu, oficiálně spadajícím pod Kongresovou republiku Frabenelux. Byl to však jen přežitek, protože pravidla hry už dávno neurčoval národní stát, nýbrž megakorporace, jejichž poslušným sluhou byl. A organizace, která je všechny slučovala: Vesmírná asociace. Vrchol neokorporatokracie, to nejlepší, čeho lidé dosáhli.
Můj otec se jmenoval Herbert le Comp. Byl to ve všech směrech dobrodruh. Země mu byla od narození malá – a on se toulal po hvězdách. Tedy v přeneseném slova smyslu. Ve skutečnosti nevystrčil paty ze Sluneční soustavy, protože nemohl. Neexistoval způsob, jak se dostat k nejbližší hvězdě, k Proximě Centauri, aniž by případná loď strávila na cestě desítky let. Dokud se roku 2147 nepodařilo Robertovi Richardu Korolisovi a Casperu van Dykovi, dvěma nejvýznamnějším fyzikům své doby, poprvé otevřít vstup do hyperprostorového koridoru – a to při spuštění superobřího marsovského urychlovače částic, Genesis.
Má matka… má matka se jmenovala Beatrice. Byla učitelkou a pracovala v základní škole, již vlastnila megakorporace Lewis, Willis & Sons spadající do Právnické a auditorské sekce Vesmírné asociace. Zemřela, když mi bylo šest. Prakticky mě tedy vychovával otec.
Říká se, že to, co prožijete v raném dětství, ovlivní celý váš následující život. Je to pravda. To otec ve mně rozdmýchal vnitřní oheň mých ambicí. To on mě v osmi vzal s sebou do vesmíru, který se mi posléze stal osudem a druhým domovem. A když jsem pod jeho přísnou, přesto však vstřícnou taktovkou dospěl… nejdříve jsem se mu toužil vyrovnat. A když k tomu došlo, když jsem se stal nejmladším velitelem saturnské orbitální stanice Ring II, dal jsem si mnohem vyšší a obtížnější cíl. Stát se Předsedou Vesmírné asociace.
Být nejmocnějším člověkem, jaký kdy žil.
Nakonec po překonání řady možných i nemožných překážek a nástrah, kdy vše, v co jsem věřil, bylo zpochybněno, a i můj život často visel na vlásku, jsem se jím doopravdy stal.
Alespoň v očích jiných lidí, zejména spotřebitelské masy žijící předurčené konzumní životy v laskavé megakorporační náruči. Ve skutečnosti jsem však byl jen loutkou v rukou mnohem mocnější bytosti, než jsem byl já sám. Můj osud byl určen její vůlí.
Jak se říká, všechno má svou cenu. Co nemá, nestojí za námahu… Já tu svou platil, platím a budu platit.
Navždy.
Můj čas na výsluní trval jen krátce. Méně, než jsem si v letech, kdy jsem toužil po moci jako vampýr po krvi, představoval. Roku 2173 jsem pro většinu spotřebitelů zemřel – a to při nehodě transportní lodi, jíž selhaly brzdicí motory, takže se při nekontrolovatelném sestupu rozpadla v atmosféře jedné z raně kolonizovaných planet. Byla to dokonalá zástěrka. Nikdo nenašel mé tělo, všichni si mysleli, že shořelo na prach. A já… já byl tajně dopraven na stanici Světlo pulsaru v systému PSR 1257+12, kde jsem se stal vězněm kryogenního spánku, z něhož jsem se tu a tam probral.
Vyčkával jsem, dokud nepřijde čas… a nenavštíví mě můj host. To byl úděl, který mi byl dán.
Nyní, po více než padesáti letech, bylo mé čekání u konce.
Viděl jsem ho – ale on mě ne. Protože jsem tam s ním fyzicky nebyl: ve skutečnosti jsem se právě nacházel v operačním centru v srdci stanice a byl jsem propojený s neurálním rozhraním.
Můj host stál ve velké místnosti kruhového půdorysu kryté kopulí a zmateně se rozhlížel. Byl středně vysoký, s atletickou postavou, černovlasý.
Tak tohle… tohle je on…
Někdy čekáte na jednu jedinou věc celý život.
Nebo na osobu.
Já čekal na Desmonda Sommerse…
*
„Zaútočili na stanici, Gerarde!“
Z myšlenek utopených v hluboké minulosti, která snad ani nikdy nebyla pravdou, mě vytrhl energický ženský hlas.
Chvíli jsem byl dezorientovaný. Navíc mi to, co jsem slyšel, připadalo absurdní.
Kdo by, probůh, útočil na Ring II?
Napadli mě jen Černí Mingové, mafiánské uskupení z čínské části Marsu, pochyboval jsem však, že by se toho odvážili. Ti by si jistě vybrali jiný, snadno zranitelný cíl – ne největší orbitální stanici ve Sluneční soustavě. Znal jsem jejich císaře, Ming Šao-Čchiho. Nebyl to žádný hlupák.
„Gerarde!“ ozval se naléhavý hlas znovu. „No tak, Gerarde! Slyšíš mě?!“
Otevřel jsem oči a spatřil povědomou tvář: světlovlasou ženu v letech, jíž však věk neubral na kráse – Margaret de Werrovou, brilantní astrofyzičku a mou pravou ruku.
Kdysi mě k ní pojil jistý cit. Vzpomínal jsem si na její horké polibky, na vášeň, když se naše těla spojila v jedno. To všechno však už dávno odvál prach. Zbyla jen vadnoucí vzpomínka.
Čas je nemilosrdný. Pro nás všechny.
V tu chvíli mi došlo, kde jsem – ne na Ringu II, ale na jiné stanici. Na Světle pulsaru.
Žaludek mi sevřela úzkost.
Z toho, co se mělo stát… z toho, co bylo neodvratné. Možná proto jsem ve vzpomínkách utíkal do minulosti. A přemítal jsem. Mohla být má cesta jiná? Mohl jsem si vybrat? Vyvázat se z osudu, který mi určili jiní? Anebo bych se ocitl v tomto bodě prostoru i času, ať bych učinil cokoli?
Existuje něco jako predestinace?
„Gerarde!“ nevzdávala se Margaret. „Zaútočili na stanici!“
I poté, co jsem prozřel a uvědomil si, kde (a kdy) jsem, bylo její sdělení absurdní; ale jiným způsobem než v případě Ringu II. Světlo pulsaru se nacházelo v podpovrchovém oceánu třetí planety systému PSR 1257+12, ukotvené k více než deset kilometrů silné ledové krustě, která ho pokrývala. Nikdo na ně nemohl zaútočit – alespoň ne přímo. Mohl leda bombardovat ledový povrch tohoto světa. Pokud by tedy o stanici věděl – to, že existuje, bylo tajemstvím několika zasvěcených lidí.
Chvíli jsem se díval do Margaretiny vyděšené, brunátné tváře a opět si uvědomil nemilosrdnost času, který nás všechny stravuje jako neviditelný mor. Až potom mi došlo, že ode mě Margaret čeká odezvu.
„Pokud by tento svět bombardovali, cítili bychom otřesy,“ namítl jsem. Hlas se mi mírně zachvěl.
Povytáhla obočí. „Oni neútočí na nás, ale na Lighthouse!“ Změřila si mě zkoumavým pohledem, jak to uměla jen ona. Častokrát jsem se jí smál, říkal jí, že je chodící skener. Tehdy… před mnoha lety… „Gerarde, co je s tebou?“ dodala ještě.
Hrabal jsem se z křesla. „Nic… jen… následky dlouhé kryostáze.“
Naštěstí mou lež neprokoukla – byl jsem dobrý lhář. A herec. Kdybych nebyl, nikdy bych se nestal, kým jsem byl. Nikdy bych nemohl vést davy a manipulovat jimi. Vnucovat jim svou vůli. I vůli jiných, kteří byli nade mnou…
„Kdo zaútočil na Lighthouse?“ zajímal jsem se.
„Koloniální lehké bitevníky. Operační svaz o síle deseti darkstormů.“
Použila pro lodě oficiální označení jejich výrobce, megakorporace General Spaceship, lídra vesmírných technologií. Jejich současní majitelé jim však dali do vínku jiný název – Freedom. Svoboda.
Věc, které si vážili nejvíc, věc, za niž umírali.
„Nemožné,“ vyhrkl jsem. „Kolonisté cestu do systému neznají!“
Planetární soustava pulsaru PSR 1257+12 – známého také pod daleko familiárnějším názvem Dvanáctka – byla značně odlehlá, nacházela se přes tisíc světelných let od Země. A naši nepřátelé z Extrasolárního společenství, které sdružovalo „svobodné“ lidské světy, Kolonisté, do něho cestu hyperprostorovými koridory neznali. I kvůli tomu jsme stanici Světlo pulsaru vystavěli právě zde, v domnělém bezpečí této soustavy.
„Podcenili jsme je,“ pravila Margaret tváří v tvář nevyhnutelnému a založila si ruce na prsou. „Někde muselo dojít k úniku informací.“
„Obraz!“ přikázal jsem hlavnímu počítači stanice. Přímo přede mnou se zhmotnila obří holoobrazovka, na níž jsem spatřil kotouč první planety systému. Její povrch bičovaný nemilosrdnými pulsarovými větry a radiací fosforeskoval v místech, kde došlo k obnažení minerálních vrstev. Nad ní plul její věrný souputník, Lighthouse, stanice typu Sunrise. Měla podobu futuristické činky a pomocí ramen byla propojena s přístavním prstencem, jenž ji obkličoval ve středu pomyslné rukojeti. Záběry, které jsem sledoval na holoobrazovce, pocházely ze sondy s vyšší synchronní orbitou. Kvůli vzdálenosti mezi Lighthousem a Světlem pulsaru jsme se dívali do tři minuty vzdálené minulosti.
Přimhouřil jsem oči.
Margaret se přece jen v něčem mýlila. Nešlo o útok na stanici – ale boj o ni.
Proti sobě stanul koloniální operační svaz a dva sunstormy, vyspělé těžké bitevníky Ozbrojených složek, militární paže Vesmírné asociace, které poblíž stanice hlídkovaly.
Vypadalo to, že je souboj zničující pro obě strany konfliktu. Pět koloniálních lodí se proměnilo v pokroucené vraky, do vesmíru přitom byly vychrleny tuny trosek všech možných tvarů a velikostí, další nepřátelské plavidlo dodělávalo. A sunstormy… Bill Gates schytal mnoho úderů, jeho ablativní pancéřování bylo místy sloupané jako cibulová slupka, mohutné iontové motory vynechávaly. I přesto dál srdnatě bojoval.
„Protože my jsme Vesmírná asociace,“ zašeptal jsem.
Ve stejnou chvíli jeho souputníka, Johna D. Rockefellera, zasáhla jedna z těžkých raket s fúzní hlavicí, SOL. Byla to pro něj rána z milosti. Těžce poškozený bitevník se rozlétl v myriádě trosek, které se jako šrapnely vyřítily vstříc Lighthousu. Některé z nich stanici zasáhly a těžce poškodily; vychýlila se díky tomu z orbitální dráhy.
Bitva pokračovala.
A já… já byl překvapený. Nic z toho se totiž nemělo dít…
Myslel jsem si, že znám podstatnou část Plánu, nyní jsem však poznal, že můj mentor přece jen nedokáže všechno vidět, předpovědět.
„Měli jsme tušit, že se Kolonisti v předvečer zahájení projektu o něco pokusí,“ mumlala mi za zády Margaret s patrnou záští v hlase. „Kéž bychom před lety zavčasu eliminovali všechny hrozby…“
„Prosím, Margaret, nezačínej zase.“
„Sentiment!“ zavrčela. „Nic víc. Měl jsi Korolise zabít!“
Na okamžik jsem zavřel oči a opět se ponořil do vzpomínek. Nyní patřily muži s asketickou tváří a hlubokýma černýma očima. Můj dávný přítel, doktor Casper van Dyke, o něm jednou řekl, že se velice podobá legendárnímu srbskému vynálezci a vizionáři Nikolu Teslovi. Měl pravdu. Ta podoba byla nejen fyzická…
Robert byl geniální muž. Byl to právě on, kdo na základě pokusů s marsovským urychlovačem částic Genesis vyvinul generátor pro vstup do hyperprostorového koridoru, jenž nesl Eridanus, loď, která je jako první zkoumala, moje loď. I Margaretina… Robert nám otevřel vesmír – jenže za každý dar se platí. Robert se zbláznil, nejspíš kvůli tomu, že byl při zkouškách prvních verzí generátoru dlouhodobě vystavený poli narušujícímu mozkové vlny théta. Začal vykřikovat, že je projekt, nyní probíhající na Světle pulsaru, nebezpečný, že by mohl destabilizovat hyperprostor nebo by mohlo dojít k paradoxu vesmírných rozměrů – a tím k zániku samotného universa. Byli tací, kdo s ním souhlasili. A ti informace o projektu přenesli do nově osidlovaných Kolonií…
Díval jsem se na lehké bitevníky Extrasolárního společenství – jeho prezident Geoffrey Cruz se tedy rozhodl zakročit… Byl to schopný muž – stejně jako jeho otec Imanuel Cruz, můj spolužák z vysoké.
„Alespoň že mají mylné informace,“ ozvala se Margaret, která mi hleděla přes rameno. „Myslí si, že projekt probíhá na Lighthousu. Jestliže stanici zničí, tak se nic…“ Náhle šťavnatě zaklela. „Sommers. Ten bastard…“
V uchu mi pípla mikrovysílačka – naštěstí. „Pane,“ ozval se hlas jednoho ze staničních operátorů. „Přijímáme kódované vysílání z Lighthousu.“
„Přesměrujte to sem,“ poručil jsem.
Vedle mě se zhmotnila další holoobrazovka. Na tři minuty starém záznamu se objevila pohledná rusovlasá žena s modrýma očima. Má pravnučka, Natálie St. Pierre. Na Lighthousu plnila jistý delikátní úkol – měla dohlížet na velitele Desmonda Sommerse, muže, kterého Margaret nazvala bastardem.
„Nemám moc času, takže budu stručná,“ řekla Natálie a rychle se ohlédla přes rameno, když za ní zapršely jiskry z přerušeného energetického vedení. „Doktor Weir selhal. Desmondovi se během operace aktivovalo nanobotické brnění, i když on to zatím netuší. Zabil Weira i celý eskortní tým.“ Někde za ní se ozvala exploze. „Vy už určitě víte, co se děje,“ pokračovala. „Dám na něj pozor a pak vymyslím, jak ho k vám dostat. Agentka konsorcia OROS číslo 58356 končí.“
„Zbytečně plýtváme drahocenným časem a zdroji na jednoho muže, který není důležitý!“ pustila se do mě Margaret, sotva holoobrazovka pohasla. „Sakra, Gerarde, vůbec jsme ho sem nemuseli tahat. Weir mohl data z jeho nanobotického brnění klidně vytáhnout na Zemi. Proč to tak komplikujeme?“
Byla rozhněvaná. V tom okamžiku jsem opět pocítil osten dávné touhy. Kam se poděly ty měsíce strávené na Eridanu? Když jsme objevovali, když jsme byli volní… daleko od všeho a všech.
Povzdechl jsem si.
„Potřebuju s ním mluvit,“ řekl jsem na vysvětlenou.
„To tvrdíš pořád,“ povzdechla si Margaret. „Proč?“
Mlčel jsem. Mlčení někdy bylo nejlepší a nejjednodušší odpovědí…
„Typické,“ odfrkla si. „Někdy si říkám, že ti na našem projektu vůbec nezáleží.“
Když jsem na to nic neřekl, rozhořčeně odešla.
Dál jsem se díval na výjevy ze vzdálené bitvy. Viděl jsem zánik poslední koloniální lodi, i Gatese narážejícího do přístavního prstence stanice – která to všechno jako zázrakem přežila.
Dojem, že se děje cosi výjimečného, najednou vyprchal. A já někde hluboko v hrudi pocítil úzkost. Protože okamžik, na nějž jsem tu čekal přes padesát let, měl brzy nastat. ON, Desmond, skutečně přijde.
Pozoroval jsem vířící trosky lodí obou znesvářených stran, pohrobky bitvy, a v duchu se modlil za ty, kdo zemřeli. A za ty další, kteří teprve zemřou. Budou jich miliony. Věděl jsem to.
Protože mi to bylo ukázáno.
Zavřel jsem oči.
A vzpomněl si na průzkumnou loď Achernar, která byla zničena iontovou bouří před dvaašedesáti lety. Tehdy jsem na pohřbu členů její posádky pronesl slova, jež se později stala památnými. A hodila se i nyní.
„Naše víra je víra v lidstvo,“ zašeptal jsem. „Naše víra je víra v korporátní světonárod. Naše víra je víra ve Vesmírnou asociaci. Tito lidé zemřeli, abychom my mohli pokračovat v budování naší civilizace, abychom naše hodnoty mohli nést do všech koutů vesmíru. Jejich oběť nebude marná. Protože my jsme Vesmírná asociace.“
*
Stál jsem v nejnižším bodě stanice, v místě, kde se nacházela vyhlídková kopule, a díval se na ně.
Na carinaum.
Bylo uvězněné v krystalické sféře, která měla průměr deset kilometrů. Vlnilo se, kroutilo, pulzovalo a vzdouvalo, přičemž emitovalo bílé, takřka oslepující nepozemské světlo. Vizuální vjem byl zároveň těsně spojený s vjemem fyzickým. Já carinaum cítil. Byly to vlnky nereálna rozbíjející se o mou kůži. Protože ta látka, prazvláštní hmota-nehmota, která byla jeho podstatou, nepocházela z našeho vesmíru. Byla pro něj cizí, divná, matoucí, nepochopitelná. Byla homogenní na všech škálách ani nešla stlačit pod Schwarzschildův poloměr, nemohla se zhroutit v singularitě.
Zavřel jsem oči a rozpažil ruce. A vzpomněl jsem si na den, kdy jsme carinaum poprvé nalezli…
Bylo to před pětasedmdesáti lety, v době, kdy jsem velel Eridanu. Tehdy jsme cestovali vůbec nejdelším hyperprostorovým koridorem, na který jsme narazili – trvalo dvacet jeden den, než jsme se dostali do systému nestabilní proměnné dvojhvězdy Éty Carinae. Všichni tehdy byli nervózní. Motory Eridanu totiž nebyly na dlouhý pobyt v koridoru konstruované – ohrožovalo je vysokofrekvenční elektromagnetické pole, které se uvnitř něj přirozeně nacházelo. Pokud bychom v letu pokračovali déle, mohlo to zničit loď. A opustit koridor jsme jen tak nemohli. To prostě tehdy nešlo.
Já však zůstával na rozdíl od ostatních klidný. Věděl jsem, kam míříme. Že z koridoru včas vystoupíme. A také, co máme nalézt.
Eridanus učinil spoustu zásadních objevů. Protože byl na jeho palubě někdo, kdo mě vedl, kdo mi našeptával, co máme odhalit. Můj mentor.
Když jsem ho potkal poprvé, byl jsem paličatý egomaniak jistý si svou nadřazeností, opájející se svými úspěchy, za nimiž jsem si celý život tvrdě (a často bezohledně) šel. Většinou lidí jsem pohrdal. Když mi mentor začal odhalovat části Plánu, říkat mi, co mám objevit, a zvlášť poté, co jsem zázračnou shodou okolností unikl z dosahu horizontu událostí černé díry, začínal jsem si slepě myslet, že jsem vyvolený.
Byl jsem bláhový. A zaslepený.
Až postupem času mi začalo docházet, že nejsem nic.
Že jsem jen prach a v prach se obrátím. Že jsou tu mocné síly, jimž nemůžeme vzdorovat. A pokud ano, tak jedině společně.
Kdysi jsem běžné spotřebitele žijící v područí megakorporací přirovnal k součástkám a Asociaci ke stroji. Pokud by se některá z nich porouchala, měla být snadno vyměnitelná. Život spotřebitele měl tedy hodnotu té jedné jediné součástky.
Nyní jsem na to nahlížel jinak.
Každá součástka je svým vlastním způsobem důležitá – bez nich by stroj nefungoval. A existovali i tací, kteří byli nenahraditelní.
Já jím nebyl. Ale muž, který měl dnes přijít, ano.
V uchu mi pípla mikrovysílačka.
„Pane, raketoplán typu Héfaistos se už dostal na orbitu planety.“
Desmond Sommers byl tady. A já musel splnit úkol…
*
Můj host se přede mnou válel na podlaze, nad ním stáli dva agenti OROSu v černých hrudních pancířích, s celoobličejovými taktickými přilbami na hlavách a speciálními útočnými puškami GS BlackWidow v rukou.
Desmond slzel a hekal, tělo měl zkroucené bolestí z ran, které utrpěl. Já však věděl, že nestrádá jen jeho fyzická schránka, ale i duše.
Během uplynulých hodin se toho dozvěděl tolik…
Zejména, kdo ve skutečnosti je.
Že je voják, který disponuje pokročilou technologií nanobotického brnění, Nanobotic War Armor, NAWARem… Že na něm v souvislosti s ním byly prováděny lékařské experimenty – samozřejmě bez jeho vědomí. A že je měla na svědomí jeho žena Sarah, nyní již čtyři roky mrtvá.
To však nebylo to jediné, co musel skousnout. Byl vychovaný jako ukázkový spotřebitel, vedený k tomu, aby v Asociaci viděl ryzí dobro, aby byl vzorným synem materialismu. A aby její protipól, Kolonisty uctívající dávno odvrhnuté demokratické principy, vnímal jako zlo, které je potřeba z vesmíru vymýtit. Nyní zjistil, že není černá a bílá, ale jen odstíny šedi. Že Vesmírná asociace byla už dlouhou dobu ovládána konsorciem OROS, které se neštítilo ničeho – a v jehož čele jsem stál já.
Už mě nepovažoval za hrdinu, za nejslavnějšího Předsedu Vesmírné asociace všech dob, ale za někoho, kdo se zpronevěřil jejím základním hodnotám vzešlým z „Vize“ slavného Marcuse Greera (megakorporace sloužící lidem a lidstvu) a vydal ji všanc temnotě. A aby toho nebylo málo, právě ho zradila žena, o níž si myslel, že by ji mohl milovat. Anebo možná už miloval…
Má pravnučka Natálie St. Pierre.
Stála nad ním a nanobotické brnění, vyspělá technologie konsorcia OROS, jí právě mizelo v kůži. A odkrývalo rysy její pohledné bledé tváře společně s nepoddajnými rusými vlasy.
I přes to všechno, co musel vytrpět, Desmond dál bojoval. Už jsem chápal, proč byl vybrán.
Existují dva typy lidí – zbabělci a slaboši, kteří se nejsou schopni smířit s ranami osudu a po prvním neúspěchu to vzdávají, a lidé, kteří protrpěnými strázněmi zesílí. A s každou další jsou silnější a silnější. Jdou dál, pokračují. Nezastaví se, ač jim osud uštědřil spoustu políčků. Muž přede mnou patřil do druhé skupiny. Stejně jako já…
Setkal jsem se očima s pravnučkou; usmívala se. Poznal jsem však, že je to jen klam. Protože já v něm byl mistr.
„Ráda se s tebou opět setkávám,“ řekla mi Natálie. „Byla to dlouhá doba.“
„To byla,“ konstatoval jsem. „Jsi stále krásnější, Natálie. A tolik podobná své matce. Jsem velmi hrdý, že jsi celou dobu sloužila našemu cíli. A nyní jsi tu, má krev, abys společně se mnou uviděla vyvrcholení mého díla.“
Sklonila hlavu. „Bude mi ctí.“
Desmond, ležící opodál, právě začal naprázdno dávit. A potom se vyzvracel na podlahu. Když přestal, setkal se se mnou pohledem a na tváři vykouzlil drzý úsměv, jímž mě chtěl provokovat.
A já… já musel hrát svou předem připravenou roli…
Právě jsem pohřbíval sám sebe i své ego. Musel jsem ze sebe udělat zaslepeného blázna, který dovedl Asociaci na scestí.
„Je tak slabý a bezbranný,“ konstatoval jsem tváří v tvář Desmondově bídě a pohlédl jsem na Natálii. „Není jako ty, má drahá. Jsi silnější než on. A nyní…“ Došel jsem k jednomu z agentů OROSu, kteří předtím přivedli Natálii, a vzal si od něj pušku. Předstoupil jsem před Desmonda, namířil na něj a pousmál se.
„Tak to… udělej!“ zavrčel. „Udělej… to, ty… ksindle!“
Sklonil jsem zbraň. „Ty nebudeš prosit o milost?“
„Takovou… takovou radost ti… neudělám.“
Byl skutečně silný… nepoddajný.
„Jak chceš.“ Znovu jsem na něj namířil.
Zavřel oči v očekávání smrtícího výstřelu… když se ozvala Natálie: „Možná bychom ho prozatím mohli nechat naživu – aby byl svědkem tvého triumfu.“
I když to na sobě nedala znát, věděl jsem, co je skryto za jejími lhostejnými slovy. Že jí na Desmondovi záleží víc, než by byla ochotná přiznat. Nebylo vůbec těžké jí vyhovět – vždyť jsem ho stejně nechtěl zabít. Jen jsem opět hrál svou předem určenou roli v tomto příběhu.
Chvíli jsem o tom, co navrhla, naoko uvažoval. „Ano,“ řekl jsem nakonec – a sklonil jsem pušku. „To je dobrý nápad.“ Vzápětí jsem popadl Desmonda za vlasy a prudce mu vrazil obličej do zvratků. „To mu alespoň ukáže, že není víc než tenhle zvratek na podlaze!“ Potom jsem ho pustil.
Obrátil se na záda, rozkašlal se a začal lapat po dechu.
„A pokud budu chtít, Desmonde,“ dodal jsem, „uvidíš i můj triumfální návrat na Zemi. Představenstvo už se na něj chystá a současný Předseda Vesmírné asociace právě rezignuje. Uvidíš, jak budou lidé u vytržení, že jsem naživu, jak mě budou oslavovat.“
„Ještě jsou tu Kolonisti! Ti… ti budou vzdorovat!“
„Kolonisté!“ odfrkl jsem si. „Je pravda, že jsem je podcenil. Úkolem bitevníků u Lighthousu nebylo zajistit oblast proti případnému útoku, ale dopravit mě domů, až to všechno skončí. Kdybych věděl, o co se Kolonisté pokusí, neměl bych tu dvě lodě, měl bych jich tady dvacet. A nebylo to poprvé, co jsem udělal podobnou chybu. Když vypukly Koloniální války, netušil jsem, jak houževnatým nám budou protivníkem a jak to vyčerpá naše zdroje. Chtě nechtě jsem před deseti lety dovolil, aby s nimi Asociace uzavřela příměří. Tedy dokud nebudeme připraveni na novou válku, která je definitivně smaže z povrchů jejich planet – ten čas nastal nyní, ve chvíli našeho konečného triumfu.“
„Jak to myslíš?“
„Představenstvo podle mých instrukcí přesvědčilo Valnou hromadu Vesmírné asociace, aby při včerejším jednání podpořila zahájení Druhých koloniálních válek. Hrozby Extrasolárního společenství se tak zbavíme jednou provždy.“
Stalo se to velice rychle – tak, že mě to až zaskočilo.
Zdánlivě neškodný a vyřízený Desmond se najednou ocitl na nohách a stanul proti mně. Byl to pro mě už druhý šok během předcházejících dvaceti čtyř hodin – po tom, co koloniální bitevníky zaútočily na Lighthouse.
Myslel jsem si, že mě Desmond zabije – zachránil mě však jeden z agentů OROSu. Instinktivně střelil Desmonda plazmovým výbojem do boku a připekl mu tak kombinézu k žebrům. Můj host se bezvládně svalil na zem. Podle toho, jak zatínal zuby, ho muselo zranění nesmírně bolet.
Já však věděl, že to přežije, ba co víc, že se brzy uzdraví. Kvadriliardy nanobotů, které měl v krvi, mu nejen zefektivňovaly oběhový systém, ale pomáhaly i s hojením ran. Navíc to nebude trvat dlouho a jeho nanobotické brnění, které po souboji s Natálií selhalo, se brzy obnoví.
„Zvedněte ho!“ pronesl jsem otřeseně – alespoň něco jsem hrát nemusel…
Desmond opět prokázal svou sílu. Přestože byl momentálně na pokraji psychických i fyzických sil, snažil se agentům vzdorovat. Oni ho však zpacifikovali a dotáhli ke mně a k Natálii. Vrhl na mě alespoň opovržlivý pohled.
„Už je čas,“ řekl jsem mu a prostřednictvím čipu, který jsem měl umístěný v mozku, jsem poručil podlaze, aby se dematerializovala. V tom okamžiku se našich těl chopily vlečné paprsky a my klesali do operačního centra, srdce stanice Světlo pulsaru.
Oslepilo nás jasné světlo. Zamžikal jsem. Potom jsme dosedli na podlahu.
Středu operačního centra vévodil počítač s holografickým výstupem, nad nímž byl zhmotněn obraz stanice, ve které jsme se nacházeli: Světla pulsaru. Tvořilo ji několik vzájemně propojených kruhů; z toho vnějšího vybíhala osmička obřích ramen, která přidržovala sféru s carinaem. Vzdouvalo se a jiskřilo uvnitř ní.
U panelů obklopujících holopočítač už pracovali operátoři pod vedením Margaret de Werrové. Vše bylo připraveno na spuštění hypervirkatoru, jímž se přeladí frekvence carinaa. Až se tak stane, otevřeme pro lidstvo jiné systémy hyperprostorových koridorů.
Celý projekt spolykal miliardy asociačních jednotek a zabral řadu let. Nejprve bylo nutné přepravit do soustavy carinaum z oblasti Éty Carinae, kde bylo objeveno. Poté započala stavba této rozsáhlé stanice, největšího objektu, jaký kdy lidé vybudovali – trvala takřka dvacet let. Bylo na ni použito ultraželezo, jež se těžilo hluboko pod jižním pólem první planety soustavy PSR 1257+12, té, okolo níž obíhal Lighthouse. Stavba samotného hypervirkatoru byla také velmi zdlouhavá a náročná. Nehledě na množství simulací, jež bylo nutné provést na počítačích s bioneurální sítí, které ještě nebyly v dobách, kdy projekt započal, vynalezeny. Navíc se na něm podílelo mnoho vědců z různých oborů – jedním z nich byl i jistý doktor Peter McQueen, který se bez svého vědomí účastnil projektu WPS. Podpovrchový oceán, v němž se stanice i sféra carinaa nacházely, pro ni měl sloužit jako izolant – a McQueen měl propočítat jeho přesné chemické složení.
Tento vědec na projektu pracoval na těžební stanici známé jako Vulcano II, která se nacházela na Jupiterově vulkanicky hyperaktivním měsíci Io. Krátce po dokončení výzkumu však byl Kolonisty varován. Když se rozhodl data zničit, zjistil, že se k nim nemůže dostat; byla trvale uzamčena v hlavním úložišti stanice. Takže se rozhodl pro brutální tah, nebo lépe řečeno akt zoufalství – záleželo na úhlu pohledu. Pomocí geosond způsobil v okolí stanice rozsáhlé vulkanické erupce, které byly s to celé Vulcano II zničit. Zabránit tomu měli agenti OROSu přestrojení za Kolonisty – ti však neuspěli. V tu chvíli byl aktivován Desmond Sommers, toho času sloužící na záchranné lodi Tristan, konkrétně jeho nanobotické brnění, o němž do té doby neměl ani potuchy – měl se k datům dostat během záchranné akce, jejímž cílem bylo stanici potápějící se do lávové kaldery evakuovat. Došlo však k několika nepředvídatelným událostem a všechna vysoce ceněná data nakonec skončila v kolektivní paměti Desmondových nanobotů.
To proto byl nyní tady.
Alespoň tomu věřila Margaret. I ostatní.
Já však věděl, že nic z toho nebyla náhoda. Události na Io proběhly přesně, jak měly. Agenti OROSu měli selhat. Desmond se tam měl dostat coby člen záchranného týmu. Jeho brnění se mělo aktivovat jinak, než si OROS přál, a nahrát do sebe ta data – to všechno kvůli tomu, aby nyní stanul zde, ve stanici Světlo pulsaru po mém boku.
A stal se součástí Plánu…
Margaret vzhlédla od jednoho z panelů, s nímž pracovala. Uslyšel jsem, jak Desmond lapá po dechu – protože ji poznal. Jistě. Určitě před lety četl o legendární misi Eridanu v nějaké obrázkové knize – tak jako většina dítek uvědomělých spotřebitelů.
Protože my jsme Vesmírná asociace!
„Zůstali tu se mnou ti, kdo mi byli věrní,“ vysvětlil jsem mu. „To, že žijeme, bylo nejstřeženějším tajemstvím Asociace – nenašel bys o tom zmínku v žádném archivu a věděli to pouze někteří z Představenstva. Měli jsme cíl; stanout zde, až uplyne šedesát let a projekt Světlo pulsaru bude u konce. Využili jsme při tom kryogenní stáze.“
Margaret se na Desmonda zamračila – nenáviděla ho za to, že se stal proměnnou v rovnici, která ohrožovala její vysněný projekt. Potom se otočila na mě. „Teď není čas na hry, Gerarde. Měl jsi ho dávno zabít – svůj úkol už splnil.“
„O tom, jestli někdo zemře nebo ne, rozhoduji jen já,“ zavrčel jsem. „Jak jsme na tom?“
„Prošla jsem McQueenovy výpočty – ten muž byl génius. Škoda, že byl tak naivní a musel zemřít.“ Z jejího hlasu čišela ironie. Byla to tvrdá, cílevědomá žena. Možná až moc… Zajímavé, jak člověk s odstupem času vidí věci jinak, rekapituluje… „Začali jsme do oceánu vypouštět potřebné chemikálie k izolaci sféry. Zároveň jsem spustila startovací sekvenci hypervirkatoru. Převádím energii z reaktorů jedna až pět do prvních dvou ramen stanice – jsou nabita z osmdesáti procent. Máme problém s reaktorem osm, ale technická osádka už na tom pracuje. Reaktory jedenáct až patnáct bez problémů: ramena pět a šest se nabíjejí, hodnota sedmdesát procent. Zbylé reaktory i ramena hypervirkatoru jsou na tom stejně. Čas k zahájení procesu odhaduji na deset minut.“
„Výborně,“ zahučel jsem a zamířil do vzdálenější části operačního centra, kde ze šachet uvnitř podlahy vyjížděly stázové komory. V nich byli lidé, kteří projektu zasvětili život a čekali na jeho dokončení. Kdyby tak věděli, že všechno, co se tu dnes stane, je nepodstatné… kromě jediné věci.
Objal jsem se s roztřeseným mužem asijského zevnějšku, Jeremym Kwonem, který kdysi sloužil pod mým velením na Eridanu coby exobiolog. Znovu mi připomněl tu dobu. Ty objevy. To, jak usilovně dychtil najít jiné mimozemské civilizace – až se mu to nakonec podařilo v rozbouřené atmosféře horkého Jupitera Upsilon Andromedae Ab.
Díky mně a mému mentorovi…
Objal jsem se s Jeremym. „Vítej, příteli.“
Vypadal zmateně a nervózně. „Nemohu uvěřit… nemohu uvěřit, že už je čas. Připadá mi, jako bych do stáze ulehl teprve včera.“
„Jsi ten šťastnější z nás,“ usmál jsem se, i když mi rozhodně nebylo do smíchu. Zjistil jsem, že se mi dlaně nepříjemně potí; otřel jsem si je do kombinézy. „Já jsem byl za celou tu dobu několikrát vzhůru, takže jsem pocítil tíži toho času, ale už je to za námi.“
Jeremy se rozhlédl po operačním centru – nakonec pohledem spočinul na Desmondovi a agentech OROSu s blackwidowy v rukou, kteří ho střežili. Pravda, můj host nevypadal dvakrát nejlépe…
„Kdo je to?“ zajímal se Jeremy a já zjistil, že se mu třese hlas. „A co se mu stalo?“
Mávl jsem rukou. „Drobná překážka na naší cestě, Jeremy. Ale už jsme to vyřešili.“
„Do… dobře,“ přikývl. „To je dobře.“
Poplácal jsem ho po rameni a zamířil k vysoké plnoštíhlé ženě s tmavohnědými vlasy a zelenýma očima, k Ruslaně Ivanchukové, vynikající lékařce. Také ona byla kdysi přítomna na Eridanu, kde zachraňovala životy. I já jí vděčil za ten svůj; na jedné exoplanetě pozemského typu jsem se nakazil bakteriemi, které mě málem zabily. Ruslana však rychle odhalila zdroj nákazy a podařilo se jí v rekordním čase vyvinout účinné antibiotikum.
„Má drahá.“ Sevřel jsem jí ruku. „Jsem rád, že se s vámi opět vidím.“
Zamrkala. „Jako by to bylo včera, Gerarde. Jak…“ Chvíli hledala slova. „Jak se daří Asociaci?“
Záleželo jí na ní. Stejně jako mnohým z nich.
Nevěděli, co se na Zemi za těch více než padesát let stalo, že se Kolonisté v rámci Extrasolárního společenství osamostatnili. A že došlo k ničivé válce mezi nimi a Vesmírnou asociací. Nechtěl jsem jí to říct. Hodlal jsem nechat ji i ostatní v nevědomosti.
Koneckonců ani nemělo cenu jim to říkat… bylo by to totiž zbytečné.
„Skvěle,“ zalhal jsem. „Prosperuje jako nikdy, Ruslano. Už brzy… už brzy se vrátíme na kvetoucí Zemi a já opět usednu v čele Asociace jako její Předseda. A vy v čele Farmaceutické sekce.“
Má slova jí vykouzlila na tváři úsměv – to jediné jsem pro ni mohl udělat.
Přistoupil jsem k Malcolmu Sheppardovi, bývalému Výkonnému řediteli Vesmírné asociace – jeho syn Derek v současnosti na Zemi vedl megakorporaci Black Friday, zakládajícího člena konsorcia OROS. Následovali další staří známí…
„Osádka reaktoru osm hlásí, že je problém vyřešen, madam,“ zaslechl jsem hlas jednoho z operátorů.
„Výborně,“ pravila Margaret. „Řekněte jim, ať ho nastaví na plný výkon. Jak jsme na tom?“
„Podpovrchový oceán už působí na carinaum jako izolant. Míra je na šedesáti devíti procentech. Sedm ramen hypervirkatoru je plně nabito. Zbylé rameno, zčásti závislé na hlavním reaktoru osm, je na sedmdesáti procentech. Odhadovaný čas k zahájení procesu pět minut.“
„Gerarde!“ křikla na mě Margaret. „Už je skoro čas!“
Ano, už byl skoro čas.
Cítil jsem, jak mi po páteři přeběhl mráz. Ruce se mi nekontrolovatelně roztřásly, což jsem se snažil maskovat.
Ale bylo to pochopitelné – jak jsem jen mohl být připravený? A byl by v mé pozici vůbec někdo?
Na okamžik se z mých nohou stalo želé, žaludek mi ničila prudká křeč. Snažil jsem se dýchat, překonat to. Celý život jsem byl silný, nic mě nerozhodilo. Kráčel jsem za svými cíli bez ohledu na překážky i následky. Tak jsem to udělal i nyní – zamířil jsem do kruhu holoobrazovek.
„Přebírám ovládání,“ řekl jsem. „Gerard le Comp, autorizace alfa omega alfa 235.“
Vzápětí mě od hlavy k patě přejel paprsek skeneru; cítil jsem jen nepatrné šimrání na kůži. Následoval monotónní hlas staničního počítače: „Autorizační kód, sken osoby a hlasu pozitivní. Ovládání aktivní.“
Podlaha přede mnou se jako mávnutím kouzelného proutku rozestoupila a vyjel z ní ovládací panel hypervirkatoru.
„Pojďte, mí přátelé!“ zavolal jsem na své druhy, kteří procitli ze stáze. Obklopili mě – jako ovečky pastýře. A já jím byl…
„Carinaum je plně izolované!“ hlásila Margaret. „Poslední rameno hypervirkatoru je na devadesáti procentech! Za minutu budeme mít dost energie na to, abychom spustili závěrečnou sekvenci!“
Nastalo ticho, v němž by bylo slyšet i padající špendlík. Dokud ho nepřerušil můj host.
„Co když to nevyjde?!“ vykřikl Desmond – a slova cílil na zakládající členy OROSu, kteří mě obklopili. „Co když měl Korolis a ostatní, kteří uprchli do Kolonií, pravdu?! Co když tímhle zničíte galaxii?! Nebo dokonce vesmír?! Co když všichni zemřeme?!“
Skutečně se nevzdával. Ani nyní, když bylo vše – alespoň z jeho pohledu – ztraceno. Musel si myslet, že je to poslední den jeho života. Ve skutečnosti však byl jeho prvním…
„On vám neřekl všechno!“ pokračoval Desmond odhodlaně a vpíjel do mě rozzlobený pohled. „Možná vám hodně nasliboval, ale nic z toho není pravda! Konsorcium, pro něž jste pracovali, OROS, je zrůdná síla! Stejně jako se jí pozvolna stává samotná Asociace! Pro tenhle okamžik zabila tisíce, miliony! Neváhala vyprovokovat ničivou válku s Kolonisty – protože se bála, protože věděla, že oni jim budou chtít v realizaci projektu Světlo pulsaru zabránit! Protože to, co tady teď děláte, je nebezpečné!“
Desmondova slova nezůstala bez odezvy. Věděl jsem, že mnozí, kteří se mnou ulehli do kryostáze, pochybují. Jen jeden z nich se však odvážil promluvit: Jeremy Kwon.
„Je to pravda, Gerarde?“ zeptal se mě. „Je pravda, co tenhle člověk říká? Že Kolonisté začali brojit proti projektu? Je možné, že jim naši uprchlí přátelé poskytli důkazy, o nichž my nevíme. Možná že provedli jiné simulace než my a potvrdili Korolisovy závěry. Možná bychom to měli zvážit.“
Byly to přehnané obavy. Ve skutečnosti se nestane nic. Vůbec nic. Hypervirkator ani žádná síla, jíž bychom snad mohli disponovat, s carinaem nepohne. Tohle všechno je jen šaráda. Všechny ty zdroje, všechen čas – pro nic. Přesto se cosi stane, ale neuděláme to my. Existuje ještě jedna možnost cestování mezi hvězdami rychlostí vyšší, než je světlo: proskok hyperprostorem. Po miliony let něco podobného nebylo možné – mentor mi nikdy nevysvětlil proč –, ale dnes… dnes přestane toto omezení platit.
Vyhnal jsem ty myšlenky z hlavy (nic z toho mě už nemuselo trápit) a soustředil se na Jeremyho.
„Zvážit?!“ vyjekl jsem a snažil se, aby to znělo naštvaně. Místo toho jsem však byl odevzdaný.
Bylo nutné učinit další oběť ve prospěch celého lidstva, ve prospěch našeho korporátního světonároda, Vesmírné asociace, toho nejlepšího, čeho lidstvo dosáhlo. Kolik jsem jich už udělal? Nespočetně. Nechtěl jsem v tom pokračovat, ale musel jsem. Osud, který mi byl určen, byl nemilosrdný a krutý.
Pokynul jsem jednomu z agentů OROSu, který podpíral Desmonda. Muž pochopil: vytáhl z ramenního pouzdra laserovou pistoli, zacílil… a prostřelil Kwonovi čelo. Jeremy vykulil oči, otevřel a zavřel ústa, jako by se snažil říct poslední slova – a možná mě jimi proklít – a pak se sesul na podlahu operačního centra.
Cítil jsem, jak se za mnou vzedmula vlna paniky – mohla mě smést do temných hlubin oceánu jako ničivá tsunami. Já však věděl, že se to nestane. Že to dokončím.
„Zasloužil si to!“ otočil jsem se na druhy, v hlase typické zanícení náboženského fanatika – kdyby mě viděl můj drahý přítel Robert Richard Korolis, zakladatel Církve hyperprostorových koridorů, dozajista by na mě byl hrdý. „Zasloužil, protože ztratil víru v naši věc!“ Ukázal jsem na Desmonda. „Vy skutečně věříte tomuhle lháři?!“
Zamířil jsem k němu. Ke svému hostu. K muži, na něhož jsem čekal šedesát let. Natálie, stojící po jeho boku, nervózně přešlápla z nohy na nohu, i když v její pohledné tváři panoval stoický klid.
„Gerarde!“ ozvala se za mnou Margaret, v hlase varování. „Na to nemáme čas!“
„Já mám všechen čas na světě!“ Otočil jsem se k Desmondovi a dal mu tvrdou ránu do obličeje. Ten akt nezůstal bez odezvy; host se začal v držení agentů OROSu zpěčovat, byl však stále příliš slabý. Znovu jsem ho udeřil. A znovu. Když konečně ochabl, uchopil jsem ho za bradu a zdvihl mu hlavu. Chvíli jsme se měřili pohledy. „Vím, co tě zničí, Desmonde – a já to udělám.“ Zasmál jsem se – i když jsem věděl, jak to, co nyní řeknu, bude muže přede mnou bolet. „Víš, tvoje žena, Sarah, byla velice, velice chytrá, ctižádostivá, jedna z nejlepších, která pro OROS pracovala. Ona chápala, co ty ne, význam oběti pro vyšší dobro. To, že si tě vzala, byla její oběť, aby ti byla nablízku a mohla tě kontrolovat – nikdy tě nemilovala! Byl jsi jenom jejím pokusným objektem!“
„Já vím,“ šeptl a z oka mu skanula osamělá slza. „Já vím.“
„Byl jsi jenom její experiment!“ křičel jsem na něj; mírně jsem ztišil hlas, protože mi došlo, že už začínám přehrávat. „Její vědecký experiment, který ji nakonec zabil!“
Prudce sebou škubl, jeho pohled směřoval do vzdálené minulosti, k dávné bolesti.
Znal jsem ten pohled. Viděl jsem ho v očích mnoha mužů. I ve svých, když jsem se někdy podíval do zrcadla. Ztratil jsem toho tolik ve jménu Vesmírné asociace…
„Ne!“ zavrtěl hlavou Desmond v posledním vzdoru. „To není pravda!“
„Ale je! Zabil jsi ji! Tvoje brnění neselhalo jen na Io! Selhalo už předtím! Nevěříš?!“
„Gerarde!“ ozvala se mi za zády netrpělivá Margaret. „Všechna ramena hypervirkatoru jsou plně nabitá. Můžeme do sféry vpravit elektromagnetický puls!“
„Projekt Světlo pulsaru trval šedesát let!“ zakřičel jsem na ni. „Pět minut snad ještě počká, nebo ne?“
Znovu jsem se otočil k hostu. „Povím ti, jaká byla pravá příčina havárie záložního reaktoru na Stormcloudu, Desmonde. Při vyšetřování se přišlo na to, že den předtím došlo k nedovolenému vniknutí do jeho prostor.“
Aktivoval jsem mikropočítač na paži kombinézy a naťukal do něj několik instrukcí; před námi se zhmotnila holoobrazovka, na níž se objevila reaktorová místnost na Stormcloudu.
„Toto jsou obnovené záznamy z bezpečnostní kamery,“ vysvětlil jsem Desmondovi. „Dívej se!“
„Ne!“ vykřikl a otočil hlavu na stranu.
Musel to vidět. Bylo to důležité. Chytil jsem ho za hlavu a prudce mu s ní trhl k holoobrazovce. Snažil se zavřít oči, ale já mu v tom zabránil. „No tak se dívej!“ řval jsem.
Nakonec to udělal.
Výjev na holoobrazovce ukazoval postavu obalenou nanobotickým brněním. Chvíli se rozhlížela po reaktorové místnosti, nakonec zamířila k ocelovým schůdkům a vystoupala po nich na jeden z ochozů lemujících kvádr reaktoru. Bylo tam mnoho obslužných panelů; s jedním z nich začala pracovat. Trvalo to několik nekonečně dlouhých vteřin. Když byla hotová, sestoupila ze schůdků, zamířila k masivním bezpečnostním dveřím, které reaktorovou místnost uzavíraly, a když míjela kameru, nanobotické brnění jí zmizelo v kůži… a odhalilo Desmonda.
Díval jsem se na toho skutečného, stojícího v držení agentů OROSu, s tváří zrůzněnou nekonečnou bolestí.
„Je to tak, Desmonde!“ zavrčel jsem. „Tvoje brnění selhalo i tenkrát – nanoboti nad tebou z neznámých příčin převzali kontrolu, následně jsi překonfiguroval záložní reaktor a zároveň za sebou zametl stopy. Když byl druhý den spuštěn v rámci pravidelných testů, došlo k úniku vodíku, vznícení atmosféry a následné rázové vlně. Ty jsi přežil, protože tě brnění ochránilo – ale osmdesát lidí, kteří se v tu dobu nacházeli poblíž reaktoru, včetně tvé ženy, takové štěstí nemělo. To ty jsi jejich vrahem.“
Desmondovi se podlomila kolena a klesl na podlahu – definitivně zlomený. A odevzdaný. Alespoň pro tento okamžik.
Triumfálně jsem se zachechtal – a pak jsem se vydal ke svému panelu.
Opět jsem do něj začal zadávat příkazy. Srdce mi při tom zběsile bušilo v hrudi – z vidiny toho, co má nastat. Když jsem byl hotový – a já si přál, abych nebyl –, rozhlédl jsem se po ostatních. Bál jsem se, aby se mi netřásl hlas; naštěstí mě nezradil, měl jsem ho pevný. Však jsem ho také léta trénoval. „Pohleďte na zázrak, mí přátelé, pohleďte na největší čin v dějinách lidstva! Vychutnejte si okamžik, kdy se staneme pány vesmíru! Zadávám koordináty pro spuštění soustředěného vysokofrekvenčního elektromagnetického pulsu a měním frekvenci carinaa.“
Nastaly rozhodující vteřiny.
Netušil jsem, co přesně se děje v Desmondově hlavě, co ho nakonec přiměje i přes to všechno, co jsem mu řekl, bojovat. Ale učinil tak. Koutkem oka jsem spatřil, jak ho obaluje nanobotické brnění a zvedá se ze země; při tom nízkoteplotními plazmovými pulsy, které emitovalo, zabil oba agenty po svém boku. Potom obrátil ruku proti mně.
„Gerarde!“ vykřikla Natálie.
Setkal jsem se s Desmondem očima.
A já si v posledním okamžiku předtím, než mě připekl plazmovým výbojem k ovládacímu panelu, vzpomněl na rozhovor, který jsem před čtyřiasedmdesáti lety vedl na palubě Eridanu.
„Až se potkáte, Gerarde, až se kruh z tvé strany uzavře, musíš ho zlomit. To je tvůj nejdůležitější úkol. Protože každá bolest, kterou v životě zažije, ho učiní silnějším. Z bolesti roste, učí se. Díky ní se stane tím, kým má být.“
„A když to udělám?“ zeptal jsem se tehdy. „Co se stane?“
„Pro něho to začne, ale pro tebe, Gerarde, to skončí. Protože pak… pak tě Desmond zabije.“
