Září začneme zostra, dvěma tituly najednou. Prvním je „Bílá jako sůl“ Vladimíra Šlechty.
Druhá polovina třiadvacátého století, dvě stě let po Apokalypse.
Císařovna Beatrice zničila strukturu společnosti a v Bornnu se rozhořel boj o dominanci. Obyvatelé, kteří se do Posledního velkoměsta přistěhovali ze všech koutů Evropy, se rozdělili do frakcí a válčí mezi sebou. Náboženští fanatici z Askalonu, kanibalové ze Schwarzwaldu, domorodci ze zamořených bažin, vzbouřená císařská armáda i Bílá čarodějka se zbytkem svých věrných – ti všichni uzavírají spojenectví a pak se zase zrazují. Oggerd, velící malé armádě Svobodného Orgonu, se pokouší ochránit civilní obyvatele a nastolit jakýs takýs řád a pořádek. A Gowery, jak už to dělal mnohokrát, rozplétá předivo vztahů a zjišťuje, kdo je přítel a kdo nepřítel, kdo je spolehlivý spojenec a kdo zrádce.
Osud Bornnu visí na vlásku a nová Apokalypsa je na dosah.
Závěrečná část cyklu „Poslední velkoměsto“.
Druhým je „Necrobox“ Petra Heteši.
Když je vztek silnější než smrt, tak vás ani ta nezastaví. Zvlášť když se v tom šíleném elektromagnetickém dešti před vámi rozvine skutečné bojiště, které chtěli utajit a kvůli kterému vás dostali. Netušili ale, že si v tom datovém kráteru sami vykopali virovou past.
Byli příliš sebejistí a jejich nabubřelost a arogance z nich tryskala v gejzírech. Na věčně zamrzlém Atammiku měli k dispozici stovky kilometrů síťových rozvodů propojujících desetitisíce základových desek narvaných tak těsně k sobě, jak to jen dovolovala pravidla termodynamiky. Nezbylo mi nic jiného, než použít jejich vlastní zbraně. Jejich stínové moduly genetického kmene, jejich kvantové tunelující nanočástice a jejich biotechnologické mozkové nanosystémy. Laura mi za to stála.
Samostatný román