Zvrat

Související odkazy:

Autorův profil na Legii
Oficiální stránky autora (anglicky)

Ukázka:

Galaktický almanach

Invaze na Bax-Emithrnéy (52014)

převzato z vydání pro standardní rok 52016

Obsah (skrýt)

1.       Obecné informace

2.       Imperiální síly

3.       Přípravy

4.       Útok

5.       Anomálie

6.       Rozkaz generála Traffordové k ústupu

7.       Částečné zrušení rozkazu admirálem Brimem

8.       Vojenské důsledky

9.       Osobní důsledky

10.     Dodatek

Obecné informace

Hlavním účelem tohoto výpadu do okupovaného Effer’wycku bylo zničení gravitačních doků poblíž města Eppeid na Bax/Emithrnéy, což je masivní komplex určený k opravě hvězdných lodí, dostatečně velký na to, aby dokázal pojmout i nejmohutnější hvězdolety, a dostatečně odolný, aby dokázal odolat bombardování nejsilnějšími disruptory té doby. Effer’wycká vláda dala komplex vystavět za cenu nesmírných nákladů ještě v době před vpádem Ligy Temných hvězd. Je ironií, že v současnosti slouží k naplnění ambicí Nergola Triannika ovládnout celou Domovskou galaxii. Jejich zničení by uštědřilo Lize tvrdý úder.

Sekundárním cílem výpadu bylo zmocnění se nového detekčního zařízení SPALS, které ligerští technici právě instalovali na sousední planetě Bax/Lavenurb. Jelikož získání tohoto zařízení bylo pro válečné úsilí tak důležité, rozhodla se imperiální admiralita riskovat L.I.F. Montroyal, zcela novou hvězdnou transportní loď střední třídy. Prosté zničení nového ligerského zařízení by samo o sobě nestačilo, imperiální výzkumní pracovníci na Proteu/Asterious potřebovali zjistit, jak funguje. Za tímto účelem bylo nutné, aby ho Montroyal přivezla domů.

Imperiální síly

Pro tuto operaci shromáždilo Spojené operační velení středně velkou flotilu skládající se z osmi lehkých křižníků, šesti obrněných disruptorových člunů Svobodného Effer’wycku, šestnácti povrchových bombardovacích lodí, dvou uskupení maličkých radioelektronických člunů a pětadvaceti nejmodernějších obrněných výsadkových člunů – a nadto Montroyal. Tyto síly byly v tajnosti shromážděny společně s téměř šesti tisíci plně vyzbrojenými výsadkáři na dvou neobydlených planetách, které se nacházejí ve vzdálenosti necelého světelného roku od Effer’wycké prázdnoty.

Celá operace podléhala přímému velení brigádního generála Megan Traffordové z imperiální armády.

Za účelem poskytnutí stíhacího krytí uvolnilo velitelství flotily šest eskader útočných lodí Starfury MK 9, každou po šestnácti strojích, aby svaz chránily před hvězdnými loděmi obránců, plus další čtyři eskadry útočných lodí typu 327, jejichž úkolem bylo minimalizovat obrannou palbu povrchových zbraní. Vzhledem k tomu, že velké procento Starfury tvořily nové lodě, které mohly vzlétnout téměř kdykoli podle okamžité potřeby, zdály se být tyto počty pro účely útoku dostatečné, přinejmenším v počáteční fázi mise, kdy imperiální síly čelily pouze místním obráncům.

Avšak když královští ženisté odvysílali z Bax/Lavernub zprávu, že nový ligerský SPALS byl naložen na L.I.F. Montroyal, měly být k této speciální misi po dobu do ukončení operace převeleny dvě eskadry Starfury a dvě eskadry lodí typu 327.

Obě části této sekundární operace byly pod přímým velením kontradmirála imperiální flotily Wilfa Brima.

Přípravy

Na povrchu se zdálo, že celý útok je naplánován dobře a logicky, že jde doslova o učebnicový příklad mezihvězdného boje nesoucí velký potenciál způsobit nepříteli rozsáhlé škody a dosáhnout významného přínosu pro Impérium a jeho spojence.

Avšak v průběhu útoku vyšlo zřetelně najevo, že imperiální síly mohou velmi rychle dostat značně nevítanou společnost. Obtloustlý ligerský maršál Hoth Orgoth velel na Effer’wycku téměř patnácti stovkám útočných a bojových lodí – a nikdy se nezdráhal je použít. To samo o sobě, a zvláště ve spojení s myriádou věcí, které se mohly během tak rozsáhlé a složité operace zvrtnout, představovalo velmi plodná semínka katastrofy.

Významnou roli sehrálo i to, že si generál Traffordová byla úspěchem natolik jistá, že zakázala byť jen mluvit o plýtvání zdroji na eventuální záložní plány pro případ neočekávaného.

Útok

V den D, 25. oktadu 52014, rozličné lodě imperiální útočné flotily zpomalily z hyperrychlosti a dorazily k výchozímu bodu u Bax/Emithrnéy v rozmezí několika okamžiků od nultého metacyklu, což představovalo skutečný triumf hvězdné pilotáže a bylo po všech stránkách vynikajícím začátkem operace.

Bezprostředně poté se čtyři eskadry Starfury rozprostřely tak, aby obklopily hlavní cíl na planetě Bax/Emithrnéy ve formě vzdušného krytí. Zbývající Starfury a čtyři eskadry útočných lodí typu 327 zamířily k povrchu ve formaci pro udržení orbitální kontroly. Současně s tím sestupovaly lehké křižníky a obrněné čluny pomalu atmosférou, aby pro případ nutnosti zajistily perimetr kolem gravitačních doků.

Paralelně s těmito operacemi se ihned po započetí útoku na Bax/Emithrnéy vylodila na sousedním Bax/Lavernub, poblíž zařízení SPALS, mnohem menší jednotka složená z výsadkářů z Vesmírných výsadkových operací (VVO) a královských ženistů. Jakmile výsadkáři získali kontrolu nad areálem SPALS, začali ženisté celou aparaturu rozebírat (včetně všech zvláštních antén, které byly vidět na špionážních holosnímcích). Následně měl být každý kus naložen na Montroyal, která se měla bez ohledu na výsledek hlavní části operace nejvyšší možnou rychlostí stáhnout na imperiální stranu Effer’wycké prázdnoty.

Zpočátku se zdálo, že vše probíhá hladce.

Anomálie

Načež došlo k anomálii, která okamžitě pohřbila veškeré naděje generála Traffordové na výhodu momentu překvapení. Jedno z prvních plavidel sestupujících z oběžné dráhy se střetlo s obchodní lodí a její eskortou, které právě stoupaly do vesmírného prostoru. Rozpoutala se zuřivá přestřelka a během několika kliků pálili všichni po všem, co se jen hnulo.

Vtom spustily palbu silné disruptory na povrchu a jejich oslnivé záblesky oslepily hyperobrazovky na obou stranách. Podle všeho vypálily současně dvě baterie a ve vesmíru došlo k obrovskému výbuchu, který z oblohy zcela smetl starý těžký křižník L.I.F. Furious, čímž došlo k poklesu palebné síly zaměřené na povrch a ke ztrátě téměř osmi set imperiálních hvězdných námořníků.

Záhy poté explodovala v obrovském výtrysku radiačního ohně další povrchová baterie disruptorů, což svědčilo o tom, že se přinejmenším části výsadkářů podařilo dostat dolů a zahájit boj. Nicméně veškeré naděje na úspěch na povrchu povadly, když se na zemi objevily ligerské bitevní tanky. V tu chvíli se celá operace začala rozpadat.

Rozkaz generála Traffordové k ústupu

Když se operace u eppeidských gravitačních doků ocitla v úzkých, generál Traffordová ve velkém spěchu nařídila všem útočným a hvězdným lodím, aby kryly okamžité stažení pozemních jednotek. Tento rozkaz přišel dříve, než mohl admirál Brim dokončit sekundární misi, jíž bylo krýt operaci k ukořistění nového ligerského výkonného zařízení SPALS na Bax/Lavernub. Poté co hlavní nápor útoku ztroskotal, bylo uvolněno mnoho ligerských lodí, které tak mohly reagovat na žádosti o pomoc z druhé fronty.

Částečné zrušení rozkazu admirálem Brimem

Několik okamžiků poté, co generál Traffordová vydala rozkaz ukončit útok a ustoupit na druhou stranu Effer’wycké prázdnoty, učinil admirál Brim osudné rozhodnutí pokračovat i nadále v podpoře operace na Bax/Lavernubu a toto úsilí nevzdávat. V rozporu s rozkazy generála Traffordové nařídil dvěma eskadrám jak Starfury, tak lodí typu 327, aby se bez prodlení přesunuly na Bax/Lavernub, načež se do bitvy zapojil i osobně. Ve své výpovědi u vojenského soudu admirál Brim později řekl, že jeho rozhodnutí bylo založeno na naléhavé potřebě imperiální flotily vyvinout opatření proti novému ligerskému výkonnému systému SPALS, jehož dopady na imperiální lodní zásobování všeho druhu se již začaly projevovat.

Brimovy činy zachránily operaci na Bax/Lavernub, ale jen o vlas. Když dorazil, imperiální mariňáci již téměř dokončili nakládání rozebraného zařízení SPALS na L.I.F. Montroyal, aniž jim však bylo známo, že oba navigátoři této velké vesmírné lodi byli zabiti. Admirál Brim vzal situaci do svých rukou, přistál se Starfury poblíž transportní lodi, nastavil výbušné nálože, aby nepadla do nepřátelských rukou, a nalodil se na Montroyal. Přestože nebyl s řízením tak velké hvězdné lodi vůbec obeznámen, podařilo se mu s ní doletět domů.

Vojenské důsledky

Žádného důležitého cíle velkého náletu nebylo dosaženo. Až 60 %, přesněji 3 623 z celkem 6 000 mužů, kteří se dostali na povrch, bylo buď zabito, zraněno či zajato. Velení flotily se nepodařilo vylákat útočné lodě Ligy do otevřené bitvy, přičemž ztratilo 96 imperiálních útočných lodí (přinejmenším 32 z nich padlo za oběť protiletecké palbě či nehodám) ve srovnání se ztrátou 48 lodí v řadách Ligy. Navíc imperiální flotila přišla o 33 výsadkových plavidel a jeden křižník.

Osobní důsledky

Přestože vina za neúspěch byla obecně přikládána generálu Traffordové, udržela se ve službě a uchovala si původní hodnost. Jelikož však admirál Brim zrušil její rozkaz, ač byla hlavním velitelem nezdařené operace, postavila generál Traffordová admirála před vojenský soud. Její svědectví před tímto soudem mělo pro admirála Brima za následek udělení oficiální důtky a vyloučení z důstojnického sboru imperiální flotily.

Dodatek

Stojí za zmínku, že rozhodnutí admirality zbavit admirála Brima důstojnické hodnosti nebylo zdaleka přijato jednomyslně, a to ani ve flotile, ani v císařském paláci. Krátce po skončení vojenského soudu učinil císař Onrad V. následující prohlášení:

Budiž všem známo, že Já, Onrad Pátý, velký galaktický císař, kníže hvězdokupy Regio a Zákonný ochránce nebes, činím a svou pečetí stvrzuji tento výnos na základě veškeré moci a práv svěřených mi korunovací. Od dnešního dne Náš věrný poddaný Wilf Ansor Brim nechť je v celém civilizovaném vesmíru znám jako lord Brim, první vévoda graysonský. S tímto titulem mu rovněž do soukromého vlastnictví z našich královských držav přiděluji dvě neobyvatelné a pět obyvatelných planet hvězdy Grayson se všemi nemovitostmi, nerostnými surovinami, důchody, nájmy a příjmy z nich plynoucími. Tento edikt vydávám prvního standardního dne měsíce dekadu standardního imperiálního roku 52014.

Prolog

…o téměř dva standardní roky později

Přístav Gantaclar,

imperiální provincie Carescrie,

Linfarne/Navron, 32. octadu 52016

„Posádka připravit k přistání!“ ozvalo se chraplavě z kajutního reproduktoru. „Posádka připravit k přistání! Všichni cestující neprodleně do sedadel.“

Civilní poštovní loď sebou házela v posledních poryvech obrovské bouře, která zasypala celou místní oblast linfarnského povrchu bílým sněhem. Wilf Brim hleděl skrze hyperobrazovku ve své luxusní kajutě na nehostinnou zimní krajinu, která vypadala stejně ponuře jako před téměř třiceti lety: hnus. Pod nimi se tu a tam míhaly shluky světel, jak hvězda Navron pozvolna projasňovala násvětelný horizont, jako by jej umazaným štětcem barvila na růžovo s nádechem levandulové modři.

Na pravoboku rozeznával rozeklanou linii pobřeží zamrzlého Keltonova jezera, kde větrem zvířené chomáče páry dávaly tušit ranvej rozmrazovanou kvůli přistání poštovní lodi. Na blízkém břehu se tísnila šedivá mola Gantaclaru. Ještě než se asteroidové doly Farthington-291 staly před pár lety nerentabilními, měla tato mola pro Impérium značnou důležitost. Z nedostatečného osvětlení, kterým se nyní vyznačovaly, Brim usoudil, že dřívější ruch je už takřka zcela věcí minulosti. Ale pokud se jeho spekulace ohledně nadcházející konference alespoň trochu zakládaly na skutečnosti, měla to válka brzy změnit. A to radikálně.

Rychlým letem obkroužili jezero, pak se otočili a klesli k povrchu, zatímco navigátor poštovní lodi neustále upravoval kurz – podle Brima zcela zbytečně – kvůli evidentně bouřlivým poryvům větru. Když kdysi dávno, v osmadevadesátém, učil navigátorský instruktor Jim Payne Brima pilotovat přepravníky rudy, posuzoval úroveň zvládnutí pilotáže podle korekcí, které jste v závěrečné fázi přistávání neudělali. Brim nadále uvažoval tímto způsobem.

Poštovní loď se přehnala nad důvěrně známým skalnatým pobřežím, přibrzdila na zážehu a obklopena gejzíry tříště dosedla na gravitační podvozek. Celkem šikovně, aspoň to musel Brim navigátorovi uznat. Když zpomalili a gejzíry tříště na jeho hyperobrazovce ustaly, uviděl, že boční kanál před nimi už zcela roztál a stáčí se k molu s rezavým přístavním můstkem, po jehož obou stranách zářilo šest optických majáčků. Je čas se zvednout, řekl si a luskl prsty, aby přivolal jediný cestovní vak, který si sbalil. Pokud mohl soudit, byl jediným pasažérem, který měl lístek do této destinace – a nebylo divu. Gantaclar byl ohyzdný.

Než doklouzali až k můstku, stál Brim u hyperobrazovek v nástupním prostoru a sledoval, jak se tažné paprsky probleskující z mola zachytávají na kotevních portech poštovní lodi a pomalu ji vlečou k přístavišti. V duchu se pousmál. Možná že navigátorovi trochu křivdil…

Když se gravitační motory kdesi pod Brimovýma nohama se skřípěním zastavily, zavládlo napůl děsivé ticho. „Posádka i cestující se připraví na přechod na místní gravitaci. Opakuji, připravte se na přechod na místní gravitaci.“

Brim zatnul zuby. Přepínání gravitace mu nikdy nedělalo dobře. Nějakým způsobem vždycky… fuj… ucítil v krku žaludeční šťávy.

„Jste v pořádku, pane?“ otázal se starostlivě stevard.

„Ano… nic mi není,“ procedil mezi zuby Brim, zatímco se vzpamatovával. Takhle to na něj působilo vždycky, někdy hůř, někdy líp. Na přechod si nikdy zvyknout nedokázal. Málem kvůli tomu vyletěl z navigátorské akademie.

„Určitě jste v pořádku, pane?“

„Otevřete ten poklop, prosím.“

„Ano, pane.“ Stevard zručně vyklopil dvířka směrem dovnitř a do strany. Nástupním prostorem se prohnal poryv ledového vzduchu nesoucího silný pach ozónu. Zvenčí Brim zaslechl uši rvoucí zaskřípění, jak někdo vysunul špatně namazaný můstek k otevřenému poklopu. Ozvalo se ocelové zařinčení a stevard se vyklonil, aby spojení zkušeným pohledem zkontroloval.

„V pořádku?“ zeptal se Brim, který se z nějakého důvodu začínal cítit nervózně.

„Vypadá to bezpečně, pane,“ ujistil ho stevard a ukročil stranou.

Brim luskl prsty na svůj vak a vystoupil na horní plošinku, kde se na okamžik zastavil, protože nebyl zcela připravený ani na strašidelné ticho, ani na lehce povědomou scenérii rezavých portálových jeřábů, trosek kontejnerů a opuštěných rudných přepravníků typu C-97, lemujících v nevyrovnaných řadách zasněžené pobřeží. Když viděl Gantaclar naposledy, panoval tu hlučný a horečný ruch. Nyní byly jedinými objekty, které se nějak vztahovaly k éře hvězdných letů, malá eskadra osobních vozů managementu vznášejících se na novotou zářících gravitačních plošinách pár tisíc iralů násvětelným směrem a sama poštovní loď, na které před chvílí přiletěl. Tohle nebyl Gantaclar, který znal. Tohle byl duch Gantaclaru.

Opatrně sestoupil do poloviny příkrého a napůl zamrzlého nehybného eskalátoru, který se naposledy zastavil nejspíš už před desítkami let. Pod ním se dva vojáci armádního doku vybavovali s taxikářem, jehož kluzák tiše běžel na volnoběh pár iralů od můstku. Zdálo se, že všichni tři hledí přímo na něj.

Když sešel až dolů a prošel brankou, zamířil k němu kroky křupajícími v namrzlém sněhu důstojnický zástupce imperiálního carescrianského loďstva. Byl to podsaditý muž s mohutnýma, našedlýma rukama, který mu připadal poněkud povědomý. „Admirále Brime,“ řekl. „Vítejte na Gantaclaru, i když není nic moc.“ Poté srazil podpatky a zasalutoval.

Brim jeho pozdrav instinktivně opětoval dřív, než se stačil zarazit. „Díky, šéfe,“ zamumlal a lehce zrudnul. „Až na to, že jsem jen Wilf Brim, momentálně. A přeslechl jsem…“

„Nečekal jsem, že si mě budete pamatovat, admirále,“ řekl poddůstojník. „Sloužili jsme spolu na Satelitním přístavu 30 během bitvy o Avalon. Jmenuji se Blake, důstojnický zástupce Harry Blake. Byl jsem systémový technik na staré Starfury šedesát pět devadesát pět toho dne, když se nám dostal za ocas Gorn-Hoff.“

Brim potřásl hlavou. V minulých letech se kamarádil se smrtí tak důvěrně, že mu všechny hrůzy války splývaly do jedné velké šmouhy. Rozhodl se pro klam. „Šéf Blake, samozřejmě,“ zalhal a podal mu ruku. „Jak jsem mohl zapomenout?“

„Vzhledem k tomu, čím jste si během posledních několika standardních let musel projít, admirále,“ řekl Blake se soucitným pohledem v očích, o který Brim nijak zvlášť nestál, „by mě nijak nepřekvapilo, kdybyste si občas nepamatoval ani vlastní jméno.“

„Sem tam to tak opravdu je,“ odpověděl Brim s křivým úšklebkem. Ale pak si připomněl, že ten muž má city. „Ale hluboce mě těší, že si na mě pamatujete vy.“

„S potěšením,“ rozzářil se voják.

„Já si vás taky pamatuji,“ skočil jim do hovoru taxikář. „Právě jsem o vás říkal tadyhle námořníkovi.“

Brim se bleskově zamyslel a pak vyhrkl: „Tak to děkuji i vám,“ a vyloudil na tvář cosi, o čem doufal, že je úsměv. „A, ehm, kde jsme se setkali my?“

„Popravdě nesetkali, admirále,“ odpověděl muž. „Ale před dvěma standardními roky vás byla plná média, když, ehm…“ zašklebil se.

Brim cítil, že mu znovu rudnou tváře. „To je v pořádku,“ odpověděl. „Ta, ehm, patálie už mě moc netrápí.“

„Tak to jste větší chlap než já, admirále,“ skočil jim do řeči poddůstojník. „To byla fraška, to vám povídám. Sprostě to vás ušili, jestli vám můžu něco říct. Všem bylo hned jasné, o co jim jde.“

„No… díky,“ zamumlal Brim. „Ale prosím vás, už je to dávno, co jsem byl admirál. Teď jsem jednoduše Wilf Brim.“

„Jasně, admirále,“ řekl poddůstojník a otevřel dveře taxíku. „Ať už jste tady z jakéhokoli důvodu, přejeme vám co nejvíce štěstí.“ Pak všichni tři o krok ustoupili a zasalutovali.

Brimovi se podařilo vyloudit další úsměv – zvláštní, jak divný to byl pocit po všem žalu, který následoval po jeho vojenském soudu. Neubránil se a zasalutoval také. „Děkuji, přátelé,“ řekl se skutečnou pokorou.

„Zavezu vás na velitelství, admirále,“ řekl taxikář a krátkým písknutím nasměroval Brimův vak do zavazadlového prostoru.

Než nastoupil do taxíku, oklepal si Brim pečlivě sníh z bot. Načež se, dříve než se zavřely dveře, musel zeptat: „Kdo vás poslal? Nečekal jsem, že mě bude někdo čekat hned u můstku.“

„Takové jedno chlapisko, admirále,“ odpověděl taxikář. „Vrchní nadpraporčík první třídy v imperiální flotile – s uniformou plnou stužek ze všech možných tažení. Byl tam s jedním z těch Medvědů ze Sodeskaye, s takovým starším týpkem.“

Brima to z nějakého důvodu vůbec nepřekvapilo. „Takže mohutný nadpraporčík a jeden starý Medvěd, co?“ zopakoval, než se vůz rozjel. „A jméno toho nadpraporčíka si náhodou nepamatujete, viďte?“

„A jéje,“ vykoktal taxikář a zrudnul. „Myslím, že jsem se o něm neměl zmiňovat. Ta moje huba.“

„No, když už je to venku, vzpomínáte si, jak se jmenoval?“ otázal se Brim, ale už to stejně věděl. Nikdo jiný to být nemohl.

„Takové zvláštní jméno,“ odpověděl taxikář. „Znělo to nějak jako…“ soustředěním svraštil čelo.

„Nějak jako Barbousse?“

„Jo, to je ono. Tak nějak jsem si myslel, že jste už o něm asi slyšel.“

Brim o něm už slyšel, to tedy ano. „A proč jste se o něm neměl zmiňovat?“ vyptával se dál Brim.

„No, víte, admirále,“ řekl taxikář a zamračil se, „měl jsem pocit, že se tváří, jako by si myslel, že se s ním nechcete setkat.“

„Chápu,“ zamumlal Brim, jehož se znovu zmocnil pocit hlubokého odloučení, který ho pronásledoval od závěrečného dne vojenského tribunálu. Jak by to mohl někdy vysvětlit…? „Nechám si pro sebe, že jste mi o něm řekl,“ zamumlal.

„Díky, admirále, nerad bych naštval příkazníka s tolika frčkami.“

Brim přikývl. Tomuhle rozuměl až příliš dobře. Vrchní nadpraporčík Barbousse nebyl muž, kterého byste chtěli popudit. „A na jméno toho Sodeskayana si náhodou nepamatujete?“

„Hm, ‚Borodon‘, nebo tak nějak,“ odpověděl taxikář a vklouzl na sedadlo řidiče. „Myslím, že tak to bylo – nebo podobně.“

„A co takhle Borodov?“ otázal se Brim.

„Jo, admirále, to je ono,“ řekl taxikář. „Borodov. Měl už vážně dost šedivý čenich a kníry.“

„Byl honosně oblečený?“ ujišťoval se Brim.

Taxikář zaváhal. „Hm, no, víte, všichni Sodeskayané vypadají divně v těch svých velikých vlněných kloboucích a botách a…“

„Chápu,“ řekl Brim a pohodlně se uvelebil v sedadle, zatímco námořník lehkým pohybem zašoupl dveře. V podstatě mu taxikář řekl všechno, co chtěl vědět. Usmál se. „Tak pojeďme ty tajnůstkářské pány najít,“ řekl. „Už tak jsem je oba nechal čekat příliš dlouho…“

*

Necelých pár set iralů od nich se za rezavým rudným přepravníkem skrýval muž známý jen jako Covall Přízrak – vyzáblé individuum oděné v černém plášti – a dalekohledem sledoval, jak Brimův taxík odjíždí. Než mu stačil zmizet z dohledu, aktivoval pohybem palce holofon a čekal.

„Ano?“

„Jak jste předpokládal, dorazil ranní poštovní lodí,“ řekl Covall a neuniklo mu, že displej telefonu je prázdný jako vždy.

„Jsi si jistý, že to byl on?“

„Byl to on.“

„Vrať se ihned na loď a čekej na další rozkazy.“

„Ano, pane,“ zamumlal Covall do již němého přístroje a namáhavým krokem se vydal k parkovišti managementu, přidržuje si přitom plášť kolem vyzáblého krku. Jak jen nesnášel tuhle zimu!

Kniha I

Návrat ztraceného syna

Kapitola první

…zúčtování svého druhu

PŘÍSTAV GANTACLAR,

IMPERIÁLNÍ PROVINCIE CARESCRIE,

LINFARNE/NAVRON, 33. OKTADU 52016

V ranním světle za okny taxíku ubíhala opuštěná, sněhem pokrytá kolejiště i nehybné lesy rezavějících přístavních jeřábů jako nezřetelné obrazy osamělého snu – současně důvěrně známé i znepokojivě cizí. Brim nemohl říci, že by byl jakýmkoli způsobem připravený na to, co na něj v budově velitelství na konci cesty čeká.

Strohý královský cestovní příkaz, který obdržel, mnoho vysvětlujících informací neobsahoval, jen mu velel, aby se dostavil na tajné jednání na tomto místě, které bylo tak odlehlé, že odlehlejší si jen těžko dokázal představit. Jednoduše se tedy sbalil a nasedl na první hvězdnou loď mířící obecným směrem ke Carescrii. Jeho rozkazy sice byly skoupé na informace, zato však poskytovaly úžasnou úroveň přepravní priority.

Vzato kolem a kolem bylo dobré vědět, že tu jsou Barbousse a Borodov. I když jednat s nimi v civilních šatech bude pro něj utrpením, věděl, že je nejvyšší čas, aby se postavil ke skutečnosti čelem a začal znovu žít alespoň trochu užitečný život. Během dlouhých měsíců po svém vojenském soudu byl k přátelům neoblomný. Nestál ani o laskavost, ani o pomoc, zvláště ne od Barbousse. Stejně jako mnoho Brimových přátel i šéfa velice znepokojilo, jak se věci u soudu vyvinuly. Dokonce vyhrožoval, že odejde z flotily a stane se Brimovým soukromým vazalem, ale v době bezprostředně po procesu měl Brim jen velmi mlhavou představu, co má budoucnost přichystáno pro něj samotného – tím méně pro Barbousse – a jeho starý přítel si alespoň uchoval naději na slibnou kariéru v imperiální flotile. Kromě toho v té době potřebovalo staroslavné Impérium Barbousse mnohem více než on.

Během prvních dvou let toho, čemu se brzy začalo říkat druhá velká válka, Brim sledoval, jak napříč Effer’wyckou prázdnotou jeden hvězdný národ po druhém kapituluje před barbarskými útoky Ligy Temných hvězd Nergola Triannika: A’zurn, pak Gannet, potom Lamintir, pak téměř polovina planet Fluvanny, načež následoval sám mocný Effer’wyck – kterážto událost byla završena potupným ústupem imperiálního expedičního sboru pod velením generála Hagbutta z planety Aunkayr. Po završení tohoto konkrétního debaklu úpěla pod Triannikovými okovanými botami téměř polovina Známé galaxie, přičemž to jediné, co ještě stálo Ligerům v cestě za ovládnutím galaxie, bylo tvrdohlavé staré Impérium a několik jeho dominií.

Nicméně povaha války se pomalu, ale neodvratně měnila. Nedalo se říct, že by císařští jen seděli s rukama v klíně, zatímco se civilizace kolem nich hroutila. Velký podíl na tom měl Projekt Safír, přebudování staré vesmírné pevnosti Gontor. Nyní se císařští pouštěli do agresivních protiútoků. Jejich první ofenziva, operace Jiskra, což byla invaze z Gontoru na Fluvannu, započala krátce poté, co byl Brim ve vykonstruovaném procesu zbaven důstojnické hodnosti.

Zatímco si obtížně zvykal na nový status civilisty, sledoval Brim tak pozorně, jak jen mohl, zprávy nejprve o současném vylodění na dvou fluvannských planetách a následně o průniku do hlavních planetárních soustav. Být takto odstaven od akce představovalo ve válečných časech hotovou pohromu, zvláště pro kovaného hvězdného námořníka. Celou cestu sem, od Avalonu až po rozlehlý carescrijský hvězdný přístav Caer Landria, kde nasedl na poštovní loď na Gantaclar, se tajně těšil nadějí, že někdo přišel na způsob, jak ho znovu zapojit do války, třebaže v hloubi duše věděl, že bude trvat ještě hodně dlouho, než bude znovu smět obléknout plášť flotily.

Našpulil rty a letmo pohlédl z okna taxíku, aby se přinutil vrátit do přítomnosti. Po tvrdé práci a se spoustou štěstí bylo možné, že se podaří znovu zprovoznit velkou část gantaclarských těžkých strojů. Jistá část zařízení byla provozuschopná již nyní, jako například přístavní molo, u kterého přistáli. Ale to bylo přijatelné pouze jako výchozí bod. Jenomže podle jeho dosavadních zkušeností s bojem proti Nergolu Triannikovi bude jakýkoli smysluplný útok na jeho Ligu vyžadovat veškeré zdroje, které se Impériu podaří shromáždit, a to ze všech dostupných oblastí. A jelikož se Impérium během poslední války prakticky vyčerpalo, bude velká část válečného materiálu proudit právě tímto přístavem – v mnohem větší míře, než jakou mohl, soudě dle současného stavu, vůbec kdy zvládnout.

Neubránil se a v duchu se otřásl. U Vootova vousu, jak studený a nehostinný tenhle starý hvězdný přístav byl! Ani se mu nechtělo věřit, že zde zamlada strávil celé roky, když se tu jako mladík učil pilotovat stářím se rozpadající rudné dopravníky C-97 mezi povrchem a asteroidovými doly. V dávné minulosti byl takový žebrák, že mu tenhle přístav, navzdory své ohyzdnosti, připadal jako obrovské zlepšení oproti všemu, co do té doby poznal. Nicméně pokud to bylo zanedbané vrakoviště již tenkrát, nedalo se předpokládat, že by se mělo po více než dvou desetiletích naprostého nezájmu změnit do jakkoli použitelného stavu, aniž by si to vyžádalo obrovské zdroje. A samozřejmě bude třeba najít někoho, kdo by se nově ustavené správy přístavu ujal – možná on sám?

„Jsme tady, admirále,“ přerušil Brimovo rozjímání taxikář. Když vozidlo s křupáním zajelo na ledovatou kruhovou příjezdovou cestu toto konkrétní ráno, působila stará budova správy přístavu pouze ošklivě. Mnohem mladšímu Wilfovi Brimovi se jevila podstatně hrozivější. Být předvolán na toto místo často znamenalo, že jste právě přišli o práci – nebo ještě něco horšího. Alespoň tohle se již změnilo.

*

Nedaleko odsud si v teplém, navoněném salónku na velkolepé hvězdné jachtě jménem Princezna Megan hověl hrabě Tal Confisse Trafford, jeden z nejmocnějších civilistů v celém Impériu, a právě u snídaně dolaďoval strategický postup se svým bratrancem, lordem Danielem Cranwellem. Všichni účastnící konference byli udržováni v domnění, že hrabě zůstal na Avalonu a svou jachtu Cranwellovi na dobu konference pouze pronajal. Leč Trafford byl na výsledku jednání významně osobně zainteresován. Pokud vše půjde hladce – a on měl důvody předpokládat, že by mohlo –, završí události příštích několika dnů poslední fázi příprav na zásadní změny v imperiální vládě.

Otylý hrabě Trafford, ačkoli si velmi zakládal na zdání zdvořilosti a upřímnosti, dosáhl své ohromné moci aplikací principu jejího navyšování krůčky tak drobnými, že si potenciální soupeři leckdy ani neuvědomili, že prohráli, dříve než mu vůbec mohli začít konkurovat. Kdykoli se Trafford dělil o nějaký projekt či druh činnosti s „partnery“, dal si vždy záležet, aby všechna média vyzdvihla plody jeho osamělého úsilí, zatímco „partnery“ čekalo zatracení ve formě prázdného ocenění v závěrečných titulcích. K jeho pravděpodobně nejchytřejším strategiím patřilo bagatelizování tvůrčích myšlenek ostatních, které praktikoval tak dlouho, dokud se na ony myšlenky nezapomnělo, načež je veřejně prohlásil za své.

Trafford měl kulatou, růžovou tvář, malá očka posazená příliš blízko ostrého, zobák připomínajícího nosu, dále postupující pleš a stažené rty bankovního auditora. Ale byly to jeho oči, kulaté a zářící hamižností, co představovalo okno do jeho duše – vždy neklidné, vždy se pídící po příštím navýšení zisku, v čemkoli se jen mohl skrývat. Patřil jednoduše k hlodavcům, kteří dokázali kousíček po kousíčku rozložit veliké budovy.

Zamyšleně si usrkl cvceese’. V poslední chvíli se objevila divoká karta: ta nebezpečná nicka jménem Wilf Brim. Nečekaná přítomnost onoho individua na konferenci byla jen připomínkou toho, že člověk nikdy nesmí pustit své plány z očí dřív, dokud se nenaplní. I když se ten zbohatlík mohl chlubit mocnými přáteli – včetně samotného císaře Onrada –, bylo by dobré odkázat ho včas do patřičných mezí. Později, až se k tomu naskytne vhodná příležitost, se bude moci on sám nebo Cranwell postarat o to, aby toho povýšence potkala smrt, což zajistí nerušený vzestup jeho dcery Megan po kariérním žebříčku imperiální armády.

*

Brim vystoupil z taxíku a vnutil protestujícímu řidiči peníze za svezení plus štědré spropitné, pak vedl zavazadlo po dlouhém posoleném schodišti ke vstupním dveřím do haly. Cosi mu bralo klid. Před necelými dvěma lety, coby aktivní kontradmirál imperiální flotily, by byl vstoupil na kolbiště konference se vší sebedůvěrou, jakou jen chlap může mít – nešlo ostatně o nic víc než plánovací schůzku na rozumně vysoké úrovni. Ale nyní… nyní byl civilista – a co hůř, civilista odsouzený vojenským soudem pro neschopnost. Zašklebil se a sáhl po ošoupaných mosazných aktivátorech dveří. Zůstával přece tímtéž člověkem, kterým vždy býval: stejné přednosti, stejné chyby, stejné všechno. Všechno ostatní se podle všeho změnilo.

Uvnitř tmavé, zatuchlinou čpící vstupní haly si oklepal z bot prosolenou břečku – když přístavní správa stále dokázala vytápět přistávací a startovací ranveje, proč nevytopili i pitomý chodník? – a pak se zastavil u pultu, za nímž stáli strážní v civilu, kteří zde na Gantaclaru působili výrazně nepatřičným dojmem. Kupodivu by se mnohem lépe vyjímali v imperiálním paláci na Avalonu než v zapadlém hvězdném přístavu kdesi v Carescrii. Tihle dva byli tak dokonalí civilisté, že určitě museli patřit k imperiální tajné službě. Popravdě další takzvaní civilisté stáli rozestoupeni podél balkónové balustrády ve druhém patře. Brim se zamračil. Rozhodně šlo o osobní stráž. Ale proč? Kdo z přítomných měl nárok na takový stupeň ochrany? Barbousse určitě ne, a ten sodeskayský knjez z Gromkova by starému Borodovovi přidělil jako ochranku celou armádu vlastní tajné služby. Jeden z mužů svižně – profesionálně – zkontroloval Brimovy osobní doklady, pak povytáhl obočí a zahleděl se mu do tváře. „Támhle těmi dveřmi, ehm, lorde Brime,“ řekl, pohybem hlavy pokynul k protější straně haly, načež se dotkl senzoru na konzoli. „Už vás očekávají.“

Brim letmo pohlédl ke dvoukřídlým dveřím, které právě v ten okamžik otevřel mohutný holohlavý muž, oblečený v nezaměnitelné uniformě vrchního nadpraporčíka první třídy imperiální flotily. Okamžitě ho poznal. Utrillo Barbousse. Silná, takřka děsivá osobnost v každém ohledu. Jen bystré, jemné oči odrážely skutečnou podstatu tohoto muže, který stál Brimovi neochvějně po boku od samého počátku vojenské kariéry. Oba staří přátelé se setkali na půl cesty napříč halou.