Související odkazy:
Rozhovor D. Stefanoviče s autorem (25.6.2008 – Neviditelný pes)
Rozhovor M. Fajkuse s autorem (27.7.2007 – Ikarie)
Rozhovor J. Havliše s autorem: 2. část (24.1.2007 – Fantasyplanet)
Rozhovor J. Havliše s autorem: 1. část (23.1.2007 – Fantasyplanet)
Ukázka
Agent s povolením porcovat
I.
Vstupní dveře bordelu vyrážím rázným kopancem. Prásk! Světlo z pestrobarevných luceren na chvíli vykrojí ve večerní dlažbě čtvercový obraz s mou po zuby ozbrojenou siluetou, ale ta je vzápětí pryč. Jediný skok a jsem uvnitř. Nohy v těžkých okovaných sandálech dopadnou do směsi třísek a zvířeného prachu.
Návštěvníci v putyce v přízemí vypadají překvapeně. Jejich chyba. Měli počítat s tím, že když se budou po nocích potulovat po Vykřičené osmě, můžou zažít i vzrušení trochu jiného druhu, než za jakým vyrazili.
Odolávám nutkání strhnout si z hlavy pytel a otestovat, co by s nimi udělal pohled na můj zjizvený zombický ksicht, a vyrážím přímo k barovému pultu. Dírou v látce posílám bordeldámě vzdušný polibek a jediné, co se obtěžuju vyslovit, je jméno chlapa, po kterém jdu.
Sem tam, hlavně když jsem s těmihle čistkami teprve začínal, se stávalo, že jsem místo odpovědi dostal maximálně po hubě a hned na mě volali vyhazovače. Když jsem začínal. Později, jak počet mrtvol a moje sláva rostly, se to změnilo. Skoro pro všechny jsem sice pořád velkou neznámou – tajemným monstrem toulajícím se nočními uličkami Královského města – ale o mé existenci už vlastně ví každé malé dítě.
I bordeldáma na pokraji infarktu o mně očividně slyšela.
„V-v patře, tře-třetí dveře vpravo…“ jektá a očima hledá chlapy z ochranky, kteří se právě zamkli na záchodě.
Další koktavá. Snad to není nakažlivé…
S odměřeným úšklebkem zachraptím: „Díky,“ a beru schody po třech. Hrabě Bakkare, doufám, že máte sepsanou závěť!
Před pokojem se na okamžik zastavím a naslouchám rytmickému vrzání postele a hlasitým vzdechům. To bude překvapení – in flagranti, urozený pane! Tak, do práce…
Znovu kop, rozražené dveře a už si prohlížím širokou cimru se zavšivenou postelí uprostřed. Vždycky vykopávám dveře. Při útěku si jsem aspoň jistý, že zůstaly otevřené. Navíc na sebe nemusím upoutávat pozornost pokašláváním nebo vtipnými hláškami. Taky jich nemám nevyčerpatelnou zásobu.
Zabralo to. Hrabě Bakkar mi okamžitě věnuje pozornost. Vyskakuje k nočnímu stolku, šátrá po meči a už přede mnou stojí, jak ho Bohové stvořili, s vesele se pohupujícím, ještě ztopořeným bimbasem. Štětka, kterou s ním před chvílí obdělával, zůstává sedět na posteli s přikrývkou přitisknutou na hrudi a děsně vříská. Nemám rád hluk, a tak jí hřbetem ruky střelím lehkou facku, aby ztichla. Odletí na druhý konec pokoje a je fakt ticho.
Ve šlechticově tváři vidím překvapení, strach a zároveň něco jako zmatek. Chápu, co ho mate. Pořád jsem netasil zbraň. Ani čakan, ani meč, i když se mi honosně lesknou za opaskem. Mám totiž pocit, že to vůbec nebude třeba. Od králových špehů vím, že Bakkar je navoňavkovaný měkkota, který nosí meč jenom na okrasu. Většinu času tráví v jídelně a jediným místem, kde občas natřásá svoje špeky, jsou špinavé městské nevěstince. Jedinečná příležitost vyzkoušet, jak mi jde mordování holýma rukama.
Nevinné oběti, proti kterým nic nemám, se samozřejmě snažím oddělat co nejrychleji a nejbezbolestněji. Ale u parchantů Bakkarova formátu si vždycky rád dopřeju i trochu zábavy navíc.
Zbraně nezbraně, váhavost je vzápětí pryč. Hrabě vyrazí do útoku a já se musím vyhýbat jeho prvnímu výpadu, potom dalšímu a dalšímu. Poskakujeme v půlkruhu – tam a zpátky – a oba hledáme nejsnadnější průnik. Jeho meč čas od času cinkne o můj hrudní plát, ale většinu ran se mi daří vykrývat loketními chrániči. Chvílemi se dostávám až těsně k němu a obdaruju ho boxerem pod pas nebo do brady. Ale je to nuda. Nejradši bych ho popadl a pořádně s ním o něco práskl. Jenomže tenhle trouba je nahý a zpocený a pořád mi klouže mezi prsty.
Čas se natahuje, měl bych vypadnout. Jenže moje oběť má zatím jenom asi pět, sice mistrovských, ale ne smrtelných podlitin. Svrbí mě dlaně a s chutí bych sáhl po čakanu. Řekl jsem si ale, že dokud to bude možné, zůstanou moji miláčkové za opaskem. A já jsem zásadový člověk. Vlastně zombík.
Vzápětí postřehnu na okraji zorného pole židli, stojící v rohu místnosti. Problém je vyřešen. Nebude to sice vůči mému svědomí úplně fér, ale myslím, že to nějak přežiju. Opěradlo mám v následujícím okamžiku v ruce, ještě jeden úskok, široký rozmach a po hlasitě svištící vertikální ráně zanechávám svého urozeného protivníka v nešťastné krvavé hromádce na podlaze. Odhazuju zbytky kdysi masivní a pro běžného chlapa opravdu těžké židle a po spokojeném výdechu se otáčím k omdlelé štětce. Vydechuju samozřejmě jenom ze zvyku, s mými tělesnými potřebami to nemá nic společného.
Chvíli na dívku zírám a pak… Nevím, kde se to ve mně bere, ale v záchvatu jakéhosi náhlého nutkání se k ní skláním a kontroluju pulz. Žije. Nevím proč, ale jsem kvůli tomu tak nějak rád. To se mi stává málokdy.
Je to fakt kus. Většina z těch, které postávají po nocích na ulici, jsou staré rašple a vypadají hůř než zombie. A když to řeknu já… Jenže i ve Vykřičené osmě mají podle všeho pasáci pro zámožné zákazníky schované kvalitnější zboží. Stačí se podívat na tu tvářičku, zadeček, ty kozičky…
Po zádech mi přeběhne mráz, nohy a ruce ztuhnou a na chvíli se mi zamlží před očima, až musím potřást hlavou, abych se toho zbavil. Co to k čertu…
Ze zvláštního rozpoložení mě najednou vyruší hluk zaznívající z přízemí. V momentě jsem zpátky ve své kůži a letím ke schodišti. Jen co se objevím na prvním schodu, zespodu mě hrdelním pokřikem přivítá sedm ozbrojených chlapů.
A jejej. Někdo stačil přivolat pomoc.
*
Ohlédnu se k oknu na opačné straně chodby a potom zpátky ke schodišti. Odhaduju svoje šance. Čtyři poskoci hraběte Bakkara, dva městští pochůzkáři a jeden rozzuřený občan v amoku „služba společnosti“. Zvládl jsem i nebezpečnější oddíly. No, nedá se nic dělat. Čakan a meč musejí přece jenom ven.
To už mi ruce míří k opasku a okované sandály dusají k vyzyvatelům.
Starý dobrý Marvin je zpátky. Krev stříká, kov řinčí, dřevo praští a něčí zuby skřípají po schodech.
Schodiště je poměrně úzké a protivníci se ke mně nedokážou prodrat víc než dva najednou. Kdyby trochu přemýšleli, nechají mě sestoupit dolů a tam mě obklíčí. Jenže takhle hrají jen sami proti sobě. Skoncovat se dvěma chlapy najednou mi totiž netrvá déle než šest úderů srdce ani při tréninku. (Nemluvím samozřejmě o svém srdci.) A tak improvizuju a bavím se. Useknutou hlavu jednoho z poskoků odpaluju k uniformovanému chlapíkovi v zadní řadě s lukem v rukou. Nenávidím střelné zbraně. Jednou mi šípem prostřelili krk, a dokud mi ho medikon nevytáhl, pískal jsem při řeči fistulí. Jako nějaký přiteplený divadelní sborista. To zombíka nasere, věřte mi. Letící hlava má navíc pozitivní psychologický účinek.
Znovu sahám po čakanu, který jsem si během odpalu odložil zabodnutím do stěny – přes hrudní koš aktivního občana – a chystám se s ním rozlousknout několik dalších přezrálých makovic.
Mužům mizí úsměvy z tváří. No tak, snad se nerozutečeme, přátelé! Ďábelsky se šklebím a jednou nohou odkopávám zábradlí, za kterým je volný prostor. Vaše poslední šance, sráči!
Dva, kteří jsou ke mně nejblíž, ji okamžitě využívají a střemhlavým skokem se přesouvají do přízemí. Rozlámané údy jsou přece jen lepší než smrt. Přes zbytek útočníků přelétávám v piruetě jako krvavý vichr. Za tohle trojité salto mortale kombinované s mekhanickou sekačkou na trávu bych určitě dostal plný počet bodů. Jenže obecenstvo dole v putyce místo potlesku omdlévá. No co. Ještě asi nedozrála doba…
Zbraně jsou zpátky za opaskem a moje silueta mizí ve stínech nočního města. Práce je hotová. Hajdy domů.
*
Ležím na katafalku ve své kryptě a zírám do stropu. Zase jsem mimo, jasně si to uvědomuju. Ten divný neklid je tu znovu…
Vůbec si nepamatuju, kde jsem se celou noc flákal. Do podzemních prostor Královského paláce jsem se vrátil až někdy nad ránem. Připlul jsem v rybářském člunu tunelem stoky, která ústí pod hradbami centrálního pahorku do Vnitřního okružního kanálu. Člun jsem uvázal v tajném podzemním přístavu a chodbou vytesanou přímo do podloží skály jsem vykročil ke svému skrovnému příbytku.
Na konci schodiště už mě očekával král Atlantidy, doprovázený – jako vždycky – dvěma strážci s foukačkami v rukou. Od doby, kdy jsem měl tu čest přímé konfrontace s hroty šipek, které vystřelují, nedělám v jejich přítomnosti žádné prudké pohyby. Šipky jsou totiž namočené v jedu, který způsobuje několikadenní ochrnutí. A u nezombioidní části populace údajně i smrt.
Zpráva o mé misi v nevěstinci mě očividně předběhla. A zjevně mého šéfa moc nepotěšila.
Zpoza širokých ramen ochranky mě sjel jako malého kluka. Proč prý, u Azathotha, nasadil na Bakkara stádo špehů a nechal je několik týdnů zjišťovat, kde by se dal diskrétně oddělat, když nakonec přijde pitomec jako já a udělá takový brajgl, že o něm do hodiny ví celé město. To mě, cituju, mohlo rovnou poslat do jeho zasraného hlavního sídla a ušetřilo by zasrané peníze a čas.
Kecy.
Proč si potom odstraňování politických protivníků nezařídí jinak? Jsou i prozaičtější metody než využití zombíka s mečem a čakanem – jed ve víně, podplacený sluha s dýkou za závěsem, nešťastný pád z útesu, nehoda při lovu. Král dobře ví, co dělá. Chce, aby z něho šel strach. Intriky ho nebaví…
Pokazil mi radost z práce, ale srát na to. Během svlíkání maskovacího pytle a protřásání slehlých dredů (menší úprava účesu podle egyptského vzoru) jsem zamumlal pád neurčitých žvástů jako omluvu a šel si po svém. Když jsem za sebou nakonec zabouchl dveře a shodil ze sebe zbroj, zjistil jsem, že jsem zapomněl i na tradiční suvenýr, který si obvykle nosím z každé výpravy. Tak jsem se jen unaveně svalil na podušky a doteď tu polehávám.
Je mi divně.
Myšlenky mi pobíhají všude možně, ale zároveň se pořád vracejí k jediné věci. Před očima mám tu šťavnatou děvku z bordelu. Tu tvářičku, kozičky, ten zadeček…
Najednou si uvědomím, že od chvíle, kdy je ze mě zombík, mi hlavou ani jednou neprobleskla jediná myšlenka na sex. Vlastně na žádný tělesný kontakt s lidmi – pokud nepočítám občasné mlácení do zubů. Zvláštní, až dodneška mi tyhle věci vůbec nechyběly.
A přede mnou jsou pořád ty oči, hluboké jako dračí sluje, pootevřené, chvějící se rty, jen se jich dotknout vlastními, sametová pokožka, dráždivé obliny dívčího těla…
Moje vlastní fantazie mě děsí. Vrtím se a snažím se soustředit na jiné věci. Co by mě tak dokázalo přivést na míň znepokojivé myšlenky? Čím bych je přehlušil? Co mám rád? U čeho se cítím fajn?
Už vím. Elixír.
Snažím se soustředit na představu, jak se mi tělem rozlévá nová dávka životodárné tekutiny, naplňuje údy novou silou a pocitem nekonečného blaha. Skoro jako při… při orgasmu. Do podsvětí!
A zase ta tvářička, kozičky, ten zadeček, zadeček, zadeček…
Vrtím se jako na jehlách. Myšlenky a končetiny neustále mění svoje místo. Tělem se přelévají zvláštní vlny energie.
Až nakonec pravá ruka zamíří tam, kde už dlouho nebyla.
*
„Nemůžu!“ křičím do ksichtu osobnímu lékaři, ležícímu na zemi s čerstvým monoklem.
V kryptě mám takové zařízení – stačí zatáhnout za provaz, a než napočítáte do stovky, přiběhnou sem dva chlapi, kteří mají za úkol starat se permanentně o mé zdraví a pohodlí. Jsou to moudří, učení muži – jeden z nich má titul medikona a druhý alchema.
„Nemůžeš co?“ civí nechápavě lékař.
„Nefunguje to!“ ukazuju už potřetí na rozkrok a snažím se mu diskrétně naznačit, že mám intimní problém.
Alchem, který se hned po příchodu prozíravě uklidil stranou, se nahlas rozesměje. Vrhám na něho vražedný pohled. (Od doby, kdy moje oči nabraly sytý smaragdový odstín Elixíru, dokážu i beze slov vysílat skutečně působivé signály.) Pochopí, že situace je vážná, a snaží se smích potlačit tím, že si do úst cpe tabákem zažloutlé vousy. Jenže to moc nepomáhá. Nejspíš je zase zfetovaný.
„Aha,“ povzdechne si medikon konečně, „no, s tím, že by to mělo fungovat, se původně vlastně ani nepočítalo.“
Cením zuby a zuřivě vrčím. Nemá to rád.
„Jen klid, klid!“ zvedá ruce před sebe a stahuje hlavu hlouběji mezi ramena. „Prostě jsme si mysleli… no, předpokládali jsme, že ten aparát by ti stejně k ničemu nebyl.“
„Ale?“
„To víš,“ vykládá omluvně, „zombie a rozmnožování – tyhle věci prostě nejdou dohromady. Ani u tak dokonalého tvora, jako jsi ty – Bohové, jak ti to říct co nejcitlivěji – pochop, ve váčku ti po smrti tak jako tak zůstala už jenom zpráchnivělá zrna…“
Před očima mi houstne rudá mlha a skřípání skloviny o sklovinu se s několikanásobnou ozvěnou odráží od zdí. Tak on má pocit, že je citlivý…
„A co moje pudy?“ vybuchuju znovu. „Na ty se zapomnělo?“
„Ne. Samozřejmě že ne. Ale mysleli jsme, že by se těžko našla žena, která by… Král, to král,“ mění medikon náhle směr odpovědi a snaží se bleskově odplazit z mého dosahu. Pravděpodobně si na mých rozechvělých nozdrách všiml, že jsem začal dýchat. „Král nám přikázal, abychom se tím nezabývali. Argider ti to potvrdí. Říkal, že potřebuje vraždící stroj, a ne… ne…“
„…šukacího panáka,“ dokončuju za něj a znovu mžourám na alchema. Pořád se dusí vlastními vousy. „Otázka zní,“ dodávám po dlouhém výdechu, kterým se snažím uklidnit, „jestli to dokážete dát do pořádku.“
Medikon se ohlédne na dočasně indisponovaného výrobce elixírů a opatrně pokrčí rameny. „Asi ano. Dej mi chvíli. Musím to celé dopodrobna rozebrat.“
„Přemýšlej rychle a nahlas,“ přikazuju a pomáhám mu na nohy.
Muž s monoklem (křestním jménem Edur, pokud jsem to ještě nezmínil) váhavě přijme podávanou ruku, zběžně si opráší šaty a s mrzutým výrazem se odšourá na pryčnu ke kolegovi. Potom zadumaně svraští čelo a s pohledem upřeným přímo na můj rozkrok začne mluvit:
„Erekční svaly – jako ostatně všechny svaly ve tvém těle – musejí fungovat bezchybně. Stejně jako nervy, kterými se šíří tvé pudové reflexy.“
Přikyvuju. Během nádeničiny u pouličního zubaře se na mě z medikonie tu a tam něco nalepilo a pár věcem dokážu porozumět i bez zdlouhavého vysvětlování.
„Problém je v tom, že cévami, které napájejí oblast pohlavních orgánů, neproudí krev. Ztuhla a korpus penisu se nemá čím naplnit. Hm. Možná by se dala lokálně rozpustit. Nebo nahradit jinou tekutinou. Myslím, že to dokážeme vyřešit.“
„To bude všechno?“
„No, skoro. Ještě nám zůstává jeden úkol – jak tekutinu z cév napumpovat během vzrušení tam, kde ji chceme mít.“
„Ona tam nenateče sama?“
„Nateče, ale ne v dostatečném množství. Nebije ti srdce. Takže nám chybí tlak, který by jí do penisu natlačil co nejvíc.“
„A ten vyvineme jak?“
„Zatím nevím,“ pokrčí medikon rameny a znovu se tázavě obrátí k alchemovi. „Napadá vás něco?“
Argider s vypětím všech sil potlačí poslední záchvěvy smíchu, opatrně si vytáhne vousy z úst a lišácky se zašklebí.
„Vlastně jo. Pamatujete si na ten dáreček, který jsem dostal od Nymfomanických sester?“
„Dáreček?“ nadzvedne lékař levé obočí a chvíli tápe. „Ach ano!“ vzpomene si nakonec a radostně tleskne.
„O co jde?“ zachrčím skrz napětím stažené hrdlo a nakloním se co nejblíž.
„No, je to takové speciálně vycvičené domácí zvířátko. Rybka. Říká se jí Přísavník. Nasadíš si ji na malého Marvina, jemně ji poškrábeš na bříšku a potom…“
Zavrzání kloubů v mé křečovitě sevřené pěsti ho zastaví uprostřed věty.
„Přísavník?“ zalapám po dechu s vytřeštěnýma očima.
„No… ano.“
„Nikdy!!!“
Vědátoři mizí za dveřmi dřív, než zatnutá pěst dopadne na lavici, kde seděli, a promění ji v hromádku zubních párátek.
*
Následující dny mi připadají jako brodění se po dně jezera, napuštěného hustým mlékem.
Dal jsem Edurovi a Argiderovi týden, aby vymysleli něco lepšího, a začal pevně doufat, že se za tu dobu nezblázním.
Jen pravidelné koupele ve studené vodě a každodenní několikahodinový maraton po stokách mě udržují v relativně příčetném stavu. Ženské křivky sice nedokážu úplně vyhnat z hlavy, ale četnost jejich ataků se tak aspoň zredukovala.
Je to neuvěřitelné, jak rychle dokáže taková zdánlivá drobnost spláchnout do hajzlu všechny vaše představy o vlastní dokonalosti. Že prý nadčlověk! Tvor definitivně osvobozený od přízemností lidského života! Prdlajz! Nadržená impotentní marioneta!
Dostávám další lekci o tom, že tohle tělo a mysl mají k dokonalosti daleko. Bohové mi doručili další důkaz, jak málo jsem se změnil proti tomu, čím jsem kdysi byl.
Medikon se vrací s novým nápadem už po čtyřech dnech.
Matko Hydro zaplať!
*
„Slyšel jsi někdy o šamanech rudokožců, žijících v pralesích Západního kontinentu?“
„Něco ano,“ přikyvuju s neskrývaným skepticismem.
„Říká se, že někteří z nich dokážou silou vůle zastavit své srdce.“
„A?“
„No, pokud je to pravda, určitě to jde i opačně. Ostatně, je to jen sval řízený mozkem. Pokud bys dokázal přinutit své srdce aspoň na krátkou chvíli bít, náš problém by byl vyřešen.“
„Hm,“ komentuju jeho slova opatrně a nechávám si je rozležet v hlavě. „Chceš, abych to zkusil hned?“
„Ne. Hned ne,“ vrtí medikon hlavou. „Nejdříve musíme dokonale vyprázdnit tvůj cévní systém,“ poklepe mi ukazovákem na nahou hruď, „a naplnit ho náhradní tekutinou. Pojď za mnou do operačky.“
„Počkat,“ zastavuju ho v půli cesty k místnosti s jedinými dveřmi. „Ještě jsem neřekl, že se mi ten nápad líbí.“
Edur nakloní hlavu na bok a obdaruje mě shovívavým úsměvem. „Nenese to s sebou žádná rizika,“ řekne. „Věř mi.“
S povzdechem se odlepím od pryčny a následuju ho do komnaty, kterou navštěvuju opravdu nerad. Kývnutím hlavy pozdravím alchema, který už stojí u chirurgického stolku a zkouší ostrost skalpelů, nůžek a jehel. Před samotným zalehnutím na masivní kus ledu, čerstvě vyříznutého z ledovce ležícího pod vrcholem hory Atlas, ještě naposledy zaváhám, ale nakonec zatnu zuby a nechávám všechno v rukou osudu.
„Jak mě chcete vyprázdnit?“ ptám se, zatímco mě Edur připoutává k operačnímu kvádru širokými popruhy z hovězí kůže. (Je mi líto, tenhle kus ledu při nejlepší vůli nedokážu nazvat stolem.)
„Část kruoru,“ odpovídá lékař, „tedy krevní sraženiny z těch nejsilnějších cév, vytáhneme chirurgicky. Zbytek rozpustíme tímhle roztokem,“ zvedne dlouhou trubici ukončenou dutou jehlou, z které ukapává kalná mazlavá tekutina.
„Co je to?“
„Směs telecí žluči a ovčích žaludečních šťáv.“
„Cože?!“ vykřiknu a popruhy se mi zaryjí hluboko do kůže.
„Klid,“ zatlačí mě medikon zpátky do lehu. „Je to bezpečné. Necháme to působit jenom krátkou dobu. Potom tě důkladně propláchneme několika čerpáky tohohle,“ ukáže k amforám stojícím u zdi.
„A to je zase co?“ vyzvídám s obavami.
„Pojmenoval jsem to skoroplazma. Použijeme to zároveň i jako náhradu tvé krve. Jde vlastně o obyčejnou vodu s příměsí přesně odměřeného množství kuchyňské soli. Hledal jsem něco, co se nezkazí, dobře difuzuje tělem a nepoškozuje tkáň. Po mnoha pokusech s nejrůznějšími oleji a živočišnými tekutinami jsme s Argiderem dospěli k závěru, že je to ten nejideálnější roztok pro naše účely.“
„Co ta konvalinková vůně?“ mračím se na něj nedůvěřivě.
Medikon jen pokrčí rameny. „Zkoušeli jsme desítky poměrů soli a vody, než jsme našli ten pravý. Abychom si roztoky nepopletli, označovali jsme je různými pomocnými esencemi. Pokud je to problém, můžeme to pozastavit a namíchat novou várku…“
„Ne,“ vrtím hlavou, nechávám ji klesnout na mrazivý polštář a odevzdaně zavírám oči. „Je mi to jedno. Jen už začněte.“
„Mimochodem,“ dodává Argider věcně. „Konvalinky skvěle překryjí zápach žluči.“
*
„Otevři ústa,“ poklepe mi medikon ještě na bradu, „nejdřív se musíš napít Elixíru.“
„Proč? Měl jsem čerstvou dávku před dvěma dny. Před jinými operacemi mi Elixír nedáváte.“
„Tohle přece není obyčejné sešívání.“
S podezřením otevírám jedno oko. „Neříkal jsi něco o nulových rizicích?“
„Komplikace nebudou,“ opakuje přesvědčivě, „ale nikdy není na škodu pojistit se. Pokud je zajištěn přísun Elixíru, můžeme si být oba jistí tím, že ani jedné celule ve tvém těle se nic nes… hm, víš, co je celula?“
„Vím,“ vraštím uraženě čelo. „Chlap, u kterého jsem zaživa pracoval, neléčil lidi vrtáním děr do hlavy.“
„No, teorie o vyhánění duchů choroby skrz umělé otvory v lebce, kterou razí Egypťani, je z odborného hlediska samozřejmě blbost. Na druhou stranu, snížený tlak v lebeční dutině…“
„Vrať se k celulám,“ přeruším ho ostře a zhltnu obsah flakonku, jehož hrdlo mi přiložil ke rtům.
Chutná skvěle, jako vždycky. Už se těším na okamžik, kdy se dostaví extáze. A s ní bohůmžel i připitomělý úsměv, kterým se bude můj operační tým určitě docela dlouho tiše bavit.
„No, došli jsme k hypotéze,“ pokračuje medikon, zatímco se prohrabává skalpely, „že lidská celula nadopovaná Elixírem nedokáže zemřít. Prostě rezignuje na staré zvyky a začne fungovat úplně novým, vylepšeným způsobem. Bude bezodpadově zpracovávat vstřebané zásoby energie a živin a neohroženě vegetovat, až dokud je nespotřebuje do poslední pidikapky. Dokonce při tom nebude brát ohled ani na extrémně nepříznivé vlivy vnějšího prostředí – výkyvy teploty, omezený přísun vzduchu a tak podobně…“
Medikonova slova mě uspávají. Ještě chvíli sleduju, jak z řezu na vnitřní straně stehna vytahuje tmavě rudou elastickou hmotu, tlustou jako housenka a dlouhou dobrý loket a namotává ji na pinzetu, a potom znechuceně zavírám mžourající oko.
„Na Elixír však nereagují všechny celuly tvého těla. Aktivně vlastně udržuje při životě jen tvé svaly, kosti, nervy, kůži a některé sliznice. Ty zato všechny přebuduje tak dokonale, že můžeš skoro permanentně využívat jejich maximální kapacitu. Proto ta síla, ta ohebnost a ty reflexy.“
„A co ten intelekt?“ uchechtne se alchem.
„No, na to zatím nemám úplně jednoznačnou odpověď…“
„Jsem pořád tady a slyším vás,“ zavrčím podrážděně. Alchema očividně mrzí, že ho naposledy minula pěstní úprava očních stínů.
Muži se ještě přidušeně zahihňají, ale pak pro jistotu ztichnou.
Ve chvíli, kdy se znovu vrátí k diskusi, mě už jejich řeči ani trochu nerozptylují. Poddávám se slastnému mravenčení, které se rozlévá mými údy, a úplně přestávám vnímat okolí.
II.
Daleko na severu, v sídle řádu Velikého Dagona…
„Co to bylo za pitomce?“ zamračí se Velekněz zmateně, sotva se dveře Dómu naslouchajícího ucha za divným uhlazeným chlapem v ještě divnější zástěře zavřou. „V životě jsem neslyšel o cechu svobodných uhlířů!“
Veleknězův tajemník potlačí pobavené ušklíbnutí, s vážnou tváří postoupí o krok blíž k okraji pódia, zastrčí si desky s papyry do podpaží a zatleská:
„Trochu hudby, prosím!“
Zpoza závěsu po jeho pravici okamžitě vyběhne kněz-služebník, zastaví se uprostřed místnosti a začne hlasitě hulákat.
Tajemník se vrátí na své místo, mírně se nahne k Veleknězovu rameni a ztišeným hlasem mu odpoví: „To byl velmistr Lóže, Svatosti. Inkognito.“
„Inkognito?“ zopakuje starý muž. „Strašné jméno. Nedivím se mu, že se ani nepředstavil…“ Jako obvykle, pomazané hlavě chvíli trvá, než si v odpovědi najde to podstatné. „Velmistr Lóže?“ zarazí se najednou. „To nemyslíte vážně! Vyznavač Běsa na půdě řádu?! Jak se opovážil?“ Skoro poskočí v křesle. „Člověk, který skládá oběti na oltář nějakého třetiřadého bůžka z ciziny a stará se jen o své bohatství a tělesné požitky! Proč jste ho sem vůbec pustili?!“
„Slyšel jste,“ rozhodí tajemník rukama. „Přišel žádat o pomoc. Nemohli jsme ho odmítnout. Dóm ucha otevírá dveře všem, kdo se domáhají vyšší spravedlnosti. Jeho lidé chtějí hlavu vraha.“
Veleknězi chvíli trvá, než se uklidní.
„Smrt hraběte Bakkara je nějak vzala,“ zabručí. „Neříkám, že nás ne. Ale že právě nějakou měšťanskou chátru… Co s nimi měl?“
„Můžu jen hádat, Svatosti,“ pokrčí tajemník rameny. „V případě královy předčasné smrti by byl Bakkar nejvážnějším kandidátem na trůn. Kdo ví, možná mezi sebou v této záležitosti uzavřeli nějakou dohodu…“
Velekněz na něj hledí, jako by čekal, až konečně dokončí načatou větu.
„Lóže mu plánovala nasadit korunu a udělat z něj svou figurku,“ vyloží podřízený své domněnky na rovinu.
Stařec zhrozeně zavrtí hlavou.
„Vážně ho nechal zabít… král?“ zeptá se šeptem. „Vlastního bratrance?“
„Lóže je o tom očividně přesvědčená,“ sevře tajemník ústa do tenké linky. „A,“ rozhodne se okolky definitivně odsunout stranou, „ani my bychom tuhle možnost neměli brát na lehkou váhu. Pravda je taková, že většina vražd, které za poslední měsíce otřásly Královským městem, přišla Aitorovi vhod. Vezměte si jen smrt jeho věřitelů. Královská pokladnice najednou nemá problém s dluhy! A královské daně jsou dokonce nižší než naše! Po Bakkarovi… už ani Atlantiďané s čistou krví si nemůžou být jistí bezpečím! Vždyť dnes stačí, aby nějaký chudák s dírou v kapse proběhl Labyrintem a rovnou povýší do šlechtického stavu!“
„Dobře, dobře,“ zamává mu Velekněz rukama před obličejem. „Vraťme se k Lóži. Pořád nechápu, proč do této záležitosti zatahují nás. Proč si to nevyřídí sami? To neumí chytit jednoho hrdlořeza?“
„Podle všeho se o to snažili. Zjevně neuspěli.“
„Myslíte, že my máme lepší možnosti?“
„No, přinejmenším jsme nepřišli o své pozice v Královském městě.“
Velekněz si podepře těžkou hlavu a hluboce se zamyslí. V rámci možností, samozřejmě.
„Co radíte?“
„Možná bychom se na to měli podívat. Nezávazně.“
„Já nevím. Spolčovat se s kacíři…“
„Lóže nám za vrahovu hlavu nabízí dvě stě padesát zlatých prutů.“
Velmistr znovu čeká.
Tajemník si zhluboka povzdechne.
„Vím, že světské záležitosti jdou mimo vás, Svatosti. Proto mi dovolte přeložit tuto nabídku do srozumitelnější řeči.“ Z desek vytáhne malé počitadlo: „Za sto padesát prutů bychom během jednoho roku dokázali postavit šest nebo sedm nových chrámů. Za dalších padesát opravit devět až dvanáct starých. A za zbývajících padesát bychom dokázali vychovat a vysvětit přibližně dvě stovky nových kněží. To je dohromady…“ chvíli posouvá kostky počítadla nahoru a dolů, „deset tisíc spasených duší. Nemyslíte, že toto číslo přece jen stojí za úvahu?“
Zamračený stařec si dlouze mne hladce oholenou bradu.
„Aktivujte špehy ve městě,“ řekne nakonec. „A v Paláci. Ale – nenápadně!“